Trance of the Undead jsem poprvé slyšel krátce po dokončení recenze Deadlight Sanctuary, jejichž „Thaumaturgical Rites of the Damned“ jsem moc nepochválil. Obě zmíněné kapely mají několik věcí společných. Za prvé třeba dobrý a povědomý název; „Trance of the Undead“ je totiž název skladby z první desky kultovních Negative Plane. No a za druhé, oba jednočlenné projekty nejsou nic víc než kopírky Demoncy a kapel z nich vycházejících. Jenže Brazilec, který si rovněž přezdívá Trance of the Undead, nakonec onen worship namíchal o chlup zajímavěji.
Inspirace konkrétními tituly Demoncy, Beherit, Archgoat případně Void Meditation Cult a Nocturnal Blood je neoddiskutovatelná, ale „Chalice of Disease“ nejvíce připomíná španělskou nekromancii 13th Moon. Ti jsou vlastně taky kopírka jak prase, ale dovedli to aspoň podat náramně přesvědčivě a sugestivně. Když vyšel jejich debut „Abhorrence of Light“ (2014), tak jsem nečekal, že obstojí test času, jenže ta hniloba furt umí při poslechu očarovat. Není tedy překvapivé, že Španělé za tu dobu nasbírali i slušný respekt. Trance of the Undead podobný osud asi nečeká, ale fanoušky uvedeného blackmetalového podproudu určitě zaujmou a nahrávka by si regulérní fyzický nosič taky zasloužila.
Když přijde na klávesové výjeby, tak jsou Deadlight Sanctuary možná nápaditější, ale základem metalu – a je fuk, zda se o něj snaží slovenská metalová armáda, týpek z norgeje nebo vyvrhel z brazilského krchova – jsou prostě kurva riffy a ty umí Trance of the Undead napsat solidní. Sice neoriginálně a zcela v mezích beherituálního démonismu, jenže atmosféru mají slušnou. Samozřejmě, že své dělají i sepulchrální vokály, sklepní produkce a poněkud amatérské bubnování. Ale i to jsou aspekty, proč na mě „Chalice of Disease“ působí lépe a sympatičtěji než „Thaumaturgical Rites of the Damned“.
Od Trance of the Undead a jejich „Chalice of Disease“ nelze čekat zázraky, jedná se prostě o slušně udělanou kopírku Demoncy, co zní skoro jako 13th Moon. Někomu, jako třeba mně, to bude na pár poslechů stačit.
Země: Kanada / Brazílie Žánr: war metal Datum vydání: 27.3.2020 Label: Nuclear War Now! Productions
Tracklist:
01. Intro (50 Cal. Demonic Chant)
02. Bastardizing the Purity
03. Black Nuclear Shadows
04. Abysmal Commands
05. Intro (Weapons of Fire and Steel)
06. The Final Blood Orgy
07. Death Alchemy
08. Genocide Evocation
09. Intro (Apocalyptic Battlefields)
10. Fire Demons of Blokula
11. Evil Revelation
Blasphamagoatachrist je podle mého názoru dost debilní název, ale svůj účel plní. Jedná se totiž o kapelu borců z Blasphemy, Goatpenis a Antichrist. Nezaměnitelný barbarský vokál nepatří nikomu jinému než kulťákovi pod pseudonymem Nocturnal Grave Desecrator and Black Winds. Tvůrčí duo, jež tady mučí struny, pochází z Goatpenis a Virrugus se Sabbaothem se nechali překřtít jako Tyrant Virrugus of the Arcane Rites of Blood Lust a Sabbaoth of the Blood Moon Powerlifting Legion. Sestavu uzavírá bubeník Incinerator of Lacerated Angels and Coffin Destruction. Kultu satanského skinheadství a blackmetalového vzpírání bylo učiněno zadost.
Přátelství mezi Blasphemy a Goatpenis je známé, obě kapely dokonce plánovaly společné splitko, jenže všichni asi víme, že nového materiálu prvně jmenovaných se jen tak nedočkáme. Goatpenis na druhou stranu vydávají často a musím říct, že laťka kvality u nich dost kolísá. Alba „Depleted Ammunition“ a „Biochemterrorism“ bych asi doporučit mohl, ale jinak je považuji za béčkovou kapelu warmetalového běsnění. Zato Antichrist (z Kanady samozřejmě) a jejich „Sacrament of Blood“ by měli všichni fanoušci Blasphemy jednoznačně slyšet, protože jmenované album bylo nahráno ještě v devadesátkách, dokončení a vydání se dočkalo před devíti lety a zní skoro stejně jako „Fallen Angel of Doom“, akorát jen zvuk je mnohem čitelnější.
Pokud jste s výše uvedenými kapelami aspoň trochu obeznámeni, tak si snadno domyslíte, jak dlouhý debut „Bastardizing the Purity“ zní. Dost riffů přímo vychází z Blasphemy a rukopis Goatpenis, kteří se nikdy nestyděli war metal proložit melodiemi, je také dost patrný. Jenže případná melodika Blasphamagoatachrist není ani trochu jalová a hlavně ty případné Skandinávií lízlé riffy tady sedí jak prdel na hrnec. Osobně tipuji, že si Virrugus se Sabbaothem dali kurevsky záležet, aby dali dohromady solidní materiál, který by Black Windse přilákal za mikrofon.
Tím chci říct, že mě výsledek příjemně překvapil a baví mě víc než cokoliv, co jsem od Goatpenis kdy slyšel. „Black Nuclear Shadows“, „Abysmal Commands“, „The Final Blood Orgy“ nebo „Fire Demons of Blokulla“ jsou dle mého názoru fakt šlehy a vyslovená mrdka se tu nenachází. V neposlední řadě bych doplnil, že Black Winds podal super výkon, samozřejmě ve stylu, jaký předvádí v posledních letech na pódiu s Blasphemy; neočekávejte nelidský děs, který ze sebe pudil na „Fallen Angel of Doom“, ale zhýralou vychlastanost s velkýma gulama. Každopičopádně, za mě spokojenost i v tomhle směru. Snad jen zvuk by mohl být údernější, ale to rázu hudby příliš neubližuje.
