Země: Brazílie Žánr: funeral doom / death metal Datum vydání: 7.9.2015 Label: Solitude Productions
Tracklist:
01. Journey Through Endless Storm
02. Dive in the Dark
03. Distant Light That Fades
04. Time
05. Cemetherapy
06. Beyond Stars
07. Shapeless Forms of Emptiness
08. End of Pain
Nabízí se otázka, proč by měl člověk z té bezejmenné hordy (funeral) doom / death metalových kapel věnovat pozornost právě Helllight. Abych ale pravdu řekl, já vám na to neodpovím. Já sám jsem totiž ten důvod na jejich aktuálním albu „Journey Through Endless Storms“ prostě nenašel…
Jak asi správně tušíte, vlastně jsem tím hned na začátku trochu eufemisticky prozradil, že produkce Helllight bude poměrně tuctové cvičení na doom / death metalové téma – přesně takhle to totiž ve skutečnosti je. Je pravda, že muzika téhle party se táhle tak pomalu a pohřebně, až bych se nestyděl k tomu přidat i přídomek funeral, ale to je ve finále spíš jen takový kosmetický a formální fakt, protože v reálu to dojem z „Journey Through Endless Storms“ stejně nikam neposouvá.
A přitom Helllight nejsou žádní zelenáči. Ve skutečnosti v letošním roce budou slavit už dvacetileté výročí a loňské „Journey Through Endless Storms“ je jejich pátým dlouhohrajícím počinem. Navzdory tomu všemu však z jejich muziky táhne taková neobjevnost a nevýraznost, že nevidím jediného důvodu, proč bych si měl na tohle album v budoucnu byť i jen vzpomenout, natožpak si ho třeba pouštět. Abych totiž řekl pravdu, suverénně nejzajímavější skutečností na Helllight je jejich původ, jelikož domovinou skupiny je Brazílie, což je na tenhle druh pomalého metalu poněkud netradiční destinace.
Samozřejmě, nepřistupoval jsem k „Journey Through Endless Storms“ s očekáváním, že Brazilci dají zapomenout na zásadní doomové majstrštyky z 90. let. Doufal jsem v solidní nahrávku, namísto níž jsem ovšem dostal kopec nudy. Helllight mají všechna žánrová pravidla nastudovaná skutečně zodpovědně, tudíž albu vládnou šnečí riffy, tklivá kytarová melodika, hluboký chropot (který čas od času doplní i vcelku slušně provedený čistý zpěv, viz třeba „Distant Light That Fades“) a podmaz v podobě hřbitovních kláves. Samozřejmě, obecně vzato lze s tímhle v takhle konzervativním žánru pracovat, ale nemůžu pomoct, to podání Helllight na mě prostě nefunguje.
I tehdy, když jsem se cíleně snažil desce věnovat pozornost, jsem chtě nechtě už během první titulní písně vždy upadl do takové té posluchačské letargie, kdy prostě něco hraje a vy to vůbec nevnímáte. Původně jsem chtěl napsat, že čtyři více jak desetiminutové kusy hned na začátku „Journey Through Endless Storms“ jsou brutální zabijáci pozornosti, ale ve skutečnosti u mě tu pozornost vždy spolehlivě zabije rovnou hned ten první, přičemž ty následující nemají na to, aby ji získaly nazpět. A to ani nemluvím o tom, že celková hrací doba desky činí astronomických 80 minut, což je vzhledem k nezáživnosti toho materiálu značně naddimenzovaná cifra. Pomalu si ani nejsem jistý, zdali jsem to vůbec někdy dokázal doposlouchat až do úplného konce, jak mocná ta letargie byla.
„Journey Through Endless Storms“ je jedním z těch alb, která jsou v naprostém pořádku po formální stránce, jelikož Helllight dokážou veškeré technické standardy s přehledem naplnit. Dokážou používat takové to charakteristické žánrové výrazivo, a pokud si člověk pustí nějakou náhodně vybranou pasáž z kterékoliv části desky, tak tomu asi nepůjde objektivně moc co vytknout, neboť to vše zdánlivě zní na solidní úrovni. Ale jako celek mě to jednoduše k uzoufání nudí.
Nevím, doom metal mě vždycky bavil a zároveň je to jeden z mála žánrů, u nichž dokážu odpouštět i absolutně nulovou invenci. Nekritický však nejsem a úplně všechno sežeru a zrovna „Journey Through Endless Storms“ mě prostě minulo. Nechci Helllight vyloženě křivdit, protože vyslovená sračka to není a nejedná se o nějaký průser, že by ten počin šlo použít jako etalon špatnosti. Mluvit o šedivém a nezáživném, skoro až tuctovém průměru je však z mého pohledu na místě…
Země: Velká Británie Žánr: doom / death metal Datum vydání: 18.9.2015 Label: Peaceville Records
Tracklist:
01. And My Father Left Forever
02. To Shiver in Empty Halls
03. A Cold New Curse
04. Feel the Misery
05. A Thorn of Wisdom
06. I Celebrate Your Skin
07. I Almost Loved You
08. Within a Sleeping Forest
My Dying Bride je skupina, která pro mě byla po mnoho let takřka nedotknutelná. Její tvorbu jsem doslova hltal a cokoliv tihle britští doomoví veteráni vydali, to se mi líbilo. Upřímně mě bavila i alba, která jsou mnohými považována za slabší, dokonce i to svého času nepříliš pochopené „34.788%… Complete“ mám rád. A přesto se stav změnil – navzdory tomu, že My Dying Bride stále pokračují v tomtéž duchu, i navzdory tomu, že se nijak nepohnula ani má obliba doom metalu.
První trhlinou v do té doby pevném vztahu byla nahrávka „Evinta“ z roku 2011. Na ní My Dying Bride zaexperimentovali, útržky a úryvky své starší tvorby přetvořili do jakési orchestrálně-minimalistické podoby a tyto kousky následně poslepovali do zcela nových kompozic. Nápad možná zajímavý, ale jeho zpracování bylo k uzoufání nudné a zcela upřímně přiznávám, že během těch čtyř let od vydání jsem „Evintu“ nebyl schopen ani jednou doposlouchat do konce (a už nikdy to nehodlám zkoušet), protože to je prostě neskutečná zívačka. Nicméně – byl to experiment, bral jsem to jako ojedinělý přešlap, přes nějž jsem se nakonec dokázal přenést. Tím spíš, že následné EP „The Barghest o’ Whitby“, které nabídlo jednu dlouhou půlhodinovou kompozici a které vyšlo ještě v tomtéž roce, mi náladu okamžitě spravilo.
Jenže následující a tentokrát již klasická dlouhohrající deska „A Map of All Our Failures“ byla dalším zklamáním. Všichni okolo byli tenkrát nadšení, hlasy kritiky i fanoušků velmi pozitivní, po rozporuplné nahrávce „Evinta“ to byli opět staří dobří My Dying Bride, jak je máme rádi, všechno bylo na svém místě a všechno znělo tak, že jsem z toho měl být také nadšený. A přesto jsem nebyl, to album mě moc nebavilo a i s odstupem jej řadím snad až na úplně poslední místo diskografie „Brajdů“ (dobře, budeme-li počítat i „Evintu“, tak na předposlední) – a tentokrát dojem zas tak moc nespravilo ani další navazující EP „The Manuscript“, byť bylo o kousek lepší než samotné „A Map of All Our Failures“.
