Země: Francie Žánr: avantgarde black metal Datum vydání: 10.5.2018 Label: selfrelease
Tracklist:
01. Le Chariot, pt. 1
02. Le Soleil, pt. 1
03. Le Soleil, pt. 2
04. L’arcane sans nom [Miles Davis cover]
05. La Maison-Diev, pt. 1
06. La Maison-Diev, pt. 2
07. Le Chariot, pt. 2
08. L’Amovrevx
Na jaře loňského roku vyšlo jisté album s názvem „Architecture of Future Tribes“ od prakticky neznámé francouzské formace BVDK. Za nějakou dobu, v létě, jsem jej zde recenzoval. Možná si na to vzpomenete, obal byl hnědý a byla na něm nějaká soška s řetězy. O poznání pamětihodnější však byla hudba, která se na „Architecture of Future Tribes“ nacházela, protože Francouzi zde nabídli tuze lákavý koktejl, v němž se mísil avantgardní black metal, elektronika i ethno. Výsledkem byla ohromně zajímavá a neotřelá deska, která nekráčela po vyšlapaných cestičkách a mohla se pochlubit nějakou osobitostí. Pokud jste tehdejší recenzi nezachytili nebo jste na BVDK někde nenarazili sami, věřte, že tohle je počin, jemuž byste měli věnovat pozornost, pokud si v metalu potrpíte na netradiční řešení a libujete si v divných kombinacích.
Není divu, že mi taková lahůdková záležitost utkvěla v paměti. Také nejspíš nepřekvapí, že jsem byl po poslechu „Architecture of Future Tribes“ zvědavý na případné další počiny. Proto mě potěšilo, když jsem zjistil, že BVDK hned letos vydávají svou druhou řadovou desku s názvem „Religare“.
„Architecture of Future Tribes“ mě svého času dostalo i díky tomu, že jsem od té nahrávky nečekal prakticky vůbec nic. BVDK tehdy pro mě byli jen nějakou random kapelou, kterou jsem si prostě zkusil pustit, aniž bych doufal v nějaké velké zázraky. Když ty zázraky ale přišly, je asi jasné, že to „Religare“ staví do zcela odlišné pozice, protože tentokrát už byla očekávání hodně vysoko. Vždyť kdo by nedoufal, že Francouzi zopakují nebo dokonce překonají kvality své výstavní prvotiny? Pohled na přebal „Religare“ věštil, že BVDK opětovně nehodlají být normální a že si znovu budou libovat ve svéráznosti. Což se sice v určité míře potvrdilo, přesto z druhého alba nejsem tak nadšený a svým způsobem jej chápu jako zklamání.
„Religare“ je celé inspirováno Asií. A jak napovídá povedená koláž na obálce, půjde zejména o vlivy východní Asie. Takový příslib mi při vzpomínce na debut zněl nanejvýš zajímavě, byť „Architecture of Future Tribes“ si etnické vlivy bralo spíše z jiných částí světa. Nicméně výsledná podoba „Religare“ na mě působí usedlejším a méně odvážným dojmem než prvotina. Novinka je víc black metal a méně to všechno okolo, díky čemu mě před rokem BVDK takovým způsobem upoutali.
Tu a tam se ozvou melodie, které na asijské vlivy jednoznačně odkazují, viz třeba „La Maison-Diev pt. 1“ nebo „Le Chariot pt. 2“. Menší náznaky jazzíku se najdou v „La Maison-Diev pt. 2“. Ale je tam toho o poznání méně, než jsem doufal. Jako kdyby se všechny ty nemetalové potrhlosti přesunuly z pozice rovnocenného elementu do podoby pouhého koření. Sem tam pasáž, kolikrát i nepříliš výrazná, ale tím to končí. Navíc mi přijde, že i v té metalové složce mají BVDK o něco méně nápadů než posledně, jelikož na „Architecture of Future Tribes“ se nechaly nalézt i výborné kytarové pasáže.
Ne snad, že by nyní BVDK zněli jako průměrná metalová banda. „Religare“ má v sobě pořád nějaký feeling, díky němuž Francouzi nezní jako standardní bezbarvá žánrová nuda. Přesto se jim podařilo potratit velkou část toho, co mi na jejich první desce tak imponovalo. A právě proto jsem „Religare“ výše označil za zklamání. Čekal jsem mnohem víc. Tohle je taková vcelku fajn placka, ale už nikdy si ji nepustím.
Cosmic Church patří k formacím, u nichž se mi velmi zamlouvá vizuální stránka. Na mysli tím mám především éru předchozího alba „Ylistys“ z roku 2013, jeho obal i přidružené fotografie. Na nich je lídr a jediný člen Luxixul Sumering Auter v krvavě rudé kutně v zasněžené krajině. Jednoduché, a přitom působivé. Vkusné a nepřepálené, a přitom ctící estetiku a myšlenkové proudy žánru. Což je obzvláště u něčeho jako black metal velmi důležité, možná důležitější, než si mnozí myslí.
Jakkoliv mi stylizace „Ylistys“ přijde o kousek silnější, podobně pozitivně nakonec mohu hovořit i o vizuálu letošního počinu „Täyttymys“. Na něm se vrací rudá kutna (ostatně ne poprvé, viz třeba minialbum „Vigilia“ z roku 2015), tentokrát ovšem v lese či nějaké bažině. Opět to každopádně vypadá skvěle. Nicméně se zdá, že naposled, jelikož činnost Cosmic Church byla ukončena již v loňském roce a „Täyttymys“ tedy vyšlo až „posmrtně“. Jako labutí píseň funguje obstojně a Cosmic Church se jeho prostřednictvím loučí se ctí, přesto se nemohu ubránit pocitu, že „Ylistys“ se mi zamlouvalo o trochu víc.
Samozřejmě netvrdím, že je „Täyttymys“ nějaká kokotina, pořád jde o důstojnou práci. „Ylistys“ nicméně bylo o něco pravověrnější a zvukově špinavější, což mi při mém současném posluchačském rozpoložení vyhovuje více. A to platí i navzdory skutečnosti, že ani „Ylistys“ nebyla nějaká raw vichřice, melodií tam pořád bylo víc než dost. Tento aspekt tvorby Cosmic Church je nicméně na „Täyttymys“ ještě znatelnější a víc vytažený do popředí.
