Země: Brazílie Žánr: death metal Datum vydání: 7.8.2015 Label: Century Media Records
Tracklist:
01. Scars of the Hatred
02. Ways of Barbarism
03. Dogma of Submission
04. Strength Forged in Fury
05. Soulless Impaler
06. Burning of the Heretic
07. The Isolated Truth
08. Oracle of the Ungod
09. Timeless Starvation
10. Milonga de la muerte
O tom, že Brazílie již dávno není jen Sepultura, se snaží dlouhou řádku let přesvědčit tamní death metalová sebranka Krisiun. Ta na sebe v prvních letech své činnosti upozorňovala vcelku nenápadně a bez velké nahrávací společnosti v zádech se jim pomalu a jistě díky vlastní odhodlanosti podařilo proniknout mezi relativně známá tělesa na death metalové mapě. A minimálně v Brazílii kromě zmíněné legendy nenajdete v současné době žhavější vývozní artikl co se týče metalové hudby. Stalo se tomu s vydáním přelomového „Conquerors of Armageddon“, což je v pořadí třetí album. Tím nechci říct, že ty první dvě jsou horší, ale nedostalo se jim takové pozornost, jaké by si zasloužily, protože to jsou skvělé death metalové počiny.
Když se dnes řekne Krisiun, tak mně se okamžitě vybaví nadupaný death metalový nářez, jemuž z teoretického hlediska vlastně ani nic nechybí. A novinka „Forged in Fury“ je již desátou řadovou deskou a přesně tak taky zní. Vyzrále, vyhraněně a bez nějakých experimentů přináší chlapskou porci valivého death metalu, který je stejně agresivní až brutální, jako je chytrý. Bratři Kolesneové pokračují v dosavadní praxi, kdy se o posledních albech nedá říct, že by byly nudné. Krisiun totiž hrají zatraceně přesvědčivě a bez nějakých ústupků. Jejich death metalový nářez je možná pouhou reminiscencí starých a osvědčených postupů, ale když oni to dělají tak dobře, že jim to nemůžu předhazovat jako negativum. Pokud to tedy dosud vyznělo tak, že „Forged in Fury“ je vcelku obyčejná death metalová deska, jíž chybí vlastní ksicht, tak vězte, že přesně tak tomu je. Krisiun jsou ukázkou toho, že člověk nemusí být nutně vizionář, aby opakovaně nepřestával udivovat, protože síla této party je právě v jednoduchosti a energii, která vás při poslechu jejich tvorby položí na zem.
„Forged in Fury“ je při své délce 50 minut možná o trochu rozmáchlejším albem, než bych si já osobně přál, ale to se nedá svítit. Přečkat se to dá úplně v pohodě. Tím hlavním důvodem je, že kombinace hutných, místy až technicky laděných kytar spolu s výraznou rytmikou, kdy se basa neschovává někde v koutě, ale hraje opravdu slyšitelně a ve prospěch celku, se této partě vydařila i tentokrát. Přičtěte si našlapaný zvuk, jenž podtrhuje celkově brutální vyznění, na nějž se Krisiun vždy zaměřovali a máte před sebou slušný příslib slušného posluchačského zážitku.
A že je na novince co poslouchat, to si můžete být jistí. Vždyť takové vály jako „Scars of the Hatred“ a „Dogma of Submission“ jsou čistě papírově takřka bezchybné skladby, které i mladším fanouškům předávají death metalovou pochodeň staré školy. Je tu přímočaré, ale nijak jednoduché riffování, rychlejší tempa a srozumitelný přednes vokalisty Alexa Camarga, jenž není nejnápaditějším zpěvákem a v podstatě po celou dobu si jede v tom svém hlubokém chropotu, ale k takto ortodoxní desce, jež je velmi jednotvárně zaměřená, by se těžko hodil někdo jiný, takže potud za vše palec nahoru. A to včetně obalu, který se tentokrát opravdu povedl a vítá posluchače do ostrých spárů bestie jménem “Forged in Fury”.