Další tři roky uběhly jako voda, ze sestavy se po 14 letech odporoučel kytarista Hamish Hamilton Glencross, na jehož místo naskočil navrátilec Calvin Robertshaw, jenž v My Dying Bride hrával v 90. letech, a britská stálice je tu s tříletým rozestupem, na nějž si zjevně za poslední dekádu zvykla, zase s novou nahrávkou „Feel the Misery“. Doufal jsem v jediné – že po slabším „A Map of All Our Failures“ a neposlouchatelné „Evintě“ to konečně bude zase ta stará známá paráda, na niž jsem byl vždy zvyklý. A víte co? Ono to tak skoro opravdu je…
Nechci říkat, že jsou My Dying Bride zpátky nebo že se vrátili, protože vlastně nikdy nikam nešli. „Evinta“ byla přece jen od počátku prezentována jako jednorázový experiment a kromě ní je skupina v novém tisíciletí stále na svém. Vývoj se zastavil již před mnoha lety a Britové už pouze přidávají další skladby do své kolekce, jejíž podoba byla dávno definována. Takové je i „Feel the Misery“ – opět je to album, jež do tvorby My Dying Bride nepřináší nic nového (kolikáté už?) a od nějž by bylo bláhové něco takového očekávat. Jednoduše je to prostě typická „brajdovina“, a pokud vám jejich starší práce nejsou neznámé, pak jistě víte, o čem mluvím, protože vyjma sestřihu zpěváka Aarona Stainthorpa se vlastně v posledních letech nic nezměnilo.
Nicméně konzervatismus My Dying Bride sluší a až na výše propírané výjimky jsou v něm prostě silní. A to je přesně ono – ten důvod, proč „Feel the Misery“ na rozdíl od svého předchůdce funguje, je vlastně až prozaicky prostý. Ostrovní pětice prostě tentokrát dala dohromady silné skladby, které dokážou posluchače vtáhnout. Nic víc v tom není, a přece je to setsakra cítit, jelikož tohle je přesně tím, co mi na „A Map of All Our Failures“ tak chybělo.
Vzhledem k nevývoji asi nemá příliš cenu obšírně popisovat, jak to zní, a probírat se celým tracklistem, protože… jednoduše, My Dying Bride všichni známe, už dávno je to skupina, která by měla patřit k základnímu vzdělání v oblasti metalu, a pokud někdo nemá představu, jaký má tahle kapela zvuk, tak by měl vážně zapřemýšlet o tom, zdali se vůbec může nazývat fanouškem metalové hudby. Co si budeme povídat, vykládat v recenzi v roce 2015 a charakteristických brajdovských melodiích a o tom, že Aaron Stainthorpe je skvělý zpěvák, jenž vládne podmanivým čistým zpěvem, ale dokáže i zařvat jako zvíře… to je jako kdybyste napochodovali na přednášku posledního ročníku inženýrského studia na matfyzu a začali tam zaníceně prezentovat svůj objev trojčlenky. Tyhle formality tedy přeskočíme a vypíchneme jenom ty nejlepší kusy, jaké se na „Feel the Misery“ nacházejí…
Pro mě osobně se jedním z vrcholů alba stala dvojice „To Shiver in Empty Halls“ a „A Cold New Curse“, které se nacházejí na druhé a třetí pozici. Ani ty sice nenabízejí nic, co bychom u My Dying Bride ještě nikdy neslyšeli, ale jednoduše fungují, Britové v nich vymysleli několik vážně skvělých melodií i riffů, atmosféra šlape a především závěry obou se nadmíru povedly. Úplné finále „A Cold New Curse“ je dokonce tak působivé, že bych se jej nebál pasovat na vrcholný moment celé nové kolekce. Po třech úvodních písních, jejichž stopáž shodně přesahuje devět minut, kapela dále nabídne několik kratších věcí, které jsou rovněž parádní. Už titulní táhlá věc „Feel the Misery“ je dobrá, ale opravdová síla přichází až s „A Thorn of Wisdom“, což je další z vrcholných momentů desky. Hlavní roli zde hrají klávesy a rytmika, protože kytary se přidají vlastně až v závěrečné třetině, a rozhodně to dopadlo výtečně.
„Feel the Misery“ je ovšem zábavné takřka po celou svou dobu, ačkoliv má nahrávka lehce přes hodinu. Není problém udržet pozornost až k závěrečné jedenáctiminutovce „Within a Sleeping Forest“, a i když některé její riffy nápadně připomínají některé starší věci, stále mi to dává smysl a už jen díky několika vysoce povedeným klávesovým linkám stojí za to vydržet až sem. Snad jediný kus, který mě moc nezaujal, je předposlední „I Almost Loved You“, což je poklidný nemetalový kus stojící jen na klávesách, houslích a Aaronově vokálu – bohužel však působí příliš utahaně. Inu, takovéhle věci asi My Dying Bride zas tak nejdou (viz „Evinta“). Naštěstí ale těch pět a půl minuty není tak zásadní věc, aby to dojem z celé nahrávky pokazilo.
„Feel the Misery“ tedy rozhodně není ničím překvapivým a vlastně je to prostě jenom další album My Dying Bride v řadě. A kdyby došlo na lámání chleba, tak by nejspíš skončilo až v druhé polovině pomyslné diskografijní tabulky – přece jenom na sílu takového „Songs of Darkness, Words of Light“ či „A Line of Deathless Kings“ (chceme-li zůstat v novém tisíciletí) to nemá, o majstrštycích z 90. let jako „The Light at the End of the World“ neřkuli rovnou „The Angel and the Dark River“ ani nemluvě. Přesto se jedná o příjemnou doomovou desku, která zabaví a jménu My Dying Bride rozhodně neškodí. Nicméně, buďme upřímní – svá nejlepší díla již mají Britové za sebou a to už se s největší pravděpodobností nikdy nezmění…
Druhý pohled (Onotius):
Nová deska britských doomových matadorů My Dying Bride je pro mě příjemným překvapením. Tedy, ne snad, že by se jednalo o něco zásadního a novátorského, co jsme u kapely potažmo v doomovém žánru ještě neslyšeli, ale jde o desku, jež zkrátka prezentuje kolekci poctivých, účinně koncipovaných skladeb, které nejedním momentem mají potenciál posluchače upoutat. Jistě, kdekdo může argumentovat proti nahrávce tím, že skupina vsadila více na jistotu a vyrovnaný až transparentní zvuk, ale album solidními nápady opravdu nešetří. Zvláště v kontrastu s předchozí deskou, jež sice působila osobněji a byla o špetku atmosferičtější, avšak plynula tak nějak do ztracena a k nějaké patřičné katarzi ve stylu klasik nedošlo ani omylem, pak letošní počin považuji za velmi pozitivní posun.