Dokonce si i myslím, že by v případě novinky nebylo tak přehnané již mluvit o melodickém black metalu. Ostatně jsou na „Täyttymys“ místy cítit znatelné vlivy severského melodického black metalu z poloviny devadesátých let minulého století. Třeba se nejedná o přímou inspiraci a podobnosti bylo docíleno nevědomky či náhodou, což ovšem nic nemění na tom, že třeba v devítiminutové „Vangittu“ jsou ty analogie evidentní.
Když už jsem pustil do srovnávání „Täyttymys“ a „Ylistys“, nemohu si směrem k letošní nahrávce odpustit ještě jednu výtku. Na jejím předchůdci mi přišel songwriting vytříbenější, atmosféra hlubší a vrcholné nápady desky působivější. Na novince jsem třeba nenašel skladbu síly „Luon perustani sinun kallioosi“, navzdory příklonu k větší melodičnosti jsem také nenašel motiv, jenž by mě bavil takovým způsobem jako třeba jeden v „Näkyjä indigolähteeltä“.
Kritiky už nicméně bylo dost, protože vyložený pojeb si „Täyttymys“ nezaslouží. Vůbec to totiž není špatné album a prakticky všechny neduhy neplynou z nekvalit aktuálního počinu, nýbrž z vyšších kvalit „Ylistys“. Zkusím-li se však podívat na letošní počin samostatně, vidím dobře odvedenou práci. Ostatně, už výše jsem prohlásil, že „Täyttymys“ považuji za důstojnou tečku za tvorbou Cosmic Church, což bych samozřejmě netvrdil, kdybych si to nemyslel.
Pořád tu je uspokojivé množství povedených pasáží a některé motivy v hlavě uvíznou docela bezproblémově, aniž by se musely uchylovat k pomocným berličkám jako třeba vlezlost. I to nakonec může být důkazem toho, že za Cosmic Church se nějaký talent skrýval. Z konkrétních stop bych možná trochu paradoxně vyzdvihl mezihry (nebo jen krátké písně?) „Huuto“ a „Alttari“, jejichž náladotvornost překonává mnohé momenty delších kusů. Celkově každopádně v pohodě album, ačkoliv k „Ylistys“ se budu vracet radši.
Nebylo tajemstvím, že polští Cultes des Ghoules ani po vydání masivního dvojalba „Coven“ nelení a pozvolna tvoří. Dávno domluvené splitko s německými Sepulchral Zeal vyšlo před necelým rokem (i když teda obsahuje skladbu původně složenou pro „Henbane“) a jedna sdílená nahrávka by se snad měla ještě objevit, ale opravdu jsem nečekal, že budeme tak „brzy“ poctěni deskou novou, příhodně nazvanou „Sinister“. Novinka vychází v nejbližších dnech a já rozhodně neměl týdny na to, abych ji zkoumal ze všech stran nebo nechal uležet. Ale někdy není třeba nad verdiktem zvlášť přemýšlet, zejména u kapel, které si vytvořily své unikátní vyznění, i přestože stále poukazují ke konkrétním, staroškolským zdrojům inspirace.
Je nutné Cultes des Ghoules nějak sáhodlouze představovat? To si nemyslím, jelikož druhé album „Henbane“ kapele získalo tolik pozornosti, až jsem tomu tehdy ani nechtěl věřit. Když jsem totiž konečně pronikl do hlubin „Haxän“ (2011-2012?), tak se o kapele, alespoň online, takřka nikde nepsalo a člověk mohl spoléhat akorát na undergroundové tiskoviny. Ostatně bylo to především díky rozhovoru v prvním čísle zinu Morbid Abominations, že jsem se rozhodl dát „Häxan“ pořádnou šanci. Určitě za to mohlo i svérázné rozloučení, které znělo asi nějak takhle: „Šukali jste někdy vlastní sestru? Pokud není příliš hnusná, tak to zkuste. Užijte si život, radosti i strasti, konejte zlo a zabijte se.“ A zlo, zcela hmatatelný až děsivý pocit něčeho odjinud, to něco jsem cítil z „Häxan“. Význam téhle desky je pro mě opravdu veliký a ten večer, kdy mě konečně chytla nikdy nezapomenu.
Jak napovídá podtitul „Sinister“, tedy „Treading the Darker Paths“, kapela přihlíží k atmosféře své rané tvorby, debutu „Häxan“ a předchozímu ohavnému EPku „Odd Spirituality“. Áno, existuje i limitovaná kazeta o stejném názvu, ale ta sloužila stejně jako ochutnávka zmíněného EPka a titulní song za moc nestojí. Cultes des Ghoules také čerpají ze zkušeností nabytých v posledních letech. „Sinister“ navazuje na kytarový tón „Henbane“, je tu dost střednětempých sabatických riffů, kterými bylo druhé album doslova poseto, a podobně jako na „Coven“ se tu příležitostně hlásí o slovo druhá basa. Klávesy či jiné atmosférické až psychedelické prvky se objevují v každé skladbě a těch šamanských „tribal“ pasáží tu je tak akorát, i když ne tak moc, jak by se podle vypuštěného promo kecu mohlo zdát.
S poslední deskou tu je ještě jedna spojitost, která někoho bude asi srát, a to že Cultes des Ghoules opět sahají k zdánlivě nekonečné repetici některých motivů. I když jsou ty riffy dobré jak svině, tak jakmile posloucháte desku podesáté, nemůžete se už dočkat změny. Rozhodně má ale smysl si počkat, co bude dál, protože kompozice vždy postupně vygradují v uzemňující pasáž. A z toho důvodu bych minimálně takové „Day of Joy“ a „The Serenity of Nothigness“ zařadil do „zlatého fondu“ skladeb Cultes des Ghoules. Ale prakticky tu není žádný „slabý“ song, každý nabízí něco svého a úvodní „Children of the Moon“ skutečně funguje jako spíše intro. Kritika přílišného opakování mimochodem neplatí pro poslední „Where the Rainbow Ends“, kde se riffy střídají na poměry kapely dost hbitě a vůbec tenhle song vybízí až k tanci, dokonce ještě víc než jinak energická a brutální „The Woods of Power“. Představte si ale tanec někde na sabatu s čerty, zatímco vy jste míněni jako oběť, takže po lízání řiti vás nečeká učení tajné moudrosti, ale vyčerpávající mrdání, drásání, bití a skon.