„Bastardizing the Purity“ není deska, která by se do historie kozlího zlometalu měla zapsat výrazným písmem. Jsem ale přesvědčen, že fanoušek výše uvedených kapel nemůže být materiálem zklamán. Já původně od Blasphamagoatachrist maximálně očekával jen zajímavou jednohubku, jenže od března, kdy dlouhá deska vyšla, se k ní pořád vracím. Kvalitního war metalu zas tak moc nevychází a tohle prostě za poslech stojí nejen kvůli vokálům.
Země: Brazílie Žánr: thrash / groove / alternative metal Datum vydání: 7.2.2020 Label: Nuclear Blast
Tracklist:
01. Isolation
02. Means to an End
03. Last Time
04. Capital Enslavement
05. Ali
06. Raging Void
07. Guardians of Earth
08. The Pentagram
09. Autem
10. Quadra
11. Agony of Defeat
12. Fear • Pain • Chaos • Suffering
Do nedávna poslední řadové album Sepultury, „Machine Messiah“, sklízelo napříč periodiky pozitivní reakce, dá se říci vysoce pozitivní. Pro mě naprosto nepochopitelně. Tvůrčí bezzubost Brazilců zde dosáhla nového dna. Naposledy mě takhle nudilo a vyloženě se mi nelíbilo album „Roorback“ z roku 2003. Popravdě, ani přímí předchůdci „Machine Messiah“ mě nenadchli. Většinou se jednalo o několik nahodilých poslechů v době vydání, načež jsem po pár dnech na dané album zcela zapomněl. Zhruba s takovým pozadím jsem přistupoval k nové desce „Quadra“ – tedy natěšenost nulová, zájem nijaký, očekávání žádná.
Moje silné nostalgické pouto k legendárním kapelám mě ale stejně vždycky přiměje si jejich novou tvorbu pustit a Sepultura není žádnou výjimkou. Největší problém v jejich současné tvorbě vidím v neúnosné míře přeprodukovanosti, kdy se snaží znít velkolepě, snaží se dělat koncepční a dlouhá alba, snaží se posouvat svůj styl do nových teritorií, ale tato veškerá snaha přichází vniveč, protože výsledkem je nezáživný a nezajímavý produkt, který zní ploše a nudí až běda. Přitom první pokus o takovou tvorbu nebyl úplně špatný, „Dante XXI“ je slušná deska, bohužel stvořit přinejmenším stejně solidní záležitost se už nepovedlo.
„Quadra“ na stylu Sepultury nic nemění. Opět se jedná o rozmáchlé dílo s téměř hodinovou stopáží a ústředním tématem, kterým jsou tentokrát čtyři symboly/umění Quadrivia, tedy aritmetika, geometrie, hudba a astronomie. Smrdí to průserem, ale světe div se, Sepultura to tentokrát zvládla.
Zase jednou mohu v klidu prohlásit, vlastně úplně poprvé ve svém životě, že nové album Sepultury je dobré. Každý si pod ohodnocením „dobře“ asi představíme něco jiného, ale školské chápání známky to vystihuje docela přesně. Prostě nečekejte zázraky, ale „Quadra“ umí zabavit a zároveň nedělá jménu Sepultura ostudu.
Celá deska se dá podobně jako její koncept rozdělit na čtyři části. Ta první reprezentuje thrashmetalovou stránku. „Isolation“ je klasická klepačka s úderným refrénem, ale složená s vervou a gustem. Hned v této první stopě se projeví epický nádech, například v mezihře s chrámovými sbory, ale naštěstí to poslech neruší tak moc jako v případě starší tvorby. Pravda, kdyby se těchto výstřelků v každé ze skladeb vyvarovali a prostě hráli jenom pro dobrou písničku, mohlo by to být ještě lepší. V podobném tónu se nesou i následující dvě skladby, kde už lze zaslechnout i typickou Kisserovu skřípající kytaru a nějaké ty bicí brazilských domorodců, bez čehož se už Sepultura zjevně neobejde.
Druhá část je zacílena na groove metal. Zde už se domorodé prvky projeví naplno, hudba je více přímočará, ale je tu i dost chytlavých momentů, což nebylo v minulých letech úplně zvykem. Přestože to nebaví tolik jako úvodní trojice, stále si drží svojí úroveň. Jako třetí je řekněme progresivní část. Právě tady přichází hodina pravdy, tedy jestli se i v této poloze Sepultura udrží, a dá se říci, že ano, přestože je to asi nejslabší stať „Quadra“. „Raging Void“ se motá kolem zabrzděného, ale zajímavého motivu, kdy vzápětí vytáhne nečekaný refrén, který v hlavě vydrží dost dlouho. Tento třetí part ukončuje nepříliš záživná instrumentálka „The Pentagram“, jejíž zařazení moc nechápu, ale podobně podprůměrných skladeb se tu už více nenachází.
Poslední část bych označil za alternativní a právě ta mi připadá nejlepší. Není to vůbec typická Sepultura, a možná právě proto mě to tak baví. Derrick Green tu využívá i svůj čistý vokál a hned je pro mě stravitelnější. Jeho řvavou barvu hlasu, ač charakteristickou, jsem si nikdy neoblíbil. „Autem“ a „Agony of Defeat“ jsou pomyslnými vrcholy desky, jen je škoda, že druhá jmenovaná není úplným závěrem. Ne, že by „Fear • Pain • Chaos • Suffering“ byla špatná, ale „Agony of Defeat“ skutečně působí jako ideální zakončení nahrávky. Při poslechu těchto skladeb se mi nejčastěji vybavovaly předělávky novovlnných kapel jako Devo nebo U2, které Sepultura v minulosti nahrála a mohly by u vzniku těchto písní hrát svou roli.
Výsledný dojem z „Quadra“ je tedy překvapivě pozitivní. Rád se k tomu vracím, díky dobře zvládnuté dynamice nahrávky je tu rozhodně co poslouchat, zdařilejší chvilky převažují ty slabší, zkrátka takhle nějak bych si představoval v rámci možností současnou Sepulturu.