Perfektním kouskem je hned otvírák „And My Father Left Forever“, který se v textu věnuje nedávné smrti Aaronova otce a hudebně prezentuje jedeny z nejchytlavějších postupů na desce. Je zde patrný hutnější a syrovější zvuk kytar, jenž sice ubírá trochu oné melancholičnosti, nicméně zase skladbu táhne a v průběhu riffů zachovává pozornost posluchače ve střehu. V protikladu k tomu na albu zároveň místy výrazněji vystupují významnější houslové a klávesové pasáže, jež poskytují onen aspekt různorodosti, který byl na minulé desce spíš minimalizován. Zároveň jsou zde však takové party rozmístěny s rozvahou, tak aby vedly k vývoji skladeb a zbytečně nezaplácly celek, tj. šly přes hranici vkusnosti. Případem, který exemplárně ilustruje, jak zde silnější klávesy napomůžou ke gradaci, je například závěr skvělé „A Cold New Course“. Zároveň se zde nachází i pár skladeb, jež by se daly v jistém smyslu nazvat baladami – „A Thorn of Whisdom“ a „I Almost Loved You“ a v nich právě klávesy (a v první zmiňové i brilantní basa) hrají takřka dominantní roli. Závěrečná „Within a Sleeping Forest“ pak složky „syrové vs. epické“ staví do rovnosti, a ačkoliv je místy možná až kontraproduktivně repetetivní, zase dává velký prostor pro hru s aranžemi.
Deska je relativně vyrovnaná, jen předposlední skladby působí možná trochu unaveněji než zbytek materiálu. Hudba hraje něco málo přes hodinu, ovšem přesto leze do ucha celkem rychle a velmi příjemně se vstřebává. Jistě, čekat, že My Dying Bride pokoří své skvosty z 90. let, by bylo dnes už asi celkem bláhové, avšak dokud budou nahrávat tak solidní desky jako „Feel the Misery“, není třeba se o jejich pověst obávat.
Nevím, jestli je to nějaký žánrový trend, anebo mám prostě jen to štěstí (smůlu?), že mi tolik takových věcí přichází do cesty, ale přijde mi, že za poslední rok, dva jsem poslouchal nadměrné množství doom metalových projektů, jejichž členové se rekrutují z vícera zemí (a mnohdy i z různých kontinentů, ale to není dnešní případ). Jak asi tušíte, jen těžko bych o tom mluvil, kdyby se to netýkalo i skupiny Nangilima, v jejíchž řadách najdeme (alespoň soudě dle informací na oficiálním Facebooku) muzikanty ze Švédska, Španělska a Bulharska.
Ale to je jen taková zajímavost na začátek, v reálu je mi popravdě vcelku šumák, jestli si ta která kapela dává zkoušky jenom skrz Skype, anebo to hobluje pěkně postaru v garáži. Ten druhý způsob je mi sice sympatičtější, nicméně hlavní slovo má stále finální podoba vlastní hudby. Esenciální otázkou našeho dnešního skromného povídání pak je samozřejmě to, jak v tomto testu obstáli Nangilima resp. jejich debut, jenž nese název „The Dark Matter“ a vyšel téměř před rokem.
Nangilima se pohybují v hájemství doom / death metalu, tudíž očekávejte pomalou muziku těžšího rázu s proklatě hluboko naladěným murmurem a množstvím kytarových a klávesových melodií, které mají za úkol navodit patřičně neveselou a zachmuřenou atmosféru. Že vám to nezní jako něco, co by tu už mnohokráte nebylo? Inu, tento dojem je bohužel správný.
Nangilima sice nehrají špatně, ale ten jejich doom / death zcela postrádá vlastní ksicht a nemá nic, co by kapelu jakkoliv odlišilo od stáda podobně laděných uskupení, což samozřejmě není nic moc pozitivního. Jednoduše je to velice dobře zahrané řemeslo, které se sice poslouchá poměrně příjemně, ale nic navíc. A ještě k tomu se mi zdá (a to aniž bych si protiřečil s onou poslouchatelností), že pocitově „The Dark Matter“ působí jako delší nahrávka, než ve skutečnosti je. Tím jsem jinými slovy řek, že ubíhá trochu pomalu, což také dojem zrovna dvakrát nevylepší.
Jediné, co „The Dark Matter“ nějak drží nad vodou a co album posouvá alespoň do lepšího průměru, jsou melodie. Sem tam se najde i nějaká povedená kytarová, avšak měl jsem na mysli především klávesy, jelikož jejich linky jsou místy až nečekaně… hm, skvělé? Nebál bych se říct, že vlastně ano – opravdu skvělé. Jako jeden příklad za všechny mohu uvést tu v čase 04:20 ve čtvrté skladbě „The Link of Reminiscence“.
Bohužel, takto výtečné momenty zabírají pouze malinkou, takřka zanedbatelnou část z celkové hrací doby „The Dark Matter“ a naopak většinu vyplňuje již propíraný doom / death standardního střihu. Nicméně i to je dost na to, aby právě těchto pár chvilek bylo tím hlavním, co jsem si z poslechu odnesl. Stále je to ale dost málo na to, abych měl někdy chuť se k tomuto albu vracet. I přes jistý potenciál se tedy „The Dark Matter“ takřka s jistotou stane jednou z těch desek, jejíž poslech mi sice obtíže nečinil, ale zanedlouho už nebudu pořádně vědět, jak to znělo, a za ještě o kousek delší dobu si už snad ani nebudu pamatovat, že jsem to někdy slyšel.
Woebegone Obscured je sice nepříliš známé, ne však úplně nové jméno na doom metalové mapě. Tato dánská formace má již za sebou více jak dekádu fungování a dva dlouhohrající zářezy na pažbě. Ten první se jmenoval „Deathstination“ a spatřil světlo světa v roce 2007, zatímco jeho následovník s názvem „Marrow of Dreams“ vyšel v roce 2013.
Jako svůj další počin si však Woebegone Obscured nenachystali třetí desku, nýbrž jen minialbum, jehož název zní „Deathscape MMXIV“. Svou stopáží se ovšem tato nahrávka, jež vyšla na samém sklonku loňského roku, řadovému albu klidně může rovnat, jelikož na vás čeká přibližně 42 minut materiálu. Je ovšem otázkou, o jaký materiál se jedná…
Začněme ovšem tím pozitivním, čímž je samotná muzika. Woebegone Obscured totiž nejsou vůbec špatní a jejich podání doom metalu není vysloveně tuctové – jednoduše je znát, že Dánové muziku netvoří jen s mlhavou představou, že „by to měl být prostě doom“. Základem jejich hudby je doom / death metal, díky němuž jsem si místy vzpomněl třeba na holandský projekt The 11th Hour, za nímž stojí známý bubeník Ed Warby. Woebegone Obscured se ovšem nebojí letmo zabrousit i do hájemství funeral doom metalu. Všude různě se navíc dočtete, že se zde nacházejí i vlivy black metalu, ale to už bych popravdě řečeno tak žhavě neviděl – spíše toto označení pokládám za formální vyjádření oné netuctovosti. O čem však není sporu (a stojí to za zmínku), to je přítomnost skvělého čistého vokálu, jenž se v muzice nachází vedle klasického murmuru.
Čistě po hudební stránce bych se to nebál označit za povedenou záležitost. Hned první titulní skladba „Deathscape MMXIV“ nabízí několik výtečných nápadů, mezi nimiž nejvíce vyniká kytarová melodie, jež se prvně objeví okolo času 03:20, anebo excelentní linka čistého zpěvu v čase 06:20 – minimálně ten druhý zmiňovaný moment je vážně síla. Druhá „Catharsis of the Vessel“ laťku snižuje, ale jen o trošičku a pořád je to určitě dobré. Až třetí poklidná (asi?) mezihra „While Dreaming in the Ethereal Garden“, která trvá přes čtyři minuty, mi připadá trochu zbytečná.
