 |
|
Země: Polsko Tracklist: Hrací doba: 38:52 Odkazy: K recenzi poskytl:
|
S polským projektem Ars magna umbrae jsem se prvně setkal na jeho pilotním minialbu „Through Lunar Gateways“ z roku 2017. To mi svého času přišlo povedené, i když s menším dodatkem, že o ty nejlepší momenty na nahrávce se postarala hostující zpěvačka Hekte Zaren (můžete znát z Adaestuo). I tak mi ale na EP zůstaly pozitivní vzpomínky, ačkoliv nutkání se vracet k „Through Lunar Gateways“ i zpětně jsem v následujících letech nenacházel.
Následující rok se pod hlavičkou Ars magna umbrae objevil dlouhohrající debut „Lunar Ascension“. I navzdory příjemné zkušenosti s „Through Lunar Gateways“ jsem si na první řadovku z nějakého důvodu čas neudělal. Ani si nevzpomínám proč. Občas to jednoduše nevyjde. K poslechu se toho všude válí hromada a den má jenom čtyřiadvacet hodin, takže prostě nejde stihnout vše. Stává se. Tehdy to prostě Černý Petr vyšel na Ars magna umbrae.
Prostřednictvím letošní druhé desky „Apotheosis“ jsem se k poslechu Ars magna umbrae vrátil a přijde mi, že se sound kapely v mezičase trochu posunul. Nyní, retrospektivně tyhle elementy jasně slyším už na „Through Lunar Gateways“, což mi tehdy zas tak moc nepřišlo, ale z „Apotheosis“ už jasně a bez debat čpí velká inspirace u blackmetalových škol z Islandu a Francie. O tom, že se novinka kompletně vyvarovala šamanských zaříkávaček z prvního miníčka, se snad ani nemusím zmiňovat, když tentokrát už si K. M. veškeré vokály obstaral sám.
S „Apotheosis“ mám každopádně jeden zásadní problém. Formálně jde o desku, která je poskládána chytře a která má technicky vzato všechno, co by album tohoto pojetí black metalu mělo mít. Nějak se ovšem po celou dobu nedokážu zbavit dojmu, že mě novinka Ars magna umbrae baví méně, než by asi měla.
Snad to bude dáno i tím, že se v ní pořád trochu ztrácím a velká část hrací doby mi splývá do sebe. K. M. má veličiny moderního black metalu nastudované poctivě a cituje je s dostatečnou dávkou kvality na to, aby nebylo potřeba jeho snahu šmahem odsuzovat jako plytkou kopírku. Navzdory některým poměrně intenzivním momentům však „Apotheosis“ nedokáže strhnout. Některé jiné pasáže jsou vymyšlené umně a lze je považovat za dobré, ale žádná z nich není tak úžasná, aby si tu pozornost skutečně urvala a donutila člověka se vracet.
A když už deska trochu vybočí z nastoleného mustru, vlastně se mi takřka okamžitě začne stýskat po jejím standardním výrazivu. Třeba zpomalovačka uprostřed „On the Wings of Divine Fires“ se ještě dá, ale melodičtější část „Oracle of Luminous Dark“, o jejíž kytarové sólo se postaral Gabriele Gramaglia z The Clearing Path a Cosmic Putrefaction, mi přijde vyloženě slabá a otravná. Což je dvojnásob škoda, protože třeba závěr téže skladby se mi zdá povedený, respektive se jedná o jeden z mála momentů, které jsem si dokázal trochu zapamatovat.
Jasně, občas není na škodu, když se posluchač v albu i po delším čase pořád ztrácí. Aby však tenhle stav fungoval, musí mít posluchač chuť se prát dál a musí mít pocit, že stále má co prozkoumávat. Mě osobně už tahle chuť v případě „Apotheosis“ opustila, aniž bych se dostal do bodu, kdy jsem schopen nahrávku plně docenit.
Zároveň si ale uvědomuji, že recenze pravděpodobně vyznívá mnohem negativněji, než si „Apotheosis“ zaslouží. Několik dobrých momentů se přece jenom najde a celkově lze z alba cítit příliš vysoké schopnosti na to, aby si výsledek zasluhoval prachsprostě zjebat. Osobně jsem nicméně čekal a doufal ve víc. Poslech mě neobtěžoval a do určité míry se mi vlastně i zamlouval, ale nedokázal jsem tomu propadnout.