„Quadra“ má své chyby, najdou se tu prázdnější místa, ale jako celek působí pospolitě a zároveň má každá ze skladeb svou vlastní tvář a své momenty. Pokud by Sepultura zvládala krotit své progresivně koncepční choutky tímto způsobem, nevidím v tom velký problém. „Quadra“ je jejich nejlepší album za hódně dlouhou dobu. Nejlepší album s Greenem za mikrofonem? Určitě. Lepší než „Roots“? Za mě ano.
Země: Brazílie Žánr: thrash / war metal Datum vydání: 31.7.2019 Label: Nuclear War Now! Productions
Tracklist:
01. Intro
02. Holocausto
03. Refugiados / Solução final
04. Zona de conflito (Faixa de Gaza)
05. Guerra total apocalipse
06. Símbolos da discórdia
07. Intro
08. Diário de guerra
09. Prisioneiro
10. Ocupação hostil
11. Pelotão da morte
12. Outro
Brazilský metalový odboj vzniklý v polovině osmdesátých let si ve své době jen těžko uvědomoval, jaký vliv bude mít na budoucí vývoj extrémních odnoží. Black, death či thrash ještě nebyly ani definovány a Jihoameričané, zejména v ulicích metropole Belo Horizonte, už je mísili všechny dohromady. Mezi tuto rozvernou partu patřili také výrostci z Holocausto. Jak už název napovídá, ocejchováni Hakenkreuzema a vyzbrojeni nacistickou tématikou vyrazili šokovat všechny nepřipravené… takže všechny. Prvotina „Campo de extermínio“ nabrala časem poprávu kultovní status, avšak Holocausto, i vzhledem ke svému pozdějšímu vývoji, zůstali i v rámci tamní metalové scény až na druhé koleji.
Bestiální náhul jim vydržel pouze v prvních dvou letech formování. S další studiovkou „Blocked Minds“ se začali věnovat crossover thrash metalu, na „Negatives“ zase progresivnímu thrash metalu, až dospěli roku 1992 na „Tozago as deismno“ k experimentálnímu industrialu. Není divu, že takovéto stylové proměny jim hrubě nevycházely a působily spíše směšně. Na rozdíl od kolegů Sarcofágo nezvládli vydat více jak jednu solidní desku, o slovutné Sepultuře ani nemluvě, čímž se zapsali do historie jako ta kapela, která měla našlápnuto stejně nadějně, ale všechno zakopala hluboko pod zem.
Odkaz „Campo de extermínio“ je však i po letech stále silný, a tak Holocausto, stejně jako ostatní z „druhé brázdy“ – Mutilator, Sexthrash nebo Vulcano – stále žijí. Ba co víc, Holocausto dokonce nyní fungují i v původní sestavě. To znamená jediné – deathcore je zpátky. Nevýrazná, ale žánrově bližší nahrávka „De volta ao front“ z roku 2005 ještě nic moc neznamenala, ale dva roky staré EP „War Metal Massacre“ už volalo všechny hroziče do zbraně. Holocausto zase zní jako Holocausto a novinka „Diário de guerra“ je toho důkazem.
V dnešní době nelítostných warmetalových hnusů působí „Diário de guerra“ jako příjemná připomínka toho, jak to všechno začínalo. Stejně jako v začátcích Holocausto a vůbec celé oné brazilské scény, hudba je spíše hodně nasupený thrash metal, kde kulometné salvy bicích přehlušují změť riffů, z nichž si málokterý zapamatujete, a vokály štěkají nenávistné texty, kterým stejně prd rozumíte. Primitivní sypačky se od sebe výrazně neliší a ono není divu, když jediným úkolem „Diário de guerra“ je drtit posluchačovy zvukovody.
První půlka desky je oddaným z velké části již dobře známa, jelikož se minulý rok objevila na EP/demu „Guerra total“. Úvodní intro a eponymní skladba „Holocausto“, kde se v refrénu barbarsky vyřvává jméno kapely, se zaryje do hlavy a dokáže rychle vtáhnout do atmosféry díla. Tu mimochodem dotváří také snad až záměrné projevy neumětelství, asi aby ten návrat do starých časů byl se vším všudy. Souhra je občas trochu mimo, bicí přechody sem tam působí až náhodně, kytary jsou hlavně rády, že dělají hluk, prostě proto-war metal v celé své kráse.
Druhá půlka, jež má také svoje vlastní intro, na mě působí přeci jenom dynamičtějším dojmem, díky čemuž mě také baví o něco více. Holocausto se tu dokonce pouští v titulní skladbě až do devadesátkového groovu, bohužel až příliš natahovaného. Na druhou stranu hned následující „Prisioneiro“ je asi tím nejextrémnějším z celé desky a dost možná tím nejlepším. Překvapí na zdejší standardy pomalá „Ocupação hostil“. Ta povedenou druhou půlku zbytečně přibrzďuje, avšak naštěstí závěrečná „Pelotão da morte“ je zase tím správným masakrem.
„Diário de guerra“ je tak přinejmenším zábavná cesta do extrémního pravěku. Holocausto nepřekvapivě ta animální zhovadilost sluší nejvíce, čiže tady jsou na svém hřišti. Není to deska, která by vydržela bavit na věky, nemá, ba ani nemůže mít historické kouzlo „Campo de extermínio“, ale důstojná výpověď Holocausto pro rok 2019 to jistě je.
Již při pohledu na MeetFactory z druhé strany kolejí je jasné jedno. Oproti poslednímu pražskému vystoupení Neurosis v Lucerna Music Baru tohle bude o poznání masovější událost. Zbývá ještě tak tři čtvrtě hodiny do začátku předkapely a lidí před vchodem zdobeným oním ikonickým rozteklým autem je už tolik, že by to bez problému zasytilo takovou přinejmenším strahovskou Sedmičku. Často slyším i angličtinu a další jazyky, je zřejmé, že tentokrát se do Prahy sjela pestrá paleta fanoušků. A ne proč, že? Neurosis jsou zkrátka kult, který zanechal na pomezí post, sludge, doom metalu ba hardcoru nesmazatelnou stopu, k níž se stále obrací nejedna současná sebranka náladově spadající do daných vod. Vloni vydali v pořadí již dvanáctou nahrávku „Fires Within Fires“, jež ač zprvu působila o něco nenápadněji, než tomu u kapely bývá zvykem, ve výsledku se jednalo opět o strhující materiál. Jako předkapelu s sebou letos vzali Deaf Kids, mně donynějška neznámou brazilskou kapelu patřící podobně jako headlineři pod křídla Neurot Recordings.
