 |
|
H.: Metacyclosynchrotron: Cnuk: Dantez:
|
H.:
Listopad mi nenabízí žádné jednoznačné pecky, ale pár potenciálně zajímavých věcí se určitě vyloupne. Největší očekávání mám – možná trochu překvapivě – k třetí řadovce rumunských Siculicidium. Tohle je hodně nenápadná a přehlížená kapela, ale některé její nahrávky mám rád a ve sbírce mám od ní dost placek, takže ani „Az alámerülés lárvái“ si nenechám ujít.
V plánu mám určitě i dlouhohrající prvotinu kostarických Bloodsoaked Necrovoid. Demosnímky drhly sice neoriginální, leč poctivé a kurevsky zatuchlé zlo. Potenciál v tom nepochybně byl. „Expelled into the Unknown Depths of the Unfathomable“ opětovně nabízí jeden zasraně epický metalový titul vedle druhého, tak snad bude podobně rozjebávat i samotná muzika.
Sázkou na jistotu by pak mělo být „Mathreyata“ od Dark Buddha Rising. Tady asi není o čem.
Metacyclosynchrotron:
„Black Abomination Spawn“ by měli slyšet fanoušci kosmicky zlého death metalu, který lze vztáhnout k tvorbě Morbid Angel, Necrovore, případně i modernějším disonantním spolkům. V mém případě jsou ale prvotní dojmy dost rozpačité. Těšil jsem se příliš a osobní srovnání s nedávno recenzovanými Malicious Omegavortex také moc nepomohlo. Velká očekávání jsem měl i v případě druhé desky ruských Odem, neboť na „Timeless Past Above“ se čekalo sedm let, což je doba, která uběhla od posledního krátkometrážního masakru „The Valley of Cut Tongues“ vydaného již neaktivními Daemon Worship Productions. První dva poslechy nového alba působily celkem pozitivně, i když se mi zdá, že v brutal deathu Rusáků ubylo blackmetalových přísad. Prim zde ale stále hraje satanská agrese, nikoliv debilní slamy nebo goresranda.
No a člověk samozřejmě k životu potřebuje i metal klasičtějšího ražení. Sodom i Eternal Champion máme pokryté, já jsem ale zvědavější na novinku australských thrasherů Mongrel’s Cross. Debut „The Sins of Aquarius“ byl docela v cajku, ale nepřinutil mě k poslechu desky následující „Psalter of the Dragon Court“. Jenže na albu nejnovějším, „Arcana, Scrying and Revelation“, káže Proscriptor z Absu a vypuštěný song hodně smrděl Kingem Diamondem s Mercyful Fate, což je také plus.
Cnuk:
Už jsou tomu čtyři roky, co vyšlo „The Armor of Ire“, první album od amerických válečníků Eternal Champion. Z nových heavy metalů patří tohle album k tomu úplně nejlepšímu, a chystané „Ravening Iron“ tak nebude mít vůbec jednoduché se svému předchůdci vyrovnat. Očekávání jsou veliká, lidi logicky budou chtít další hymny jako „I Am the Hammer“ nebo „Invoker“ a já pevně doufám, že se to Eternal Champion povede na novince nabídnout.
V listopadu taky dojde na novou desku Sodom. Po třech épéčkách a další obměně na postu bubeníka se k tomu už zdá se konečně dokopali a výsledek ponese název „Genesis XIX“. Po-návratové skladby se mi zdají celkem v pohodě, ale nedávno vypuštěný singl „Sodom & Gomorrah“ mě trochu znejistil. Doufám, že zbytek materiálu bude o něco nápaditější a Sodom tak svůj „návrat“ stvrdí zdařilým dlouhohrajícím počinem.
Pro Kurtizány z 25. avenue mám slabost a jsem tak moc rád, že jim po dlouhých jedenácti letech vyjde zase něco nového. Poté, co jejich řady doplnil Dan Kurz, získala jejich živá vystoupení zase šťávu a bylo by fajn, kdyby se jim tuto chemii podařilo přenést také do studia. Kulty z devadesátek se asi těžko podaří dostihnout, ale věřím, že minimálně dobrou placku dokáží stále vytvořit.
Dantez:
Předchozí „Bestial Hymns of Perversion“ denverských Of Feather and Bone mě, navzdory kladným ohlasům, moc nebralo. Deska na mě převážně působila jako zaměnitelný death metal po vzoru Morbid Angel a Incantation s brnkáním na warmetalovou strunu. Potenciál se přesto albu upřít nedal a podle ukázek jde předpokládat, že „Sulfuric Disintegration“ využije kapelní ambice více. Novinka by mohla být vyhrocenější, nápaditější a všeobecně propracovanější. Vše navíc v promakanější produkcí.
„Chapter II: The Ritualist“ od amerických Shaidar Logoth mě naopak dodnes baví hodně. Deska pracuje s perfektně špinavým zvukem, nechutnou atmosférou a songwritingem, který si nebojí dát na čas. „Chapter III: The Void God“ pracuje nově s čistým zvukem, na který kapela lehce trpí. Skladatelské jádro Shaidar Logoth je však zachováno, a poslech je tudíž záhodno vyhlížet.
Novinka Aesopa Rocka mě trochu děsí přestřelenou stopáží i nevkusným přebalem. Námitky mi ale vyvrací doposud kvalitní diskografie a Aesopova rostoucí inklinace k temnému a tvrdému soundu. V rapu toho navíc letos zas tolik kvalitního nevyšlo, proto se poslech „Spirit World Field Guide“ nabízí.