Jsem přesvědčen, že fanoušek Cultes des Ghoules bude jako já se „Sinister“ velice spokojen. Nedokážu zatím říct, zda je novinka lepší nebo horší než desky předchozí, takže budu raději „Sinister“ věnovat další a další hodiny, počkám si na texty, které jistě jako obvykle přidají poslechům na atmosféře, a zmíním ještě jednu věc, proč má smysl se na desku těšit. Cultes des Ghoules tady příležitostně zkouší „nové“ věci a zrovna tyhle pasáže obvykle patří mezi vrcholné okamžiky alba. Možná si připomenete, když jste poprvé slyšeli „Vintage Black Magick“, ale nerad bych tímhle přirovnáním zaváděl. Pusťte si raději „Sinister“ za správných podmínek, oddejte se hudbě a věřím, že i pro vás to bude VELKÉ.
Země: Velká Británie Žánr: avantgarde black metal Datum vydání: 28.9.2018 Label: Prophecy Productions
Tracklist:
01. Persistence Is All
02. Precipice Pirouette
03. Tombward Bound
04. Premature Invocation
05. Children of the Night Soil
06. Taken by the Sea
07. Scripturally Transmitted Disease
08. Decomposing Deity Dance Hall
Letos je tomu přesně deset let, co Britové A Forest of Stars vydali své první album „The Corpse of Rebirth“, loni to bylo deset od momentu, kdy byla formace založena. Jedna dekáda technicky vzato není zas až tak dlouhá doba, přesto bych si dovolil tvrdit, že A Forest of Stars se během téhle doby stihli vypracovat na jeden z nejzářivějších klenotů avantgardního black metalu. Ačkoliv říct „vypracovat“ možná není úplně přesné, protože to naznačuje, že se kapela k takovému pojmenování směřovala postupně. A Forest of Stars však pouštějí do světa fantastické desky již od zmiňovaného debutu a prakticky pokaždé jde o trefu do černého. O jejich pátém počinu „Grave Mounds and Grave Mistakes“ to platí rovněž.
Jak se s odstupem času ukazuje, „The Corpse of Rebirth“ a následující „Opportunistic Thieves of Spring“ jsou v rámci tvorby A Forest of Stars specifické nahrávky, protože obě znějí docela jinak než všechny zbylé počiny. S tímhle na mysli bychom jako přelomovou desku mohli označit „A Shadowplay for Yesterday“. Právě s ní Britové prorazili trochu víc do povědomí, také šlo o první spolupráci s německým labelem Lupus Lounge z rodiny Prophecy Productions (nepočítaje reedice prvních dvou alb) a především zde ostrovní septet ustálil svůj sound.
K vyloženému opakování sebe naštěstí nedochází a mezi „A Shadowplay for Yesterday“, „Beware the Sword You Cannot See“ a aktuálním „Grave Mounds and Grave Mistakes“ jsou jasně patrné rozdíly a odlišné nuance v náladovém ladění jednotlivých počinů. Novinka je třeba víc black metal než její dva předchůdci. Úplně stejně patrné jsou však i společní jmenovatelé a charakteristický rukopis. Ze všech těchto důvodů si dovolím tvrdit, že jestli jste si uchcávali do textilu z „A Shadowplay for Yesterday“ a „Beware the Sword You Cannot See“, z „Grave Mounds and Grave Mistakes“ budete stejně tak. Ten sound, jaký jste si zamilovali, tu pořád je a opět mu nechybí ono nezaměnitelné kouzlo A Forest of Stars. A kvalitu samotných skladeb si Gentlemen’s Club pohlídal bez sebemenšího zaváhání.
Protentokrát se tím pádem asi nebudu zevrubněji rozepisovat o tom, jak hudba A Forest of Stars zní, protože jsem to dost podrobně udělal v recenzích na dvě předešlá alba. Pouze v rychlosti zmíním, že přístup kapely k black metalu je stále unikátní a že i v sypačkách Britové znějí svojsky. Všechny nástroje opět hrají jedna báseň, ať už jde třeba o hezky slyšitelnou baskytaru, housle nebo klávesové linky. Pozadu samozřejmě nezůstávají ani zpěváci, i když Katheryne, Queen of the Ghosts tentokrát v tomhle ohledu nemá zas tolik prostoru (přesto třeba „Taken by the Sea“ jí patří celá a konec „Scripturally Transmitted Disease“ je i díky ní úžasný). Zato Mister Curse odvádí tradičně perfektní výkon a jeho vokál umí být skutečně bestiální, a přesto plný emocí a srozumitelný.
Radši se rovnou přesunu k vypíchnutí několika konkrétních skladeb. Díky předběžným ukázkám jste již mohli slyšet úvodní „Precipice Pirouette“ a závěrečnou „Decomposing Deity Dance Hall“, které jsou obě excelentní, ale v jejich případě můžete soudit sami. „Scripturally Transmitted Disease“ už jsem zmiňoval, ale rád bych dodal, že nejen finální třetina stojí za to.
Určitě bych ale ještě poukázal na „Premature Invocation“, což je předpokládám narážka na „premature ejaculation“, podobně jako „Scripturally Transmitted Disease“ nejspíš odkazuje na „sexually transmitted disease“… jestli jo, tak je to cool jak debil! Každopádně, „Premature Invocation“ obsahuje jednu kurevsky geniální pasáž, která – a ne jako jediná – ukazuje, že A Forest of Stars ani v nejmenším nedochází dech ani na páté řadovce.
Osobně bych nicméně nebrečel, kdyby se na „Grave Mounds and Grave Mistakes“ nenacházela „Taken by the Sea“, která A Forest of Stars představuje v jejich jemnější poloze. Není špatná, ale působí na mě trochu nepatřičně v kontextu ostatních písní, které jsou povětšinou hozené více do black metalu a kytarového tlaku. Což je jen tak mimochodem asi ten největší rozdíl oproti „A Shadowplay for Yesterday“ a „Beware the Sword You Cannot See“, kde byl větší podíl melodií a odlehčujících pasáží.
