Datum: 21.10.2017 Místo: Praha, 007 Účinkující: Ufomammut, Usnea

Podél strahovských kolejí a fotbalových hřišť klopýtám k budově nadepsané sedmičkou, s myšlenou, že konečně naživo okusím „Osmičku“. V hlavě se mi přehrávají vybrané riffy z této návykové špinavosti z dílny italských Ufomammut a zatímco se stmívá, já vstupuji do dveří klubu, šermuji hotovostí a následně cupitám po schodech do starých známých prostor. Dýchají na mě vzpomínky. Je to jako včera, kdy tu v pekelném dusnu během zpěvu crowdsurfoval George Clarke z Deafheaven až nohama mlátil o nízký strop, je to jako včera, kdy mě zde fascinoval rozlučkový koncert Altar of Plagues. A přitom jsou to v prvním případě tři, v druhém dva roky nazpět. Nic se nezměnilo – pivko stále jen lahvové, pódium oblepené nánosem různých antifašistických a hardcorařských nálepek a v centru pozornosti nepříliš vyvýšená scéna. Na té zvučí chlápci z Usnea, americké doomové kapely, jež „mamutům“ předskakuje.

Mají na kontě novinku „Portals into Futility“, která stejně jako „8“ vyšla v září letošního roku. Jedná se o podobný žánr jako u headlinera, jen je tu méně šamanské psychedelie a více funerálně ponuré atmosféry. V půl osmé spouští svůj set plný pochmurných riffů a drásavých screamů. Nepřekvapiví, ale silní ve své přímočarosti a poctivosti. Frontman Justin Cory s piercingem v nose, rozevlátými vlasy a bytelnou kérkou na ruce občas ke svému screamu spustí ruku z kytary a vizionářsky zagestikuluje. Čeho si ale nelze nevšimnout, je nenápadné nazvučení jeho levého kolegy, kytaristy Johnnyho, ostatní to holt valí o nejeden decibel výš a jemu není dáno. Nicméně není to zas tak fatální vada, základ této hudby není žádná sofistikovaná onanie, ale úderné riffy. A ty jsou poměrně suverénní. Nikoliv však nezapomenutelné. Předskakovat Ufomammut je těžký úděl.

Dav houstne, držím pozici u pódia a čekám, co nastane. Začíná být celkem těsno, ale stížnosti nejsou namístě, výhled zatím fajn, jen čekání je k nesnesení. No bomba, už je to tady. Pojďte do mě. „Byli to tři muži, kteří jen šli, šli a šli. Byli velcí, byli zarostlí, měli kožené čepice a dlouhé pláště do deště, jmenovali se Abel, Babel a Cabel a při chůzi a rozmlouvali,“ uváděl před čtyřiapadesáti lety svou novelu „Rozhovor tří chodců“ spisovatel Peter Weiss. Tihle sice nemají ani dlouhé pláště, ani čepice – zato v rukou pevně svírají své nástroje a spouští svou údernou, syrovou i atmosférickou hudební rozmluvu. „Babel“ ve skutečnost není ani jeden z nich, nýbrž otvírák jejich aktuálního alba.

Ač se některé nuance v samplech trochu ztrácejí, živá instrumentace je krásně vyrovnaná. S mohutností převalujících se menhirů, precizností profesionálních sniperů a vůní opiového doupěte nás tak italské trio postupně provází příběhem celé desky „8“. Ani přítomnost fotografů s jejich sto a jedním způsobem jak efektivně zaclánět nemůže člověka vytrhnout z transu, do něhož ho dostává ona již v recenzi velebená dvojice „Warsheep“ a „Zodiac“. Jen ty Urlovy vokály zpodvousů by chtělo o špetku vytáhnout. Když člověk z vší té meditativní zemitosti kouká po zemi, zahlédne pestrou paletu pedálů i originální, na pódiu nalepené partitury. Čas od času mě praští dred – nevím jak vzadu za džunglí těl, ale zepředu to vypadá, že mají Italové klub omotaný kolem prstu.

Po dohrání závěru desky ve formě skvělé „Psyrcle“ se ale kapela nenechá dlouho vybízet a přispěchá s přídavkem. Prostorem se tak ještě line například Poiovou meditativní kytarovou pasáží uvedené „Stigma“ či brilantně vygradovaná „God“. Triumfální závěr, při němž Urlo láduje basu ke kombu, a záhy ticho a zuřivý potlesk, během něhož probíhá klasické Ufomammutí loučení – podání si ruky s prvními řadami a vyslechnutí si salvy chvály.

Rozhodně jsme byli svědky výborného vystoupení. Trio se prezentovalo v plné síle a předvedlo ukázkovou souhru a zápal. Přesto své vystoupení na Brutal Assaultu v mých očích nepřekonali. Není to ale ani tak vina hudebníků, jako okolností. Ufomammut je kapela, z jejichž koncertu člověk musí přijít domů a padnout vyčerpáním a vypětím smyslů. To se nyní kvůli brzkému závěru večera nestalo. Loňské vystoupení oproti sobotě disponovalo momentem překvapení a působilo více vizonářsky. Kapela tehdy využila prostoru velké scény, aby ukázala, jak dokáže překonávat hranice a navázat s posluchačem/divákem osobitý kontakt i z odosobněného obřího pódia. Navíc mohutnost riffů k velikosti pódia mi tak nějak nakonec sedla asi víc. Nicméně tohle subjektivní srovnaní neznamená, že by snad byl sobotní večer nějaký propadák. Jednalo se o velmi silné vystoupení a setlist byl dokonce lepší než minule.