Uznávám, že minulé „The Great Execution“ bylo ještě našlapanějším dílkem, nicméně „Forged in Fury“ je stále dostatečně vyrovnaným počinem, kdy se to nejzajímavější děje v prostřední části seznamu písní, kdy přijde na řadu velmi silná dvojice v podobě „Soulless Impaler“ a „Burning of the Heretic“. Obě jsou trošku delší, ale ne ke škodě věci, takže zejména prvně jmenovaná, která postupně přechází od krátkého intra k death metalové vysokooktanové směsici kytarových riffů a zběsilých sól, láme kosti. A takhle to pokračuje napříč celým tracklistem. Spousta riffů, kopáků, drnčivé basy a hrubého vokálu si po celou dobu drží nátlak, s nímž se začne a skoční se až po skončení poslední skladby. Do té doby jsou totiž Krisiun naprosto neúnavní.
Vyloženě slabou píseň jsem na desce nenašel, takže právě proto se zdržím jakýchkoli slov kritiky, protože nevěřím, že se jen tak někdo letos objeví s lepší death metalovou nahrávkou. Přeci jen, to, co Krisiun dělají, dělají dost dlouho a za ta léta už vědí, co na posluchače zabírá, a tak je taky „Forged in Fury“ poskládáno. Z části je to takové „best-of“, protože řada motivů zní povědomě (riffy v „Burning of the Heretic“, „Dogma of Submission“ či „Oracle of the Ungod“ už jsem určitě někde slyšel), ale vadí to nějak? Nevadí. Ten nátlak, který v sobě „Forged in Fury“ schovává, vám nedá vydechnout a na podobné myšlenky při běžném poslechu nezbude čas. Jednoduše skvělá deska.
Země: Brazílie Žánr: medieval folk Datum vydání: 14.4.2014 Label: selfrelease
Tracklist:
01. Mar cósmico
02. Vimana
03. A caminho da montanha de nuvens
04. Murmúrio das águas
05. Reino de cramfer
06. Jornada etérea
07. Invocando a lua azul
08. Glaskar
09. Dança da floresta
Ačkoliv v poslední době točím v přehrávači folkové hudby relativně dost (jeden tip za všechny – Solanaceae), s objevováním nových interpretů to už není tak slavné. Nicméně jedno jméno se ke mně přece jen dostalo: Olam Ein Sof z Brazílie. A jakkoliv bych mohl předpokládat, že kapela mohla něco pochytit od tamních amazonek, není tomu tak, neboť tahle převážně instrumentální dvojice se nechává unášet na vlnách teritoriálních vod středověkého Portugalska či Španělska.
Nakolik se Olam Ein Sof drží dobových písní nebo tradicionálů vzhledem k neznalosti nejsem schopen posoudit, kořeny vycházející z kombinace evropské výpravnosti a arabské smyslnosti jsou však zřetelné. Výsledkem je čtvrté album „Reino de cramfer“ o devíti skladbách a délce něco málo přes 50 minut, což je plocha, kterou zvládli Marcelo Miranda a Fernanda Ferretti pokrýt takřka levou zadní. Svojí povahou tak trochu připomíná unavený den za zdmi paláce. Vzduch stojí, místnost se koupe v měkkých paprscích zapadajícího slunce a její osazenstvo nepokrytě lenoší a svlažuje hrdlo vínem. Ze zahrady doléhá krásný ženský zpěv, který jako by neměl nikdy skončit, a bard sedící na zemi před trůnem jej volně doprovází baladickými melodiemi na rozličné strunné nástroje, jako je kytara, mandolína, citera a řada dalších. O něco tak nepodstatného, jako je plynutí času, nikdo nejeví sebemenší zájem.