Nejde ale o nic, co by zážitek z „Grave Mounds and Grave Mistakes“ kazilo. A Forest of Stars totiž natočili další ohromně chytrou desku se specifickou atmosférou a vším, kvůli čemu jsme tuhle skupinu začali uctívat. Což nakonec neplatí jen o hudební stránce. Důkazem toho, že A Forest of Stars se nespokojí s jednoduchými, pohodlnými a běžnými řešeními, může být i vizuální stránka.
Obal desky je totiž fotografie precizního ručně vyrobeného modelu města, stejně tak i na promo fotkách k novince ve skutečnosti nejsou opravdoví členové, nýbrž jejich malé papírové makety a hrátky s perspektivou. Podobné péči se dostalo také ručně zhotovené edici limitovaného boxu. I tohle všechno jasně ukazuje, že A Forest of Stars není jen jedna z mnoha dalších kapel, nýbrž komplexní projekt po všech stránkách dotažený k naprosté dokonalosti. Copak lze něco takového nemilovat?
Druhý pohled (Onotius):
Viktoriánský spolek dekadentů A Forest of Stars nahrál desku, již se opět nezdráhám označit přívlastkem strhující. Je nicméně třeba říci, že oproti výtečně vyrovnanému a ucelenému předchůdci přeci jen o chlup strádá. To ale neberte za žádnou velkou hanu, protože dva roky stará „Beware the Sword You Cannot See“ je deska, kterou dodnes považuji za naprostou extratřídu, takže řeknu-li „o chlup“, stále to mluví značně ve prospěch aktuálního počinu.
Nová nahrávka je oděna do sympaticky ponurého hávu. A již ten naznačuje, že oproti dvěma velmi uceleným epickým předchůdcům se bude „Grave Mounds And Grave Mistakes“ náladově snažit lehce vrátit ke kořenům. Pravda, skladatelsky stále čerpá spíš z éry započaté „A Shadowplay for Yesterdays“, nicméně častěji než minule zde cítím i nádech zadumaného opiového oparu archivního skvostu „Opportunistic Thieves of Spring“. Deska překvapuje na jedné straně živočišnější blackovostí, na druhé pak i místy, které jsou až neobvykle nemetalové – spíš psychedelicky rockové („Premature Invocation“) či folkové. Takže vlastně v obou rozměrech nastal jistý posun.
Novinka jde na věc mnohem implicitněji než „Beware the Sword You Cannot See“. Jednoznačně melodických pasáží je tu méně a celkový koncept alba nepůsobí hned od začátku jako nějaký uzavřený příběh. Člověk tak linii nápadů postupně skládá jako puzzle, ale stojí to za to. Tahle absence předvídatelnosti ve výsledku pomáhá desce k trvanlivosti. Hned zkraje tu máme povedený dynamický psycho-blackový epos „Precipice Pirouette“, kde housle vyhrávají melodie, jež mi místy připadají jako úmyslná rekonstrukce a následná deskonstrukce post-blackových zasněností. Dočkáme se regulerně folkových pasáží a blackový závěr vyznívá mimořádně hutně. Ohledně hrubosti je třeba vypíchnout neobvykle neotesanou černotu „Children of the Night Soil“.
Celkovým vrcholem je pro mne „Scripturally Transmitted Disease“, která je napsaná skvěle a svým nosným motivem druhé poloviny kompozice ukazuje, jaká je občas v jednoduchosti síla. Atmosferický kytarový riff mísící v sobě blackmetalovou elegantní nedbalost s melodickým nádechem se zařezává naprosto výtečně stejně jako vokály Katie Stone, které krásně hypnotizují. Taková „Taken by the Sea“ mi sice navzdory výtečné atmosféře přijde trochu natahovaná a podobně „Premature Invocation“ malinko nevyrovnaná. Nicméně zas třeba geniálně propracovaná a v závěru výjimečně pohltivá „Tombward Bound“ či úplný konec desky v podobě „Decomposing Deity Dance Hall“ jsou obojí skrz naskrz úžasné kousky disponující momenty, z nichž mrazí. Jednou drobnou výtku ovšem ještě musím nasměrovat ke zvuku – barvitější basa by určitě těm sypajícím pasážím přidala na čitelnosti.
A Forest of Stars opět dokázali nahrát výtečnou desku. A navzdory tomu, že například oproti předchůdci jako správný hnidopich přeci jen nějakou drobnost najdu, neznamená to, že by se snad měnilo něco na tom, že jakmile deska vyjde, nemáte jí se zatajeným dechem rovnou ládovat do přehrávače. Jedná se opět o výtečné dílo, jež s nejvyšší pravděpodobností zmíním ještě v ročním žebříčku. A co já vím, třeba do té doby ještě uleží a i zmiňované mušky se promění v přednosti…
Portugalskou formaci Gaerea jsem poprvé potkal prostřednictvím hned její první nahrávky. Tou bylo bezejmenné minialbum z roku 2016. Z pětiskladbového počinu byl slyšet určitý potenciál, ale něco mi na tom celém tak úplně nesedělo. Formálně bylo vše v pořádku, ale konečný produkt mě bavil mnohem méně, než by papírově měl. Gaerea zde nedělali nic špatně, ale jejich muzika neměla potřebné charisma, aby si člověka dokázala udržet.
Zpočátku jsem si myslel, že jen poslouchám nepozorně, takže jsem EPčku dal, řekl bych, nadstandardní počet poslechů. Pocity ovšem zůstaly prakticky totožné – lezlo to jedním uchem dovnitř a druhým prakticky okamžitě ven. Takže asi nepřekvapí, že netrvalo zas tak dlouho, abych dospěl k názoru, že nemá cenu poslouchat dále, a Gaerea jsem opustil s dojmem, že jde o skupinu, jejíž povedená image značně převyšuje poutavost vlastní hudební produkce.
Na základě nepříliš pozitivní první zkušenosti nemusí dávat smysl, že jsem se nakonec pustil i do poslechu debutového dlouhohrajícího počinu „Unsettling Whispers“. Zvědavost mě ovšem přemohla, takže jsem se rozhodl dát Portugalcům druhou šanci, abych zjistili, zdali za ty dva roky dokázali dát svému pojetí černého kovu nějaký řád, vychytat nedostatky a nabídnout muziku, která by konečně stála za pozornost.
