Archiv štítku: Cavalera Conspiracy

Cavalera Conspiracy – Pandemonium

Cavalera Conspiracy - Pandemonium
Země: USA
Žánr: groove / thrash metal
Datum vydání: 31.10.2014
Label: Napalm Records

Tracklist:
01. Babylonian Pandemonium
02. Banzai Kamikazi
03. Scum
04. I, Barbarian
05. Cramunhão
06. Apex Predator
07. Insurrection
08. Not Losing the Edge
09. Father of Hate
10. The Crucible
11. Deus Ex Machina [bonus]
12. Porra [bonus]

Hodnocení: 4/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Trochu škarohlídsky by se dalo říct, co že by to bylo za rok, kdyby se na pultech obchodů neobjevilo album, pod jehož vznikem je podepsán Max Cavalera. Tato legenda tvrdě metalové scény, která kdysi řádila v řadách Sepultury, se po svém odchodu na dlouhá léta zaměřila pouze na novou domovinu Soulfly, již následně doplnili Cavalera Conspiracy. Letos pak řady Cavalerových dítek rozšířili ještě Killer Be Killed, kde však Max netřímal hlavní skladatelské otěže, a na jeho obranu musím říct, že výsledkem byl příjemný a svěží eponymní debut. Nicméně, pokud se zaměříme pouze na Soulfly a Cavalera Conspiracy, tak si fanoušci můžou být jistí, že v pravidelných cyklech dostanou alba dvou formací, která jsou si vzhledem k omezenému kompozičnímu potenciálu hlavní persóny značně podobná a která se s růstem kvantity potýkají s nemalým poklesem kvalitativní úrovně.

Vznik Cavalera Conspiracy Maxovi samozřejmě nikdo nemůže zazlívat, protože už jen z toho důvodu, že tím byl zažehnán dlouholetý spor mezi ním a bratrem Igorem, se do této party vkládaly nemalé naděje v oživení starých dobrých časů a chemie, která mezi oběma bratry panovala v minulosti. Zatímco debut “Inflikted” byla svého času ještě obstojná nahrávka, kterou o nutný kus zvedala přítomnost Joe DuplantieraGojiry, tak následující “Blunt Force Trauma” už bylo stejné jako poslední alba Soulfly. Přímočará kytarová hudba, kde by člověk překvapivých momentů našel velmi málo a která poněkolikáté netáhne zdaleka tak dobře jako poprvé. O neuvěřitelné předvídatelnosti ani nemluvě.

Z výše uvedeného důvodu jsem toho od “Pandemonium”, tedy třetího alba bratrů Cavalerovic, které v sestavě opět doplňuje Marc Rizzo a nově baskytarista Nate Newton (Converge), příliš nečekal. Zvlášť po zveřejnění informace, že novinka bude ještě tvrdší, rychlejší a bude se dotýkat grindu, který Max tolik miluje. Jako kdyby tím přiznal, že navždy zanevřel na nějaký vývoj a spokojil se s klasickou porcí jednoduchých odrhovaček, na něž jsem z jeho pera už trošku alergický, protože poslední alba znějí jedno jako druhé a vyloženě pamětihodných chvil moc neobsahují (no dobře, uznávám, že “Enslaved” bylo oukej). A to říkám jako oddaný fanoušek starších alb Sepultury a Soulfly, které jsem několik let poslouchal denně. “Pandemonium” je bohužel pouze dalším hřebíčkem do umělecké rakve Maxe Cavalery, který už je pro mne pouhým stínem svého dřívějšího já, kdy ještě dokázal nadrtit opravdu skvělé album (“Dark Ages”).

