 |
|
Země: USA Tracklist: Hrací doba: 60:04 Odkazy:
|
Zakk Wylde si sice již léta buduje image zarostlého a drsného dřevorubce, s nímž byste si nechtěli nic začít, ale zkušenějšího posluchače by nemělo překvapit, že se rozhodl vydat sólové album „Book of Shadows II“, jež obsahuje výhradně akustický materiál plný baladický kousků bez kytarového hřmění. Přestože chápu, že ne každý má na paměti dvacet let starou prvotinu „Book of Shadows“, jíž si tehdy Zakk vyplnil období mezi Ozzyho „Ozzmosis“ a prvním albem své domoviny Black Label Society, tak právě na albech své vlastní kapely, v níž je samozřejmě on tím hlavním tahounem, se občas dostane na nějakou tu tesknou baladu, které mají posluchačům odlehčit od hromady kytarových riffů, sól a kvílení, jež ze svého Les Paula s motivem černobílého terče pravidelně trousí.
Což o to, takhle papírově to zní jako dobrý nápad, protože Zakkova akustická kytara měla vždycky obrovské charisma a totéž platí i o jeho vokálu, jenž sice nepobral na variabilitě, ale díky té jeho typické barvě si nedokážu představit, že by na albech Black Label Society měl zpívat někdo jiný než právě Zakk. Abych pravdu řekl, tak na „Book of Shadows II“ jsem se těšil. Jednička nebyla vůbec špatná, a přestože jsem ji před vydáním dvojky už pár let neslyšel, tak to nemění nic na tom, že tehdy byl Zakk ještě plný mladického elánu a nápadů, díky kterým si mohl dovolit utáhnout na vcelku minimalistickém základu i hodinovou desku. A právě tohoto jsem se v souvislosti s „Book of Shadows II“ bál nejvíc.
Black Label Society vydávají alba v relativně pravidelném sledu, a přestože se jejich rozestupy nenápadně prodlužují, tak to s jejich kvalitou už není to, co bývalo. Přesto jsem věřil, že to Zakkovi klapne a se ctí naváže na svou dodnes ceněnou sólovou prvotinu z roku 1996. Bohužel se mu to povedlo jen napůl. Kdybych měl vyzdvihnout všechny klady, tak uznám, že je to skvělý hráč a charismatický zpěvák. Nepopírám, že jeho charisma je v těch akustických, jižansky laděných baladách ještě silnější než v metalových válech jeho hlavní party a věřím mu skoro každé slovo, které procítěně zpívá a brnká si při tom na kytaru. Potud je to album v naprostém pořádku a nemám proti němu výhrad, protože to, co od podobné hudby čekám, jsem zde dostal v míře opravdu vrchovaté.
Na druhou stranu se Zakkovi vymstil nedostatek sebekritiky, protože na finálním produktu se ocitlo 14 skladeb, z nichž každá trvá v průměru asi čtyři minuty, což značí dost dlouhou desku. Zakk sice i v relativně nedávné v minulosti ukázal, že podobně laděnou nahrávku, čímž mám na mysli „Hangover Music Vol. VI“ z roku 2004, která vyšla pod hlavičkou Black Label Society, dokáže utáhnout úplně bez problémů, ale tentokrát to plně neklaplo. Obě alba mají podobné ambice, odlehčeně laděné písně, ovšem v přímém srovnání u mě odchází „Hangover Music Vol. VI“ jako vítěz, protože mě dodnes baví v celé délce, což se o „Book of Shadows II“ nedá říci úplně bez výhrad. Rozhodně se nejedná o desku, která by se hodila jako kulisa k jiné práci. Kdepak, je třeba opravdu naslouchat a snažit se hrát se Zakkem tu hru, že vám dá možnost na hodinu vypnout a nechat se unášet na líbivých akordech a tónech své kytary, nicméně každá sranda se jednou omrzí. A já ten pocit z „Book of Shadows II“ dostal docela brzy.
Nedá se ani tak říct, že by byl začátek alba slabší nebo horší, protože formálně jsou ty skladby, jakkoli to zní hanlivě, jedna jako druhá. Ale s přibývajícími poslechy u mě opadala touha oddávat se té hudbě celou hodinu, protože jí chybí oživení. Třeba ve formě svižnější písně, jež by tu dlouhou sérii balad alespoň částečně provzdušnila. Některé písně znějí víc jižansky, jiné v sobě mají špetku country, ovšem ve výsledku to zní poměrně jednotvárně.
Přesto jsem si našel kompozice, na něž jsem se při poslechu těšil, a nejedná se jen o kousky z první poloviny hrací doby, jak by se mohlo zdát z předešlých vět. Mám na mysli jmenovitě „Autumn Changes“, tesknou „The Levee“, „Sorrowed Regrets“ a klipovou „Sleeping Dogs“. Ty jsou dle mého názoru vrcholy nahrávky, ale nachází se zde několik dalších, které za nimi zaostávají jen o malý kousek. Chápejte to jako čistě subjektivní výčet, protože ty rozdíly jsou v tom, jestli se mi ústřední melodie dané skladby líbí více nebo méně. „Lay Me Down“, „Forgotten Memory“ i závěrečná „The King“ jsou dobré písně, které stojí na pevných nohách jak samy o sobě, tak dokážou vyčnívat z „Book of Shadows II“ jako celku.
Menší oživení po sérii velmi melancholických písní přináší alespoň částečně dvojice „Darkest Hour“ a „Eyes of Burden“, na nichž se mi líbí poctivá rocková rytmika, o kterou se postarali jistí John DeServo a Jeff Fabb. Ani jeden nepředstavuje žádné velké jméno a možná je to tak dobře. Svoji poctivou práci odvádí solidně, nijak nevynikají a hrají takzvaně ve prospěch celku a nechávají veškerou pozornost na Zakkovi, o něhož tady jde především.
Přestože v průběhu recenze zazněly i kritické řádky, tak se mi líbí, jak se Zakk Wylde po dvou dekádách rozhodl oprášit svou sólovou prvotinu, a ukázal, že ta melancholická duše v něm pořád je a nejedná se jen o hranou pózu; opravdu věřím, že natočil písně, které napsal upřímně. „Book of Shadows II“ představuje takový náhled do jeho nitra, který skalní fanoušek jistě ocení, ale na mě je to až příliš dlouhá nahrávka, jíž se mi nedaří docenit v celé její délce na jeden zátah.
