 |
|
Země: USA Hrací doba: 20:05 Odkazy: K recenzi poskytl:
|
Co si budeme povídat, jedna z nejlepších reklam, jaké kapela může mít, je sestava. Když se totiž v nějakém novém projektu angažují již zaběhnutí muzikanti ze zajímavých uskupení, zcela jistě se o to bude zajímat mnohem víc lidí, zpravidla ti, kdo sledují i ty původní skupiny. To je případ Cloak of Organs, o něž bych asi nejspíš ani nezakopl (a kdyby zakopl, tak jen těžko jim věnoval pozornost), pokud by tu nepůsobili hned dva členové Wovenhand – jmenovitě kytarista Charles French a baskytarista Neil Keener.
Vedle dvou zmiňovaných hudebníků v Cloak of Organs působí další tři lidé, kteří mají rovněž zkušenosti z mnohých dalších kapel; tyhle dva jsem vyzdvihl zejména proto, že právě jejich přítomnost pro mě byla hlavní motivací k poslechu bezejmenného debutového EP. To vyšlo nejprve v červnu digitálně a potom v srpnu i na audiokazetě. Počin nabízí celkem čtyři písničky, jejichž souhrnná hrací doba činí (takřka) přesně dvacet minut.
Hned první vteřiny minialba posluchače okamžitě vtáhnou. „Blood Moon“ totiž začíná naprosto mocným riffem, který má dost síly na to, aby vás ihned chytl pod krkem. Když se posléze přidá zpěvačka Jennie Mather se svým zastřeným, nicméně výtečným zpěvem, je postaráno o předčasný vrchol celého počinu. Ano, vím, mluvíme tu o prvních vteřinách celé nahrávky, ale nemohu si pomoct – s ničím silnějším než s tímhle riffem, který se v dalším průběhu písně ještě několikrát vrátí, už Cloak of Organs do konce celého ípka přijít nedokážou.
Přesto EP provází docela příjemná zvuková kulisa. V zásadě Cloak of Organs produkují řekněme post-metal (vím, je to dost široký pojem), do něhož vplouvá stonerová špinavost a stonerové riffování. Mezi tím se kapela relativně pravidelně uchyluje i k měkčím pasážím, jež se vydávají až někam na dohled shoegaze. To pocukrujte lehce psychedelickým odérem a v neposlední řadě také skvělou Jennie Mather, jejíž zpěv by se rozhodně uživil v nějakém psychedelic-rock-doom-metalu (nenechte se ovšem zmýlit, holčina je jinak punkerka a také stojí v čele punkové kapely The Nervous), a máte cca výsledek.
Papírově to zní samozřejmě skvěle, nicméně problémem zůstává skutečnost, že skvělé úvodní skladbě se už Cloak of Organs jednak nedokážou vyrovnat, jednak postupně spadávají do nudné jednotvárnosti. Vcelku dobrá je ještě třetí „Starvation Heights“, která disponuje taktéž hutným riffem a tahem na bránu, ale vzato kolem a kolem se necítím úplně uspokojen. Potenciál je tu rozhodně veliký, zkušenosti taktéž, objektivní kvality nelze ignorovat, dílčí elementy se mi hodně líbí. Jako celek mě to ovšem nezasáhlo. Snad i z toho důvodu, že klidnější „False Fossils“ a „Why Are We Whispering“ se mi zdají výrazně slabší, což je u počinu o čtyřech položkách půlka (navíc ta větší, haha). Dovedu si však představit, že si případný další počin Cloak of Organs ze zvědavosti pustím… ale nebude to pro mě nic zásadního a nebudu se nějak zvlášť těšit.
