 |
| Země: Bangladéš Žánr: black metal Datum vydání: 5.2.2016 Label: selfrelease Hrací doba: 27:40 K recenzi poskytl:
|
Přátelé, nebudu vás nijak lakovat. Jediný důvod, proč jsem si pustil debutové ípko Burial Dust a proč se tady objevuje jeho recenze, tkví v původu kapely. Tahle parta totiž pochází z Bangladéše, což je pro našince exotika jako čuně. Netuším, jak jste na tom vy, ale já tedy moc metalových kapel z téhle chudé jihoasijské země neznám, popravdě jsem až doposud vedl v povědomí pouze deathmetalové Morbidity. Nicméně, takovéhle cizokrajné perličky poslouchám docela rád, už jen pro tu geografickou zajímavost, takže když jsem narazil na Burial Dust, neváhal jsem to zkusit.
O historii Burial Dust toho moc k povídání není. Smečka sice vznikla již koncem roku 2013, ale až doposud žádný hmatatelný důkaz její existence v podobě nějakého nosiče neexistoval. To se změnilo začátkem února, kdy Bengálci vypustili ono debutové EP s názvem „Oshubho Ahobaan“. Více se již biografickou omáčkou zdržovat nebudeme, hurá na vlastní muziku.
Jak jste asi již pochopili z prvního odstavce, tyhle exotické záležitosti poslouchám spíše z důvodu nějaké zajímavosti, nikoliv že bych od toho čekal nějaké zázraky (na druhou stranu, o to víc jsem leckdy překvapen – tímhle způsobem jsem ostatně svého času narazil na jedny ze svých dlouhodobě největších oblíbenců). Žádné zázraky jsem po hudební stránce nečekal ani od Burial Dust a také jsem je nedostal.
Podíváme-li se na „Oshubho Ahobaan“ a jeho hudební kvality skutečně střízlivou optikou, čímž mám na mysli, že se vyprdneme na takové ty berličky o debutech a asi nepříliš dobrých podmínkách pro metal v takové zemi (jakkoliv to v případě Bangladéše nejspíš bude pravda), tak je to vlastně docela o ničem. Poslouchatelné to ještě je, ale jinak to je prostě neobjevné extrémně metalové hoblování ve staroškolském hávu, které zcela viditelně a neskrývaně čerpá z tvorby jiných, známějších skupin, jež – alespoň předpokládám – budou patřit k oblíbencům samotných členů Burial Dust.
Zcela výjimečně se objeví nějaký moment, jenž se zatváří, že by snad mohl přinést něco jako náznak potenciálu. Jedná se především o takové chvilky, kdy zcela nesměle vystrčí růžek orientální nálada či jednoduše pokus o atmosféru, jako se tomu nejvýrazněji děje s rituálním vokálem na začátku třetího songu „A Call from Home“ a v nemetalovém instrumentálním outru „Mystery of Dust“. Nicméně s výjimkou onoho outra se jedná o pouhopouhé náznaky, k jejichž významnějšímu rozvedení bohužel nedošlo. To svým způsobem považuji za promarněnou šanci, protože právě tohle by „Oshubho Ahobaan“ co do zajímavosti mohlo okamžitě vykopnout směrem vzhůru, a pokud by to bylo zpracováno opravdu na dobře, klidně by tím šla odpustit i obyčejná metalová složka. Jenže je to jenom kdyby, jelikož skutečnost je jiná.
„Oshubho Ahobaan“ je tedy docela nevýrazný počin. Poslouchatelný ano, ale docela bych váhal, jestli mluvit byť i jen o tom průměru. Na rovinu – jediným důvodem k poslechu zůstává možnost machrovat na kámoše, že jste slyšeli black metal z Bangladéše, s hudební stránkou už je to horší…