Ti dostávají prostor s osmou hodinou večerní. A jedná se o vcelku zajímavou, byť zase ne příliš vyčnívající kombianci crustu, noisu a sludge, která si hraje především s dynamikou a všemožnými efekty. Bubeník s afrem jede na bicí rytmy někdy skoro až zavánějcící nějakým etnem, nicméně nuance jsou občas přebíjeny reverbem od kytar, takže ve výsledku jde hlavně o ten hutný bordel. Jenže takový bordel jsme si letos mohli užít v nejedné lepší inkarnaci (Gnaw Their Tongues, Thaw, The Body). Nu, ostuda to zase nebyla, to ne, nicméně s Terrou Tenebrosou, která předskakovala Neurosis minule, se to rozhodně nedá srovnávat.
Každopádně ruku na srdce, i kdyby Neurosis předskakovala třeba libovolná hvězda TV Šlágr, zřejmě by většina z přítomných i tak dorazila. Před setem oaklandských mistrů je plánovaná poměrně dlouhá pauza na přípravu, při níž se poslední skulinky pod pódiem začínají zaplňovat a nedočkavost stupňuje. Bude to tak mohutné jako posledně? Nebo ještě víc? Nějakých pět minut po plánovaném začátku to přichází. K rudovlasému Dave Edwardsonovi přibývá charismatický plešatý vousáč Steve Von Till a k tomu zase rozčepýřený dřevorubecký zjev Scotta Kellyho a v mžiku je tam i zbytek kapely – a zatímco diváci je už odměňují prvním potleskem, spouští otvírák v podobě „Given to the Rising“ ze stejnojmenného alba z roku 2007.
Celkem dobrá volba, neboť se jedná o střípek desky, která je jedna z nejpřístupnějších – a zároveň svým docela zvukem harmonuje k novince, z níž posléze zazní „Bending Light“. Ač kousků z poslední nahrávky zazní nejvíce, dočkáme se i skladeb z „Times of Grace“ nebo „Eye of Every Storm“ a závěr večera korunuje královna syrovosti v podobě titulního monolitu z „Through Silver in Blood“. V té se i oba kytaristé na moment chopí bubnů na podporu oněch až apokalypticky rytmických pasáží, jimiž tenhle opus disponuje. Nemůže se ale dostat na všechno, a tak zástupce například z „A Sun That Never Sets“ či „Honor Found in Decay“ chybí. Nicméně těch jsme se zase dočkali na poslední pražské zastávce – a je fajn vědět, že kapela netočí furt dokola jedny jistoty, ale pokaždé ze své bohaté diskografie sáhne alespoň trochu jinam.
Zápal muzikantů byl tradičně výborný – ať už v těch melancholických tichých pasážích, tak v těch natlakovaných drtivých vystupňovaných riffových explozích. Zároveň si show zachovávala klasikou sympatickou introvertnost prostou jakéhokoliv slova mimo hudby. I tak velké pódium přeci jen ubíralo špetku kouzla, jímž disponovalo vystoupení před pěti lety v Lucerně. Ke kapele tam měl člověk nějak blíže a ona lehká klaustrofobie způsobená méně jak polovičním prostorem k těm hutným riffům parádně sedla stejně tak jako přehledné pódium. Navíc stát v Meet Factory v zadní části, asi by vizuální zážitek lehce narušovaly sloupy. Nicméně v celkové sumě jsou tohle naprosté malichernosti, neboť muzika nás zase jednou rozemlela na prášek.
Neurosis předvedli vystoupení plné energie a emocí. Vystoupení, které disponovalo relativně vyváženým setlistem a zároveň koherentním vyzněním, jež dovedlo držet pozornost od první vteřiny do poslední. Každý riff, úder bicích, sampl se člověku zarýval až – odpusťte to nebetyčné klišé – do morku kostí. Výtečné.
Neřekl bych, že zrovna Brazílie je země metalu zaslíbená, ale tvrdit, že je místní scéna nezajímavá nebo dokonce téměř žádná, by bylo čistokrevným ignorantstvím. A to vůbec nemusíme končit u legendárních kapel jako Sepultura, Ratos de porão, Vulcano anebo Sarcófago. Jestli je však Brazílie spojena s nějakou metalovou odnoží, je to právě vzteklý extrémní metal ve stylu Sarcófago případně rané Sepultury. Možná by mi někdo mohl oponovat i rozsáhlým powermetalovým podhoubím, ale tyhle teploušské mrdky podle mého za pořádný metal považovat nelze.
I kdybyste ale patřili k měkkým sráčům a tyhle melodické píčoviny uznávali či dokonce poslouchali, pořád platí, že Brazílie asi není místem, kam byste se vydávali hledat atmosférickou metalovou hudbu. Nicméně je doufám evidentní, že obecný rys nemusí postihovat veškeré možnosti a že vždy budou případy, které se jistým zákonitostem vymykají. Což v překladu znamená, že i v téhle jihoamerické zemi můžete najít formace, jejichž primárním projevem není ani agrese (a ani melodické trylkování, trváte-li na tom), nýbrž náladotvornost.
V případě Jupiterian ze São Paula ovšem není všechno zásadně růžové a nedá se tvrdit, že vše, co kdy vydali, stojí za to, abyste si z toho sedli na prdel. Debutový počin „Aphotic“ z roku 2015 jsem svého času slyšel a na rovinu mohu říct – nezaujal. Upřímně si to album nijak podrobně nepamatuju, ale to jen svědčí o tom, že o nic pamětihodného nešlo. Těch několik málo vzpomínek hovoří o unylém, nezáživném a vlastně docela zbytečném doom metalu. Prostě nic, čemu by kdokoliv z nás měl věnovat svou pozornost.
Proč tedy recenze na druhou desku? Protože je zřejmé, že se Jupiterian od první řadové nahrávky značně posunuli a že je „Terraforming“ prezentuje jako docela jinou kapelou. To je očividné již z vizuální stránky, ať už se bavíme o přebalu nebo o vzhledu skupiny, kde civilní zjev vystřídaly temné stejnokroje a zahalené obličeje.
