Archiv štítku: art pop

FKA Twigs – Magdalene

FKA Twigs - Magdalene

Země: Velká Británíe
Žánr: art pop
Datum vydání: 8.11.2019
Label: Young Turks

01. Thousand Eyes
02. Home with You
03. Sad Day
04. Holy Terrain (Feat. Future)
05. Mary Magdalene
06. Fallen Alien
07. Mirrored Heart
08. Daybed
09. Cellophane

Hrací doba: 38:48

Odkazy:
web / facebook / twitter / instagram

Když jsem pozoroval, jakou popularitu zde sklidila recenze na desku Lany del Rey, napadlo mě sesmolit text na další popovou věc, která je sice do zvuku někde jinde, ale ambicemi a charakterem na její rovni a možná ještě výše.

„Magdalene“ je druhým dlouhohrajícím počinem FKA Twigs – britské zpěvačky a vlastně téměř ve všech ohledech renezanční umělkyně. Hudbu Twigs vždy doprovází silná vystoupení hraničící s performance artem, vypiplaný vizuál a v posledních letech i pevně uchopený koncept.

„Magdalene“ je dosud nejkompetentnějším počinem zpěvačky. První „LP1“ sloužilo spíše (jak už název desky napovídá) k otestování hudebních vod. Nabídlo rozmanitou kolekci tracků, které ale na sebe tematicky více nenavazovaly. Následné EP „M3LL155X“ působilo kompletněji a představilo zvuk FKA Twigs v ucelenější podobě. Ten by se dal zařadit pod poměrně vágní škatuli art pop, která toho však posluchači moc nenaznačí.

Pojďme tedy specifičtěji. FKA Twigs tvoří avantgardní pop, který zvukově stojí někde mezi Kate Bush a Björk. Jádro většinou tvoří moderní elektronika s prvky trapu a IDM. Důkazem toho budiž hostující Future nebo Nicolas Jaar, který Twigs dopomáhal na většině produkce „Magdalene“. I navzdory vlivu hudební moderny je však muzika FKA Twigs velmi charakteristická. Netrpí na omšelý popový patos nebo na diskotékovou bombastičnost. Twigs hraje podle svých pravidel. Šeptá, rapuje, zpívá pod vlivem opery. Při komponování se jen tak neurve. Spíše lehce našlapuje. Posluchač proto rychle nabývá dojmu, že i nepatrnější zvuk nebo tišší šum má ve skladbě místo a význam. „Magdalene“ je toho dosud nejzářnějším důkazem. Zvukovou integritu zde navíc doplňuje ucelené téma. FKA Twigs se vtěluje do postavy Máří Magdalény a skrze té kontempluje o svém pozici ve světě obecně, ale i v neúspěšných vztazích.

Zejména druhý aspekt ponouká posluchače k tomu, aby desku oblepil přídomkem „break up record“. Momentů, které oplývají „heartbreakovou“ tragikou, je zde dost a vždy tnou do živého; například při pasážích finální „Cellophane“, ve kterých se Twigs ptá „Didn’t I do it for you?“ jde cítit, jak vysoce – téměř operně – položený vokál naráží až na kost. Výše zmíněné shrnutí by však „Magdalene“ neudělalo patřičnou čest. Nabízí toho totiž mnohem více. A nejen sentimentem, ale také hudebně. Vrchol produkčního umu představuje „Mary Magdalene“, na které se instrumentace subtilně vyvíjí až do poslední minuty, ve které exploduje do ultimátní hudební katarze.

Bohužel ne všechny skladby oplývají experimentačním duchem Twigs. „Daybed“ a „Mirorred Heart“ jsou až příliš minimalistické a po boku produkčně a kompozičně vypiplaných „Sad Day“ nebo „Fallen Alien“ působí stroze. Skladbám možná škodí i fakt, že následují po zmíněném finále nejsilnější „Mary Magdalene“. Potenciál nenaplňuje ani „Holy Terrain“Futurem, která se příliš pevně drží trapového jádra, a tak sráží jinak svébytný charakter desky. Určitě nejde o absolutní přešlapy. „Magdalene“ je prostě v jiných momentech silnější, a to podstatně.

„Magdalene“ je měkká deska. Je subtilní. Našlapuje opatrně a s grácií. Nejde však popřít, že ve svých nejsilnějších momentech na každém kroku záleží, a díky tomu je i navzdory prvotní měkkosti brutální. Jde o detailní hru se žánrem, který v mnoha případech padá na držku kvůli své prvoplánovosti. Občas FKA Twigs tato hra nevychází, ale když už se trefí, nabízí nejsilnější hudební momenty roku.