Hned zkraje můžu prohlásit, že dojmy z „Unsettling Whispers“ jsou mírně lepší než ty z „Gaerea“. Portugalci šli v mezičase skladatelsky nahoru, díky čemuž album působí o poznání lépe než minialbum. Takové prohlášení ovšem neimplikuje, že před námi stojí nějaká úžasná nahrávka. Nestojí. „Unsettling Whispers“ totiž trpí na vesměs stejné neduhy jako jeho předchůdce, pouze v o něco menší míře.
Stejně tak i hudební náplň debutu lze popsat víceméně podobně jako tu na bezejmenné krátkohrající prvotině. Portugalci se snaží na černý kov nahlížet poněkud chytřejší optikou než primitivní dřevní rubání, pokoušejí se si hrát s atmosférou, struktury jednotlivých skladeb jsou spíš netriviální a je vidět snaha zakomponovat do nich momenty, o nichž by se mělo dát hovořit jako o působivých.
Takové snahy ovšem nebyly dotaženy do konečného důsledku, poněvadž jsem na „Unsettling Whispers“ nenašel vlastně ani jednu pasáž, o níž by se dalo tvrdit, že by na mne zapůsobila. Nejlépe z toho vychází úvodní „Svn“, kde na metalové hrození dojde až v samém závěru, a pár solidně vymyšlených momentů lze vystopovat i ve více jak osmiminutové „Whispers“.
Papírově vlastně všechno sedí na svém místě, přesto mi subjektivně něco chybí. Vím, že už se k nahrávce nikdy nevrátím, protože mi nedokázala poskytnout nic hlubšího. V „Unsettling Whispers“ nenacházím nic jiného než kvalitně odehraný post-black (bez sebemenší stopy „gaze“), který se ovšem drží vyšlapaných cest, a jakkoliv na první pohled může působit ambiciózně, ve skutečnosti mu schází jakékoliv vizionářství a schopnost utvořit si vlastní ksicht.
Netvrdím, že je muzika Gaerea vyslovená píčovina, na to má přece jenom příliš vysokou úroveň. Jenže proč poslouchat tohle formálně kvalitní, leč emočně vyprahlé klouzání po povrchu, když si člověk může ze stejného ranku pustit věci jako Throane či Decline of the I? Hádám, že odpověď všichni známe…
Země: Norsko Žánr: black / heavy metal Datum vydání: 22.6.2018 Label: Shadow Kingdom Records
Tracklist:
01. Red Death Eclipse (A Savage Darkening)
02. Apex Illuminous
03. Astral Sacrifice
04. Fleshtemple Incineration
05. Vortex Spectre
06. Elder Night (Arcane Fires)
Řekl bych, že na debutové album norských Nachash se čekalo docela intenzivně a netrpělivě. Důvodem samozřejmě není nic jiného a nic menšího než jejich pilotní minialbum „Conjuring the Red Death Eclipse“, které vyšlo v roce 2015 u Unborn Productions a přijato bylo nadmíru kladně.
Severské trio, v jehož řadách mimo jiné najdeme třebas bývalého bubeníka Celestial Bloodshed, si ovšem se svou dlouhohrající prvotinou dalo relativně načas – tři a půl roku trvalo, než „Phantasmal Triunity“ doputovalo do našich přehrávačů. Nicméně… pohádku o tom, jak je lepší si nějakou chvíli počkat na kvalitně zahoblovaný výsledek než dostat nedodělek v dřívějším termínu, jistě znáte. Je to klasika, kterou se někdy ohnal snad každý pisálek, který kdy na české internety zvracel cosi o metalu. Jenže ona je to pravda a „Phantasmal Triunity“ toho ostatně může být důkazem. Ačkoliv je totiž debut o trochu jinde než „Conjuring the Red Death Eclipse“, rozhodně se jedná o důstojného následovníka prvního minialba.
Nebudu vám kecat. Já osobně jsem z „Conjuring the Red Death Eclipse“ až tak v píči nebyl. Nechápejte mě špatně, je to moc fajn fošna, muzika je cool jak debil a svého času mě to fest bavilo. Nicméně genialitu hodnou nejvyšších možných hodnocení, jakou v tom spatřují jiní, jsem na prvotině Nachash nenašel.
A nenacházím ji ani na „Phantasmal Triunity“. Je to „jenom“ (ty uvozovky jsou dost velké) parádní placka, která má koule, má ksicht a poctivě šlape. Na poslech moc dobrý, baví mě to, všechno super. Pouze chci nenápadně naznačit, že se zde nebavíme o desce roku.
Řadovka má oproti EP o něco čitelnější sound. Klasika, která mě určitě nepřekvapila, a pochybuji o tom, že vás by překvapila. Takový už je nejspíš úděl prvních velkých desek – předcházející neřadové nahrávky bývají zpravidla syrovější a v případě „Conjuring the Red Death Eclipse“ versus „Phantasmal Triunity“ to platí jakbysmet.
Je to však nutně špatně? U Nachash vlastně ani ne, poněvadž to trochu sedí s vývojem kapely a navíc zní „Phantasmal Triunity“ pořád dost metal. Co metal – ty vole, METAL! Letošní počin je o něco méně black a více heavy metal. Milovníci kakofonických disharmonií i fandové blastbeatů si tedy u Nachash nepřijdou na své, ale jestli uctíváte starou školu, tak „Phantasmal Triunity“ vám s dost velkou pravděpodobností chutnat bude. Když to poslouchám, tak skoro cítím, jak mi na zádech začíná rašit džíska, a chuť mlátit řepou a hrozit jak blázen se prudce zvyšuje.
Může to znít vtipně, jenže pozor. Nachash se klaní staré metalové špíně, a když tedy v jejich případě říkám heavy metal, ani náhodou tím nemám na mysli mrdky plnící soupisku Masters of Gay Rock. A hlavně – nečekejte jednoduché písnička sloka-refrén-sloka-sólo-refrén-konec. Skladby jsou strukturovanějšího rázu, Norové navrch sypou kvalitní riffy jak na běžícím pásu, takže nuda moc nehrozí. Zcela jistě se nejedná o nějaké tupé halekačky k pivu a klobáse.