Naštěstí podobný posun proběhl i v hudebních aspektech. „Terraforming“ zní mnohem vyzráleji, ambiciózněji a ve finále i skutečně – působivěji. Do muziky se vkradl sludge a spolu s doom/deathovými kořeny tvoří monolitické riffové hradby. Jupiterian ve skutečnosti nehrají nic originálního, vlastně by se skoro dalo říct, že stavějí na osvědčených postupech, nicméně víc než jedinečností lákají na poctivě odvedenou skladatelskou práci a masivní sound. První setkání s „Terraforming“ je sugestivní a opravdu působí skoro až dojmem, že by Jupiterian svými mohutnými riffy mohli formovat tvář samotné země.
Samozřejmě, že jde jen o takovou metaforu, protože kdybych tu hlásal, že nějaká muzika dokáže pohnout zemskou kůrou, byl bych nejspíš za pořádného čůráka (což sice můžu být i bez toho, ale neberte mi iluze). Obzvlášť když je tenhle dojem z „Terraforming“ časově omezený. Posluchač si totiž velmi záhy začne uvědomovat, že deska tak extrémně hutná není a že v mnohých momentech je dost melodická (viz třeba „Unearthly Glow“). Což ovšem nic nemění na tom, že písně jako „Matriarch“, „Forefathers“ nebo „Us and Them“ jsou napsané velmi dobře a s evidentní rozvahou, která přichází jen v případě ujasněné hudební vize. V tomto ohledu asi nelze Jupiterian obviňovat z nedostatečné péče o výsledek.
Nebylo by moudré „Terraforming“ přeceňovat a dělat z toho alba něco, čím jasně není. Své kvality ovšem má a Jupiterian jeho prostřednictvím ukazují, že i přes rozpačité představení na první desce jejich existence zbytečná není. Slušná záležitost, která nikomu ostudu nedělá.
Situace, v níž se brazilská Sepultura nachází posledních 20 let, je zvláštní. Obdivuhodná, ovšem na druhou stranu nezáviděníhodná. Po odchodu ikonického frontmana Maxe Cavalery se k tomuto největšímu vývoznímu artiklu kolébky fotbalu na poli metalové hudby otočila spousta fanoušků zády a dodnes nemůžou přijít na jméno Derricku Greenovi, jenž už má za sebou v sestavě Kisserovy party více alb než její zakládající tvář. Sepultura si zaslouží obdiv za to, že své odpůrce tak nějak ignoruje, točí si dál svá alba a nehledí do minulosti, ovšem o tom, že její současná podoba už s tou původní Cavalerovic vizí má pramálo společného, nemůže být pochyb.
Sepultura, jejíž otěže v rukou dřímá Andreas Kisser, se v posledních letech zhlédla spíše v koncepčních počinech s drtivým tlakem v zádech, a přestože to nedopadalo ve všech případech zrovna dobře („A-Lex“), tak si drží určitou kvalitativní laťku. S minulým albem „The Mediator Between Head and Hands Must Be the Heart“ se jí dokonce v mých očích podařilo porazit tvorbu slavnějšího z bratrů Cavalerů, jenž naopak se svou domovinou Soulfly točí čím dál větší hovna. Možná právě proto jsem se na „Machine Messiah“ docela těšil. Ne tolik, abych nemohl dospat, ale v současné době jsem zvědavější právě na tvorbu stabilní trojice Green, Kisser, Paulo Jr., k nimž se před lety přidal mladíček Eloy Casagrande.
V první řadě je třeba si říct, co od „Machine Messiah“ čekat. Soudě dle posledních alb jsem předvídal další temnější kus ve stylu předchůdce, který mě překvapil svým nátlakem a vyrovnaností, což je aspekt, jenž ostatním opusům z Greenovy éry schází. K vlastnímu překvapení jsem však dostal album barvité, rozmanité a nečekaně progresivně aranžované. Album, které mě baví natolik, že jej již pár týdnů po vydání považuji za nejlepší placku s Derrickem Greenem u mikrofonu.
Zdá se, že pryč jsou doby nejasných konceptů typu „A-Lex“, nudných výplachů „Kairos“ či „Nation“ nebo šedivých záznamů plytkosti tvorby Sepultury z prvních let po angažování Derricka Greena („Against“ a „Roorback“). Světlou výjimkou v dosavadní po-Cavalerovské tvorbě bylo snad jen „Dante XXI“. Nijak konzervativní, neotřelé a zajímavým konceptem Alighierovy„Božské komedie“ ozvláštněné. Jestli se ptáte, kam se dá zařadit „Machine Messiah“, tak odpověď není tak jednoduchá. Má v sobě animální sílu „The Mediator Between Head and Hands Must Be the Heart“, stejně tak ovšem překvapuje bohatými aranžemi ve stylu „A-Lex“ či „Roots“. Nemluvím teď o podobnosti, ale o jejich pestrosti a množství, v jakém jsou na finálním kotoučku zastoupeny aniž by vytvářely dojem prvoplánovitého využití.
Hned úvodní titulka „Machine Messiah“ šokuje a na rozdíl od klasických otvíráků je tohle rozmáchlá, pomalá a zamyšlená píseň s čistě zpívajícím Greenem. Svůj talent prokázal už mnohokrát na minulých albech, ale že dostane jeho melodický vokál takový prostor, to jsem nečekal. Jestli byla titulka umístěna na samý úvod proto, aby posluchače pořádně vyfackovala a připravila ho na všechno, tak u mě svůj úkol splnila. Následující zběsilá „I Am the Enemy“ je sice klasická Kisserova vypalovačka plná rychlých sól, nejedná se však o primitivní řežbu ve stylu „Kairos“. Poctivý thrashový odér je načichlý aktuálním soundem Sepultury a za mě je to jedna z nejlepších skladeb kapely v posledních letech.