Stian Westerhus – Amputation

Stian Westerhus - Amputation

Země: Norsko
Žánr: electro / noise / art pop
Datum vydání: 29.4.2016
Label: House of Mythology

Tracklist:
01. Kings Never Sleep
02. Sinking Ships
03. How Long
04. Amputation
05. Infectious Decay
06. Amputation Part II

Hrací doba: 39:44

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

House of Mythology je zbrusu nové vydavatelství, které se objevilo takřka zničehonic. I tak hned počalo vydávat nahrávky, za něž by se nestyděl kdejaký dekády fungující label. Za tím vším zřejmě stojí kdosi (undergroundově) vlivný, osoba s kontakty, jež daly zelenou například spolupráci s Ulver. A není to vše – v dohledné době tu má vyjít třeba debut Hypnopazūzu, tedy projektu Davida TibetaCurrent 93 a YouthaKilling Joke. Třebaže další jména nejsou tak věhlasná, je z čeho vybírat. Například novinka Kitchie Kitchie Ki Me O byla parádní art rocková jízda, ke které se nadále s potěšeními vracím. Neuniklo mi ani jméno Stiana Westerhuse, který z experimentálně laděné filozofie vydavatelství nikterak neslevuje. Ba naopak, jedná se o to nejpodivnější, s čím jsem měl pod značkou House of Mythology tu čest.

Stian Westerhus je nenápadný norský hudebník, který se v minulosti věnoval elektronické hudbě, improvizaci a různým sonickým experimentům. Činil tak primárně sólově, pod vlastním jménem. Westerhusovo jméno se mihlo i v některých kapelách, z nichž za zmínku stojí hlavně Jaga Jazzist, přestože je nutno říct, že zdejší roční působení asi nelze považovat za vrchol hudebníkovy kariéry. K seberealizaci dochází právě především sólově a o sólové desce také bude dnes řeč.

Aniž bych tušil, kdo Westerhus je a co páchal v minulých letech, poslechl jsem si zřejmě první zveřejněnou píseň z „Amputation“, artpopově laděnou „How Long“, která vyvolala můj okamžitý zájem o celou desku. Nadšení nicméně zmrazily její první poslechy a i nadále žiji pocitem, že ani během dalších snah přijít tomu všemu na kloub jsem nezaznamenal výraznou oblevu. Především jsem dostal něco úplně jiného, než nabízela inkriminovaná skladba, v podstatě elektronické experimentování „vyrušované“ art/noisepopovými vsuvkami.

Na fúzi inteligentního popu a těžce stravitelné kombinaci relativně oldschoolové elektroniky a noisu by nebylo nic špatného. Naopak, vítat lze něco takového s nadšením a otevřenou náručí. Jak jsem ale řekl, čekal jsem jinou hudbu, a přestože prvotní šok – zde je tohle slovíčko skutečně na místě – opadl, nemohu si pomoct, „Amputation“ mi zůstává cizí. Nemyslete si, že je za tím nutně fakt, že se Westerhus zhlédl právě v takovéto kombinaci, alb vystavených na kontrastu jsou spousty. A tyto spousty mimo jiné skrývají nejeden klenot, vzpomeňme třeba na loňský Prurient. „Amputation“ však sráží absence úzkého vztahu mezi oběma extrémy. Mohla to být symbióza i sprostý parasitismus – klíněnka a kaštan, noise a pop. Současný vztah bohužel končívá u nezaujetí druhým. Třeba písničkářstvím prostoupené songy („How Long“, „Infectious Decay“) jsou z velké části založeny právě na temné elektronice, jenže zatímco v čistě – a zpravidla velmi dobrých – elektronických partech je Westerhus nepřístupný, až odtažitý, v chytlavých partech přehodí výhybku a nepřirozeně změní náladu. Viz druhá část alba, závěrečná trojice skladeb, v ústřední roli „Infectious Decay“.

Stian Westerhus

Myslíte, že by bylo po výše vypsaném jednoduché by bylo „Amputation“ odsoudit, odhodit a nechat ho ladem? Věřte, tak tomu není. Deska je to na osobní přebrání si neskutečně komplikovaná. Neustále vás vyzývá se s ní nějakým způsobem konfrontovat, vymezit se vůči ní, zvlášť když je Westerhus navzdory nesoudržnosti materiálu výborný skladatel. „How Long“ a do jisté míry „Kings Never Sleep“ ukazují přesně tu podobu, v níž to Norovi sluší nejvíc. Právě zde lze zaslechnout plně fungující vztah mezi oběma složkami hudby, navíc s výborným zpěvem a melodiemi v zádech. Tu prazvláštní poetiku v celé své kráse.

„Amputation“ je experimentálním dílem se vším všudy. Nechybí neuchopitelnost, neopakovatelnost, neokoukanost. Faktem druhým však zůstává, že Stian Westerhus se mi minimálně netrefil do nálady, anebo – a to spíš – jednoduše nahrál desku, na které se zmíněné atributy příslušící experimentu zvrhly do podoby, již nelze přijmout, neboť jako celek nefunguje. Dává sice smysl a sděluje myšlenku, nicméně onen smysl a myšlenka jsou zabaleny do formy, která je natolik nekonzistentní, že nemám potěšení ji poslouchat. Westerhus přese všechno stojí za zajímavou nahrávkou a nezaslouží zavržení. Nápady má, vlastní vizi také a minimálně tímto absolutně stojí za hranicí vyhrazenou šedivému průměru. Pravý opak nevýrazné průměrnosti však zůstal ve stínu praktického užívání – průměrného posluchačského zážitku.