Ze všeho doposud uvedeného je asi nasnadě, že Nachash nejsou žádné lamy a že nad svou tvorbou přemýšlejí. Když navíc nechybí schopnost přetavit takové přemýšlení v odpovídající výsledek, je evidentní, že před sebou máme dost kvalitní záležitost. Nikoliv fenomenální, protože na to je požitek při poslechu „Phantasmal Triunity“ nedostatečně „spirituální“, ale ne každý den člověk musí poslouchat hluboké atmosféry. Palec nahoru si tahle záležitost nesporně zaslouží.
Země: Německo Žánr: black / death metal Datum vydání: 9.7.2018 Label: Iron Bonehead Productions
Hrací doba: 20:10
Odkazy: –
Nemám samozřejmě tušení, jestli jste na tom stejně jako já, ale já jsem o existenci německých Finis do letošního roku vůbec nevěděl. Jejich demosnímek „At One with Nothing“ z roku 2016 mě minul velikým obloukem, takže asi jako většina lidí jsem se o této formaci dozvěděl až s příchodem letošního minialba „Visions of Doom“, které si pod svá křídla vzali Iron Bonehead Productions.
Finis hrají kombinaci black metalu a death metalu. Což asi nezní jako něco, z čeho byste si měli okamžitě sednout na prdel. Přesto je „Visions of Doom“ nahrávkou, jakou byste možná mohli chtít slyšet, protože je to prostě kurevsky fajn fošna. Čím déle poslouchám a čím více o tom přemýšlím, tím spíš si říkám, že ačkoliv se nejedná o nějaké fantastické dílko, tak tomu vlastně nemám moc co vytknout.
Jestli v něčem umí Finis chodit, je to jednoznačně atmosféra. Nahrávka dýchá patřičně mrtvolnou a prohnilou náladou, což je nesporně velké plus. I v instrumentální rovině můžu chválit, poněvadž prakticky všechny nástroje se tu a tam vytasí s nějakým zajímavým motivem či přechodem. Ať už to je nějaká bicí linka nebo povedené kytarové melodie s určitou morbidní vznešeností. Možná úplně nejvíc mě ovšem zaujal vokál, protože zpěvák Finis chroptí dost charismaticky a nebojí se s hlasem čarovat i slušné hrdelní běsy. Tady určitě palec nahoru.
„Visions of Doom“ má nějakých dvacet minut, díky čemuž naštěstí není žádný velký prostor pro nudu. Nejméně záživně z přítomné trojice songů mi vyznívá titulní flák na druhé pozici, který je možná trochu paradoxně nejdelší. Ne snad, že by byl slabý. Také má svoje čaro a i v něm se najde několik dost povedených pasáží (třeba zpomalení s odbíjejícím zvonem a následné navázání), nicméně podobně laděná „11 Temple Stones“ na úvod mě dostala o kousek víc. Třetí „Fosforos“ se od vytyčeného směru lehce odchyluje a jde ještě citelněji po atmosférickém prožitku, což vůbec není k zahození.
Vzato kolem a kolem se tedy „Visions of Doom“ dost povedlo. Netvrdím, že to musíte povinně slyšet, ale myslím, že když si to pustíte, nijak neprohloupíte. Za mě, mimo jiné, slušný příslib do budoucna.
Festivaly jsou sice fajn, ale asi se shodneme, že je lepší vyrazit večer někam do klubu a užít si jen pár kapel, které nejsou šibeničně omezeny časem na zvukovku ani hraní, a když se zadaří, atmosféře nacpaného vroucího klubu se vyrovná jen máloco. Na těch otevřených prostranstvích se to často nějak ztrácí (teda pokud nejste zrovna na Funkenfluagu například, ale to je fakt jiná liga).
Bratislavský klub Randal se nachází pár minut chůze od hlavního nádraží a samotný sál je součástí příjemného podniku s venkovním posezením. To se později ukázalo jako zrádné, protože, když se zavřela vrata sálu, nějak jsem si nevšiml, že Devil‘s Poison už nezvučí, ale sází jeden song za druhým, a než jsem se uráčil zvednout, stihl jsem dva. I ten krátký dojem byl podstatně lepší než z domácího poslechu „Under the Demon Whip“, takže jsem buď slyšel nové songy ze splitka s chilskými Devil‘s Poison, anebo ten kapelní „first-wave“ recept lépe šlape naživo, čemuž bych se vůbec nedivil. Kytarista pak stejně ujebal strunu a bylo vymalováno.
Samotný sál Randalu byl docela prostorný s vysokým pódiem, není tedy divu, že se tu třeba pořádali takoví Satyricon. Ale už během první kapely se začal prostor hezky plnit, došlo určitě dost přes sto lidí a co tak vím, poplatilo se všechno. Návštěvnost byla rozhodně důstojná, ale lidé byli chladní.
O dalších Nahtrunar se u nás nikdy nepsalo, takže by se zde hodilo uvést, že se jedná o rakouský one-man band hrající dřevní, i když rozhodně nikoliv primitivní black metal starší, především skandinávské tradice. Pokud máte rádi melodický devadesátkový atmo-black, určitě jejich hudbu nepřehlížejte. Možná si tu někdy něco podrobnějšího napíšeme k letošní velmi solidní desce „Mysterium tremendum“. Ale k věci.
Nahtrunar vystupovali ve čtyřech, mozek kapely si vzal na starost kytaru s vokály, „nájemné pušky“ odvedly svou práci s přehledem. Vizuálně mi přišli Rakušané nejzajímavější. Decentně hustá mlha a modro-fialové nasvícení způsobily, že z dálky byly na pódiu tušit jen siluety, ale ani pohled zpod pódia neubral muzikantům nic na anonymitě. Žel Nahtrunar měli hlavně zpočátku naprosto otřesný zvuk. Což možná vysvětlovalo velice chladnou odezvu publika, které jenom stálo a koukalo. Ale samozřejmě, tohle není grind, a když hovno slyšíte, tak asi moc nezakalíte, pokud teda nejste totálně nachcaný magor, že ano (ostatně jeden takový vepředu retardovaně komíhal pacičkama a nakonec byl tak otravný, že si z pódia vysloužil kopanec).
