Archiv štítku: southern rock

Zakk Wylde – Book of Shadows II

Zakk Wylde - Book of Shadows II

Země: USA
Žánr: acoustic / southern rock
Datum vydání: 8.4.2016
Label: Entertainment One Music

Tracklist:
01. Autumn Changes
02. Tears of December
03. Lay Me Down
04. Lost Prayer
05. Darkest Hour
06. The Levee
07. Eyes of Burden
08. Forgotten Memory
09. Yesterday’s Tears
10. Harbors of Pity
11. Sorrowed Regrets
12. Useless Apologies
13. Sleeping Dogs
14. The King

Hrací doba: 60:04

Odkazy:
web / facebook / twitter

Zakk Wylde si sice již léta buduje image zarostlého a drsného dřevorubce, s nímž byste si nechtěli nic začít, ale zkušenějšího posluchače by nemělo překvapit, že se rozhodl vydat sólové album „Book of Shadows II“, jež obsahuje výhradně akustický materiál plný baladický kousků bez kytarového hřmění. Přestože chápu, že ne každý má na paměti dvacet let starou prvotinu „Book of Shadows“, jíž si tehdy Zakk vyplnil období mezi Ozzyho „Ozzmosis“ a prvním albem své domoviny Black Label Society, tak právě na albech své vlastní kapely, v níž je samozřejmě on tím hlavním tahounem, se občas dostane na nějakou tu tesknou baladu, které mají posluchačům odlehčit od hromady kytarových riffů, sól a kvílení, jež ze svého Les Paula s motivem černobílého terče pravidelně trousí.

Což o to, takhle papírově to zní jako dobrý nápad, protože Zakkova akustická kytara měla vždycky obrovské charisma a totéž platí i o jeho vokálu, jenž sice nepobral na variabilitě, ale díky té jeho typické barvě si nedokážu představit, že by na albech Black Label Society měl zpívat někdo jiný než právě Zakk. Abych pravdu řekl, tak na „Book of Shadows II“ jsem se těšil. Jednička nebyla vůbec špatná, a přestože jsem ji před vydáním dvojky už pár let neslyšel, tak to nemění nic na tom, že tehdy byl Zakk ještě plný mladického elánu a nápadů, díky kterým si mohl dovolit utáhnout na vcelku minimalistickém základu i hodinovou desku. A právě tohoto jsem se v souvislosti s „Book of Shadows II“ bál nejvíc.

Black Label Society vydávají alba v relativně pravidelném sledu, a přestože se jejich rozestupy nenápadně prodlužují, tak to s jejich kvalitou už není to, co bývalo. Přesto jsem věřil, že to Zakkovi klapne a se ctí naváže na svou dodnes ceněnou sólovou prvotinu z roku 1996. Bohužel se mu to povedlo jen napůl. Kdybych měl vyzdvihnout všechny klady, tak uznám, že je to skvělý hráč a charismatický zpěvák. Nepopírám, že jeho charisma je v těch akustických, jižansky laděných baladách ještě silnější než v metalových válech jeho hlavní party a věřím mu skoro každé slovo, které procítěně zpívá a brnká si při tom na kytaru. Potud je to album v naprostém pořádku a nemám proti němu výhrad, protože to, co od podobné hudby čekám, jsem zde dostal v míře opravdu vrchovaté.

Na druhou stranu se Zakkovi vymstil nedostatek sebekritiky, protože na finálním produktu se ocitlo 14 skladeb, z nichž každá trvá v průměru asi čtyři minuty, což značí dost dlouhou desku. Zakk sice i v relativně nedávné v minulosti ukázal, že podobně laděnou nahrávku, čímž mám na mysli „Hangover Music Vol. VI“ z roku 2004, která vyšla pod hlavičkou Black Label Society, dokáže utáhnout úplně bez problémů, ale tentokrát to plně neklaplo. Obě alba mají podobné ambice, odlehčeně laděné písně, ovšem v přímém srovnání u mě odchází „Hangover Music Vol. VI“ jako vítěz, protože mě dodnes baví v celé délce, což se o „Book of Shadows II“ nedá říci úplně bez výhrad. Rozhodně se nejedná o desku, která by se hodila jako kulisa k jiné práci. Kdepak, je třeba opravdu naslouchat a snažit se hrát se Zakkem tu hru, že vám dá možnost na hodinu vypnout a nechat se unášet na líbivých akordech a tónech své kytary, nicméně každá sranda se jednou omrzí. A já ten pocit z „Book of Shadows II“ dostal docela brzy.

Zakk Wylde

Nedá se ani tak říct, že by byl začátek alba slabší nebo horší, protože formálně jsou ty skladby, jakkoli to zní hanlivě, jedna jako druhá. Ale s přibývajícími poslechy u mě opadala touha oddávat se té hudbě celou hodinu, protože jí chybí oživení. Třeba ve formě svižnější písně, jež by tu dlouhou sérii balad alespoň částečně provzdušnila. Některé písně znějí víc jižansky, jiné v sobě mají špetku country, ovšem ve výsledku to zní poměrně jednotvárně.