Proč taky, když se „Reino de cramfer“ poslouchá… téměř samo. Olam Ein Sof nehrají složitou hudbu, její kouzlo tkví v poklidné atmosféře a náladách, které se s přibývajícími skladbami po troškách posouvají od prosluněného odpoledne k večerní melancholii. Na tom mají zásluhu především tóniny charakteristické pro daný region, občasná (nicméně vkusná a účelná) disharmonie, ale i vývoj samotných skladeb. Je zajímavé, že některé písně na mě působí zasmušilostí, kterou mnohdy nacházím spíše u neofolkových či black metalových kapel, přičemž v úvodu předposlední „Glaskar“ je použitá jedinkrát elektrická kytara a zcela jasně je cítit po černém kovu. Za smutečním závojem se však skrývá odér mystična, který jde do hloubky a přidává hudbě další rozměr, odhalit jej lze však jen postupně. I když to úplně není správné slovo, protože s přibývajícími poslechy se začne rýsovat v pozadí, dokud nevypluje na povrch sám. Není to žádná zřetelná meditační extáze, co by vás na první dobou praštila přes nos, spíše prvek vinoucí se napříč skladbami, tu víc, tu míň. A je to tak dobře, protože i když to z webové prezentace kapely křičí magií, rituály a new age na všechny strany, na desce zní vše přirozeně a nenásilně.
Stejně tak se Olam Ein Sof popasovali i s delšími kompozicemi, které se při stopáži blížící se jedné hodině a pouhých devíti skladbách zkrátka musely objevit. Autorské duo dokázalo složit a zahrát vše naprosto bravurně, což platí zejména o titulní devítiminutové skladbě s postupným vývojem od vybrnkávaného začátku přes střední část s nádherným zpěvem až po pomalý závěr. Něco do sebe však mají všechny skladby, od kratších až po delší kusy, a ač folk zrovna není hudba, která by řešila nějaké vykrádání, písně na „Reino de cramfer“ jsou jasně odlišitelné. Paleta motivů a nástrojů (krom výše jmenovaných i brumle a nejrůznější flétny), ze kterých Olam Ein Sof splétají jednotlivé části jejich alba, je přinejmenším bohatá a nudit se u ní nebudete.
Osobně nevím, co bych vlastně albu vytknul. Snad jen, že některé nápady nedopadly nejlépe, nebo alespoň mně nesedly – kupříkladu druhá část „Jornada etérea“ je přinejmenším zajímavá, ale myslím, že zpěv a vybrnkávaná melodie šly dohromady sladit lépe, protože jakkoliv je cítit snaha o zhudebnění jakéhosi magična, v tomhle případu to znatelně skřípe. Jenže to je vážně asi jediné, co mě po víc než dvou desítkách hodin v přítomnosti „Reino de cramfer“ napadá, takže pokud zrovna hledáte oddechovou a možná i mírně netradiční hudbu, určitě nemeškejte a tuhle desku si sežeňte. Rozhodně za to stojí.
Země: Brazílie Žánr: power metal Datum vydání: 27.10.2014 Label: Bakerteam Records
Tracklist:
01. Behind the Clay
02. Inside My Head
03. Apocalypse
04. Alpha Centaury
05. Vetus Espiritus
06. Rebirth of Pharoahs
07. The Hidden Voice
08. Lapis Lazuli
09. A Capoeira
10. Land of God
11. You Will Never Be Dead
12. Untitled
13. Last Chance
Kattah pocházejí z Brazílie a na první pohled jde o další z nekonečného zástupu více či méně zaměnitelných kapel. Tvrdí o sobě, že hrají power metal, fungují nějakých osm let, za tu dobu stihli nahrát dvě desky… Prostě normálka, to už jsme všichni viděli tolikrát, že už nás nebaví ani počítat, pokolikáté je to tentokrát. Z Kattah respektive z jejich aktuální druhé desky “Lapis Lazuli” se však vyklubal docela zajímavý příklad staré pravdy, že první dojem nemusí být vždy úplně přesný.
