Archiv štítku: Persona Grata

Dream Theater, Black Star Riders, Persona Grata

Dream Theater
Datum: 28.6.2015
Místo: Praha, Fórum Karlín
Účinkující: Black Star Riders, Dream Theater, Persona Grata

Nebyla to tentokrát nová deska, co přivedlo americké progresivně rockové/metalové velikány Dream Theater opět do našich končin, konkrétně pak do Prahy na pódium Fóra Karlín, nýbrž oslava 30 let existence. Za tu dobu si kapela vydobyla status jednoho ze základních žánrových uskupení a nahrála dvanáct dlouhohrajících desek, přičemž vždy velice umně kloubila propracované kompozice plné instrumentálních fines se silnými melodiemi a riffy. Zatímco desky „Images and Words“, „Awake“ a především „Metropolis Pt.2: Scenes from a Memory“, se dají dnes považovat za nedostižnou klasiku, ani s novými tvrdšími, někdy více technickými a ekvilibristickými, jindy přímočarými a melodickými deskami nikdy nezahrabali svou poctivě vybudovanou pověst.

Tato zastávka po boku pohrobků klasický rockerů Thin Lizzy, Black Star Riders, a slovenské progresivní omladiny Persona Grata byla pořádající agenturou bůhví proč nazvána nicneříkajícím názvem Prague Sounds Good Fest, což upřímně řečeno chápu čistě jako komerční tah vzhledem k tomu, že tři kapely jsou v podstatě parametry klasického koncertu. Proto tedy se na nás z lístků ksichtila podivná opička a já si mohl v duchu alespoň chválit, že „letos navštívím hned dva fesťáky“. A jak že to tedy dopadl ten první?

Kolem avizované šesté hodiny se skutečně začalo pouštět do sálu, a tak jsem se po chvíli postávání ve frontě a krácení si dlouhé chvíle prohlížením si triček ostatních fanoušků konečně prodral kontrolou a za příjemného zjištění, že šatna, je zadarmo odložil batoh. Naproti šatně při vchodu po vaší pravici stál merch, jenž jsem přelétl pohledem a poté šel uhasit žízeň.

Ve Fóru Karlín jsem byl poprvé, a proto mě překvapilo jak až formální prostředí to je. Působí moderně, ovšem trochu chladně v porovnání s kluby, které obvykle navštěvuji. Rozlehlý funkcionalisticky působící prostor s kapacitou kolem 3000 míst byl ze zadní (přibližně) čtvrtiny opatřen vyvýšeným hledištěm s místy na sezení. To byla jedna z věcí, již jsem skutečně nepochopil. Samozřejmě rozumím, že když je někdo nějakým způsobem imobilní, tak je dobré mít možnost sedět, na druhou stranu nedokážu pochopit, jak někoho zdravého (nejlépe mladého a plného energie) může bavit sledovat koncert ze židle. To je však otázka preferencí a já jednak nevlastním monopol na rozum, navíc sám stojím pěkně v příjemné vzdálenosti od pódia a to je hlavní.

Persona Grata spustila jen se zanedbatelným zpožděním a vzhledem k tomu, že jsem měl o jejich hudbě povědomí jen na základě pár ukázek, o to více mě překvapilo, o jak zajímavou záležitost se jedná. Jejich progresivní rock s častými instrumentálními kejklemi mezi klávesami a kytarou byl zpestřován o melodické postupy hrané na příčnou flétnu, o něž se starala slečna svým vzezřením evokující čarodějku. A jakkoliv začátek mohl působit jako klasická exhibicionistická žánrovka, ve chvíli, kdy se přidaly vokály, jež měl pro změnu na svědomí chlápek v černém tílku s dvěma kříži a takřka indiánským účesem, začaly skladby dostávat smysluplnější kontury a v některých momentech to bylo vskutku perfektní. V tu chvíli byl totiž nalezen příjemný poměr mezi chytlavým a progresivním, zvraty v rámci struktur působily adekvátně a skladby byly pospolitými celky a nikoliv pouze ekvilibristickými slepenci, jak se to občas u progových kapel zvrtne. Skladby jako „Ace“ a „Forevermore“ byly propracované a zároveň melodie fungovaly na první poslech.