Přesto jsem si našel kompozice, na něž jsem se při poslechu těšil, a nejedná se jen o kousky z první poloviny hrací doby, jak by se mohlo zdát z předešlých vět. Mám na mysli jmenovitě „Autumn Changes“, tesknou „The Levee“, „Sorrowed Regrets“ a klipovou „Sleeping Dogs“. Ty jsou dle mého názoru vrcholy nahrávky, ale nachází se zde několik dalších, které za nimi zaostávají jen o malý kousek. Chápejte to jako čistě subjektivní výčet, protože ty rozdíly jsou v tom, jestli se mi ústřední melodie dané skladby líbí více nebo méně. „Lay Me Down“, „Forgotten Memory“ i závěrečná „The King“ jsou dobré písně, které stojí na pevných nohách jak samy o sobě, tak dokážou vyčnívat z „Book of Shadows II“ jako celku.

Menší oživení po sérii velmi melancholických písní přináší alespoň částečně dvojice „Darkest Hour“ a „Eyes of Burden“, na nichž se mi líbí poctivá rocková rytmika, o kterou se postarali jistí John DeServo a Jeff Fabb. Ani jeden nepředstavuje žádné velké jméno a možná je to tak dobře. Svoji poctivou práci odvádí solidně, nijak nevynikají a hrají takzvaně ve prospěch celku a nechávají veškerou pozornost na Zakkovi, o něhož tady jde především.

Přestože v průběhu recenze zazněly i kritické řádky, tak se mi líbí, jak se Zakk Wylde po dvou dekádách rozhodl oprášit svou sólovou prvotinu, a ukázal, že ta melancholická duše v něm pořád je a nejedná se jen o hranou pózu; opravdu věřím, že natočil písně, které napsal upřímně. „Book of Shadows II“ představuje takový náhled do jeho nitra, který skalní fanoušek jistě ocení, ale na mě je to až příliš dlouhá nahrávka, jíž se mi nedaří docenit v celé její délce na jeden zátah.

Zakk Wylde


Lynyrd Skynyrd – Last of a Dyin’ Breed

Lynyrd Skynyrd - Last of a Dyin' Breed
Země: USA
Žánr: southern / blues rock
Datum vydání: 21.8.2012
Label: Roadrunner Records / Loud and Proud Records

Tracklist:
01. Last of a Dyin’ Breed
02. One Day at a Time
03. Homegrown
04. Ready to Fly
05. Mississippi Blood
06. Good Teacher
07. Something to Live For
08. Life’s Twisted
09. Nothing Comes Easy
10. Honey Hole
11. Start Livin’ Life Again
12. Poor Man’s Dream [bonus]
13. Do It up Right [bonus]
14. Sad Song [bonus]
15. Low Down Dirty [bonus]

Hodnocení: 7,5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Snad s žádnou kapelou si nepřízeň osudu nepohrála jako právě s Lynyrd Skynyrd. Nasnadě by se nabízelo klišé, že každé úmrtí, které je s historií rockové legendy spojeno, ji srazí na kolena, aby se následně vrátila ještě silnější, lepší a odhodlanější. Není to tak úplně pravda, osud sice jižanské rockery nejednou postavil na konec slepé uličky, oni se však vrátili, aby mohli ve své cestě pokračovat dál. Zda silnější či ne, je čistě subjektivní dojem. Já jsem toho názoru, že se s personálními eskapádami dokázali vždy statečně vyrovnat a nadále vydávají dobrá alba, která je radost poslouchat. Pokud zavzpomínáme na události nedávné, tak můžeme říct, že když se před třemi lety parta z amerického Jacksonville upsala Roadrunner Records, spousta fandů toto nesla s nelibostí a zvěstovala její brzký konec. Ten se nedostavil a Lynyrd Skynyrd se na minulé řadovce “God & Guns” představili v překvapivě silné formě, trošku přitvrdili a ukázali svým následovatelům jako Kid Rock či Nickelback, že na staré pardály pořád nikdo nemá, i když se snaží, seč jim síly stačí. A tento fakt je platný dodnes.

