Země: USA Žánr: atmospheric black metal Datum vydání: 3.6.2016 Label: Avantgarde Music Tracklist: 01. Solace 02. Oceans Apart 03. Lakeside Meditation 04. In Remembrance 05. Celestial Infancy 06. Yūgen 07. Omen 08. Glowing Embers, Dying Fire Hrací doba: 55:57 Odkazy: facebook / bandcamp K recenzi poskytl: Against PR

Atmosférický black metal – žánr, jenž poslední roky trpí těžkou nadprodukcí a současně absencí většího počtu opravdu geniálních jmen. Samozřejmě v tom není sám, jen u žánru, který máte rádi, vnímáte vše okatěji. Atmosféricky blackové kapely – nejčastěji ty přírodně laděné – rezignují na sebemenší náznak invence, tudíž touha po jménech, která by snad na tomto faktu mohla něco změnit, je hned větší. Stále nejosvědčenější způsob hledání nabízí přebaly, takže máte-li chuť na alespoň jakous takous invenci, na přírodní výjevy s logem z větví zřejmě bude třeba zapomenout. Jinak byste jehlu namísto atmosféricky blackových kupek uschlé trávy hledali marně.

Američtí Ashbringer sice lesy nezavrhli, ale stejně jako na loňském debutu přírodní motiv pojali (na žánrové poměry) netradičně. Letošní putování za invencí přesto skončilo kdesi v půli cesty, možná ještě před ní. Nicméně i když „Yūgen“ nezanechává dojem novátorských orgií, v několika dílčích bodech jsou Ashbringer skutečně sví. Navíc mohu bezpečně prohlásit, že již na druhém albu před námi stojí víceméně hotová kapela s ucelenými vizemi a vědomím, co a jak hrát. Což mimochodem stvrzuje mé mínění o Avantgarde Music jakožto příjemné vydavatelské stálici, která nejenže vydává osvědčená jména, ale také hledá mezi nadějnými, lety činnosti neopotřebovanými spolky.

Základ hudby tvoří uživatelsky přívětivý atmosférický black metal, který místy přechází do post-rockových pasáží („Celestial Infancy“), jindy zase do těch akustických a neofolkovou hudbu připomínajících („Oceans Apart“ a jiné). Drobný háček spočívá v tom, že tenhle odstavec není vytržen z článku o Agalloch, jen Ashbringer od svých krajanů nemálo převzali, ostatně poslechněte třeba „Glowing Embers, Dying Fire“. Nejsou první a rozhodně ne ani poslední, zvlášť když rozpad pravděpodobně povede k ještě většímu nárůstu věrných následovníků. Ashbringer každopádně umějí víc než kopírovat – jsou ve svém konání přímočařejší, údernější, ale stejně jako Agalloch dokážou chytit a jen tak nepustit. Letos se rozpadnuvší legenda sice boduje větší pestrostí, ale silou materiálu nejsou Ashbringer nakonec příliš pozadu, což je, nechoďme kolem horké kaše, vlastně pořádný kompliment.

Zmíněné ingredience jsou Ashbringer schopni nenásilně proplétat bez hmatatelných šablonek. Skladby neoplývají bouřlivou komplikovaností ani výjimečnými instrumentální výkony, ale proč taky, když je všechno vynahrazeno zřetelnou schopností skládat smysluplně. Hudební cesty Američanů nejsou slepé, touha vdechnout jednotlivým celkům vývoj a lehkost mě okouzlila svou všudypřítomností. „Yūgen“ navíc nepostrádá silnou atmosféru a co především, ani emoce, přičemž i v jejich rámci lze vnímat vývoj korespondující s plynulým obměňováním hudebního výraziva. V přirozeném střídání nálad Ashbringer zkrátka ukryli další část ze svého nesporného talentu.

Svůj skladatelský um pak kapela nechala vyniknout v úvodních řádcích zmíněnou jasnou vizí. Celistvost, která neskončila díky chváleným atributům neustálým omíláním toho samého, nemohu označit jinak než za příkladnou. A nezapomínejme, 55 minut stopáže je pořádný ranec, jen Ashbringer mají své nosné svalstvo zatraceně zpevněné a necelou hodinu hudby předkládají bez příležitosti k sebemenšímu náznaku nudy.

Tím bych povídání o novince Ashbringer počal končit. „Yūgen“ je deska celistvá a skladatelsky parádně zvládnutá, ale co především, deska krásná. Američané stojí za nahrávkou s duší, za nahrávkou, jež žije svým vlastním životem, byť s nepříliš vzdáleným genetickým řetězcem od pravděpodobných zdrojů inspirace. Ashbringer v roce 2016 ale i tak hrají první ligu atmosférického black metalu a se svým novým přírůstkem za mnou mohou na konci roku zaskočit a poptat se, zda neskončili na pomyslné žánrové bedně vyhrazené třem nejlepším. Určitě nejde o předem prohraný boj.