Vůbec nejsilnější na nápady je střed alba ohraničený písněmi „Phantom Self“ a „Resistant Parasites“. „Phantom Self“ je plná agresivních groovy kytar, které odlehčují jak Kisserovy vyhrávky, tak orientální melodie na pozadí. Když došlo k jejímu rozvinutí do sóla za vzájemného proplétání východních nástrojů a kytary, tak jsem zíral s otevřenou hubou. Sepultura se napříč několika skladbami představuje jako odvážný hráč, který se nebojí překvapit. Hammondy v „Iceberg Dancers“ či smyčcové aranže na pozadí „Sworn Oath“ jsou prvky, jež jednotlivým skladbám dodávají další rozměr, a skupině to sluší.
Samozřejmě, že celé „Machine Messiah“ neutáhne Sepultura jen na pestrosti aranží, protože v tom případě by se část skladeb mohla jít rovnou klouzat. Kdepak, samotné zdivo jednotlivých písní je postavené velmi pevně a kdejaký vítr jej nezboří. Napříč jednotlivými skladbami se v nich toho děje dost na to, abych měl důvod se nad poslechem skutečně zamýšlet a nebral jej jen jako kulisu k jiné činnosti. Nadupané střednětempé „Alethea“ či „Resistant Parasites“ dávají rychle zapomenout na dřívější přešlapy a samozřejmě i na aktuální tvorbu bývalého frontmana.
Velmi se mi líbí kytarová práce Andrease Kissera, jenž nic neztratil ze svého dřívějšího elánu a díky velkému množství vyhrávek a zběsilých sól zní velmi vitálně. Druhým hrdinou „Machine Messiah“ je Derrick Green. Když jsem o pár odstavců výš zmínil jeho melodický vokál, tak komu se v úvodu zalíbil, může se těšit v závěru na hitovou „Silent Violence“, v níž se umně přechází od relativně poklidné pasáže k metalovému hřmění. To pak borcům vydrží i v následují „Vandals Nest“. Povedenou tečku za velmi přesvědčivým albem pak nechává „Cyber God“, která katastroficky upozorňuje na přemíru techniky v dnešním světě, což je námět, jenž mimochodem protkává celé „Machine Messiah“.
Shrnu to velmi stručně, protože vše podstatné jsem již sdělil v dosavadním textu recenze. „Machine Messiah“ je velmi silné, překvapivě svěží a vyrovnané album, jež posouvá Sepulturu oproti minulým počinům minimálně o dvě třídy výš do společnosti kapel, které se nebojí posouvat a vychází jím to. Nadupaná placka. Tečka.
Země: Brazílie Žánr: atmospheric black metal Datum vydání: 27.1.2017 Label: Northern Silence Productions
Tracklist:
01. Golden Age
02. Echoes of Yore
03. The Craven’s Pilgrimage
04. Monolith of Deceived Hollows
05. The Thorncrown’s Blessing
06. Awake! O Sleeper of the Land of Shadows
Dead Limbs je další nové jméno na blackmetalovém kolbišti, tentokrát z poněkud exotičtější destinace – Brazílie. Jihoamerický metal máme asi všichni spojený s jistou neurvalostí, agresivitou a živočišností, jaká z ekonomicky stabilní a vyspělé Evropy a její scény již dávno vymizela. V rozvojových oblastech třetího světa lokální scény onu prapůvodní animálnost metalové hudby stále dokážou držet při životě. Dead Limbs ovšem do téhle sorty skupin nepatří a naopak ukazují, že i v Jižní Americe lze nalézt formace, které na black metal nahlížejí optikou atmosféry.
Prvně o sobě Dead Limbs dali vědět před dvěma lety pilotním minialbem „Lighthouse“, které jsem bohužel neslyšel. Na skupinu jsem narazil až nyní díky debutové dlouhohrající desce „Spiritus/Sulphur“, jež vyšla koncem ledna prostřednictvím německých Northern Silence Productions. Když jsem si nahrávku pouštěl, tak jsem popravdě řečeno nečekal příliš, a to i navzdory skutečnosti, že mě zaujal přebal nahrávky – ten považuji za velmi povedený. Brazilské trio mě však nakonec příjemně překvapilo, poněvadž „Spiritus/Sulphur“ je dost dobrá záležitost.
Netvrdím, že se jedná o něco doposud neslyšeného, to ani omylem. Stejně tak neříkám, že je „Spiritus/Sulphur“ fenomenální dílo, které vás posadí na prdel, to se myslím nestane – soudím na základě empirické zkušenosti, jelikož ani mně se něco takového nestalo. Přesto se nebojím říct, že se Dead Limbs na svém debutu ukazují v dobrém světle. Já osobně jsem si k „Spiritus/Sulphur“ dokázal najít cestu, a to vlastně docela lehce. Tím ale nechci vzbudit dojem, že by se jednalo o primitivní a prvoplánovou záležitost. Deska pouze dokáže zaujmout vcelku záhy, možná ne na úplně prvním rande, ale na druhý či třetí pokus už tomu lze přijít na chuť určitě. A i poté počin vydrží sympaticky nemalý počet poslechů, aniž by se dostavila nuda. Během těchto seancí sice vaše uši nepoznají akustický orgasmus, ale rozhodně lze si „Spiritus/Sulphur“ užít.
Hned úvodní „Golden Age“ patří k tomu (nej)lepšímu, co se na albu nachází. Dead Limbs rozehrají monotónní pomalý riff s rozvážnou atmosférou a čistými hymnickými vokály, k nimž se posléze přidá i řev (nijak zvlášť extrémní, ale dejme tomu, že k nabízeným náladám se hodí spíš než bestiální jekot). Netrvá to dlouho a člověk se lehce ponoří do atmosféry, jež nepřestává ani v druhé, o něco rychlejší půli skladby. Mezi vrcholy nahrávky bych dále zařadil i dvojici ambicióznějších kompozic „Monolith of Deceived Blessing“ (osm a půl minuty) a především finální majstrštyk „Awake! O Sleeper of the Land of Shadows“ (jedenáct minut). Druhá jmenovaná je jakousi vlajkovou lodí alba a vůbec se nedivím tomu, že byla jako první uvolněna k poslechu. V některých pasážích se daří tvořit poutavou atmosféru a nechybí skvěle vybudované pasáže. Minimálně tato píseň (já osobně bych však přidal i „Golden Age“) jasně ukazuje, že něco v Dead Limbs skutečně vězí a že Brazilci mají poměrně lákavou vizi, jakým způsobem black metal hrát.