Na čtrnácté řadové desce jsou Lynyrd Skynyrd klasičtí, jak jen to v dnešní době je možné, a rockoví, jak si vůči svým klasiku-zbožňujícím fandům můžou dovolit. Přesto však nezní nová placka vykalkulovaně a “Last of a Dyin’ Breed” působí jako opravdu upřímná rocková deska, která je plná jižanské pohody, blues rockový rytmů, nezbytného amerického lyrického vlastenectví a co je hlavní, dostalo se jí dobrých a chytlavých písní. V podstatě se pokračuje tam, kde se na tři roky staré předchůdkyni skončilo, což znamená trošku hard rockovější podoba jižanského rocku, a Lynyrd Skynyrd to nelze zazlívat, protože tento model je nejenže úspěšný, ale také slušivý. Před vydáním “Last of a Dyin’ Breed” jsem si říkal, že bude těžké “God & Guns” překonat a pravdou zůstává, že novinka jej sice nedostihla, ale nic to neubírá na jejich nesporných kvalitách. Možná to bude tím, že “God & Guns” bylo o něco větší překvapení a ve své době vlastně mohlo jen překvapit, ale i s odstupem mi přijde jednodušše povedenější. O produkci “Last of a Dyin’ Breed” se stejně jako minule postaral Bob Marlette (svou zručnost prokázal například na albech Tonyho Iommiho, Airbourne či Salivy) a jeho plný, hutný a přesto lehce stravitelný zvuk šikovně zdůrazňuje schopnosti kapely a nechá vyniknout každičký detail.

Většina skladeb má silný hitový potenciál, a i když nejsou refrény nějak výrazně podbízivé, jsou skutečně chytlavé. Nejjasnějším příkladem výše uvedeného je hned úvodní titulní “Last of a Dyin’ Breed”, která začne slide-kytarovým motivem, jenž se postupně přerodí v ústřední, úderný riff. Na člověka při téhle skladbě okamžitě dýchne atmosféra amerického jihu a úplně živě vidím, jak by se (nejen tato) skladba hodila do baru někde v Alabamě či Tennessee. Titulní píseň byla celkem logicky vybrána jakožto ústřední singl a byl to výběr naprosto správný, protože naprosto jasně reprezentuje celou desku. Tedy alespoň její větší část, protože ne všechny skladby jedou podle zaběhnutého modelu. Jak je u Lynyrd Skynyrd zvykem, zařadili na album také nějakou tu baladu. Vyberu opět nějakou reprezentativní, a sice “Ready to Fly”, která patří mezi to nejlepší, čím se deska může pyšnit, a neplní tak pouze funkci nutného odpočinku či zpestření někde v půlce desky. Do třetice všeho dobrého, říká se, takže bych v případě jakéhosi vyzdvihování nejpovedenějších skladeb neměl rozhodně opomenout “One Day at a Time”, což je pomalejší uvolněná hitovka, která leckoho určitě překvapí gospelovskými sbory v chytlavém refrénu.

Vzhledem k tomu, že píši recenzi pro rock/metalový blog, tak bych (jen tak pro zajímavost) mohl připomenout fakt, že, stejně jako na “God & Guns”, se na novince skladatelsky podílel starý známý John Lowery, širší metalové obci znám jakožto John 5, bývalý to člen doprovodné kapely Marilyna Mansona a současný kytarista u Roba Zombieho. John 5 si na minulém albu střihl nějaké kytarové party a na několika skladbách se podílel jakožto spoluautor, na “Last of a Dyin’ Breed” se rovněž zhostil obou funkcí a autorsky je mu připsána “Something to Live For” a závěrečná (mluvíme-li o standardní edici) “Start Livin’ Life Again”. Kdo má zkušenosti se sólovými alby Johna 5, nebude překvapen, že první zmíněná je skvělá balada s výrazným country feelingem, dost podobná takové “Floyd” z minulé desky, ve které se spolu s Johnem 5 jakožto host představil právě jeho současný kapelmistr, Rob Zombie. “Start Livin’ Life Again” je čistokrevná country skladba, rovněž pomalejšího tempa, která je postavena hlavně na kytarové lince a zpěvu Johnnyho Van Zanta, nic víc a stejně to stačí. Zmínil jsem standardní edici alba, což znamená, že logicky bude existovat i nějaká nestandardní, v tomto případě je deluxe edice rozšířena hned o čtyři bonusové skladby. Ani jedna z nich neurazí, bohužel ani vyloženě nenadchne, takže jejich zařazení coby neřadových bonusů byl správný tah a kapela se tak vyhla neukočírované stopáži. 45 minut při jedenácti skladbách stačí tak akorát, aby nezačala deska prudit, a dost na to, aby si člověk po jejím skončení neřekl: “To je všechno?”

Lynyrd Skynyrd na “Last of a Dyin’ Breed” potvrzují status kapely, která má stále co sdělit a že její alba se na současné rockové scéně neztratí. Ukázali, že i když od slavného debutu “Pronounced ‘Lĕh-‘nérd ‘Skin-‘nérd” uplyne brzy čtyřicet let, nemají zapotřebí žít a těžit pouze ze své nejslavnější minulosti. Nezbývá než doufat, že se v podobné formě předvedou i žánrově spříznění ZZ Top, do kterých jsou v souvislosti s novým albem vkládána rovněž nemalá očekávání, a dostane se nám letos hned dvou zdařilých děl jižanských, blues rockových veličin. Sám za sebe říkám, že jsem spokojen a doufám, že “poslední umírání” je čistě metaforické spojení, které s budoucností kapely nemá co dočinění, protože by to byla věčná škoda.