Setlist Black Star Riders:
01. Bound for Glory
02. Jailbreak [Thin Lizzy cover]
03. Soldierstown
04. Are You Ready [Thin Lizzy cover]
05. Bloodshot
06. All Hell Breaks Loose
07. Emerald [Thin Lizzy cover]
08. Through the Motions
09. Kingdom of the Lost
10. Finest Hour
11. The Boys Are Back in Town [Thin Lizzy cover]
12. The Killer Instinct
13. Whiskey in the Jar [traditional cover]

Zatímco jsme se se známým z Fobie celkem jednohlasně shodli, že se jednalo o velice příjemné překvapení, pódium se začalo chytat na druhou skupinu večera. A po chvíli hemžení publika se rozezněly první tóny Black Star Riders. A ti zněli přesně, jak jsem čekal. Tedy, nechápejte mě špatně, odvedli profesionální práci a byla na nich vidět radost z toho, co dělají, jenomže mně je tahle muzika dost vzdálená. Jednu dvě skladby si klidně rád poslechnu, taková příjemné chytlavá muzika na dobrou náladu, jenomže po chvíli se mi tohle začne dost zajídat. Když totiž člověk přesně ví, jak bude znít další skladba a ta po ní, tak ho to zkrátka nějak delší dobu nebaví. Podobný problém mívám i při poslechu věhlasnějších AC/DC. Hrálo se z jejich i z reperotoáru Thin Lizzy a nakonec mě z nudy vytrhlo těch pár fláků, které jsem znal, takže jsem si takovou notoricky známou „Whiskey in the Jar“ i s chutí zazpíval.

Black Star Riders tedy objektivně předvedli poctivou show, jež však se na tento večer dramaturgicky příliš nehodila. Pokud však někdo přišel kvůli nim, jsem přesvědčen, že doteď skáče radostí.

Setlist Dream Theater:
01. False Awakening Suite (intro)
02. Afterlife
03. Metropolis Pt. 1: The Miracle and the Sleeper
04. Caught in a Web
05. A Change of Seasons: II Innocence
06. Burning My Soul
07. The Spirit Carries On
08. About to Crash
09. As I Am
10. Panic Attack
11. Constant Motion
12. Wither
13. Bridges in the Sky
– – – – –
14. Behind the Veil

Vzhledem k mé znalosti materiálu předchozí dvojice kapel je asi zřejmé, že ti, kvůli kterým jsem přišel, byli Dream Theater. Možná to bylo tím, jak jsem se těšil, ale čekání na ně mi přišlo jako nejdelší. Když se konečně setmělo a spustilo z reproduktorů intro „False Awakening Suite“, byl jsem blahem bez sebe ještě dřív, než se hudebníci objevili na pódiu a rozjeli první skladbu, jež pocházela z debutu. V rámci výroční show totiž hráli chronologicky z každé desky jednu skladbu. Již od začátku je znát, že zvuk je oproti předkapelám trochu hůře čitelný, především basové party Johna Myunga fungují spíš rytmicky, než že by byly správně rozeznatelné, a zpěv Jamese LaBrieho je slyšet více v agresivnějších frekvencích. I tak však nejde o žádnou tragédii a solidně to odsýpá, kapela působí sebejistě a hraní si užívá. Jako druhá skladba (tedy zástupce „Images and Words“) spustí opus „Metropolis Pt. 1“ a já si chválím výběr. Některé momenty si sice musím kvůli zvuku domýšlet, přesto jsem nadšen. Když pak pokračují skvělou „Caught in a Web“, můj entusiasmus stoupá a já gestikuuji a prožívám každý takt. A ačkoliv se v publiku najde pár těch, kteří jen stojí jak tvrdé y a skoro se tváří, že je ti, kteří tu muziku prožívají, popuzují, většinou jsou lidi také nadšeni. A když čas dospěje do roku 1999, kdy vyšlo jejich dle mého názoru vrcholné album „Metropolis Pt.2: Scenes from a Memory“, a rozezní se nejznámější „The Spirit Carries On”, atmosféra graduje. Je sice pravda, že tenhle song je taková sázka na jistotu a je trochu škoda, že neoprášili nějaký vzácnější kousek, na druhou stranu zde funguje znamenitě. Především to sólo je lahůdka. A ačkoliv se jedná o baladu, živé provedení je mnohem tvrdší.