Papírově to nezní vyloženě špatně, to jen aby nebylo mýlky. Písničky jsou rychlé, agresivní, Maxův hlas je v některých momentech tak hluboký, že si lze vzpomenout na staré alba Sepultury, ale tady veškerá pozitiva končí. “Pandemonium” obsahuje spoustu vaty a nudných momentů bez živelné energie, díky nimž si tyto prvky nelze užít v plné míře a jak bývá obvykle údernost kladem, tak v případě Cavalera Conspiracy jen podtrhuje předvídatelnost a nezáživnost nového materiálu. Snad jediným světlým bodem je kytarová práce Marca Rizza, který sice hraje stejně jak pod hlavičkou Soulfly, tak u Cavalera Conpiracy, ale jeho sóla a vyhrávky jsou mnohdy vrcholem dané skladby. Stačí si pustit nezáživné kousky jako “Apex Predator”, “Father of Hate”, nebo “Not Losing the Edge”, která je krásnou přehlídkou jeho zručnosti.

Jediné songy, které se mi jeví jako povedené (a v rámci možností i překvapivé), jsou v té hordě unylých válů poslední “The Crucible”, úvodní “Babylonian Pandemonium” a dvojice bonusů, o nichž ještě padne zmínka. “The Crucible” zachraňuje basák Nate Newton, jenž se zde projevil i vokálně. “Babylonian Pandemonium” pak překvapí hlasovými kreacemi Maxe Cavalery, který zní opravdu nebezpečně, a přestože nevěřím, že to zvládne v živém provedení, tak tato skladba je spolu s “Cramunhão” výjimkou, jež ukazuje, že i ten klasický “Cavalera-metal” může pořád dost dobře šlapat. Při této příležitosti si však nemůžu odpustit výtku na adresu výkonu Igora Cavalery, jehož hra je stejně nezáživná a průhledná jako kompoziční forma jeho bratra. Chápu, že v rychlých skladbách toho moc nevymyslí a Max ho prý nutil hrát co nejrychleji a nejjednodušeji, ale bohužel podtrhuje až kolovrátkové vyznění alba jako celku.

Nyní k těm bonusům, u nichž nějak nechápu, proč se dvě nejzajímavější skladby (“Deus Ex Machina” a “Porra”) nedostaly na základní verzi alba a musely skončit jen jako přidaná hodnota rozšířené edice “Pandemonium”. “Porra” dokazuje, že latinskoamerické rytmy a prvky v Maxově krvi stále ještě proudí a tato píseň svou etnickou palčivostí hrozně baví. Já vím, že něco podobného už v minulosti na albech Soulfly proběhlo, ale přeci jen se tyto nevšední skladby poslouchají daleko lépe než desítka identických vypalovaček s minimem emocí, což je případ standardní edice “Pandemonium”, které i přes svou příjemnou hrací dobu nebaví tak, jak by mělo. Něco podobného platí i pro druhý bonus v podobě “Deus Ex Machina”. Ta sice obsahuje klasické thrash/groove pózy, na jaké jsme od Cavalery zvyklí, ale pomalé a atmosférické momenty dodávají trošku epického nádechu, díky čemuž tato věc opravdu baví. A to i navzdory stopáži, jež se zastavila za šestou minutou.

Nebudu to protahovat, protože už bych pouze omýlal několikrát vyřčené. “Pandemonium” je prostě špatná deska, která kdyby nevycházela pod záštitou legendárního příjmení ústřední bratrské dvojice, tak by po ní neštěkl ani pes. Přestože jsem si našel několik písní, které mi nijak nevadí a které se mi vlastně i líbí (skvělé bonusy), tak jako celek je album ještě o něco málo slabší, než bylo svého času “Blunt Force Trauma”, což není zrovna lichotka vzhledem k jeho kvalitě. Skladby se slévají do jedné koule a nebýt několika málo světlých momentů, z nichž většinu má svědomí Marc Rizzo, tak desku stěží doposlouchám. Nezbývá mi než na závěr vyřknout své klasické přání, aby si Max Cavalera vzal několik let pauzu a vrátil se na scénu plný síly a energie, která jeho posledním albům, mezi něž patří bohužel i “Pandemonium”, značně chybí.