Na druhou stranu je tu však také fakt, co je materiál na „Deathscape MMXIV“ vlastně zač. Titulní věc, jak již ostatně název napovídá, je přetočenou verzí písně z debutu „Deathstination“. Závěrečné dvě věci „Call from the Grave“ a „Xavier“ jsou zase jen předělávky od Bathory a Dead Can Dance… i když je zase nutné uznat alespoň to, že si s tím Woebegone Obscured trochu pohráli a originály v tom takřka nejsou slyšet. Upřímně řečeno, „Call from the Grave“ bych v tomhle podání jen tak od poslechu tedy nepoznal, přestože Bathory miluju.
Nicméně výsledek je takový, že jediným novým a původním materiálem na EP je dvojice „Catharsis of the Vessel“ a „While Dreaming in the Ethereal Garden“, přičemž druhá jmenovaná, jak již bylo řečeno, za pozornost v podstatě nestojí. Možná jako prvotní seznámení s tím, co to ti Woebegone Obscured vlastně hrají, se „Deathscape MMXIV“ vzít dá, ale řadovkám bych dal asi přece jen přednost…
Země: Velká Británie Žánr: gothic / doom / death metal Datum vydání: 29.5.2015 Label: Century Media Records
Tracklist:
01. No Hope in Sigh
02. Terminal
03. An Eternity of Lies
04. Punishment Through Time
05. Beneath Broken Earth
06. Sacrifice the Flame
07. Victim of the Past
08. Flesh from Bone
09. Cry Out
10. Return to the Sun
Tak, a je to tady. Vysoce očekávané album „The Plague Within“, kterým se Paradise Lost vrací o dobré dvě dekády zpět hluboko do první poloviny 90. let. Lépe tuhle desku ani charakterizovat nelze. No, a protože má tato britská veličina za sebou vskutku zajímavou hudební pouť, již během své kariéry ušla, tak ještě než se pustím do jejich 14. studiového alba, jímž letos potěšili zejména fanoušky návratů do minulosti, tak si pojďme tyto veterány alespoň v krátkosti představit.
Paradise Lost zanedlouho oslaví 30 let své existence, a je tak nad slunce jasné, že nejde o žádné břídily. Naopak, svými první alby pomáhali položit základy britskému doom metalu, který následně oživili o gotické prvky, a zapsali se tak nesmazatelně do hudební historie. V následujících letech, tedy po vydání „Draconian Times“, se Paradise Lost hledali někde na půli cesty mezi původními gotickými idejemi a elektronikou ve stylu Depeche Mode, což mělo za následek odliv fanoušků, a trvalo dalších několik let, než si Angličané kolem Nicka Holmese a Grega Mackintoshe začali postupně brázdit cestu zpět ke starým zvykům, což je z jejich alb cítit nejpozději od eponymního „Paradise Lost“ z roku 2005. Od té doby Paradise Lost uvízli v síti spletené z nevýrazných počinů, přičemž ten poslední, „Tragic Idol“, z roku 2012 byl asi ukázkovým případem, kdy se (relativně) veliká kapela nedokáže vzedmout k ničemu jinému než papírovému standardu, jemuž navíc chybí pořádná dávka emocí.
Netuším, co přesně se v členech Paradise Lost zlomilo a jakou míru na návratu k death/doomově hrubým a ponurým kořenům má angažmá Nicka Holmese v řadách smrtonošů Bloodbath, ovšem jakkoli jsem byl po předchozích počinech k budoucí tvorbě kapely apatický, tak jsem neodolal vábení a na „The Plague Within“ jsem se vskutku těšil. Hlavní otázkou celé recenze je, zda má návrat k záhrobně pochmurným náladám smysl a jestli Paradise Lost zvládli se ctí vydat album, které by se z fleku mohlo objevit někdy v období kolem ceněného „Idol“. A pokud budu mluvit pouze za sebe, tak říkám, že ačkoli se jedná zjevně o logický krok, jakým si udobřit fanoušky klasické tvorby, tak „The Plague Within“ strká tvorbu Paradise Lost z posledních dvaceti let hravě do kapsy.
Jestli totiž něco předešlým albům těchto Britů chybělo, tak to bylo umění strhnout a přenést atmosféru na posluchače. Skladby jako takové byly standardní formou jejich kompoziční vyzrálosti, ale po poslechu ve mně nezůstávaly žádné emoce a třeba “Tragic Idol” jsem s klidným svědomím odložil po pár posleších a od té doby jej neslyšel. A právě tady je “The Plague Within” o několik tříd vyzrálejším albem. S návratem k pochmurným náladám a záhrobnímu murmuru Nicka Holmese, jímž prokládá svůj charismatický melodický vokál (ten je oproti minulým albům mírně zemitější), se Paradise Lost stali znovu seskupením, které dokáže svou tvorbou strhnout.
Hned úvodní hymnický vál „No Hope in Sight“ je triumfem kytarového riffu Grega Mackintoshe s pěkně vrstvenou melodickou vyhrávkou a Holmesova hrubého vokálu, jejž oprášil na posledním albu Bloodbath a zde zní neméně sebejistě. Aby bylo jasno, tak Paradise Lost nepřešli vyloženě k hrubosti svého debutu „Lost Paradise“, takže i na melodie přijde řada, a když Holmes začne střídat své dvě polohy, tak to není žádný průser a kupříkladu „Sacrifice the Flame“, která na jeho výkonu vyloženě stojí, není špatnou písní. Ten největší šok jsem však při prvním poslechu zažil s příchodem páté „Beneath Broken Earth“ a osmé „Flesh from Bone“, jež asi nejlépe prezentují snahu toho, s jakým retrem se Paradise Lost snažili na novince vytřít všem pochybovačům zrak. Prvně jmenovaná je dokonalá záhrobní mše, z jejíž ponuré kytarové práce mrazí. Naproti tomu „Flesh from Bone“ zdobí dřevní death metalový výjezd, jímž Paradise Lost překvapí v začátku druhé minuty, aby jen o chvíli později sborový chorál zpomalil našlápnutou nářezovou pasáž do houpavých temp, jež kapele stále velmi sluší.
Možná se z dosavadního povídání zdá, že „The Plague Within“ nemá žádných slabých míst, ale vězte, že i takové skladby jsou na desce k nalezení, přičemž dle mého skromného názoru se jedná o čtvrtou „Punishment Through Time“ s naprosto nezajímavou strukturou a ani závěrečná „Return to the Sun“ mi nepřijde něčím natolik výjimečná, že bych si ji měl pamatovat déle než pár dní od posledních poslechů. Pozitivních momentů ovšem převládá, takže díky zaručeným peckám jako „Terminal“, klávesově výrazné „Victim of the Past“, kdy prvně jmenovaná sází na rychlejší tempo, nebo naopak zadumanější „Sacrifice the Flame“ je poslech „The Plague Within“ příjemným zážitkem, jemuž z formálního hlediska nechybí nic, co by deska od jména velikosti Paradise Lost měla mít. A to prosím pěkně včetně fantastického obalu Zbigniewa M. Bielaka, který tímto pasuji na aspiranta vítěze kategorie “Obal roku 2015”.