Přerod k tvrdšímu výrazu a prvkům až metallicovsky thrashovým započal alby „Six Degrees of Inner Turbulence“ a následujícím „Train of Thought“. Vzhledem k tomu, že z první zmiňované zazněla melodičtější „About to Crash“, jež mimochodem disponuje skvělými klavírními party, nejsyrovější část večera probíhá až formou „As I Am“ a následně „Panic Attack“„Octavarium“ a „Constant Motion“ ze „Systematic Chaos“. Dále pak zbývá příjemná balada „Wither“ a „Bridges in the Sky“, opus z předposlední desky. Poté hudebníci odcházejí.

Tedy, ne ve skutečnosti, protože všem je jasné, že ještě nehráli z novinky. A tak se po chvíli hlasitého potlesku opět zjeví na pódiu, aby dovyprávěli příběh své dosavadní historie prostřednictvím sedmiminutové „Behind the Veil“. Poté se už hudebníci definitivně loučí, ukláněji se, mávají, děkují a mizí.

Ačkoliv vystoupení působilo trochu neosobně, k čemuž přispíval průřezový playlist a žádný skutečně spontánní přídavek, popřípadě absence nějaké větší komunikace s publikem, Dream Theater předvedli silné charismatické vystoupení. A já jako velký fanoušek byl nadšen. Stejně tak bylo příjemné zjištění, že je již rozjeta práce na nové desce, jež by měla vyjít příští rok (původně James vtipkoval rokem o nějakých padesát let vzdálenějším). Sečteno a podtrženo tedy – Persona Grata příjemné překvapení, Black Star Riders dobře odvedené rockové klišé, Dream Theater – pecka.


Persona Grata

Persona Grata - Reaching Places High Above
Země: Slovensko
Žánr: progressive rock

Otázky: H.
Odpovědi: Timotej Strieš
Počet otázek: 11

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandzone

Slovenská progresivní formace Persona Grata se v loňském roce blýskla velice povedenou deskou “Reaching Places High Above”, která zaujala nejednoho fanouška i kritika progresivního rocku. Ovšem nejen o tomto albu, ale i o pár dalších záležitostech jsme si s kapelou povídali v rozhovoru. Odpovědí na naše dotazy se ujal baskytarista Timotej Strieš…


Zdravím na Slovensko! Uznávám, že tohle je hned na začátek možná trochu blbá a klišovitá otázka, ale mohli byste nám nějak ve stručnosti shrnout, jak se to má s historií vaší kapely? Ptám se především z toho důvodu, že jsem byl přesvědčen, že “Reaching Places High Above” je váš debut, a tudíž toho pod hlavičkou Persona Grata nebudete mít zas tolik za sebou, ale rok založení 1999 na vašem Facebooku mi tuhle teorii trochu nabořil. Po troše pátrání to vypadá, že by tam měla být nějaká demíčka a dokonce i změna názvu, je to tak? Zkuste v tom prosím laikům v oboru historie Persona Grata udělat trochu jasno, jak šel s vaší skupinou čas…