Sonisphere 2011

Sonisphere 2011
Datum: 11.6.2011
Místo: Praha, Výstaviště Holešovice
Účinkující (obsažení v reportu): Cavalera Conspiracy, Duff McKagan’s Loaded, In Flames, Iron Maiden, Korn, Kreator, Mastodon, Misfits

Po roce se k nám do Česka vrátil putovní rockový cirkus zvaný Sonisphere. Festival si za poslední půlrok prošel neskutečnými peripetiemi v podobě problémů s účinkujícími, místem konání i cenou a typem vstupenek. Abych řekl pravdu, po příjezdu na pražské Výstaviště jsem od celé akce neočekával raději vůbec nic. Mohl jsem být jen příjemně překvapen, což se nakonec také stalo.

Ať už se jedná o počet kapel, pódií nebo návštěvníků, letošní Sonisphere byl o mnoho komornější než jeho loňská zastávka. Pokud se o přibližně 20 000 lidech dá říci, že tvoří komorní atmosféru. Každopádně do areálu jsme dorazili uprostřed setu Duff McKagan’s Loaded, z kteréhožto jsme tedy slyšeli několik posledních songů. Co jsem tak viděl, bývalý basák Guns n’ Roses si nevedl špatně, ale divácká odezva byla poměrně vlažná. Několik minut přestavby pódia a…

…jsou tady Misfits. Těšil jsem se na ně, moc. Mám je rád a hrají velice dobře. Jenže kdybych jejich písničky neznal, netušil bych ani, jaký si mám udělat názor. Tak špatný zvuk jsem snad v životě nezažil. Že nebylo rozumět zpěvu, bych možná i přešel, ale absence jakéhokoliv náznaku melodií jednotlivých skladeb mi vážně hnula žlučí. Kapela hrála obstojně, zpěvák byl správně démonický a snažil se rozpohybovat diváky před pódiem… leč k čemu to je, když zvukař je očividně postižený a celé vystoupení je zvukem doslova zabité. Jak to, že ostatní kapely mohly mít zvuk v pořádku? Ani se nedivím, že Misfits neznalému přihlížejícímu vůbec nic neřekli a nelíbili se. Frustrace přichází.

Po chvíli nastupují thrashoví Němci Kreator, u kterých je zvuk sice v pořádku, ale podivně potichu. Myslím, že taková kapela by si zasloužia být o něco více slyšet, ale na druhou stranu mám za to, že kdo si je chtěl užít, podařilo se mu bezchybně i bez větší hlasitosti. Vystoupení bylo tradičně zabijácké, jak se na Kreator ostatně sluší a patří. Zazněly starší povinné pecky typu “Pleasure to Kill“, stejně tak novější vály jako například “Hordes of Chaos”, “Destroy What Destroys You” nebo “Enemy of God”. Frustrace se zmírňuje.

Cavalera Conspiracy mají ten problém, že se pořád ještě tak trochu hledají. Alba zní na poslech dobře, ale naživo mi jejich písničky tak zajímavé nepřišly. To ovšem dobře dotáhly ještě Sepulturovské “Roots, Blood Roots” a “Refuse/Resist”. Z toho, jakou píše Max muziku, bych čekal, že bude jeho výstup před diváctvem o něco energičtější, ale působil na mě jako vetchý stařec, který má problém se i k tomu mikrofonu normálně natáhnout. Poskakoval pár centimetrů nad pódiem s pokrčenými koleny a vypadal přitom nanejvýš komicky. A opět se utvrzuji v tom, že bez kytarového šílence Marca Rizza by MaxCavalera ConspiracySoulfly byl někde úplně mimo. Frustrace stagnuje.

Přetechnizovaní Mastodon mě úspěšně míjí, jejich hudba je na mě asi příliš komplikovaná nebo nevím. Jako nezaujatého posluchače mě na jejich live vystoupení vůbec nic neuchvátilo. Písničky postrádaly jakoukoliv vedoucí melodickou linku a kroutily se jako hadi v ostružinách. Kamarád, který Mastodon poslouchá, říkal, že se mu to líbilo, takže sám hodnotit raději nebudu. Frustraci nevytahuji.

