Země: Slovensko Žánr: progressive rock Otázky: H. Odpovědi: Timotej Strieš Počet otázek: 11 Odkazy: web / facebook / twitter / bandzone

Slovenská progresivní formace Persona Grata se v loňském roce blýskla velice povedenou deskou “Reaching Places High Above”, která zaujala nejednoho fanouška i kritika progresivního rocku. Ovšem nejen o tomto albu, ale i o pár dalších záležitostech jsme si s kapelou povídali v rozhovoru. Odpovědí na naše dotazy se ujal baskytarista Timotej Strieš…

---

Zdravím na Slovensko! Uznávám, že tohle je hned na začátek možná trochu blbá a klišovitá otázka, ale mohli byste nám nějak ve stručnosti shrnout, jak se to má s historií vaší kapely? Ptám se především z toho důvodu, že jsem byl přesvědčen, že “Reaching Places High Above” je váš debut, a tudíž toho pod hlavičkou Persona Grata nebudete mít zas tolik za sebou, ale rok založení 1999 na vašem Facebooku mi tuhle teorii trochu nabořil. Po troše pátrání to vypadá, že by tam měla být nějaká demíčka a dokonce i změna názvu, je to tak? Zkuste v tom prosím laikům v oboru historie Persona Grata udělat trochu jasno, jak šel s vaší skupinou čas…

Jano Šteňo a Martin Stavrovský sa stretli niekedy v roku 2000. Ja (Timotej Strieš) som do kapely prišiel na inzerát o pár mesiacov neskôr. Začínali sme ako klasická mládežnícka skupina, t. j. hrávali v škole na požičanej aparatúre, učili sme sa rockové pecky od Led Zeppelin, Deep Purple či Jimiho Hendrixa. Ale hneď od začiatku sme sa snažili robiť aj vlastné veci. Časom prišli nové inšpirácie v podobe kapiel hrajúcich progresívny rock ako Dream Theater či Emerson, Lake & Palmer alebo legendárnych Fermáta a Collegium Musicum. Odvtedy sme sa aj na skladanie piesní pozerali trochu inak. Viac sme skúmali rytmickú a harmonickú stránku. Skladby sa predlžovali, opúšťali sme klasickú štruktúru, hľadali sme vlastný zvuk a výraz.

Ďalší veľký posun nastal príchodom nových členov – virtuóznej flautistky a speváčky Janky Vargovej, klaviristu Adama Kuruca a gitaristu Martina Hubu, vynikajúcich hudobníkov, s ktorými sme dali dokopy náš prvý album “Reaching Places High Above”. Veľká etapa nastala príchodom Mateja Mikloša – súčasného klávesáka, a gitaristu Petra “Piťu” Luhu, tiež úžasných muzikantov. Na našu veľkú radosť sa Janka po určitej odmlke tiež do kapely vrátila. Spolu robíme na ďalšom albume.

Při výše zmiňovaném pátrání jsem narazil na to, že vám měl už v roce 2006 vyjít demosnímek “Reaching Places High Above”, tedy se stejným názvem jako vaše dlouhohrající deska a dokonce i s totožnými skladbami – s výjimkou dvou meziher “Istanbul” a “Venice”. Debutové album je tedy vlastně přepracované a znovu natočené demo? To by ovšem znamenalo, že na desce vlastně vyšel materiál starý cca sedm let. Pokud tomu tak je, neměli jste třeba problém se s takovým odstupem s písničkami ztotožnit? Jaké změny jste v kompozicích na album oproti demu udělali?

Nie, ide o totožný materiál/album. Základ sme nahrali v dnes už neexistujúcom štúdiu v Lieskovci pri Bratislave za asistencie Martina Čemu a Ďuriho Velčovského. Treba poďakovať aj Jožkovi Šimčákovi, ktorý vlastne nahrávanie albumu inicioval. Všetky ďalšie plochy, spevy, vokály a aranžmány sme si robili sami. S celkovým zvukom sme však neboli úplne spokojní, tak sme to dali minulý rok komplet “premiešať” zvukovému majstrovi Michalovi Kolejákovi. Stopu po stope sme mixovali nanovo, bolo s tým naozaj dosť práce, ale ten album si zaslúžil dobrý zvuk… Album sme teda oficiálne vydali až minulý rok.