Jano Šteňo a Martin Stavrovský sa stretli niekedy v roku 2000. Ja (Timotej Strieš) som do kapely prišiel na inzerát o pár mesiacov neskôr. Začínali sme ako klasická mládežnícka skupina, t. j. hrávali v škole na požičanej aparatúre, učili sme sa rockové pecky od Led Zeppelin, Deep Purple či Jimiho Hendrixa. Ale hneď od začiatku sme sa snažili robiť aj vlastné veci. Časom prišli nové inšpirácie v podobe kapiel hrajúcich progresívny rock ako Dream Theater či Emerson, Lake & Palmer alebo legendárnych Fermáta a Collegium Musicum. Odvtedy sme sa aj na skladanie piesní pozerali trochu inak. Viac sme skúmali rytmickú a harmonickú stránku. Skladby sa predlžovali, opúšťali sme klasickú štruktúru, hľadali sme vlastný zvuk a výraz.

Ďalší veľký posun nastal príchodom nových členov – virtuóznej flautistky a speváčky Janky Vargovej, klaviristu Adama Kuruca a gitaristu Martina Hubu, vynikajúcich hudobníkov, s ktorými sme dali dokopy náš prvý album “Reaching Places High Above”. Veľká etapa nastala príchodom Mateja Mikloša – súčasného klávesáka, a gitaristu Petra “Piťu” Luhu, tiež úžasných muzikantov. Na našu veľkú radosť sa Janka po určitej odmlke tiež do kapely vrátila. Spolu robíme na ďalšom albume.

Při výše zmiňovaném pátrání jsem narazil na to, že vám měl už v roce 2006 vyjít demosnímek “Reaching Places High Above”, tedy se stejným názvem jako vaše dlouhohrající deska a dokonce i s totožnými skladbami – s výjimkou dvou meziher “Istanbul” a “Venice”. Debutové album je tedy vlastně přepracované a znovu natočené demo? To by ovšem znamenalo, že na desce vlastně vyšel materiál starý cca sedm let. Pokud tomu tak je, neměli jste třeba problém se s takovým odstupem s písničkami ztotožnit? Jaké změny jste v kompozicích na album oproti demu udělali?

Nie, ide o totožný materiál/album. Základ sme nahrali v dnes už neexistujúcom štúdiu v Lieskovci pri Bratislave za asistencie Martina Čemu a Ďuriho Velčovského. Treba poďakovať aj Jožkovi Šimčákovi, ktorý vlastne nahrávanie albumu inicioval. Všetky ďalšie plochy, spevy, vokály a aranžmány sme si robili sami. S celkovým zvukom sme však neboli úplne spokojní, tak sme to dali minulý rok komplet “premiešať” zvukovému majstrovi Michalovi Kolejákovi. Stopu po stope sme mixovali nanovo, bolo s tým naozaj dosť práce, ale ten album si zaslúžil dobrý zvuk… Album sme teda oficiálne vydali až minulý rok.

Co se mi tak podařilo zachytit, váš debut “Reaching Places High Above” zatím sklízí hodně dobrou, až nadšenou kritiku. Předpokládám, že jste tedy s ohlasem prozatím spokojeni, je to tak? Dokonce i podle zahraničních článků se deska venku dost líbí. Došly vám vůbec třeba nějaké recenze, které by mluvily o průměru, nebo dokonce nějaké čistě negativní kritiky?

Kritiky a ohlasy na album sú výborné. Naozaj takmer všade sme dostali vysoké hodnotenie. Vo viacerých článkoch náš album zaradili medzi najlepšie albumy roku 2013. Recenzií bolo už pomerne dosť a nechcem, aby to vyznelo neskromne, ale nespomínam si ani na jednu s priemerným hodnotením. Tiež nás teší predaj albumu. Nejde o milióny predaných nosičov, ale záujem je z rôznych kútov sveta. Z tohto celého máme veľmi príjemné pocity.