„Golden Age“, „Monolith of Deceived Blessing“ a „Awake! O Sleeper of the Land of Shadows“ jsou po mém soudu tím stěžejním, co „Spiritus/Sulphur“ nabízí a kvůli čemu dává smysl se po albu shánět. Druhá „Echoes of Yore“ už je o něco slabší a ze čtyř regulérních skladeb zanechá nejméně dobrý dojem. Je o něco melodičtější a blíží se k vodám moderního post-black metalu, což není nic, co bych já osobně – a nepopírám, že jde čistě o subjektivní náhled věci – kvitoval s povděkem. Netvrdím, že mě písnička irituje takovým způsobem, abych byl nucen ji přeskakovat, ale nejhorší na desce podle mě je. „The Craven’s Pilgrimage“ a „The Thorncrown’s Blessing“ už jsou jen poklidnější intermezza, která nic zásadního neřeší, ale jejich poslech neobtěžuje, a když nic jiného, alespoň přinášejí nějaké osvěžení nahrávky, jež tak i díky jejich přítomnosti neupadá do stereotypu.
Pokud jste předešlé řádky opravdu přečetli a nepřeskočili jste až na poslední odstavec, pak již doufám tušíte, jak si „Spiritus/Sulphur“ stojí a jaký bude verdikt. I navzdory jedné slabší písni jsou mé pocity dobré a Dead Limbs ve mně zanechali dobrý dojem. Mnohem lepší, než jsem čekal a doufal. Nejedná se o veledílo, ale relativně výrazný počin to je a řekl bych, že zkoušku si zaslouží. Já osobně si pak „Spiritus/Sulphur“ rád i koupím.
Země: Brazílie / Polsko Žánr: experimental / dark ambient Datum vydání: 23.3.2016 Label: selfrelease
Tracklist:
01. Light Is a Fuel Made of Stars
02. Duke de Dada
03. The Mindness
04. Heavy Mental Orange
05. Trauma Police
06. Maurice Unraveled
07. Bruising the Monstrous Ego of Doom
08. Dada the Dude
09. Every Time, All the Time
Před nějakou dobou jsem na internetu narazil na takový pěkný vtip, který popisoval sociální zařazení lidí dle hudebních žánrů, jaké poslouchají. Z celkem šesti úrovní byla ta první, „nejnormálnější“ vyhrazena „normálnímu plebsu“ poslouchajícímu věci jako pop nebo rock. Naopak v páté úrovni se nacházeli „outcast“ lidé s experimentální muzikou, noisem či free jazzem, zatímco šestá byla vyhrazena individuím „disattached from the social dogma“ s žánry jako harsh noise, drone nebo dark ambient. Album, o němž si dnes budeme povídat, by na tomto obrázku patřilo někam na pomezí pětky a šestky…
Nejprve si ovšem musíme říct, co a kdo se vlastně skrývá pod prapodivným názvem Obasquiat and Dancing Deadlips in Free Sonic Explorations, byť do jisté míry je sám o sobě výmluvný. Nejedná se totiž o standardní kapelu, nýbrž o kolaboraci dvou rozdílných projektů, které mají společnou zálibu ve značně experimentálních žánrech, o jejichž existenci běžní smrtelníci nemají ani tušení. V čem se ale navzájem liší hodně, to je místo původu. Zatímco Dancing Deadlips (toto jméno by vám jen tak mimochodem nemuselo být neznámé – desku „Song of the Flight“ jsme zde svého času recenzovali) pochází ze sousedního Polska, domovinou Obasquiat je pak daleká Brazílie. A jak název hlavičky tohoto sloučeného projektu naznačuje, společně se obě formace vydaly na ničím neomezovaný zvukový průzkum.
„The Mindness“ bezesporu patří k nahrávkám, jejichž poslech je výzvou, kterou nedokáže absolvovat každý. Obasquiat and Dancing Deadlips in Free Sonic Explorations totiž nabízejí hodinu a půl dlouhé (předpokládám, že přinejmenším v nějaké míře) improvizační experimentování napříč několika velice okrajovými žánry. Nicméně myslím, že bez újmy na přesnosti bychom mohli říct, že hlavním zastřešujícím stylem celého počinu je dark ambient a jeho minimalistické šumění. Minimalismus je ostatně vedle experimentu jedním z hlavních poznávacích znamení „The Mindness“, protože v tomto případě byste neměli očekávat nějaké šílené přeskakování od jednoho ke druhému, multižánrovou horskou jízdu a další zběsilosti. V tomhle případě se na to jde z druhé strany a na darkambientní „ticho“ se nabalují vlivy ve formě, jež ctí antibombastické ladění desky.
A jakéže vlivy lze tedy očekávat? Předně, vedle dark ambientu je druhým stěžejním prvkem „The Mindness“ něco, co se u podobných záležitostí zas tak moc nenosí – vokál. Samozřejmě se ale netěšte na zpěv v tom pravém slova smyslu. Spíše se připravte na zastřené vokální rozjímání, deklamaci, místy skoro až mluvené slovo, leckde primitivní zaříkávání. A na takovýto základ už jen začněte nasypávat náznaky noisu, world music, free jazzu, industrialu nebo dronu. Zajímavý je především ten ethno nádech, jenž sice neprostupuje celým albem (ono se totiž nejedná o náladově zas tak uzavřenou a monoliticky neměnnou věc), ale když se objeví, působí – v rámci nastavených minimalistických mezí – osvěžujícím dojmem. Příkladem budiž třeba druhá „Duke de Dada“.
Z minimalistického experimentu se k nějaké opravdu výrazné pasáži vystoupí jen zřídka, ale tu a tam se tak přeci jen stane. Třeba hned v úvodním, 23 minut dlouhém kolosu „Light Is a Fuel Made of Stars“, kdy po deseti minutách šumu na chvíli vypluje na povrch lahodná melodie. Další takový moment se nachází kupříkladu v předposlední „Dada the Dude“, kdy z takřka nezřetelného skoro-ticha vytryskne hlasitý syntezátor a trochu vám potýrá ušní ústrojí.