Zvuk se ovšem postupně zlepšoval, vepředu i zezadu, takže jsem posléze konečně rozuměl i riffům ze skladeb, které dosud neznám. Kapela čerpala ze všech vydaných alb, dokonce zazněla i jedna dosud nevydaná píseň. Pro mě byl vrcholem dvojblok „Grimnir“ z druhé desky a „Wilder Flug“ z té nové. Nahtrunar pak zahráli i mírně zmršený cover „Ea, Lord of the Depths“ a další svou skladbu. Za mě velice dobré vystoupení, ze kterého šla tušit velká síla, ale to by musely být podmínky trochu lepší. Snad budu mít další šanci.
Wrathprayer prý měli taky zvuk na piču a lidi za mnou evidentně pořád jenom stáli, ale mně to bylo úplně jedno, protože mám důkladně naposloucháno, koncert jsem si chtěl užit na maximum a povedlo se. Jak jsem psal v reportu z Brutal Assaultu, Chilany jsem nestihl, odchytil jsem ovšem kámoše, kteří z jejich setu zrovna odcházeli, a jejich výrazy a fakt, že v tom krátkém rozhovoru byla nejčastější slova zlo a metal, bylo jasné, že tohle bude asi vraždit.
Taky že vraždilo a fest. Wrathprayer pochopitelně nejvíce hráli z šest roků starého debutu „The Sun of Moloch“, ze kterého na přeskáčku zazněly myslím všechny skladby vyjma „In visceribus bestiæ“ a „Devourers of Light“. Za vrchol bych ovšem označil dvojici skladeb z loňského brutálního splitka s Force of Darkness; „De profundis“ byla ohavná! Pak už Chilané set uzavřeli se „Sun of Moloch“ a já si poté mohl užít onen vzácný, ale úžasný pocit, kdy jistou dobu musíte vystoupení jen mlčky absorbovat. Zfanatizovali mě to slušně a cesta do Bratislavy se tímto vyplatila.
Snad by se slušelo zmínit, že i když Wrathprayer bývají zařazování do bestiálního ranku, kde se dobré hráčství obvykle moc nenosí, tak tohle bylo fakt dobře zahrané. Škoda jen slabšího zvuku a absence šílení pod pódiem.
Goatcraft po dvou týdnech na mě udělali slabší dojem. V těch mrňavých dírách v Pešti a Prahé to bylo bezprostřednější, ale na druhou stranu měla kapela od diváků živější podporu, než když jsem ji viděl předtím, a pravděpodobně i větší než všechny předchozí kapely dohromady. Rozhodně měli ze všech nejlepší zvuk, takže úvodní song, který jsem si osobně přetituloval na „kozí blití“ (kdo uhádne důvod, má u mě pivo), kopal jak zmrd a menší pogo pak na sebe nenechalo dlouho čekat. Jinak set Goatcraft nebyl od toho v Maďarsku (link na report níže) až tak jiný, i když byl asi o dvě skladby delší. Tou jednou byl cover Manilla Road s borcem z The Karnsteins na vokálu. Atmosféra surového zlometalového nakurwu se výrazně uvolnila, až to působilo lidsky a kamarádsky (aspekty s hudbou Goatcraft zcela neslučitelné), ale pořád to byl metal, takže v pořádku.
Wrathprayer byli perfektní zlo, Nahtrunar mohli být skvělí, ale byli jen dobří. Goatcraft víceméně splnili, co jsem od nich vyžadoval. Zvuk měl být lepší a mohlo se to víc rubat. Randal se mi líbil, socializace hodnotná. 88/100, jel bych zas.
Země: Velká Británie Žánr: black metal Datum vydání: 4.7.2018 Label: Heidens Hart Records
Tracklist:
01. Beneath the Moon
02. Black Silence
03. Existential Rite
04. Vaults of Unrest
05. Carving Nihil
06. Midwinters Halls
07. Urnacht
08. Doomed to Eternal Night
09. In Praise of Noctula
10. Where Graves Spring Open
Při prvním letmém pohledu Blutvial vypadají jako nějaká ortodoxní smečka holdující pravověrnému pojetí černého kovu. Alespoň tak na mě působí sdělení obálky jejich třetího alba „Mysteries of Earth“. Tento dojem nakonec trochu podporuje i začátek první skladby „Beneath the Moon“, protože pokud bychom soudili čistě na základě něj, pak by se mohlo zdát, že půjde o desku plnou syrovějšího black metalu v rychlém tempu.
Realita je nicméně trochu jinde a vlastně hned onen první song ji také trochu odhaluje. Již v oné první agresivnější půli lze při pozornějším poslechu zaslechnout i kvalitní mrazivé kytarové melodie, byť ty nejsou ničím, co by se v čistokrevných odnožích black metalu nemohlo objevit. „Beneath the Moon“ ovšem není žádná krátká vypalovačka, nýbrž bezmála devítiminutová kompozice, která se ve své druhé polovině zlomí do mnohem variabilnější, nápaditější a invenčnější muziky, kde už se jde hodně po atmosféře, silných nápadech a výrazném songwritingu. Pak se s klidem uživí i výborné melodické sólo.
Může to znít, jako kdyby v jedné písni existovaly dva odlišné světy. U „Beneath the Moon“ to není tak úplně pravda, poněvadž ty přechody jsou dost smysluplné a plynulé na to, aby člověk nezískal dojem nějakých nepatřičných zvratů. V rámci „Mysteries of Earth“ jakožto celku už to tak trochu je. Po progresivnější druhé půli „Beneath the Moon“, která posluchače solidně namlsá na další průběh nahrávky, totiž přijde dvouminutová neurvalá rychlovka „Black Silence“, jež mi – bráno v celkovém kontextu „Mysteries of Earth“ – přijde mírně pod schopnosti Blutvial. Obzvlášť s tím, co mají v sestavě.
Abychom se totiž trochu vrátili zpátky k té části recenze, kterou jsem si na začátku drze dovolil přeskočit… i když tak může obal „Mysteries of Earth“ na první pohled působit, Blutvial nejsou žádní ultras. Mimo jiné zde totiž působí Aort a Andras z Code. Kdybych tohle řekl na začátku, asi bychom si mohli ušetřit případná nedorozumění, ale zkuste mi to odpustit, chtěl jsem si trochu zazlobit.