S výjimkou již jmenovaných meziher “Istanbul” a “Venice” jsou všechny skladby na “Reaching Places High Above” delšího rázu, v případě závěrečné “I Am You” téměř až čtvrt hodiny. Otázka je jasná – proč to? Krátké songy vás nelákají? Myslíte, že by pod hlavičkou Persona Grata mohlo někdy dojít i na řekněme písničkovější album? Nebo se i do budoucna hodláte držet složitějších a rozsáhlejších kompozic?

A to ešte uvediem na pravú mieru, že “Istanbul” a “Venice” je intro a outro k “Orient Express”, vlastne je to jedna skladba rozdelená do troch trackov (smiech). Ale späť k otázke, prečo také dlhé skladby? Možno aj preto, že sme minutáž skladieb nikdy neriešili. Pri skladaní sa v ničom neobmedzujeme. Skladby sú z nášho pohľadu kompozície. V každej jednej sa vystrieda viacero motívov, rytmov a nálad. Ale nemáme žiaden problém spraviť krátku pesničku, keď to tak budeme cítiť.

Persona Grata

Někdy mi přijde, že když se v progressive metalu nebo progressive rocku objeví nějaká nová formace, většina kritiků ji hned začne srovnávat se známějšími kapelami, především s Dream Theater, kteří jsou už něco skoro jako takovým měřítkem pro všechny ostatních prog skupiny. I v drtivé většině recenzí na “Reaching Places High Above”, které jsem četl, jejich jméno opravdu padlo. Neštve vás to někdy trochu, když nahrajete vlastní desku a následně ji všichni takřka ihned začnou k něčemu přirovnávat a automaticky házet do škatulky “něco jako Dream Theater” (byť tohle je, zdá se, takový evergreen všech kritiků píšících o progresivní muzice)?

Ano je to až trochu klišé, Dream Theater akoby bol etalón pre všetky progresívne kapely. Pri tom tento žáner je bohatý a nájdete v ňom skupiny, čo majú od DT ďaleko. Nemáme problém priznať inšpiráciu v DT, ale rovnako musím dodať, že tých inšpirácií je omnoho viac. Myslím, že aj náš prvý album si ide svojou cestou a skôr sa prikláňa ku klasickému progu než progmetalu. Ale keď budem úprimný, spomínaný Dream Theater nepatrí medzi moje najobľúbenejšie formácie (smiech), aj keď ich za ich kvalitnú robotu absolútne rešpektujem.

Nicméně – nejspíš i trochu v souvislosti s předcházejícím dotazem – by možná stálo za to se zeptat, jaké kapely vás ovlivnily, díky komu jste (obrazně řečeno) vzali do ruky nástroje a řekli si něco jako: “Taky chci hrát prog!”? Sami na svém webu jmenujete Yes, Jethro Tull, Meshuggah, Muse nebo i ty výše propírané Dream Theater. Proč myslíte, že zrovna tyhle skupiny? Především ti Meshuggah jsou v té společnosti trochu jako pěst na oko (smích). Je tu ještě někdo další, koho byste – byť třeba jen částečně – mohli označit jako svůj vliv?

Tak to je zaujímavá otázka. Gitaru a neskôr basu som zobral do ruky určite kvôli Beatles, ktorých milujem dodnes. Ale ten zlom, keď sme ako kapela začali hrať progresívny rock, nastal, keď sme objavili DT a ďalšie progresívne kapely spomínané vo vašej otázke. To sú akési “piliere”, na ktorých stojí naša kapela. Meshuggah veľmi svojská kapela, na prvý pohľad na míle vzdialená od nás, má úžasnú rytmiku – veľká inšpirácia. Každý jeden z nás počúva množstvo rozmanitej hudby a žánrov. Ani ja sa neobmedzujem len prog, počávam od popu cez elektroniku, RNB, funky, soul, hip-hop, metal, punk až po džez. Menovať jednotlivé skupiny asi ani nemá význam…