Na In Flames jsem čekal jako na smilování. Už po několika málo vteřinách úvodní skladby jsem věděl, že jsem v nebi. Prvotřídní zvuk, perfektní hráčské výkony a charismatický frontman, který se ani na vteřinu nezastavil, způsobili, že v hledišti nastalo pravé peklo. Kdo znal, zpíval, kdo neznal, alespoň při refrénech skákal. Potěšil i výběr skladeb, které sestávaly ze stěžejních “Disconnected”, “Only for the Weak”, “My Sweet Shadow”, “Trigger”, “Pinball Map” a dalších. Prostě to, co by fanoušek od své oblíbené kapely očekával. Pro mě obrovské překvapení a nejlepší vystoupení festivalu. Už se těším na říjen do Prahy. Frustrace mizí.

Od amerických KoRn jsem nečekal pranic zvláštního, o to víc jsem byl překvapen, když domněle vyčpělá legenda zahrála tak, jak zahrála. Vtrhli na pódium a bez zbytečných řečí se pustili do toho, co jim jde nejlépe. Bezchybný zvuk společně s neskutečným frontmanovým vystoupením hrál do karet perfektní atmosféře. Lidi si jejich set parádně užívali a dojem z vystoupení mi kazilo jedině to, že jsem neznal texty. Po frustraci ani památky.

Setmělo se a přišla řada na headlinera a zároveň největší tahák festivalu – fenomenální Iron Maiden. Pódium bylo při přestavbě zahaleno černým plátnem, takže naše oči nemohly sledovat, co se děje a jak bude výsledná scéna vypadat. Úderem deváté hodiny se rozeběhlo intro “Doctor Doctor” od UFO a atmosféra se dala krájet. Písně “Satellite 15… The Final Frontier” a “El Dorado” otevřely celý setlist heavy metalového kultu a já se snažil hltat každou kapičku úžasné atmosféry, která ale postupně trochu ochabla. Upřímně, při sledování video live produkcí Iron Maiden mi obvykle běhá mráz po zádech. Netušil jsem, jak budu prožívat skutečné živé vystoupení, kterého se sám účastním, ale nyní mohu již říci, že jsem byl maličko zklamán. Čekal jsem vše daleko epičtější a větší. Jasně, dostal jsem v průběhu setu několik starých milovaných pecek, viděl jsem po stage pochodujícího Eddieho při skladbě “Iron Maiden” i jeho gigantickou podobiznu v posledních přídavcích, ale přesto mi tomu všemu něco chybělo. Nedovedu přesně vyjádřit, co to bylo, ale to “něco” bylo tak zásadní, že jsem si posledních několik písniček ani neužil tolik, jak bych mohl. Možná jsem čekal bohy, ale přišli jen Iron Maiden? Vážně nevím. Tím samozřejmě nechci říci, že by se vystoupení nepovedlo, ba právě naopak. Řemeslně precizní, výborně zahrané a kapela vypadala, že si užívá každou vteřinu ve světle reflektorů. Řeči Bruce Dickinsona mi přišly lehce přitroublé, ale asi to k tomu patří. Vytkl bych ještě absenci totálních fláků typu “Aces High” nebo “Run to the Hills” a až přebytek písní z nové desky, které mi nepřijdou oproti staré tvorbě nijak zvláštní. Rovněž zvuk místy hodně kolísal a chvílemi nebylo slyšel jednotlivé nástroje nebo zpěv.

Kolem jedenácté hodiny jsme se poklidně vypravili do svých domovů. Tak narvané metro jsem v životě neviděl. Parádní prostředí pro masovou histerii. Po skoro hodině na Zličíně a hurá domů autem. O bloudění při hledání dálnice (ano, ta je hned VEDLE zličínského nákupního centra) napíšu pro zájemce pohádku.

Oproti loňsku se pořadatel poučil a v areálu byla k dispozici koryta s užitkovou vodou, což maximálně oceňuji. Naopak se mi nelíbil nedostatek (lépe řečeno žádné tam nebyly) odpadkových košů. Takže všechny zbytky jídla, prázdné kelímky a ostatní odpad pěkně na zem a pak si má člověk někam sednout, když ještě k tomu nikde nebyla ani lavička. Vyrazilo mi dech, když jsem kupoval pití v petce a dostal jsem ji bez víčka. Prý abych nemohl házet uzávěry po účinkujících. Zajímavé.