Nicméně zpátky k „Mysteries of Earth“, které se během hodinové hrací doby skutečně pohybuje mezi dvěma zmiňovanými polohami – agresivním black metalem, který se nebojí takzvaně zasypat, a chytřejším pojetím toho samého žánru. Mně osobně se tahle kombinace zamlouvá právě v písních jako „Beneath the Moon“, kde se muzika přelévá z jedné strany na druhou a mnohdy tvoří zajímavé kontrasty. Zpravidla to bývají ty delší kusy jako třeba dále „Carving Nihil“ nebo „Where Graves Spring Open“, nicméně ne vždy, protože třeba další sedmiminutovka „In Praise of Noctula“ sází na pomalejší tempo a náladotvornější podání black metalu.
Není ovšem vždy nutné to roztahovat na polovinu dlouhého songu. Leckdy stačí i jedna zajímavější pasáž, aby písni dodala větší smysl a posunula ji někam dále – i takové případy na „Mysteries of Earth“ a jsem s nimi vesměs spokojen. Viz třeba „Vault of Unrest“ nebo „Urnacht“. Naštěstí většina písniček dokáže s něčím takovým přijít, ve finále tedy působí zbytečným dojmem jen to málo, kde se to nedaří, což je už jmenovaná „Black Silence“ a ještě následující „Existential Rite“. Druhá zmiňovaná sice nabídne výraznější kytarovou melodii, ale přijde mi taková příliš jednoduchá a bezduchá (skladba i melodie).
Jako celek však „Mysteries of Earth“ naštěstí funguje. S výjimkou oněch dvou krátkých tracků je totiž vesměs pořád co poslouchat, a i když se i v dalších písních tu a tam objeví pasáž, která není zrovna světoborná, na těch stěžejních nápadech to Blutvial vždy bez obav vytáhnou a zachrání. Chce to se trochu hodinovou hrací dobou prokousat, protože šedesát minut nakonec není zas tak málo, ale když se to podaří, vyjeví se před vámi velmi poctivá, kvalitně poskládaná deska, jež na nedostatek nápadů rozhodně nestrádá.
V případě Texasu si člověk asi na první dobrou nevybaví spojitost s temným extrémním metal. Když má jít o vztah mezi tímhle americkým státem a tvrdou hudbou, asi největšího věhlasu a vlivu dosáhla Pantera. Nicméně i zde se najdou undergroundové smečky, jejichž hudba má určitou hloubku a svou duší uctívá Ďábla.
Pod prapodivným názvem Škáŋ se skrývá čtveřice, která o sobě už dříve dala vědět nějakými minialby, ačkoliv její historie se příliš hluboko do minulosti netáhne. To zásadní se začíná dít roku 2016, kdy se kapely ujímají němečtí Ván Records a posílají do světa první dvě EP, která mají být první respektive druhou částí cyklu čtyř velmi limitovaných krátkohrajících nahrávek. Další dvě části měly následovat ten samý rok a posléze měly být všechny skladby vydány společně jako deska.
I přes avizované plány však ke třetí a čtvrté části cyklu prozatím nedošlo a tím pádem ani k jejich zmiňovanému zkompilování do podoby jednoho vydání. Namísto toho Škáŋ po dvouleté odmlce přišli s dlouhohrajícím debutem „Death Crown“, jenž spatřil světlo světa letos na jaře. Pod jednoduchou obálkou s logem kapely se ukrývá poměrně zajímavá muzika, která za kousek vaší pozornosti stojí, tak se na ni pojďme v rychlosti podívat.
Intro „Initium“ je oukej, ale žádná velká šleha. Poté se rozjede „Death Wish“, na jejímž základě by se dalo soudit, že Škáŋ nebudou hrát nějaké velké zázraky. Tenhle track totiž svou kvalitou asi nikomu nezpůsobí infarkt. Sem tam motiv je sice fajn, ale nejzajímavější mi přijde minimalističtější finále a zvláštně znějící sólo. Soudě čistě na základě „Death Wish“, člověk by asi řekl, že je solidně odehraný black / death metal, ale s nepříliš velkou přidanou hodnotou.
Celkový obraz „Death Crown“ je ovšem naštěstí o mnoho poutavější a hned vzápětí to Škáŋ předvedou. „A Mort“ má sice jen dvě a půl minuty, ale proti předchozímu zářezu je to změna jak čuně – pomalé tempo, hypnotická rytmika, atmosféra okamžitě začne makat jak o život. V obdobném duchu pokračuje také „The Womb“ se skvělými kytarovými výjezdy nad rámec základního motivu. Silnou náladotvorností se může pochlubit i následná „Au Dela“, přestože ta už vynechává metal a působí více jako mezihra před závěrečnou částí alba. Každopádně, právě tato trojice skladeb mi na „Death Crown“ přijde suverénně nejlepší, a jestli kvůli něčemu album stojí za pozornost, pak jistě kvůli tomuhle. Ale nejen kvůli tomuhle, protože i následující tracky se mohou pochlubit nemalou kvalitou.
Poslední tři songy se zdánlivě vracejí k modelu nastolenému v „Death Wish“, ve všech třech případech se tak nicméně děje v o poznání zajímavější formě. Kupříkladu „Iron & Blood“ hodně povyšuje krásné kytarové sólo, které se táhne přes celou druhou polovinu metalové části písně, aby posléze odeznělo v poklidném outru. „Father Qayin“ a „For the Love of Death“ slibují zajímavější poslech čistě z titulu svých délek bezmála deseti respektive jedenácti minut. Pozitivní zprávou je, že se nejedná o plané sliby a obě kompozice skutečně mají co nabídnout.
Jednoznačně nejslabší skladbou na „Death Crown“ je tedy ta, která celou desku otvírá a měla by sloužit jakožto první dojem i jako návnada na další průběh nahrávky. Netvrdím, že je to vyloženě špatný song, ale z celé kolekce je nejméně osobitý a nejvíce obyčejný. Albu jako celku se nicméně vyplatí dát šanci, jelikož se jedná o nanejvýše zajímavý debut, na němž je znát umělecká vize i schopnost tuto přetavit v odpovídající výsledek. Dost povedená placka. Takže se nenechte dlouho přemlouvat.