Už jste ohlásili přípravu další desky, která naváže právě na “Reaching Places High Above”. Mohli byste nám prozradit nějaké bližší detaily o novince? Jestli tedy už je co prozrazovat. Především by nás asi zajímalo, v jaké fázi se aktuálně práce na albu nacházejí a hlavně na kdy přibližně byste tak odhadovali, že by se mohl finální počin objevit mezi lidmi…

Áno, pracujeme na nových veciach. Štyri skladby máme hotové, tie sme už aj zaradili do koncertného repertoáru. Rozpracovaných máme vecí veľa ďalších. Nový album bude určite trochu iný ako prvý. Jednak sme rokmi málinko “podrástli”, ale hlavne momentálne mame iné zloženie kapely. Môžem prezradiť, že na pripravovanom novom albume budú okrem dlhých kompozícií aj kratšie – pesničkovejšie veci. Určite však ostávame v intenciách poctivého progresívneho rocku.

Zdá se mi, že toho čistého prog metalu nebo prog rocku, jaký hrajete vy, je v České republice i na Slovensku vlastně úplné minimum, stejně tak mi občas přijde, že když pomineme ty nejznámější zahraniční veličiny, nemá tu tento žánr ani pořádné publikum… ale možná mám trochu zkreslený pohled, jelikož se obyčejně pohybuji v docela odlišných vodách, než je progressive rock. Jak slovenskou a českou progresivní scénu vnímáte vy sami? Myslíte si, že tu je nějaká solidní úroveň? A proč jste se na prog dali vy sami?

Progresívny rock je menšinový žáner, ale nemyslím si, že je to nejaký hendikep. Kvalitnú rockovú hudbu vie oceniť aj širšie publikum a nemusia to byť vyslovene iba priaznivci progresívneho rocku. Napríklad i ja chodím na koncerty rôznych kapiel, nemusia to byť iba progresívne bandy… Okrem toho hranice sú otvorené a nám nič nebráni hrať aj za humnami Slovenska či Česka.

U nás aj v Česku je zopár výborných progresívnych kapiel ako Castaway, Sic, One Second Hotel či naša sesterská skupina Sisterhood of Klangpedal (kapela nášho klávesáka Mateja Mikloša a bubeníka Jana Šteňa).

Pre nás je progresívny rock najlepšia platforma na vyjadrenie nášho chápania hudby. Pri skladaní máme úplnú slobodu, do skladieb môžeme dať, čo chceme. Jednak môžeme experimentovať s rytmom a čo sa týka hormonií, máme voľné ruky. Na druhej strane je dobré, že vo finále majú skladby presne skomponovanú štruktúru. Tak, ako sú skladby zložené, ich aj hrávame na koncertoch.

Progresivnímu rocku a metalu je nezřídka vyčítáno až přílišné lpění na technické stránce věci, že se hudebníci – ačkoliv třeba jen zdánlivě – více soustředí na předvedení svých instrumentálních schopností než na samotnou kompozici. Myslíte si, že je na tom něco pravdy? Přece jenom, jak se říká – na každém šprochu pravdy trochu… Snažíte se třeba vy osobně si nějak hlídat, aby se muzika Persona Grata nezvrhla v přehlídku toho, co všechno kdo dokáže zahrát?

Samoúčelné sólovanie a prílišný muzikantský exhibicionizmus nemám v obľube ani ja bez ohľadu na žáner. Iste, progresívny rock je hráčsky náročnejší a vyžaduje si určitú úroveň. Je už len na samotnom hudobníkovi, či to ukazuje v každej skladbe, alebo či dokáže svoje umenie zakomponovať do zaujímavých pasáží. Naše skladby sú postavené na motívoch, melódiách a rifoch. Sólové party sú vždy súčasti nejakého celku a majú svoju jasnú funkciu. V kapele máme fenomenálnych sólistov – Janku Vargovú, Petra Luhu a Mateja Mikloša, avšak nejakých bezbrehých vyrývačiek sa nedočkáte :).

