Datum: 11.5.2017 Místo: Praha, Futurum Účinkující: Cobalt, Demimonde, Oranssi Pazuzu

Vzpomínám si, že když jsem kdysi psal recenzi na debutové album „Muukalainen puhuu“, byli Oranssi Pazuzu obskurní skupinou, kterou znal jen málokdo. Dnes už je situace jiná a jejich jméno asi není nutno nějak zdlouhavě představovat, protože na určité části scény docela solidně rezonuje. Jejich loňský koncert v Praze byl navzdory slabšímu supportu výborný, dokonce lepší než premiérové české představení v roce 2014, což byl jasný důkaz toho, že Oranssi Pazuzu živě přece jenom umí. Proč se tedy nevydat znova? Sice se kapela vrátila jen po roce, ale tentokrát s vhodnějšími předskokany.

A to říkám i navzdory skutečnosti, že studiový návrat Demimonde mě míjí obrovským obloukem. „Cygnus Oddyssey“ se dostává pozitivního přijetí, ale já nadšení sdílet nemohu. Nebo abych to vysvětlil správně – celé album jsem vlastně ani neslyšel, pouhé ukázky mi stačily k tomu, abych věděl, že nejde o hudbu pro mě. V živém provedení to znělo snesitelněji i pro mě, byť mě to stále nestrhlo takovým způsobem, abych dostal chuť změnit názor a dát nakonec „Cygnus Oddyssey“ plnohodnotnou šanci. Nicméně jinak vystoupení samo o sobě nebylo špatné a Demimonde podali slušný soustředěný výkon, z něhož vizuálně i pódiovým přednesem nejvíce vyčníval zpěvák De.polar. A navzdory tomu, že mě to subjektivně nijak zvlášť netankovalo, pořád platí, že byli Demimonde o vagón důstojnější předkapelou než loni homo-sranec s krycím názvem Desire for Sorrow.

Každopádně, aniž bych chtěl Demimonde jakkoliv křivdit, s následující skupinou přišel skok do úplně jiné ligy. Část aktuálního turné Oranssi Pazuzu odjeli s Aluk Todolo, ale Praha se nacházela ve druhé polovině šňůry, kde Finům dělali společnost Cobalt. Když jsem tohle zjistil, trochu mě to zpočátku zamrzelo, protože Aluk Todolo mám radši a pouštím si je doma častěji, ale… nakonec proč ne, Cobalt mám taky rád, především „Gin“ je sakra skvělá deska, a navrch jsem je na rozdíl od Aluk Todolo živě ještě neviděl. A ve finále jsem ale rád, že to dopadlo takhle, poněvadž Cobalt vraždili jako svině!

Na rovinu říkám, že jsem ani zdaleka nečekal, že by Cobalt mohli být až takhle dobří, ale fakt to makalo neskutečně. Nasazení pomalu na hranici kómatu, pot lítal vzduchem… dneska je to trendy hrát hodně intenzivně a jakoby do toho dávat na pódiu všechno, až to vypadá strojeně, ale tady jsem jim to fakt věřil. Dokonce svým způsobem sedly i mnohdy trochu vtipné pózy zpěváka Charlieho Fella – a když nic jiného, jeho zasraně jedovaté skřeky jakýkoliv úsměv dostatečně zarazily. A pro všechny přítomné fanynky se také svlékl a ukázal svojí pivní vanu, haha. Jediná malinká výtka by snad mohla směřovat k tomu, že ke konci už set působil trochu monotónně, ale nic zásadního, co by zkazilo dojem ze skvělého koncertu.

Oranssi Pazuzu to měli po Cobalt hodně těžké a rovnou si upřímně řekněme, že Finové nakonec své předkapele nestačili. Stále se však jednalo o solidní vystoupení. Začátek byl sice poněkud vlažný, ale postupem času se finská pětice přece jenom rozšoupla a dokázala nabídnout několik velmi silných momentů. Zábavné to tedy bylo, ne že ne, ale… o strhujícím koncertu bych asi nemluvil, o překvapivém taktéž ne. Viděl jsem Oranssi Pazuzu potřetí a stejně jako při prvním setkání jsem měl pocit, jako kdyby tomu něco chybělo, že kapela s takhle dobrou hudbou a takhle dobrými deskami by měla být živě mnohem lepší, obzvlášť když severským psychedelikům nechybí nasazení ani schopnost se do toho koncertního hraní takříkajíc položit. Pocit úplného uspokojení, kdy došlo k uhranutí nejen na pódiu, ale i pod ním, jsem zažil jen na tom druhém loňském vystoupení. Kdo byl tehdy na Chmelnici, nedostal nyní nic nového.

Nechci ovšem přehnaně sýčkovat, špatný koncert vypadá trochu jinak než ten, jaký zahráli Oranssi Pazuzu ve Futuru. Jen nemá smysl se tvářit, že to bylo dokonalé, když nebylo. Jistým připomínkám navzdory si ale aktuálního setkání pořád cením víc než toho prvního, což také o něčem svědčí, protože napoprvé to většinou bývá nejsilnější. Nezastírám ovšem, že z tohoto večera budu nejvíce vzpomínat na Cobalt, jejichž neurvalá jízda zanechala jednoznačně největší dojem.