„The Plague Within“ sice není převratný počin, aby kariéru Paradise Lost posunul novým směrem, a logicky ani neobjevuje neprobádaná území, ovšem myslím, že podobnou desku tahle kapela potřebovala jako sůl, protože při vydání další variace na téma „Faith Divides Us – Death Unites Us“ a „Tragic Idol“ už by oprávněnost budoucí existence těchto Britů dostávala opravdu vážné trhliny. Takhle sice máme na stole album, z něhož je kalkul cítit ne zrovna malou měrou, ale jedním dechem nutno dodat, že se jedná o album, které zatraceně baví. Sázka na jistotu, jež se vyplatila do poslední noty, a výsledkem je jedno z nejpříjemnějších překvapení, jaké jsem letos zatím slyšel.
Země: Finsko Žánr: progressive doom / death metal Datum vydání: 24.3.2015 Label: Century Media Records
Tracklist:
01. From the Depths of Spring
02. Howl
03. Frozen Processions
04. A Shapeless Derelict
05. Set Alight
06. On Lonely Towers
07. Chaos, The Songs Within
08. The Vault
Před dvěma roky jsem na stránkách Sicmaggotu vychválil Barren Earth a jejich povedenou směsici death metalu s progresivním rockem na albu „The Devil’s Resolve”. Povídání o novince „On Lonely Towers” bude v mnohém podobné a podobné bude i hodnocení (byť dnes již jen slovní). Barren Earth totiž dodrželi trend vzestupné kvality a nahráli album, které oba předchozí počiny překonává. Vraťme se ale o pár kroků nazpět.
V Barren Earth se sešly poměrně výrazné osobnosti a byť budu pro mnohé mlátit prázdnou slámu, alespoň telegrafní zopakování si prostor zaslouží: Marko Tarvonen (Moonsorrow, October Falls), Janne Perttilä (živá sestava Moonsorrow), Sami Yli-Sirniö (Kreator, Waltari), Kasper Mårtenson (ex-Amorphis) a Olli-Pekka Laine (ex-Amorphis). Jednoho člena jsem však záměrně vynechal, neboť je v sestavě nováčkem. Barren Earth se v době mezi alby rozloučili se zpěvákem, jímž nebyl nikdo menší než Mikko Kotamäki (Swallow the Sun). Nakolik lze pochybovat o kvalitách Kotamäkiho domovské formace, zpěvák to je rozhodně dobrý, a tak nalézt náhradu nemohlo být nejjednodušší. Mně dosud neznámý Jón Aldará, kterého kapela na novince angažovala (a do původně čistě finské sestavy si tím vpustila Faeřana), však dokázal Kotamäkiho strčit do kapsy.
„Hiding is
A life for some
We wait for the storms to come
Maybe they
Are always there
Striking down on others where we can’t go”
(Set Alight)
Je to právě Aldarův zpěv, který vám uvízne v paměti od prvního poslechu. Nejdříve mě mírně iritoval svým „power-metalovo-operně-čistým” zpěvem v „Howl”, ovšem po troše zvykání musím uznat, že i tato poloha mu jde dobře. Je to však jen jedna z jeho mnoha tváří a právě ty zbylé nemají chybu. Tichý, uklidňující čistý zpěv, jaký předvádí například v „A Shapeless Derelict”, je krásný a skvěle kontrastuje s hlubokým, domy bořícím growlingem, který má na albu výsadní postavení. V celkové kombinaci je tak „On Lonely Towers” z pohledu vokálů jedním z nejpůsobivějších alb poslední doby a o řád výše než jeho už tak povedený předchůdce.
Jistě však budete souhlasit, že jen na zpěvu žádné album stát nemůže (pokud nepočítáme a cappella zrůdnosti), a tak by špatně napsaném albu sebelepší vokalista nepomohl. Dobrou zprávou je, že Aldaróva bezchybnost je jen jedním dílkem z celé povedené skládačky. Jestliže mezi debutem a „The Devil’s Resolve” prošli Barren Earth přesunem z převážně (melodického) death metalu ke kombinaci s progresivním rockem, „On Lonely Towers” představuje posun přinejmenším stejně výrazný. Více než kdy dřív vystrkují ze všech stran růžky doom metaloví čertíci, kteří albu propůjčují správně hrobovou atmosféru. Progresivní rock byl navíc z části nahrazen svou matkou psychedelií. Barren Earth se tak dále roztahují do šířky a přijímají pod svá křídla další a další vlivy, přičemž zvládají znít semknutěji než kdy dřív.
Skladby na „On Lonely Towers” se na škále hrací doby pohybují od kratších pětiminutovek po dvě rozsáhlé jedenáctiminutové kompozice. Nelze přitom říct, že by některý z formátů šel kapele líp, a troufnu si tvrdit, že vzhledem ke kvalitě materiálu rozhodně nebudete koukat na tracklist a kontrolovat, kolik skladeb do konce ještě zbývá. Po krátkém intru nastupuje „Howl”, prezentující poprvé široký rozsah „nových” Barren Earth. Dobře zapamatovatelná první polovina, stojící převážně právě na výše kritizovaném zpěvu představuje přívětivější tvář kapely, zatímco druhá, nastartovaná těžkým a pomalým riffem a chorobným murmurem naopak tu méně přívětivou. „Howl” je však výjimkou, neboť si většina skladeb drží jednotnou náladu a pozornost spíše než změnami atmosféry udržuje pozornost jednoduše vysokou kvalitou materiálu.
„Frozen Processions” je téměř hard rockový kousek, jehož celou hrací dobou se line povedené kytarové sólo s několika výraznými vrcholy. „A Shapeless Derelict” je naopak posmutnělá balada s nádherným zpěvem, povedenou basovou linkou a skvěle zvládnutou gradací od úvodního „ticha” do závěrečného death metalového pekla. Podobně vyznívá i „Set Alight”, byť je svou strukturou méně čitelná. Nejdelší kousek alba, titulní skladba „On Lonely Towers”, využívá hrací doby s maximální pečlivostí a obsahuje několik z nejlepších momentů alba, jmenovitě krásné kytarové sólo na pozadí hlubokých growlů okolo třetí minuty a pomalou dojemnou část s čistým zpěvem okolo minuty sedmé. Na závěr pak přichází „The Vault”, další z netradičních skladeb, s rozsáhlou progresivně-psychedelickou instrumentální částí ukrytou ve svém nitru.
„A smile of the crazed
Comes, settles and stays
Empty before me, empty behind
And the sun forever shines”
(A Shapeless Derelict)
Asi není překvapením, že další z důležitých faktorů, tedy instrumentální preciznost, je na „On Lonely Towers” dotažena do dokonalosti. Milovníci výrazných kláves (piana, varhan a dalších mačkacích nástrojů) si přijdou na své stejně jako obdivovatelé kytarových sól, výrazných baskytar či nápaditých bubenických hrátek. Když ke všemu přičtu výborný zvuk, asi těžko mohu vyslovit něco jiného než obrovské doporučení.
Letos již vyšla řada dobrých nahrávek a „On Lonely Towers” se řadí mezi ty nejsilnější. Není sice tak geniální jako „Beware the Sword You Cannot See” ani propracované jako „Hand. Cannot. Erase.” (zatím jediná letošní alba, která mě baví víc než „On Lonely Towers”), zato je nesmírně dobře napsané, promyšlené i zahrané. I to je dobrý důvod k poslechu.