Zatímco jiné debutující skupiny si jen kliknou profil na Facebooku a pomalu ho ani neaktualizují, vy máte snad všechny sociální sítě, hezky udělaný blog, všechno pravidelně aktualizované, což je samozřejmě super a také mě to přivedlo na jednu otázku, která s tím tak trochu souvisí. S touhle propagací “na úrovni” se zdá, že svojí tvorbu rozhodně berete vážně, takže by možná stálo za to vědět, kam sahají vaše ambice, kam byste to chtěli jako kapela lidově řečeno dotáhnout? Je mi jasné, že tohle může být trochu horší na zodpovězení, aby z toho člověk nevyšel ani jako namyšlenec, ani jako někdo, kdo svojí muzice nevěří, ale možná právě o to to může být zajímavější…

Ďakujem, že ste ocenili naše komunikačné kanály. Prezentácia kapely je veľmi dôležitá. Popri hudbe je to jedna z kľúčových vecí. Plány sú veľké, poviem to však jednoducho – koncerty a komponovanie ďalšej dobrej muziky :).

Za všetko však spomeniem čerstvý úspech, ktorý postretol našu kapelu – o mesiac budeme hrať najväčšom festivale progresívneho rocku Progressive Nation at Sea. Je to festival, kde zahrá úplná elita progresívneho rocku ako Jon Anderson, Transatlantic, Flower Kings, Pain fo Salvation, Spock’s Beard a iné chuťovky http://www.progressivenationatsea.com/lineup/. Na toto fantastické podujatie nás vybral samotný Mike Portnoy (zakladateľ festivalu), proste sen sa stal skutočnosťou. Máme z toho neuveriteľnú radosť.

Poslední otázka bude takové trochu klišovitá, ale nevadí, alespoň to bude na konec trochu odlehčení. Podle latinského slovníku “Persona Grata” znamená “Důležitá osoba”. Proč jste si pro svou kapelu vybrali právě tohle jméno? Díky za rozhovor a ať se daří!

Rozhodne sme nechceli budovať imidž VIP kapely (smiech)… Začínali sme ako Persona Non Grata – nežiaduca osoba. Vtedy sme riešili hlavne fonetickú stránku, aby názov znel dobre a zaujímavo. Neskôr sme sa názov zmenili na súčasný Persona Grata – želaná osoba. Dôvodov bolo viacero, ale hlavne išlo o akýsi nový začiatok, keď sme naplno začali hrávať progresívny rock.

Ďakujem, pozdravujem do českých zemí a tešíme na sa u vas na koncerty :)


Persona Grata – Reaching Places High Above

Persona Grata - Reaching Places High Above
Země: Slovensko
Žánr: progressive rock
Datum vydání: 1.8.2013
Label: selfrelease

Tracklist:
01. Ace
02. Edge of Sanity
03. Istanbul
04. Orient Express
05. Venice
06. I Am You

Hodnocení: 7,5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandzone

K recenzi poskytl:
Persona Grata

Že z luhů a hájů českých i slovenských dokážou vzejít kapely, které minimálně dokážou dosáhnout hranic vyznění na světové úrovni, je nabíledni a vždy potěší, když se s takovou kapelou můžu v rámci své činnosti pro Sicmaggot setkat. Persona Grata jsou právě Slováci hrající progresivní rock/metal. Jejich deska “Reaching Places High Above” sbírá velmi kladné ohlasy a v tiskových materiálech se o ní mluví jako o čerstvém větru na progresivní scéně. Progresivní metal je v současné době totiž dost svérazný hudební styl, který se někdy dá i považovat za vyčerpaný. Především pokud se kapely zapomenou ve spletenci samoúčelných exhibicí, tehdy ztrácí veškerá tvorba význam, celistvost i chytlavost. Jak je tomu u těchto Slováků, to se pokusím rozebrat na následujících řádcích.