Co se mi tak podařilo zachytit, váš debut “Reaching Places High Above” zatím sklízí hodně dobrou, až nadšenou kritiku. Předpokládám, že jste tedy s ohlasem prozatím spokojeni, je to tak? Dokonce i podle zahraničních článků se deska venku dost líbí. Došly vám vůbec třeba nějaké recenze, které by mluvily o průměru, nebo dokonce nějaké čistě negativní kritiky?

Kritiky a ohlasy na album sú výborné. Naozaj takmer všade sme dostali vysoké hodnotenie. Vo viacerých článkoch náš album zaradili medzi najlepšie albumy roku 2013. Recenzií bolo už pomerne dosť a nechcem, aby to vyznelo neskromne, ale nespomínam si ani na jednu s priemerným hodnotením. Tiež nás teší predaj albumu. Nejde o milióny predaných nosičov, ale záujem je z rôznych kútov sveta. Z tohto celého máme veľmi príjemné pocity.

S výjimkou již jmenovaných meziher “Istanbul” a “Venice” jsou všechny skladby na “Reaching Places High Above” delšího rázu, v případě závěrečné “I Am You” téměř až čtvrt hodiny. Otázka je jasná – proč to? Krátké songy vás nelákají? Myslíte, že by pod hlavičkou Persona Grata mohlo někdy dojít i na řekněme písničkovější album? Nebo se i do budoucna hodláte držet složitějších a rozsáhlejších kompozic?

A to ešte uvediem na pravú mieru, že “Istanbul” a “Venice” je intro a outro k “Orient Express”, vlastne je to jedna skladba rozdelená do troch trackov (smiech). Ale späť k otázke, prečo také dlhé skladby? Možno aj preto, že sme minutáž skladieb nikdy neriešili. Pri skladaní sa v ničom neobmedzujeme. Skladby sú z nášho pohľadu kompozície. V každej jednej sa vystrieda viacero motívov, rytmov a nálad. Ale nemáme žiaden problém spraviť krátku pesničku, keď to tak budeme cítiť.

Někdy mi přijde, že když se v progressive metalu nebo progressive rocku objeví nějaká nová formace, většina kritiků ji hned začne srovnávat se známějšími kapelami, především s Dream Theater, kteří jsou už něco skoro jako takovým měřítkem pro všechny ostatních prog skupiny. I v drtivé většině recenzí na “Reaching Places High Above”, které jsem četl, jejich jméno opravdu padlo. Neštve vás to někdy trochu, když nahrajete vlastní desku a následně ji všichni takřka ihned začnou k něčemu přirovnávat a automaticky házet do škatulky “něco jako Dream Theater” (byť tohle je, zdá se, takový evergreen všech kritiků píšících o progresivní muzice)?

Ano je to až trochu klišé, Dream Theater akoby bol etalón pre všetky progresívne kapely. Pri tom tento žáner je bohatý a nájdete v ňom skupiny, čo majú od DT ďaleko. Nemáme problém priznať inšpiráciu v DT, ale rovnako musím dodať, že tých inšpirácií je omnoho viac. Myslím, že aj náš prvý album si ide svojou cestou a skôr sa prikláňa ku klasickému progu než progmetalu. Ale keď budem úprimný, spomínaný Dream Theater nepatrí medzi moje najobľúbenejšie formácie (smiech), aj keď ich za ich kvalitnú robotu absolútne rešpektujem.