„Here we walk
Every day
Searching and dreaming ourselves out of the grey”
(Set Alight)
Země: Itálie Žánr: atmospheric doom / death metal Datum vydání: 7.1.2015 Label: Beyond… Productions
Tracklist:
01. Shadows of Destiny
02. Lilith (Angel of Seduction)
03. Lost Time
04. Clouds Under the Moon (Missa defunctorum)
05. Chain of Thorns
06. Torment and Ecstacy
07. Stigmatized (Touch My Hands)
08. Lament of Dying Angel (Requiem)
Tregor Russo… říká vám tohle jméno něco? Že ne? V klidu, já jsem na tom byl až donedávna stejně. Přesto je tenhle človíček v oblasti muziky docela aktivní – pomineme činnosti jako hudební učitel, zvukový technik nebo producent, jelikož nás bude nejvíce zajímat jeho vlastní tvorba. Tenhle týpek má na triku už pěkných pár kapel, nicméně je pravda, že žádná z nich nedisponuje nějak bohatou diskografií a vlastně málokterá to vůbec dotáhla ke studiové desce… že se žádné z nich nedostalo mezinárodního uznání, to snad ani není třeba zmiňovat. I z tohoto důvodu působí Dionisyan jako jeho doposud nejseriózněji míněný projekt.
Nicméně ani v rámci Dionisyan toho zatím nestihl tolik, jelikož historie tohoto projektu se teprve začíná psát. Po prvotním nástřelu v podobě tři roky starého demosnímku se na začátku letošního roku objevila první dlouhohrající deska „The Mystery of Faith“, která se zdálky tváří velice ambiciózně, koncepční lyrickou stránkou počínaje, samotným hudebním zpracováním konče. Nicméně, mít ambice je jedna věc a naplnit ambice je věc druhá…
Dionisyan se snaží (snažení je v množném čísle – přestože je Tregor Russo hlavním mozkem kapely, o jednočlenný projekt se nejedná) o poměrně zajímavé pojetí doom / death metalu. Ačkoliv je právě tento metalový subžánr tím hlavním vyjadřovacím prvkem na „The Mystery of Faith“, ráz alba v ne úplně zanedbatelné míře určují rovněž jakési renesanční či barokní prvky či gregoriánské zpěvy. Zároveň jsou na desce na poměry metalu ne úplně tradiční nástroje jako housle, cello, harfa nebo loutna. Zní to lákavě? Ano, formálně jistě ano. Výsledek už však tak lákavý není.
Což o to, výše zmiňované netradiční prvky jsou skutečně zajímavé, ale je v tom háček. Ony jsou totiž vlastně tím jediným, co „The Mystery of Faith“ jakž takž drží nad vodou. Navíc způsob, jakým tento element své hudby Dionisyan používají, je dle mého skromného názoru cosi jako mrhání potenciálem. Všechno tohle se sice nachází v úplně každé písni, nicméně takřka vždy jen na jejím začátku a konci, výjimečně třeba v rámci krátké mezihry někde uprostřed. Ačkoliv to tedy nějakou část stopáže zabírá, ve skutečnost Italové to, co je na „The Mystery of Faith“ nejzajímavější (a vlastně jediné vážně zajímavé, abychom byli opravdu přesní), degradovali do role pouhých inter a outer. Ta možná jsou ve většině případů dost pěkná, posluchač si ovšem z poslechu alba odnese něco trochu jiného než právě toto, co by za to stálo.
Největší část „The Mystery of Faith“ totiž stále tvoří onen doom / death metal, který je však při vší úctě v podání Dionisyan těžce průměrný, možná snad ani to ne. Nebo takhle – sám o sobě nějak zvlášť dementní není, ale je to tak extrémně jednotvárné, že to prostě brutálně nudí. Navíc je to mocněno těžce neodhadnutou délkou, protože Dionisyan si samozřejmě vyšlápli na delší písně (většina v rozmezí 7-10 minut, kratší je jen pětiminutová „Lost Time“, již však vyvažuje 14minutová „Clouds Under the Moon (Missa defunctorum)“) a celé album trvá téměř 67 minut. Ona nemetalová atmosféra z toho může tvořit maximálně tak 15 minut a to ještě s největší pravděpodobností nadsazuji… zbytek zní bez nadsázky jako jeden song takřka bez jakýchkoliv změn a funguje maximálně tak jako přehlídka nudných generických doomových riffů a obyčejného growlingu.
Potenciál by tu i být mohl, je však trestuhodně nevyužit, výsledkem čehož je album, jež balancuje na hraně průměru a podprůměru. Je to škoda, protože koncept spojení doom metalu s gregoriánským chorálem a jakoby vážnou hudbou by mohl být skvělý, ale to by se jej musel ujmout někdo, kdo s něčím takovým dokáže skutečně pracovat, zvládne oba ty prvky smysluplně kombinovat a hlavně mu jde od ruky i ten samotný doom metal, který je v podání Dionisyan prostě brutální zívačka. „The Mystery of Faith“ tak bohužel není ničím jiným než promarněnou šancí na zajímavou muziku.
Země: USA Žánr: melodic doom / death metal Datum vydání: 19.2.2015 Label: Hypnotic Dirge Records Původní vydání: 28.7.2012, selfrelease
Tracklist:
01. City in the Sea
02. See Me… Never
03. Not As Others Were
04. Song for the Dead
05. Born
06. First Day
07. Waves of Siloam
08. The Hourglass
Jméno amerických Atten Ash zřejmě mnohým nic moc neřekne. Pakliže ano, vznáším komplimenty a odesílám omluvy za podcenění. Pokud vám je ovšem tento název cizí, s čímž jsem počítal, neměli byste minout následující řádky, ve kterých se vám Atten Ash pokusím představit. Tak tedy hurá na věc.
Znáte-li death/doomové veterány Daylight Dies, k Atten Ash je to už coby šutrem dohodil. Citelnou oporou Atten Ash je totiž kytarista Barre Gambling, jenž v Daylight Dies hraje od úplných začátků, a to jak osobních, tak i kapelních. V sestavě působí mimo Gamblinga ještě dva další muzikanti, kteří se s tak bohatou kariérou pochlubit nemohou. Nezkušenost ovšem z hudby Atten Ash nesálá, což automaticky vyvolává otázku, jak velkým vlivem působí na kapelu výše zmíněný Gambling. Veškerému pídění po této informaci však dávám utrum hned v zárodku. Přede mnou přece leží nahrávka s podpisem celé kapely a o tu půjde v dalších řádcích především.
Hnacím motorem pro odstartování činnosti kapely v roce 2011 bylo utužení spolupráce zakladatele Jamese Greenea a právě Barreho Gamblinga. Je evidentní, že si tihle pánové padli hudebně do ucha. Vždyť debutová placka „The Hourglass“ vychází samonákladem již rok nato. Od té doby nějaký ten pátek uběhl a letos je naproti tomu situace jiná. Američané figurují na soupisce kanadských Hypnotic Dirge Records a ihned se rýsuje spolupráce s labelovými kolegy, žánrově spřízněnými Lycanthia z Austrálie. To nás ale nemusí pálit, neb dnes se nezaměříme na nové splitko, ale na debut z roku 2012. Do ruky se nám dostává až nyní, kdy jeho existenci Hypnotic Dirge Records oživují a znovu ho pod svou hlavičkou vypouští do světa.