Album obsahuje šest skladeb, jejichž délka se pohybuje od minuty (což je případ meziher “Venice” a “Istanbul”) až po čtvrthodinovou hrací dobu. Hned od první skladby “Ace” tak nějak pochopíte, o co Persona Grata jde či kam bude celá deska směřovat. Je zcela evidentní, jaké jsou tu hlavní vlivy, působící na kompozice kapely. Slyšíme tu Dream Theater, Yes a i jiné progresivní veterány. Asi by bylo naivní očekávat vyloženě výtrysk originality přehazující celkové standardy žánru. I tak ale deska obsahuje zajímavé kompozice rostoucí přesně tak, jak žánr káže. Přímočařejší pasáže jsou střídány těmi technicky náročnějšími, v těch se vyřádí především rytmická sekce, ale ani kytary nezůstávají v pozadí a ze strun vytáhnou i mnoho lahůdkových vyhrávek a sól. Hned ve druhé “Edge of Sanity” se dočkáte mnoha změn tempa i nálad a v půlce dojde ke zvolnění s flétničkou a překrásnou melodií. I když jsou skladby celkem dost nepůvodní, jejich kvalitativní laťka je nasazena dostatečně vysoko.

Na nějaký problém původnosti/nepůvodnosti zapomínám například v ostře nastartované instrumentálce “Orient Express”, která se přes orientální motivy může pochlubit vygradovanými sóly, pasážemi a překrásnými melodiemi. Samozřejmě pomyslným vrcholem zůstává skladba nejdelší s názvem “I Am You”. Táhlé plochy s ženským vokálem střídají agresivní rockové polohy se zpěvem Martina Stavrovského. Ten vůbec v průběhu alba prostřídá mnoho rejstříků. Ze začátku jsem si říkal, že je jeho vokál příliš obyčejný, jelikož se blížil spíše polohám blízkým grungovým kapelám, a přišlo mi, že se k takové muzice vůbec nehodí. Ale jak čas plyne, zjišťujete, že se svým vokálem nakládá přesně podle svého uvážení. Každá nota jeho vokálu sedí přesně jako prdel na hrnec a je jednou z velkých devíz celého materiálu.

I když jde o debutové album, je jednoduše velice vyspělé. Zvukově je promakané do nejmenšího detailu a jediný úder do nástrojů nezůstane ošizen. Kytary jsou kapitolou samy pro sebe, je slyšet, že Martin Huba hraje dlouho dobu a jeho vyhranost žene album o další stupínky výše. Používá všechny možné rejstříky a způsoby hraní na svůj nástroj, cituje klasiky i moderní kytaristy. Vše ve vyváženém poměru. Melodický potenciál jeho sól je podporován navíc trefnými (byť možná příliš klasickými) rejstříky kláves Adama Kuruce, který je také většinovým tvůrcem novinkového materiálu. Musím ale přiznat, že zrovna klávesy jsou prvkem, který mě chvílemi na nové desce docela ruší. Jsou jaksi vytažené, a jak už jsem zmínil, zní příliš klasicky. Rytmická sekce, kterou tvoří bubeník Ján Šteňo a baskytarista Timotej Strieš, dokáže řádně přitopit pod kotlem, ale zároveň rytmicky zasekávat a klopýtat a dodávat skladbám šťávu.

Pro milovníky progu – jak starého, tak modernějšího – lze tuto desku doporučit všema deseti. Je to určitě kvalitní materiál, sice to není na absolutorium, protože své výhrady prostě mám. Především je to učebnicové cvičení (ale na vysoké úrovni), a jak už jsem zmínil, určité pasáže mi prostě zas pod vousy úplně nešly. Na druhou stranu zde není čas na nudu, skladby jsou zajímavé, ať už se v nich zpívá či ne. Od slovenské kapely bych takovou solidní nálož nečekal a věřím, že se najde mnoho fanoušků, kteří budou album protáčet pořád dokola. Já si nechám rezervu, protože věřím tomu, že po takovém debutu může přijít teprve opravdová bomba.