Zádrhel je už v tom pojmu “power metal”. “Lapis Lazuli” totiž do této kategorie místy spadá naprosto dokonale, ale jen o kousek dál se mu zase vzdaluje natolik, že by si člověk hodně rozmyslel vynášet nějaké soudy o tom, co že mu to hraje do uší. Dobře, to jsem asi trochu přehnal, taková ta moderní, agresivní a šlapavá nátura je třeba z první skladby “Behind the Clay” cítit dost jednoznačně, stejně tak nejde přeslechnout zcela očividnou inspiraci trademarkovými rozjezdy rozmáchlejších skladeb od Iron Maiden v takové “Vetus Espiritus” (ale i jinde), sólo na hammondky v závěrečné “Last Chance” zase jako by vypadlo z repertoáru Deep Purple (dlužno dodat, že jde o povedenou citaci) a některým při poslechu místy poněkud svérázného vokálního projevu Roniho Sauafa zase hned několikrát napříč albem vytanou na mysli Queensrÿche. Faktem ale zůstává, že je “Lapis Lazuli” poměrně pestrá směska celé řady různých vlivů a dohromady to smysl jakž takž dává.
Přesto mi ale připadá, že desce poměrně výrazně škodí trochu přehnaná snaha udělat to na všech frontách co nejpestřejší, a místy by tomu asi prospěla větší střídmost. Očividná a z obecného hlediska rozhodně chvályhodná snaha o to znít jinak, progresivně, totiž výsledný dojem v praxi poněkud podkopává a člověk si akorát říká, jaká je to škoda, protože držet se Kattah trochu více při zemi, tak bychom se tu mohli bavit o skutečně výtečné nahrávce. Schopnosti takovou nahrávku stvořit totiž kapele rozhodně nechybí a je to zřetelné i na “Lapis Lazuli”.
Upřímně řečeno, oddělit někdo na téhle desce zrno od plev, tak máme co do činění s možná nejlepší žánrovou nahrávkou roku. Kattah totiž rozhodně umějí být svoji a ještě to navíc podat v dost působivé formě. Parádní melodie, neokoukané (nebo alespoň relativně neokoukaně působící) kytarové party, vkusné klávesy celá řada dobrých nápadů a v neposlední řadě také doslova parádní vokál – to jsou atributy, které jsou zde přítomny v poměrně hojné míře a krystalizují v celé řadě skladeb. Nechce se mi moc jmenovat, protože drtivá většina ze třinácti skladeb obsahuje opravdu hodně dobré momenty. Bohužel, stejně tak většina skladeb obsahuje i něco toho materiálu, který to poněkud kazí, a vzhledem k tomu, že deska trvá skoro hodinu, je to přeci jen trochu zřetelnější, než bych byl ochoten přejít bez povšimnutí.
Přesto se ale Kattah potažmo “Lapis Lazuli” nedá upřít jedna dost zásadní věc. To opravdu dobré, co se zde sešlo (a že toho není vůbec málo) má totiž dost síly a charismatu na to, aby to přerazilo většinu záporů, a deska je tak ve výsledku vlastně více než poslouchatelná a čím déle ji točím, tím více jí přicházím na chuť. Jasně, určitě bych se nezlobil, kdyby to bylo o pár minut kratší nebo kdyby si zpěvák odpustil některé zcela evidentně záměrné disharmonie svého zpěvu. Stejně tak hodně do očí bijící citace nejlepší kapely na světě (rozuměj Iron Maiden) nejsou objektivní optikou pranic košer, jenže i v tomhle stavu je to nakonec vlastně dost dobré.
Největším zklamáním je tedy fakt, že to mohlo být ještě o hodně lepší, ale na kdyby se tu nehraje. “Lapis Lazuli” má své vady, ale kvalit je zde podstatně víc a ve výsledku to funguje vlastně hodně uspokojivě. Pro tentokrát tedy solidních 6,5 a uvidíme, jestli se Kattah na třetí desce pochlapí a natočí opravdovou pecku. Potenciálu v nich k tomu dřímá víc než dost.
Když dojde na power metal, jsem málokdy optimistický. Jinými slovy si nevybavuji žádné power metalové album, které by bylo čímkoli výjimečné. Co však tomuto žánru nelze upřít, je propracovaná technická stránka, mnohdy velice hezké melodie letící ohromným tempem kolem posluchače a samozřejmě množství povedených kytarových sól. Naopak stinnou stránkou power metalu pro mě vždy byly vokály, zejména ty spadající do kategorie “extra uječené”, při kterých mě vždy napadá, že zpěváka nejspíše někdo chytil značně nevybíravým způsobem za jednu velice citlivou část těla. Tak či onak, tím se dostáváme k D.A.M. a jejich EP “Phantasmagoria”.