Atten Ash na svém debutu předvádí ničím nefalšovaný krystalický death/doom, jenž působí ještě mnohem tradicionálnějším dojmem než vzpomínaní Daylight Dies. Co do čistě hudebního výraziva jsou obě kapely velmi úzce spjaty, to ano. Markantní rozdíl lze ale vypozorovat v kompoziční složce, která je v případě Atten Ash jednodušší a mnohem zpěvnější. Kapela však současně prokazuje dostatečnou nápaditost, která budiž zárukou, že se „The Hourglass“ i přes svou jednoduchost zas tak rychle neoposlouchá, i když nějakých deset poslechů udělá pravda své. Kapela zvolila formát separovaných skladeb. Každá z nich si žije vlastním životem, avšak současně zodpovědně dýchá i za „The Hourglass“ jako celek. Písně mají silná témata, s nimiž si na ploše kolem šesti minut Atten Ash solidně pohrávají. Nikterak prudce, ne-li nuceně, ale ladně s doomovou citlivostí. A když už jedna píseň dořekne to své, není třeba smutnit. „The Hourglass“ totiž nemá žádné výrazně hluché místo. Jakmile slovo přeci jen převezme zdlouhavější pasáž, okamžitě přichází náhlá změna, úřadující ovšem nadále v nerušivých libozvučných mantinelech.
Teď z krapet civilnějšího soudku. Atten Ash na svém debutu rozhodně nepředvádějí žádnou novátořinu a k zaslechnutí jsou veškeré death/doom charakterizující fragmenty. Hlavním hráčem jsou kytary – základní stavební kámen veškerých melodií. A melodie, to je alfa omega celého „The Hourglass“. Sklonit se před kytarami musí i vokály, což je jak případ temného chrčáku, tak i čistě znějícího sekundanta. Taktéž vokály nejsou ničím doposud neslyšeným a například ve skladbě „Born“ jsem si okamžitě vzpomněl na Tomiho Joutsena z Amorphis. A nejsou to jen nápěvy, které tuhle finskou veličinu evokují. Ostatně proč se divit, vždyť k doomu Amorphis neměli nikdy daleko. Puls celého debutu se drží konstantně nastavené linie a změny temp jsou spíš než pravidlem vzácným ozvláštněním. S rytmickou složkou je to jiné. Díky kreativitě bicích je s rytmy důkladně variováno a je úplně jedno, že nejde o nic bůhvíjak komplikovaného, co by zahrál po bicmanovi Atten Ash už jen Hellhammer z Mayhem. V kontextu předvedené muziky jedině dobře.
Co dodat závěrem? Pakliže jste nekomplikované death/doomové hudbě nakloněni, není nad čím váhat, „The Hourglass“ se vám bude líbit. Atten Ash se nevytasili s omračujícím opusem, který je třeba dokola sjíždět kvůli jeho skladatelské sofistikovanosti či dechberoucím hráčským výkonům. Stále jde jen o nesvětobornou, ale zato velmi příjemnou žánrovku s fajnovými melodiemi, do nichž jsou emoce aktérů přetaveny natolik věrně, že není od věci hlásit milé překvapení.
Země: Finsko Žánr: doom / death metal Datum vydání: 4.2.2015 Label: Death Shrine Offerings
Tracklist:
01. In the Hood of the Clan of Tombs
02. Enshrine
03. Conclusion
04. Instincts of a Serpent
05. Leaving No Prospect for a New Dawn
06. No Life to Bother
Jestli umí 0 X í S T něčím zaujmout takřka okamžitě, je to jejich poměrně netradiční jméno. Netuším, jak to máte nastavené třeba vy, ale já osobně když vidím nějaký poměrně netradiční název kapely, většinou bývám docela zvědavý, jak asi může znít i vlastní muzika. Avšak opravdové zaujetí samozřejmě nastává až v případě, kdy se i ona hudba ukáže být zajímavou záležitostí, což je asi docela logické, protože pokud je vaše hudební produkce absolutně o ničem, ani to nejvíc cool jméno skupiny pod sluncem vám nijak nepomůže.
Když Finové 0 X í S T vydali na sklonku roku 2012 svůj dlouhohrající debut “Nil”, ukázalo se, že zrovna oni patří k těm, kteří mají co nabídnout i po hudební stránce. I když rozhodně ani zdaleka nešlo o nejlepší album, jaké jsem kdy slyšel, určitě mě ta placka svého času bavila. Nebudu vám lhát – s odstupem více jak dvou let už si to album rozhodně nepouštím s železnou pravidelností, jelikož zas až taková pumelice to prostě nebyla, abych z toho i takovou dobu po vydání seděl na zadnici, nicméně i přesto si na “Nil” vzpomínám jako na podařenou nahrávku, která sice byla postavena vesměs jen na mohutných riffech, přesto měla atmosféru. Díky tomu jsem na 0 X í S T nezapomněl a naopak si je zapsal do paměti jako sympatickou skupinu, jejíž další tvorbě se bránit určitě nebudu. Když tedy Finové na začátku letošního února s onou další tvorbou vyrukovali, skutečně jsem se poslechu novinky “One Eon” nebránil.
Existují kapely, jež vydají debutovou desku, kterou už nikdy během svého dalšího působení nedokážou překonat. Většinou to ovšem bývá tak, že s dalšími počiny člověk čeká, že se jejich kvalitativní úroveň bude spíše zvyšovat – je to očekávání naprosto přirozené a vydedukované z prachobyčejného (ovšem vysoce užitečného – já tenhle přístup nijak nezatracuji!) selského rozumu. Úplně jednoduše: mám-li více zkušeností a větší nadhled (to s přibývajícím věkem vážně přichází, řekl bych), měl bych to teď nahrát lépe než před x roky. Dává vám to smysl? Mně ano, nicméně se ukazuje, že realita tímhle způsobem nemusí vždy dopadnout, jelikož hudba je vlastně poměrně abstraktní záležitost, již lze navíc posuzovat čistě jen subjektivním vnímáním, s nímž autor prostě hnout nemůže.
Důsledek toho, co jsem v předchozím odstavci tak neandrtálsky popisoval, je zhruba takový, že navzdory očekáváním a navzdory formálním kvalitám (které tam jistě jsou, o tom žádná!) mi “Nil” připadá jako lepší nahrávka než “One Eon” – čistě mým subjektivním vnímáním, to nepopírám. 0 X í S T na své novince zdánlivě nikam zvlášť neuhnuli a více či méně rozvíjejí to, co začali právě na předcházejícím albu. Kapela sama sebe z nějakého důvodu, který mi bohužel trochu uniká, nazývá dark metalem, ale moc tomu nevěřte, neboť 0 X í S T jsou dle mého názoru především o doom metalu. A stejně jako na “Nil”, i na “One Eon” muzice vévodí především kytarová práce, konkrétněji řečeno tedy kytarová masáž ve středním tempu (snad jediná trochu rychlejší pasáž přijde až v úplném závěru desky).