Celkově hodnotím akci nad očekávání kladně a jsem zvědav, s čím se Sonisphere vytasí příští rok. Rammstein, že by? Uvidíme.


Cavalera Conspiracy, Konflikt

Cavalera Conspiracy
Datum: 10.6.2008
Místo: Bratislava, ŠH Pasienky
Účinkující: Cavalera Conspiracy, Konflikt

Max a Igor Cavalera, zakladatelia slávnej Sepultury, po vyše desiatich rokoch opäť spolu na jednom pódiu, tento krát pod zástavou ich vlastného projektu Cavalera Conspiracy. Pred halu sme prišli krátko po šiestej. Zvukovú skúšku bicích bolo počuť až von a okná sa otriasali ako pri zemetrasení. O 19:00 sa začalo púšťať dnu a na naše prekvapenie sme sa ocitli v hale medzi prvými, tak sme si obsadili fajn miesta rovno v prvej rade.

Po dvadsiatej hodine na pódium vybehla jediná pred kapela večera, slovenské punkové legendy Konflikt. Po skončení folkového intra na nás sputitili svoju punkovú smršť. Zvuk bol na predkapelu slušný, len vokál bol trochu potichu a pri ostatných nástrojoch sa strácal. Frontman Jury si koncert očividne užíval, to sa ale už nedá povedať o basákovy skupiny. Ten sa po celý čas tváril, ako by bol na pódiu proti svojej vôli a chcel to mať už všetko za sebou.

Po približne 40 minútach sa Konflikt lúči a na pódium vybehli technici, aby pripravili pôdu pre hlavné hviezdy večera.

Po polhodinovom čakaní začalo peklo. Žiadne intro, žiadne ďalšie naťahovanie, kapela na čele s Maxom vybehla na pódium a odpálila to zo skladbou “Inflikted”. Hned na to odznela “Sanctuary” a “Terrorize”. Nasledoval potom výlet do minulosti v podobe hitu od Sepultury, “Territory”. Neskôr od Sepultury zazneli aj ďalšie songy ako napr. “Refuse/Resist”, “Inner Self”, “Troops of Doom”, “Attitude” a samozrejme “Roots Bloody Roots”. Zaznela aj jedna skladba z Maxovho jednorazového projektu Nailbomb, “Wasting Away”. Pri skladbe “Dark Ark” na pódium prišiel hosťujúci spevák, avšak neviem ako sa volá. Nechýbalo ani predstavenie spoluhráčov, kde najväčšie ovácie zožal Igor, keď publikum skandovalo jeho meno.

Cavalera Conspiracy je hlavne o tom že rodina je znova pokope. O čom sme sa presvedčili, keď Max na pódium pozval svojho syna, ktorý sa posadil za bicie a odohral s kapelou jednu skladbu, zatiaľ čo to Igor sledoval s okraja pódia s úsmevom na tvári a zo svojím asi trojročným synom. Všetci na pódiu (a aj pod ním) sa bavili a bolo to na nich vidieť. Žiadne pozérstvo, žiadne zbytočne reči okolo, len radosť z hudby. Zvuk bol dobrý, aj keď bol rovnaký problém ako pri Konflikte, a to že spev bol trochu potichu. Na záver koncertu Max nahodil na seba slovenský hokejový dres a spustil metalovú hymnu “Roots Bloody Roots”, ktorú skoro celú zaňho odspievalo publikum. Nasledovala dakovačka a kapela sa odobrala do zákulisia.

Koncert sprevádzala výborná atmosféra (cca 1500 ludí) a aj organizácia bola skvelá (jediný problém bolo pivo za 50sk ale čo už). Zostáva len dúfať, že Max a spol. prídu znova. Či už zo Soulfly, alebo v kompletnom reunione Sepultury.