Nicméně – nejspíš i trochu v souvislosti s předcházejícím dotazem – by možná stálo za to se zeptat, jaké kapely vás ovlivnily, díky komu jste (obrazně řečeno) vzali do ruky nástroje a řekli si něco jako: “Taky chci hrát prog!”? Sami na svém webu jmenujete Yes, Jethro Tull, Meshuggah, Muse nebo i ty výše propírané Dream Theater. Proč myslíte, že zrovna tyhle skupiny? Především ti Meshuggah jsou v té společnosti trochu jako pěst na oko (smích). Je tu ještě někdo další, koho byste – byť třeba jen částečně – mohli označit jako svůj vliv?

Tak to je zaujímavá otázka. Gitaru a neskôr basu som zobral do ruky určite kvôli Beatles, ktorých milujem dodnes. Ale ten zlom, keď sme ako kapela začali hrať progresívny rock, nastal, keď sme objavili DT a ďalšie progresívne kapely spomínané vo vašej otázke. To sú akési “piliere”, na ktorých stojí naša kapela. Meshuggah veľmi svojská kapela, na prvý pohľad na míle vzdialená od nás, má úžasnú rytmiku – veľká inšpirácia. Každý jeden z nás počúva množstvo rozmanitej hudby a žánrov. Ani ja sa neobmedzujem len prog, počávam od popu cez elektroniku, RNB, funky, soul, hip-hop, metal, punk až po džez. Menovať jednotlivé skupiny asi ani nemá význam…

Už jste ohlásili přípravu další desky, která naváže právě na “Reaching Places High Above”. Mohli byste nám prozradit nějaké bližší detaily o novince? Jestli tedy už je co prozrazovat. Především by nás asi zajímalo, v jaké fázi se aktuálně práce na albu nacházejí a hlavně na kdy přibližně byste tak odhadovali, že by se mohl finální počin objevit mezi lidmi…

Áno, pracujeme na nových veciach. Štyri skladby máme hotové, tie sme už aj zaradili do koncertného repertoáru. Rozpracovaných máme vecí veľa ďalších. Nový album bude určite trochu iný ako prvý. Jednak sme rokmi málinko “podrástli”, ale hlavne momentálne mame iné zloženie kapely. Môžem prezradiť, že na pripravovanom novom albume budú okrem dlhých kompozícií aj kratšie – pesničkovejšie veci. Určite však ostávame v intenciách poctivého progresívneho rocku.

Zdá se mi, že toho čistého prog metalu nebo prog rocku, jaký hrajete vy, je v České republice i na Slovensku vlastně úplné minimum, stejně tak mi občas přijde, že když pomineme ty nejznámější zahraniční veličiny, nemá tu tento žánr ani pořádné publikum… ale možná mám trochu zkreslený pohled, jelikož se obyčejně pohybuji v docela odlišných vodách, než je progressive rock. Jak slovenskou a českou progresivní scénu vnímáte vy sami? Myslíte si, že tu je nějaká solidní úroveň? A proč jste se na prog dali vy sami?

Progresívny rock je menšinový žáner, ale nemyslím si, že je to nejaký hendikep. Kvalitnú rockovú hudbu vie oceniť aj širšie publikum a nemusia to byť vyslovene iba priaznivci progresívneho rocku. Napríklad i ja chodím na koncerty rôznych kapiel, nemusia to byť iba progresívne bandy… Okrem toho hranice sú otvorené a nám nič nebráni hrať aj za humnami Slovenska či Česka.

U nás aj v Česku je zopár výborných progresívnych kapiel ako Castaway, Sic, One Second Hotel či naša sesterská skupina Sisterhood of Klangpedal (kapela nášho klávesáka Mateja Mikloša a bubeníka Jana Šteňa).

Pre nás je progresívny rock najlepšia platforma na vyjadrenie nášho chápania hudby. Pri skladaní máme úplnú slobodu, do skladieb môžeme dať, čo chceme. Jednak môžeme experimentovať s rytmom a čo sa týka hormonií, máme voľné ruky. Na druhej strane je dobré, že vo finále majú skladby presne skomponovanú štruktúru. Tak, ako sú skladby zložené, ich aj hrávame na koncertoch.