D.A.M., brazilská kapela mající za sebou již jedno dlouhohrající album, sama sebe označuje za melodicky death metalovou formaci a určitým způsobem má pravdu. Pozitivní totiž je, že zpěv na “Phantasmagoria” není ten uvřeštěný, o němž jsem mluvil před chvílí, nýbrž převážně značně sympatický řev mírně připomínající nejlepší léta Alexi Laiha v Children of Bodom. Ostatně spojitostí s touto velice populární kapelou je zde dost i po hudební stránce. D.A.M. však mají o něco blíže k žánru zmíněnému na počátku předchozího odstavce.
Šestice skladeb se tak nese v duchu rychlého riffování, výrazných kláves, jejich častých sól, a ještě častějších sól kytarových. Ačkoli právě ta jsou vždy zlatým hřebem každé skladby, co se děje mezi nimi také není zcela zanedbatelné. Ostré vokály fungují dost dobře, klávesy vytvářejí sice velice slabou, ovšem alespoň nějakou atmosféru, a zmíněné riffování kapele také nejde vůbec špatně. Problémy nastanou, když se pokusíte najít jakékoli odlišnosti v šestici písní. V zásadě je zde klasický neduh podobných alb, kapela jede to samé stále dokola. Kdyby “Phantasmagoria” nebylo jen EP, asi bych chtěl slyšet víc nových nápadů. Jeho hrací doba dlouhá necelou půlhodinu je ostatně i tak hraniční a v blízkosti závěru by to už chtělo nějaké to ozvláštnění. I kvůli tomu tak D.A.M. skórují jen lehce nad průměr.
Asi na stará kolena vážně začínám senilnět. Poslední dobou střílím většině black metalů a death metalů samé průměrné známky, aby mě pak chytnul úplně obyčejný a neobjevný hevík. Způsob, jakým se brazilské duo Rubens Lessa (všechny nástroje) a Flavio Senra (zpěv) do své tvorby pustilo, si totiž na první pohled o průměrnou nebo dokonce podprůměrnou známku vyloženě koleduje, protože je jejich eponymní debut tak klasický, jak jen si dokážete představit. Jenže nějakým záhadným způsobem je to prostě strašně zábavné. The Black Rook opravdu hrají ten nejprovařenější heavy metálek. Klasické kapely z toho smrdí každým coulem, ale zase musím naprosto férově uznat, že to Brazilci míchají tak šikovným způsobem, že se o nějakém ripoffu známějších jmen hovořit nedá, což je pozitivní.
To hlavní, kvůli čemu je “The Black Rook” dobrým albem, jsou ale samotné písničky, které jsou jednoduše chytlavé, zábavné a v podstatě co kus, to jasný hit se zapamatovatelným a návykovým refrénem. Zářným příkladem budiž třeba hned první vypalovačka “Checkmate”, následující trio “The Black Rook”, “Unfortunate” a “Forget My Name” nebo “I Am”. Že byste kromě dobrých refrénů chtěli i silné riffy? Jasně, proč by ne, od toho tu máme třeba “Rats”. Balada taky nesmí chybět, co? No… ta vlastně klidně chybět může a naštěstí i chybí, protože lepší žádná, než aby to byl patetický blábol. Za mě plus, protože balady už skoro nesnáším. Jediným zvolněním je tak šlapavá “Heart of Steel”, jež i přes svůj název nemá s Manowar nic společného.
Většinu “The Black Rook” prostě tvoří tak povedené písničky, že člověk milerád přivře očko i nad trochu horším závěrem. “Temptation (Will Bring Me Down)” je ještě v pohodě a několik slušných motivů a Flavio Senra se svým vokálem z ní ještě pořád dělají pohodovou věc. Oproti tomu “Madman in Chains” už je příliš nijaká a finální osmiminutovka “Dark Disease” je nudný obšleh (nebo snad pocta?) Black Sabbath. Nicméně i přes tenhle vroubek je to stále kvalitní album a milé překvapení.