Rytmika je zde spíše jen v pozici udržovače tempa, a i když taková baskytara tu a tam do popředí vystoupí, nic extra zvláštního to přece jenom není. Zpěv je určitě solidní, nejedná se o typický hluboký murmur, ani třeba o blackový ječák, přesto stále spadá do rodiny extrémních vokálů – jeho největší slabinou je však to, že zpěvák (a zároveň kytarista) Jani Koskela umí v podstatě jen jednu polohu (žádné dvojsmysly), od níž se nechce hnout stůj co stůj… nějaká ozvláštnění, jako je třeba šepot v půli “Leaving No Prospect for a New Dawn”, přicházejí jen výjimečně a ani ty posluchače zas tak extrémně nevytrhnou. Z toho je tuším zřejmé, proč jsem výše tvrdil, že to jsou opět právě riffy, co táhne “One Eon” kupředu.
Recept 0 X í S T je tedy vlastně docela jednoduchý, což samozřejmě není nutně chyba – a ve své podstatě na “One Eon” chyba opravdu není, protože se stále jedná o nadprůměrnou (byť jen lehce) a poměrně dobrou nahrávku, která poslouchá docela sama, a těch 46 minut v její společnosti ubíhá poměrně příjemně, tudíž ani při finálním, téměř třináctiminutovém opusu “No Life to Bother” nepociťuje člověk nějakou zvláštní nudu. Hlavními nevýhodami “One Eon” je tedy to, že se to album zastavilo pouze na laťce “solidní” a že “Nil” to v mých očích dotáhlo ještě o stupínek výše. Přesto se stále jedná o poctivou fošnu, kterou nelze nijak zvlášť hanit.
Země: Finsko / Německo Žánr: doom / death metal Datum vydání: 30.11.2014 Label: MFL Records
Tracklist:
01. Nothing Left at All
02. Hollow
03. And I Will Be Worse
04. Hour of Atonement
05. The Six
06. Murdered Them All
07. No Greater Purpose
08. Now and Forever
My Shameful figurují na doom metalové scéně zatraceně dlouho, nicméně o nějakém výraznější vlivu, neřkuli popularitě, nemůže být řeč. Takový prototyp nenápadného undergroundového tělesa, které si v podzemí hraje roky to své a (ne)reakce vnějšího světa má, dejme tomu, na háku. To už spíš svému okolí hází klacky pod nohy. Žádné zpřístupňující kroky v hudební složce, žádná honba za zajímavými kontrakty. Patnáct let to samé se stejnými prioritami a neutuchajícím zápalem pro věc – doom. Nepopírám, že ti nejzarytější fandové kovu zkázy My Shameful delší dobu registrují, realistickým pohledem ale budou takoví v menšině a od věci tak nebude zevrubnější představení.
Od vzniku My Shameful letos uplyne úctyhodných 16 let. To, co se stalo ve Finsku v roce 1999, nebylo vůbec nic zvláštního. Duo zkázychtivých nadšenců zakládá svůj doom metalový projekt, rok nato je na světě trojice dem a v roce 2003 vychází i první dlouhohrající nahrávka. Od té doby nás stále dělí nějakých 12 let a raději se tedy posuneme kupředu. K dnešnímu dni mají My Shameful na triku šest řadovek a v sestavě nezůstal kámen na kameni. Z dvoučlenného projektu je nyní kapela tříčlenná, a to prosím hned mezinárodní – v sestavě působí i jeden Němec. Přejdu-li do citace, My Shameful“začali jako dvoučlenný studiový projekt rozvinutý v nadnárodní stroj nenávisti a zkázy”.
Pro svou hudbu mají My Shameful ve výbavě také civilnější označení, které se v jejich případě opravdu shoduje se zvukem zaznamenaných drážek, v případě mém s variacemi jedniček a nul. Označení death/funeral doom metal sice není příliš objevné, ale na hudbu kapely sedne jako ulité. Základ je skutečně v death/doomu, který přidává pomalé funeralové pasáže. K čistému funeral doomu je však “Hollow” na míle vzdáleno. Rychlejší pasáže i agresivnější změny temp, které se na desce ne zrovna často, ale zkrátka vyskytují, by zarputilému funeralistovi způsobily nevolnost. Přesto rozhodně nečekejte nějaké mocné progové spletitosti či extravagantní novátorství, “Hollow” je stále velmi melancholické a konzervativně laděné.
My Shameful nemají před posluchačem co skrývat. Spíše podprůměrný sound nahrávce technicky vzato příliš nepřidává, naopak co do upřímnosti podává desce nápomocnou ruku. Všemu vévodí dle klasické šablony temný murmur, který dílo zkázy zodpovědně vede. Sami Rautio, sídlící právě za mikrofonem, nepředvádí žádné exhibice a po celou délku se drží jedné monotónní polohy. Monotónnost je pokládána většinou lidí za vlastnost negativní, mnou nevyjímaje, jenže pro album typu “Hollow” je ušitá na míru. A když už jsme u toho, slovo negace dostává v souvislosti s doom metalem jiný rozměr, že? Hlasová poloha je nezvykle agresivní a spíš než lítost a smíření káže nenávist, což mimo jiné dokumentuje jeden z postojů kapely – “anti-romantická”. Ani instrumentálně to není žádná velká věda. Vše je obstaráno nejzákladnějšími prostředky – kytary, bicí, zpěv. Na nějaké klávesové pidlikání a mnohovrstevnaté pasáže zapomeňte.
Otvírák “Nothing Left at All” je patrně tím nejakčnějším, co novinka nabízí. Jako základ opět slouží klasické doomové tempo, které se následně přehoupne až do takřka black metalové vichřice. Ta kapele sluší a nebál bych se o ní mluvit jako o jednom ze stěžejních momentů celé desky. Poté se hlavního slova chopí klasické těžkopádné doomařiny, které v podání My Shameful nejsou špatné, jen dokážou zaujmout až po větším počtu vynaložených poslechů a úsilí. A ani to se nemusí úplně vyplatit. Dál než pár kroků za hranici průměru totiž “Hollow” neujde. O úroveň výš se dostává až předposlední “No Greater Purpose”, jejíž přehrání vám bohatě postačí k zjištění, co že to ti My Shameful vlastně hrají. Skladba konečně využívá ku prospěchu svému i bicích, které po celou dobu nepředvádí víc, než káže povinnost. Vhodně použitý bell ale dokáže píseň okamžitě zvednout a probudit usínajícího posluchače.
Ani s obdivuhodným počtem odehraných let se My Shameful nedokázali vyhnout problému trápící spíše začínající kapely. Hádáte správně, je to stopáž. 66 minut je prostě moc. Ne, že by člověk vzhledem k tomu nedokázal desku doposlouchat, ale letargie, do jejíž chapadel je posluchač nedobrovolně lapen, finálnímu pocitu nenapomáhá.
“Nadnárodní stroj nenávisti a zkázy” vyrukoval s materiálem, který vyžaduje trpělivost a posluchačovu vstřícnost. Pakliže albu touto cestou nevyhovíte, o nějakém pocitu spokojenosti nemůže být řeč. Je však čistě na vás, zda jí věnujete tolik času. Odměna totiž stejně není dostatečně sladká (hořká), abyste i v tom nejlepším odcházeli nadšeni. Doporučení tedy adresuji jen těm nejzarytějším a nejtrpělivějším.