Progresivnímu rocku a metalu je nezřídka vyčítáno až přílišné lpění na technické stránce věci, že se hudebníci – ačkoliv třeba jen zdánlivě – více soustředí na předvedení svých instrumentálních schopností než na samotnou kompozici. Myslíte si, že je na tom něco pravdy? Přece jenom, jak se říká – na každém šprochu pravdy trochu… Snažíte se třeba vy osobně si nějak hlídat, aby se muzika Persona Grata nezvrhla v přehlídku toho, co všechno kdo dokáže zahrát?

Samoúčelné sólovanie a prílišný muzikantský exhibicionizmus nemám v obľube ani ja bez ohľadu na žáner. Iste, progresívny rock je hráčsky náročnejší a vyžaduje si určitú úroveň. Je už len na samotnom hudobníkovi, či to ukazuje v každej skladbe, alebo či dokáže svoje umenie zakomponovať do zaujímavých pasáží. Naše skladby sú postavené na motívoch, melódiách a rifoch. Sólové party sú vždy súčasti nejakého celku a majú svoju jasnú funkciu. V kapele máme fenomenálnych sólistov – Janku Vargovú, Petra Luhu a Mateja Mikloša, avšak nejakých bezbrehých vyrývačiek sa nedočkáte :).

Zatímco jiné debutující skupiny si jen kliknou profil na Facebooku a pomalu ho ani neaktualizují, vy máte snad všechny sociální sítě, hezky udělaný blog, všechno pravidelně aktualizované, což je samozřejmě super a také mě to přivedlo na jednu otázku, která s tím tak trochu souvisí. S touhle propagací “na úrovni” se zdá, že svojí tvorbu rozhodně berete vážně, takže by možná stálo za to vědět, kam sahají vaše ambice, kam byste to chtěli jako kapela lidově řečeno dotáhnout? Je mi jasné, že tohle může být trochu horší na zodpovězení, aby z toho člověk nevyšel ani jako namyšlenec, ani jako někdo, kdo svojí muzice nevěří, ale možná právě o to to může být zajímavější…

Ďakujem, že ste ocenili naše komunikačné kanály. Prezentácia kapely je veľmi dôležitá. Popri hudbe je to jedna z kľúčových vecí. Plány sú veľké, poviem to však jednoducho – koncerty a komponovanie ďalšej dobrej muziky :).

Za všetko však spomeniem čerstvý úspech, ktorý postretol našu kapelu – o mesiac budeme hrať najväčšom festivale progresívneho rocku Progressive Nation at Sea. Je to festival, kde zahrá úplná elita progresívneho rocku ako Jon Anderson, Transatlantic, Flower Kings, Pain fo Salvation, Spock’s Beard a iné chuťovky http://www.progressivenationatsea.com/lineup/. Na toto fantastické podujatie nás vybral samotný Mike Portnoy (zakladateľ festivalu), proste sen sa stal skutočnosťou. Máme z toho neuveriteľnú radosť.

Poslední otázka bude takové trochu klišovitá, ale nevadí, alespoň to bude na konec trochu odlehčení. Podle latinského slovníku “Persona Grata” znamená “Důležitá osoba”. Proč jste si pro svou kapelu vybrali právě tohle jméno? Díky za rozhovor a ať se daří!

Rozhodne sme nechceli budovať imidž VIP kapely (smiech)… Začínali sme ako Persona Non Grata – nežiaduca osoba. Vtedy sme riešili hlavne fonetickú stránku, aby názov znel dobre a zaujímavo. Neskôr sme sa názov zmenili na súčasný Persona Grata – želaná osoba. Dôvodov bolo viacero, ale hlavne išlo o akýsi nový začiatok, keď sme naplno začali hrávať progresívny rock.

Ďakujem, pozdravujem do českých zemí a tešíme na sa u vas na koncerty :)

---