Země: USA Žánr: black metal Datum vydání: 24.7.2007 Label: selfreleased Tracklist: 01. The Solstice Funeral (Theme) 02. Approaching the White Shore 03. The Death of Helios 04. Year of the Cicada 05. Silence Befell This Land Hrací doba: 34:42

Black metal je poměrně bohatý na silně undergroundová seskupení nanejvýše o jednom členu. Takovým případem je i americký Wormtongue z Richmondu ve Virginii, zapomenutý malý projekt stejně zapomenutého Hastotha – Natea Adamse. V tomto případě si však dovolím tvrdit, že se jedná o zapomenutí neprávem, jelikož neplyne ze špatné hudby, kterou by Hastoth produkoval, ani z její nedostupnosti (jak co se týče možnosti si ji pořídit, tak té hudební), ale spíše z naprosto minimální propagace i malého množství vydaného materiálu. Kromě ípka „The Solstice Funeral“ totiž Wormtongue vydal už jen jedno další „Memorial to a Golden Age“ a demo „Solitude“.

Už z názvu je jasné, že Hastoth bere svou inspiraci, tak jako nepřeberné množství dalších umělců, z Tolkienova světa (pro neobeznámené s anglickými jmény Wormtongue = Červivec). Já jsem se k němu však dostal přes jiného, neméně slavného spisovatele, který mu rovněž posloužil jako studnice nápadů – totiž přes Lovecrafta. Přestože se jedná o inspiraci především v rovině textové, i v samotné hudbě ji lze celkem znatelně vycítit. Již úvodní „The Solstice Funeral (Theme)“ sloužící jako intro vytváří díky výlučnému použití levných kláves příjemně béčkovou fantasy atmosféru.

V tomto případě však slovní spojení levné klávesy není míněno jako urážka. Hastoth totiž po celou dobu trvání alba ukazuje, že je s nimi schopen zacházet přiměřeně a citlivě, takže nikdy nevyčnívají nad ostatní nástroje a nevytváří dojem laciného kýče – naopak, velmi vydařeně podporují melodickou složku. Ta je na „The Solstice Funeral“ přítomna ve značné míře, a to v hávu, který se mi nadmíru líbí. Melodie zde přítomné jsou totiž zapamatovatelné a až překvapivě originální. Nechybí však ani řádná blacková agresivita a zlo (především pak v „Approaching the White Shore“ a „Silence Befell This Land“). Tyto dvě složky se se spolehlivou pravidelností střídají a doplňují a v nejlepších okamžicích jsou umně spojeny, a to hlavně v již zmíněné závěrečné „Silence Befell This Land“ (kterou s již rovněž zmíněnou „Approaching the White Shore“ považuji za nejsilnější kusy).

Kapitolou samou pro sebe je využití akustické kytary, jež do celé nahrávky přináší nepatrně folkovou atmosféru nabízející občasné zklidnění, a to v podstatě v každé skladbě. Nebál bych se dokonce tvrdit, že se jedná o nejsilnější stránku Hastothových kompozičních schopností, kterou jsem si při každém nástupu užíval a těšil se na další. Škoda je snad jen, že téměř v každém případě zvolil takřka totožný postup, kdy nastoupí nejprve jedna kytara hrající podklad a následně se připojí druhá vybrnkávající melodii, takže vývoj těchto pasáží mi byl brzy dopředu jasný.

To vše je zaobaleno v pořádně blackově uhuhňaném zvuku, který v sobě skrývá neduhy v podobě bicího automatu a zároveň vytváří tu správnou atmosféru, jakou u podobných seskupení žeru. Jediné zaškobrtnutí v tomto ohledu přišlo v „Year of the Cicada“, kde jsou kytary nazvučeny naprosto odlišně od zbytku alba. V případě takovéhoto drobného projektu se nad tím však dá přivřít oko, jelikož to posluchačský zážitek zas tak výrazně nenarušuje.

Na to, že byste třeba pochytili text rovnou zapomeňte, protože zpoza kytar se jen v náznacích vyloupává skřehotání, jemuž by se vší pravděpodobností nebylo rozumět, ani kdyby bylo slyšet více. To mě na jednu stranu mrzí, protože texty, které se mi podařilo sehnat (ačkoliv jen k předcházejícímu ípku), jsou až nečekaně kvalitní. Na druhou stranu – k tomuhle žánru to už tak nějak patří.

Pokud tedy nemáte moc co na práci a máte chuť na trochu té poctivé blackové podzemnosti, neváhejte a Wormtongue si pořiďte. Já jen doufám, že po těch deseti letech nečinnosti se stane zázrak a vyjde třeba i nějaký dlouhohrající zářez nebo alespoň další EP, demo, splitko, prostě cokoliv.