 |
|
Země: Českáý republika / Německo Tracklist: Hrací doba: 47:12 Odkazy: K recenzi poskytl:
|
Arthedain jsem poprvé slyšel skrzeva jejich druhé minialbum „Arias Exalted“. Jak už tomu tak v mnohých případech bývá, vzpomínky na něj jsou víc mlhavé než přesné. Vybavuji si, že šlo o relativně slušnou záležitost, která mi přišla docela v pohodě, ale ani zdaleka se nejednalo o tak dobrou muziku, aby měli Arthedain šanci dostat se mezi oblíbené kapely, jimž člověk věnuje pravidelné poslechy. Sejde z očí, sejde z mysli.
Dost často se ovšem stává, že jeden za čas opětovně narazí na nějakou skupinu, kterou před lety zkoušel poslouchat, aby na ni posléze zapomněl (ať už záměrně anebo díky přirozenému běhu věcí). Mně se takhle v letošním roce vrátili právě Arthedain, kteří to před nedávnem dopracovali k prvnímu dlouhohrajícímu počinu „Infernal Cadence of the Desolate“. Ten sice „zdobí“ fakt mega debilní obal, jejž by neměla nikdy použít žádná blackmetalová formace, která chce, aby ji někdo bral seriózně, ale i tak jsem se nakonec rozhodl dát formaci další šanci. Určitým dílem i díky zemi původu…
Arthedain jsem si totiž v paměti uchoval jako německou skupinu. O to víc mě překvapilo, když jsem zabrouzdal na vševědoucí Metalové archivy a viděl zemi původu jako Českou republiku. Po chvilce zběsilé detektivní činnosti jsem dal dílky skládanky dohromady – Charles Wolford, hlavní postava Arthedain, původem Američan, aktuálně přebývá v Praze, kde proběhlo (přinejmenším alespoň zčásti) také natáčení. Jinak stále platí, že za bicími sedí Tobias Schuler z Der Weg einer Freiheit, plus se ke kapele připojil i další kytarista Nicholas Colvin.
Nyní už se ovšem přesuňme k vlastní hudební náplni „Infernal Cadence of the Desolate“. Ačkoliv v tomhle případě není zas tak moc o co stát. Od desky byste rozhodně neměli očekávat zázraky, protože se tu žádné nekonají. Arthedain na svém debutu hrají lehce stravitelný nenáročný black metalu, jemuž chybí nádech něčeho extrémní nebo nebezpečného. Jedná se o dost krotkou záležitost určenou spíše metalovým začátečníkům, kteří ještě nemají naposloucháno dost na to, aby docenili hloubku náročnějších formací, případně lidem, kteří na poslouchanou muzikou nekladou příliš vysoké nároky a vesměs se spokojí s tím, že tam hraje kytara a je to metal. Což nemyslím jako urážku nikoho, každému co jeho jest. Pouze jemně naznačuji, že pokud se řadíte ke kritičtějším posluchačům, Arthedain vás nedokážou uspokojit ani v nejmenším.
Podívám-li se na frontu věcí, které čekají na pochvalu, příliš kandidátů nenacházím. Zmínit mohu leda tak skutečnost, že tu a tam se někde vyloupne relativně solidní riff nebo ucházející pasáž. Není jich mnoho, ale výjimečně se něco najde. Částečně i díky tomu si dovolím říct, že „Infernal Cadence of the Desolate“ i navzdory kritice, která již zazněla a ještě dále zazní, není vyložená žumpa. Je to spíš „jen“ podprůměrná placka. Mám nicméně pocit, že ambice Arthedain asi mířily o něco výše.
Na druhé straně, hromada riffů je vysloveně planá, některé z nich dokonce až otravné. Slova chvály nebudu mít ani pro vokály, protože ty jsou také přinejlepším průměrné. Samozřejmě ani v jednom případě nehovořím o technické stránce věci, protože instrumentálně je vše odehráno v cajku, schopnosti pokulhávají jen v tom zpěvu, jehož barva a podání jsou prostě zaměnitelné a nudné. Předně ale Arthedain ztrácejí v kompozici, protože nějaké skutečně kvalitní nápady prostě scházejí.
Celkové dojmy „Infernal Cadence of the Desolate“ jsou tedy nevalné. Bavíme se tu o zbytečné nahrávce postrádající jakoukoliv atmosféru i charisma. Spotřební metalové zboží bez jakékoliv zajímavosti. S tímhle vůbec nemusíte ztrácet čas.
