 |
|
Země: Itálie Tracklist: Hrací doba: 43:28 K recenzi poskytl:
|
Sicilské trio Al Ard dle všeho funguje již od podzimu roku 2011, nicméně asi málokdo z nás o něm do nynějška slyšel. COD.5111, Symor Von Dankurt a |x|on totiž až doposud nic nevydávali. Až letošní rok přinesl bezejmenné debutové album, do jehož útrob se nyní pokusíme na chvíli ponořit.
Počin se na první pohled tváří vcelku zajímavé, působí takovým podivným dojmem. Nekončí to jen s přezdívkami jednotlivých členů, které už jsem zmiňoval výše. Ještě lépe se totiž tváří obálka alba, která má dle mého skromného názoru hodně co do sebe a nechybí jí určitá atmosféra. Při prvním pohledu na ni bych sice úplně neodhadnul muziku, jakou Al Ard ve skutečnosti produkují, ale když se nad tím zamyslím po poslechu, jisté náladové souznění mezi hudební a vizuální stránkou lze přece jenom nalézt.
A oč tedy běží? Al Ard si libují v industriálním black metalu. Najít inspirační zdroje není zrovna těžká záležitost – když začnu jmenovat kapely jako Aborym, Dødheimsgard, Mysticum, Spektr nebo Diabolicum, asi byste měli být všichni okamžitě doma. Al Ard produkují black metal znásilňovaný tvrdou elektronikou. Spíš než taneční subžánry Italové nasávají klasický industrial, dubstep nebo náznaky power electronics. Nečekejte tedy chytlavější a tanečnější pasáže. S něčím takovým se vytasí prakticky jen jediná skladba, a to „Strange Old Practice II“, která však může být vnímaná mezihra a/nebo odbočka od hlavní náplně „Al Ard“. I když je otázka, nakolik je ona takzvaně hlavní náplň opravdu hlavní, jelikož těch odboček se najde víc. Ale to už trochu předbíháme…
…anebo možná ne. Hned první píseň „Nero“ totiž nabízí něco, co se po zbytek alba už nezopakuje, byť v tomto případě to na druhou stranu může vnímáno jen jako intro. Každopádně, nahrávku otvírá zaříkávání s primitivním bubínkem, které jako by vypadlo z nějakého čarodějnického sabatu. Akorát jej v jednom momentě pročísne elektronická zářez, jenž se v plné míře vrátí v závěru songu. K odlišným kusům pak jistě patří i oba díly „Strange Old Practice“, z nichž ten druhý jsem už zmiňoval. Zde se jedná o elektronické tracky (s výjimkou závěru jedničky), byť i v nich se Al Ard daří držet misantropickou atmosféru, čímž je zajištěna kontinuita.
Zbylé písně už pak drtí očekávaný, industriálními ruchy przněný black metal. Ten někdy funguje uspokojivě, jindy mu něco schází. Spíš než po skladbách už se ale v tomhle případě hodí rozdělení po jednotlivých momentech, protože Al Ard v jednom songu umí přijít s nudnou i velmi dobrou pasáží. Viz třeba „Red Bourbon“, kterou hodně tahá nahoru vydařené atmo-finále. Jako celek se mi jako nejpovedenější jeví poslední „Scrutinizing a Glimpse of Chaos“, v jejíž druhé půli se to hemží nemetalovými chvilkami.
Problém „Al Ard“ nicméně netkví v nedostatku žánrového rozmachu nebo zbytečné umírněnosti elektronické divočiny. Obojí je, formálně vzato, myslím v cajku. Kámen úrazu nastává až s větším počtem poslechů, kdy mě deska dost rychle omrzela a začala spíš nudit. Vyjma „Strange Old Practice I“ a „Strange Old Practice II“ jsem si už později neužíval vlastně ani jeden song. A přitom zpočátku se „Al Ard“ tvářilo hodně slibně a po prvním poslechu jsem si myslel, že v recenzi budu jenom chválit. Trvanlivost však nahrávce vlastní není.
Pocity jsou tedy rozporuplné. Určitě tu lze nalézt povedené momenty a celková atmosféra je patřičně nehumánní. K dlouhodobějšímu požitku ale dost chybí a počin nedokáže obstát déle než na pár poslechů, což mě dost zklamalo. Nějaký potenciál tu nicméně je a případné další album asi ze zvědavosti zkusím. Vím však jistě, že k debutu už se vracet nikdy nebudu.