Přejděme však konečně k tomu důležitému, protože, ruku na srdce, u podobných záležitostí je vlastně podrobný popis bezpředmětný. Nikoho nezajímá, že „v 358. sekundě čtvrté skladby se ozve geniální dvouapůlvteřinové sólo na taiwanskou fujaru“ a podobně. Vím, že je to taková mantra, jakou v trochu obměněné podobě opakuji skoro v každé recenzi na takovéhle žánry, ale ono to tak je – stěžejní je ten pocit. Není až tak důležité, jak přesně to zní, ale je extrémně důležité, jak to působí. A v tomto ohledu mohu považovat „The Mindness“ povedenou desku, jelikož mě ten poslech baví. Jistě, ani náhodou to není lehká nahrávka na docenění a pochopení; samozřejmě, že to chvíli trvá, než člověk začne vidět i do koutů, a to ještě ne do všech (přece jen, 90 minut je 90 minut a experiment je experiment). Přesto všechno se dá do alba relativně lehce ponořit nechat se unést. Délka nijak nevadí, ono to uteče až nečekaně rychle.
Je pravda, že se nejedná o nějaké nekritické nadšení bez výhrad. Je zde i několik momentů, které bych si dokázal představit lepší, například se sem tam stane, že mi vokály přijdou zbytečně afektované. V rámci takhle obrovité hrací doby se však jedná o zanedbatelnou část; navíc je spousta pasáží naopak výtečných (jeden příklad za všechny – vypointované nervní finále „Heavy Mental Orange“). Celkově vzato mám z toho dobrý pocit a někde v těch spodních proudech si mě to dokázalo podchytit.
Země: Brazílie Žánr: funeral doom / death metal Datum vydání: 7.9.2015 Label: Solitude Productions
Tracklist:
01. Journey Through Endless Storm
02. Dive in the Dark
03. Distant Light That Fades
04. Time
05. Cemetherapy
06. Beyond Stars
07. Shapeless Forms of Emptiness
08. End of Pain
Nabízí se otázka, proč by měl člověk z té bezejmenné hordy (funeral) doom / death metalových kapel věnovat pozornost právě Helllight. Abych ale pravdu řekl, já vám na to neodpovím. Já sám jsem totiž ten důvod na jejich aktuálním albu „Journey Through Endless Storms“ prostě nenašel…
Jak asi správně tušíte, vlastně jsem tím hned na začátku trochu eufemisticky prozradil, že produkce Helllight bude poměrně tuctové cvičení na doom / death metalové téma – přesně takhle to totiž ve skutečnosti je. Je pravda, že muzika téhle party se táhle tak pomalu a pohřebně, až bych se nestyděl k tomu přidat i přídomek funeral, ale to je ve finále spíš jen takový kosmetický a formální fakt, protože v reálu to dojem z „Journey Through Endless Storms“ stejně nikam neposouvá.
A přitom Helllight nejsou žádní zelenáči. Ve skutečnosti v letošním roce budou slavit už dvacetileté výročí a loňské „Journey Through Endless Storms“ je jejich pátým dlouhohrajícím počinem. Navzdory tomu všemu však z jejich muziky táhne taková neobjevnost a nevýraznost, že nevidím jediného důvodu, proč bych si měl na tohle album v budoucnu byť i jen vzpomenout, natožpak si ho třeba pouštět. Abych totiž řekl pravdu, suverénně nejzajímavější skutečností na Helllight je jejich původ, jelikož domovinou skupiny je Brazílie, což je na tenhle druh pomalého metalu poněkud netradiční destinace.
Samozřejmě, nepřistupoval jsem k „Journey Through Endless Storms“ s očekáváním, že Brazilci dají zapomenout na zásadní doomové majstrštyky z 90. let. Doufal jsem v solidní nahrávku, namísto níž jsem ovšem dostal kopec nudy. Helllight mají všechna žánrová pravidla nastudovaná skutečně zodpovědně, tudíž albu vládnou šnečí riffy, tklivá kytarová melodika, hluboký chropot (který čas od času doplní i vcelku slušně provedený čistý zpěv, viz třeba „Distant Light That Fades“) a podmaz v podobě hřbitovních kláves. Samozřejmě, obecně vzato lze s tímhle v takhle konzervativním žánru pracovat, ale nemůžu pomoct, to podání Helllight na mě prostě nefunguje.
I tehdy, když jsem se cíleně snažil desce věnovat pozornost, jsem chtě nechtě už během první titulní písně vždy upadl do takové té posluchačské letargie, kdy prostě něco hraje a vy to vůbec nevnímáte. Původně jsem chtěl napsat, že čtyři více jak desetiminutové kusy hned na začátku „Journey Through Endless Storms“ jsou brutální zabijáci pozornosti, ale ve skutečnosti u mě tu pozornost vždy spolehlivě zabije rovnou hned ten první, přičemž ty následující nemají na to, aby ji získaly nazpět. A to ani nemluvím o tom, že celková hrací doba desky činí astronomických 80 minut, což je vzhledem k nezáživnosti toho materiálu značně naddimenzovaná cifra. Pomalu si ani nejsem jistý, zdali jsem to vůbec někdy dokázal doposlouchat až do úplného konce, jak mocná ta letargie byla.
„Journey Through Endless Storms“ je jedním z těch alb, která jsou v naprostém pořádku po formální stránce, jelikož Helllight dokážou veškeré technické standardy s přehledem naplnit. Dokážou používat takové to charakteristické žánrové výrazivo, a pokud si člověk pustí nějakou náhodně vybranou pasáž z kterékoliv části desky, tak tomu asi nepůjde objektivně moc co vytknout, neboť to vše zdánlivě zní na solidní úrovni. Ale jako celek mě to jednoduše k uzoufání nudí.
Nevím, doom metal mě vždycky bavil a zároveň je to jeden z mála žánrů, u nichž dokážu odpouštět i absolutně nulovou invenci. Nekritický však nejsem a úplně všechno sežeru a zrovna „Journey Through Endless Storms“ mě prostě minulo. Nechci Helllight vyloženě křivdit, protože vyslovená sračka to není a nejedná se o nějaký průser, že by ten počin šlo použít jako etalon špatnosti. Mluvit o šedivém a nezáživném, skoro až tuctovém průměru je však z mého pohledu na místě…