Země: USA Žánr: atmospheric black metal Datum vydání: 7.4.2015 Label: Avantgarde Music / Primal Relics Records Tracklist: 01. Ethereal Aura pt.I 02. Ethereal Aura pt.II 03. Lucid 04. With Vacant Eyes 05. Lonesome 06. Bitter Odkazy: facebook K recenzi poskytl: Against PR

Ashbringer je další nová a poměrně zajímavá black metalová formace. Jedná se o jednočlenný projekt, jehož domovem je stát Minnesota ve Spojených státech amerických. Pod palcem jej má jistý Nick Stanger – pokud byste snad čekali, že jde o nějakého zkušeného veterána, jenž vodami undergroundové muziky proplouvá již mnoho let, tak je to přesně naopak. Tenhle týpek ve svém hudebním portfoliu nemá skoro nic. Z jistého úhlu pohledu to však není nic překvapujícího, jelikož Nick v letošním roce oslavil teprve 18. narozeniny. Což je svým způsobem pro člověka jako já trochu depresivní, když vidí, že někdo, kdo se narodil teprve v roce 1997, už vydává pod Avantgarde Music… ale to jen tak na okraj.

Vraťme se radši k hlavnímu předmětu naší recenze, tedy k Ashbringer. Vznik projektu se datuje k jaru 2013, kdy Nick Stanger začal skládat muziku a výsledky svého snažení poprvé zvěčnil na demosnímku „The Bitter Taste of Life’s Only Certainty“ z loňského roku, na němž se nacházela jedna desetiminutová píseň. Dalším krokem pak bylo rovnou dlouhohrající album s názvem „Vacant“, jež vyšlo letos na jaře, a jak již padlo, o jeho vydání se (i když jen v Evropě) postarala renomovaná firma Avantgarde Music. Člověk by tedy očekával, že když si někoho hned na debut vyhmátne takovýhle label, tak ta muzika bude stát vážně za to… odpovídá tomuto předpokladu i skutečná podoba „Vacant“­…?

Než si tuto životně důležitou otázku zodpovíme, asi by bylo na místě si povědět také něco o tom, v jakém hudebním žánru seto Ashbringer vlastně pohybuje… i když, ono to nebude příliš složité to pojmenovat. Ashbringer totiž produkuje atmosférický black metal, jehož hlavním poznávacím znamením je přírodní tématika. Jak už tak tomu u podobných záležitostí bývá, tu a tam si člověk vzpomene kupříkladu na Wolves in the Throne Room, támhle se zase objeví letmá inspirace z hájemství Agalloch. Nicméně, ke cti Nicka Stangera bezesporu slouží fakt, že se v žádném případě nejedná o nějakou bezuzdnou vykrádačku, u níž by vám co minutu naskakovalo jiné jméno. Vybroušeným originálem sice „Vacant“ není, to si zase nic nenalhávejme, ale jedná se o takříkajíc dostatečně původní produkci.

Navíc je vše provedeno zručně a se znatelnou jistotou nejen po stylové, ale i po technické a skladatelské stránce. Na to, že Nick celou desku skládal a nahrával sám v průběhu doby, kdy mu bylo 16 a 17 let, tak si dovolím říct, že je to docela výkon, neboť tvořit takto vyspělé počiny v tomhle věku není zas tak běžná záležitost. Je pravda, že ta atmosféra, o niž v tomto druhu black metalu jde především, není v případě „Vacant“ natolik silná, aby vás to skutečně položilo na lopatky, ale výsledek je pořád hodně sympatický a rozhodně se poslouchá velice příjemně.

Kromě black metalových pasáží ve středním tempu, které tvoří drtivou většinu hrací doby „Vacant“, se tu ovšem nacházejí  i ozvláštnění v podobě nemetalových momentů, jako je tomu kupříkladu v závěru „Lucid“, v pasáži ve třech čtvrtinách „With Vacant Eyes“ nebo v celé „Lonesome“. A navzdory faktu, že Ashbringer je stále především metalová skupina, právě v těchto chvílích je „Vacant“ možná úplně nejpůsobivější. Upřímně bych si do budoucna rozhodně nechal líbit, kdyby se navýšil počet věcí ve stylu „Lonesome“… anebo kdyby snad někdy Nick Stanger vydal celou nahrávku v tomto duchu, když mu tato poloha evidentně jde.

Je pravda, že o nějakém albu roku se v případě „Vacant“ nebavíme ani náhodou, na takovou metu má debut Ashbringer přece jen ještě co dohánět. Přesto se jedná o velmi povedený debut, který by měl příznivcům podobných žánrů stát za slyšení. A mimoto – když nic jiného, album ukazuje, že se tu v podobě Ashbringer vylíhl do budoucna velmi slibný projekt, jehož další počínání by mohlo být tuze zajímavé.