Datum: 12.11.2009 Místo: Praha, Roxy Účinkující: Delain, Sonata Arctica, Winterborn

O účasti na této akci jsem začal přemýšlet někdy v polovině léta. Po různých peripetiích, které tu nechci rozvádět, jsem se dopracoval i k nákupu lístku – bohužel za poněkud nekřesťanskou cenu, bratru 750 Kč, ale co se dá dělat, když vstupenky distribuované oficiální cestou už dávno našly své majitele…

Po úspěšném srazu s druhou polovinou výpravy jsme oba vyrazili směr Roxy a už na křižovatce Revoluční s Dlouhou mi došlo, jak to asi bude vypadat vevnitř. Fronta se totiž táhla až k Revoluční a mě popadla deprese. Naštěstí jsme zkusili, jak vypadá fronta z druhé strany, a to už byl o dost příjemnější pohled – cca 30 metrů je už celkem snesitelná cifra. Začleněním našich natěšených tělesných schránek do fronty začalo čekání, které neukončil avizovaný nástup první kapely v 18:20, ale až asi o čtvrt hodiny později “dobrá vůle” pořadatelů, dost možná podpořená několika hlasitými projevy nesouhlasu ze strany tou dobou už značně moknoucích fanoušků. Organizátorům patří za tento lapsus velké mínus.

Když už jsme se konečně probili přes securiťáky, přes které by nebyl problém pronést samopal a bednu granátů k tomu, (opět) děsivá fronta u šatny rozhodla o osudu svrchních částí oděvu (čti: bundy a mikiny skončily v koutě za jakousi sedačkou). Díky bohu za to, protože nebýt téhle zkratky, asi bychom se jen těžko dostali odhadem do páté řady. Tou dobou už ale (patrně) dlouho hráli Winterborn, takže na jejich zhodnocení zbyly pouhé tři songy. Nevím, nakolik to bylo způsobeno nerozehřátým publikem, ale tihle finští heavy/power/melodic metalisté ve mně zanechali pouze dojem nevýrazné a nudné “show”. Fanoušci Winterborn prominou, ale pro mě největším plusem první rádoby třetiny večera bylo ještě stále příjemné klima…

Do první pauzy se sál zatím naplnil do takové míry, že jsem se neodvážil (navíc s varováním, že v Roxy točej “Krušárnu za čtyřicet”) opustit svoje tvrdě vybojované místo a radši se okázale nudil, nebo se tu a tam zaobíral myšlenkou, jak asi zahrají Delain, o nichž jsem měl jenom kusé informace. Odpověď se nabídla asi po 20 minutách čekání. Nizozemská kapela v čele se sympatickou rusovláskou Charlotte Wessels a klávesákem Martijnem Westerholtem (ano, čtete správně, Robert Westerholt z Within Temptation je jeho bratr) zahájila skladbou “Invidia” z aktuálního alba “April Rain” a mně začalo docházet, že tohle bude velice příjemný zážitek.

Instinkt mě tentokrát nezklamal, neboť i dalším skladbám se podařilo vykouzlit spokojený úsměv na mé tváři a silné nutkání nestát na místě jako sloup. K hudbě samotné – klasifikoval bych ji jako mimořádně líbivý, pozitivní a lehkotonážní symphonic metal. Kapela je relativně mladá a zatím má na kontě dvě alba, přičemž při sestavování setlistu pro čtvrteční show byl brán zřetel především na aktuální desku “April Rain”, skladby z ní totiž zabraly celé 3/4 setlistu. Nelze však říct, že by to celému vystoupení jakkoli uškodilo. Prakticky všechny skladby nabídly publiku neokoukané a chytlavé melodie, korunované skvělým hlasovým projevem zpěvačky. I přes počáteční obtíže se zvukem bylo zjevné, že živá prezentace nic neubírá z kvality studiové nahrávky. Na vystoupení Delain bylo jasně vidět, že je hraní naživo baví a jsou do něj ochotni vložit spoustu energie. Snad právě díky tomuto přístupu si celá skvadra během pár songů získala většinu publika a podařilo se jí vytvořit skvělou atmosféru. O to víc zamrzelo, že po pouhých osmi skladbách museli muzikanti za bouřlivé odezvy publika vyklidit pole a uvolnit tak místo headlinerovi večera – finské lahvi nitroglycerinu nesoucí jméno Sonata Arctica…

Po několika minutách, které jsem trávil střízlivěním z vystoupení Delain, mi došla jedna celkem zásadní věc. V sále bylo totiž vedro na umření a na lidech to bylo vidět. Nedostatek tekutin mohl mít v tomto prostředí fatální následky. Jak jsem se později dozvěděl, foťáky vypovídaly službu a několik lidí dokonce zkolabovalo, k čemuž zřejmě neměla daleko ani jakási slečna hned vedle mě. Z tohoto důvodu patří pořadateli další velké mínus.

Mezera mezi Delain a Sonatou Arcticou byla zřetelně nejdelší, nicméně po úmorném čekání sál konečně potemněl a za zvuků instrumentálky “Everything Fades to Gray” začal koncert, který se mi s odstupem času jeví jako adept na událost podzimu. Hned s druhým songem “Flag in the Ground” Sonata Arctica nasadila tempo, které nepolevilo až do konce. Frontman Tony Kakko předváděl takovou show, že bylo stěží uvěřitelné, že při tom ještě stíhá fantasticky zpívat. Jeho nápaditost a eskapády na pódiu neznaly mezí, a za to mu musím vyseknout poklonu. Mám-li to shrnout, vezměte si můj popis Delain, vynásobte ho deseti, přidejte vtípky k fanouškům, spoluhráčům a samozřejmě také perfektní hecování a ovládání obecenstva a stále to bude málo. Jedinými vadami na kráse jinak dokonalé show bylo již zmiňované pekelné horko a (opět) nevyvážený zvuk u několika počátečních songů. Tyto detaily ale nemohly ubrat na entusiasmu publika, které odvádělo rovněž skvělou práci od začátku do konce. Mohutné skandování naplněného sálu pomohlo dopilovat atmosféru k dokonalosti a mám za to, že pánové ze Sonaty Arcticy mohli být navýsost spokojeni. Co se výběru skladeb týče, svůj prostor dostala pochopitelně aktuální novinka “The Days of Grays”, kterou v setlistu reprezentovalo pět skladeb. Na starší alba se však nezapomnělo a zastoupena byla všechna. Zazněl tak takřka povinný hit “FullMoon”, powermetalová hymna “Don’t Say a Word” nebo fantastická balada “Last Drop Falls”… A ano, byla i “Vodka” :)

Chcete resumé? Když jsem odcházel z Neckbreaker’s Ball, netušil jsem, že mě může o čtyři dny později potkat ještě lepší zážitek. A stalo se. Troufám si tvrdit, že kdo přišel a neomdlel z vedra, na tento fantastický večer pár let nezapomene. Je ale možné, že na příští rok avizovaný návrat Sonaty Arcticy i Delain do českých luhů a hájů tento fenomenální zážitek přebije. Za sebe doufám, že ano, protože tam určitě budu k zastižení…