Země: USA Žánr: industrial metal Datum vydání: 20.5.2016 Label: Metropolis Records Tracklist: 01. Rise of the Ancient East 02. Tribe of Chemosh 03. Equilibrium 04. Stillborn Defect (New Breed) 05. Malleus maleficarum (The Hammer of Witches) 06. Fire of the Phoenix 07. Bleeding Perfection 08. Enter the Vortex 09. Valhalla 10. Last Hrací doba: 43:42 Odkazy: facebook / twitter / bandcamp

Dawn of Ashes je skupina, jejíž hudební historie je poměrně zvláštní a v posledních pár letech nejen ta hudební, protože události okolo téhle formace byly mírně nepřehledné. Pro nezasvěcené to ovšem vezměme od začátku, které se nesly v ostrém aggrotechovém rytmu. Tehdy se rozhodně nejednalo o záležitost pro průměrného metalistu, jelikož Dawn of Ashes vzešli z industriální scény. To se týkalo prvních dvou řadových nahrávek.

Tento stav věcí se ovšem posléze změnil, jelikož na třetím albu parta okolo Kristofa Bathoryho strhla kormidlo a přišla s nudným moderním death metalem, a to dokonce pod typicky metalovou firmou Metal Blade. Ani krvavý videoklip „Transformation Within Fictional Mutation“, ani stále jedovatý vokál hlavního předáka Kristofa Bathoryho však nedokázaly zakrýt, že nový směr stál za hovno. Průser ostatně věštil již obal „Genocide Chapters“, který byl poplatný tehdejšímu deathcorovému trendu.

Jako by si Dawn of Ashes sami uvědomili, že to asi nebylo to pravé ořechové, pročež se na čtvrté desce „Anathema“ vrátili k elektroničtěji laděnému soundu, aniž by zahodili kytary. Výsledek byl pohodový, několik skladeb bylo povedených, ale vzato kolem a kolem si člověk při vzpomínce na „In the Acts of Violence“ a „The Crypt Injection“ opět musel postesknout, že už to není ono.

No, a poté se už začaly převlékat nejen hudební styly, ale i jména. V první půli roku 2014 Dawn of Ashes ukončili svou činnost, podle všeho kvůli blíže nespecifikovaným právním komplikacím ohledně názvu. Nicméně část sestavy se takřka okamžitě pustila do nového projektu Urilia a začala pracovat na prvním albu, jež mělo být hudebním pokračováním tehdy posledního počinu Dawn of Ashes. Jenže to nikdy nevyšlo, protože takřka zničehonic se Kristof Bathory rozhodl vrátil opět k původnímu jménu a Dawn of Ashes obnovil s čerstvou sestavou, v níž jediným dlouholetým parťákem zůstal klávesák Bahemoth. A první deskou po těchto rošádách je „Theophany“.

Vzhledem k tomu, jak v minulých letech probíhaly žánrové kolotoče, se asi bude slušet začít tím, co se na „Theophany“ vůbec bude hrát za styl. Dawn of Ashes se tentokrát (znovu) vrhli na metal, novinka je jednoznačně mnohem kytarovější než minulá „Anathema“. Stejně jako „Genocide Chapters“ ovšem nechybí ani klávesové záblesky, avšak na rozdíl od jmenovaného alba je jich na „Theophany“ více, a místy se dá dokonce bez uzardění mluvit o elektronických spodcích. Vedle toho je tu ještě jeden podstatný rozdíl vůči doposud jediné čistě metalové nahrávce Dawn of Ashes – zatímco „Genocide Chapters“ bylo spíš death, „Theophany“ se více blíží black metalu. Ne čistokrevnému, popravdě se asi nejvíc stále hodí jakési vágní pojmenování industriální extrémní metal, ale jestli má novinka k nějakému kytarovému subžánru blízko, je to právě (industrial) black. Akorát je to takový trochu lacinější black metal spíš ve stylu raných Abigail Williams, což rozhodně nemyslím jako klad.

Současní Dawn of Ashes jsou jednoznačně metalovou kapelou a i navzdory závanům elektroniky budou zajímat víc průměrného metalistu než průměrného fanouška EBM. V tom by nutně nemusel být problém, pokud by to byla dobrá muzika. Nemůžu si ovšem pomoct, ale jakkoliv se Dawn of Ashes snaží, v kytarové hudbě jsou o poznání slabší než v té elektronické. „Theophany“ totiž není nic jiného než vcelku prázdné riffování, které kolem posluchače jen tak prosviští bez většího zaujetí. A nic na tom bohužel nezmění ani skutečnost, že kytary na tohle album nenatočil nikdo jiný než Mick Kenney z Anaal Nathrakh, což je bezesporu eso v oboru extrémní strunné práce. Jenže ani ten s tím nic moc nesvede, když mu Kristof Bathory z pozice skladatele předepíše vesměs jalovou muziku.

Světlejší momenty nastanou jen tehdy, když se ozvou již výše proklamované závany elektroniky. Rozjezd „Equilibrium“, v němž pod kytarovou hradbou slyšitelně duní EBM beat, má určitě tah na bránu. Největší vrchol kolekce však vidím ve čtvrté „Still Born Defect (The New Breed)“, což je asi jediný track, v němž se kytara přesouvá do vedlejší role a první housle přebírá elektronika. V tomto momentě je okamžitě cítit, že právě tohle je tím, na co má Kristof Bathory buňky a kde je nejsilnější. Nevolám po návratu do dob před deseti lety, dokážu pochopit, že je jinde, ale chtěl bych alespoň desku právě na styl „Still Born Defect (The New Breed)“. Ta je bohužel jen čestnou výjimkou na jinak nezáživné fošně, která toho nabízí zoufale málo. Zbytečně natahovaným intrem „Rise of the Ancient East“ počínaje, zástupem prázdných skladeb konče.

K dobru „Theophany“ lze efektivně přičíst snad jen to, že navzdory všem výtkám se stále jedná o mnohem poslouchatelnější záležitost než dočista dementní „Genocide Chapters“. Nicméně v přímém souboji s jakýmkoliv dalším albem Dawn of Ashes novinka prohrává – v případě „Anathema“ o nějaký kus, ne úplně malý, ale ani ne propastný; v případě prvních dvou desek se však bavíme o rozdílu minimálně třídy. Je mi jasné, že sám Kristof Bathory by to asi slyšel nerad, ale dosavadním vrcholem jeho tvorby stále zůstává hned to první album. Syrový debut „In the Acts of Violence“ řeže jak ďábel i po těch deseti letech a přesně tahle vlastnost je tím, co novince bolestně chybí. Na rovinu říkám, že „Theophany“ už si nikdy v životě nepustím, a až budu za pár let psát recenzi na další album, ještě si do něj nezapomenu rýpnout.