Žižkovský Storm Club postihla v neděli 2. února 2014 mohutná personifikovaná živelná katastrofa, jejímž prologem byla apokalyptická symfonie i likvidační četa tajné základny ze dna měsíčního Moře krizí. A fanoušci byli nadšeni z povedeného death metalového koncertu.Kataklysm, kteří v říjnu vydali novou koncepční desku “Waiting for the End to Come”, kromě několika málo festivalů nejeli turné po Evropě přes tři roky, což nyní nahnalo množství věrných přívrženců do žižkovského “klubu ve sklepě”, jak jsem na základě prvotního dojmu prostor překřtil, ovšem i čím dál tím populárnější symfonici Fleshgod Apocalypse a deathoví Krisiun přitáhli pozornost mnoha jedinců…
Vzhledem k tomu, že tato akce byla zároveň mou první návštěvou Storm Clubu (známého spíše pod svým dřívějším názvem Matrix), chvíli mi trvalo, než jsem se zorientoval a pochopil, že podezřelý vchod, jenž je k adrese připojen na Google mapách, slouží skutečně pouze k bowlingové herně a ke vstupu do sklepa je třeba blok budov obejít. Poměrně drobná chodba byla víceméně ucpána frontou na šatnu, jež se sice pohybovala ztuha, přesto neubrala entusiasmu natěšených fanoušků, kteří se poté již prodírali kontrolou lístků a šli ukořistit kelímek nějakého ne nutně (ale asi dost často) alkoholického nápoje. Vzadu relativně velkého sálu se tyčilo neúměrně drobné pódium, které bylo rozdělené dvěma nosnými sloupy, takže během koncertu se občas hudebníci schovávali (zejména klavírista Fleshgod Apocalypse šel snadno přehlédnout, což je vzhledem k jeho svižným prstům trochu škoda).
Vzhledem k precizním studiovým výtvorům italských death metalových symfoniků Fleshgod Apocalypse, kteří nabízí chytlavou a propracovanou kombinaci tvrdosti s epičností, jsem byl asi nejvíce z celého večera zvědav na živou prezentaci právě této skupiny (ba možná právě oni byli prvním impulzem, proč tento koncert navštívit, vzhledem k tomu, že jsem si je nechal trestuhodně uniknout, když zde byli loni společně se Septicflesh a CarachAngren). Bohužel právě Italové byli postiženi z večera asi nejhorším zvukem, což znamenalo, že symfonické party i kytary nakonec podléhaly dunivým basům, přičemž ani famózní bubenický zázrak Francesco Paoli nakonec nevynikl tak, jak jsem čekal. Na pódium vtrhli jak jinak než v otrhaných společenských oděvech, jimiž ilustrují své směřování jak k vážné, tak brutální hudbě, přičemž nebýt zvuku, jejich projev byl energický a sympatický. Bohužel však ozvučení trochu zahlazovalo nuance, kterými se mohou studiové desky pyšnit, hostující operní zpěvačka pak byla utápěna dost zoufalým způsobem. Přesto se při notoricky nejznámější “The Violation” vytvořil celkem přijemný kotlík u pódia.
Brazilce Krisiun jsem do té doby znal pouze prostřednictvím desky “The Great Execution”, jež nabízí nikterak objevný, přesto výjimečně bavící death metal nejklasičtější školy. Musím uznat, že na pódiu jejich hudba fungovala perfektně, na rozdíl od Fleshgod Apocalypse kytary dostaly říznější charakter, což utvořilo zvuk čitelnějším a energie z vystoupení přímo čišela. Mezi vrcholy setu patřila pravděpodobně sympaticky rytmická “Descending Abomination” a “Blood of Lions”, obojí z již zmiňovaného alba, ovšem Krisiun vzdali hold i legendárním Venom coverem “Black Metal”. Kotel se rozrůstal a z pódia byl podporován a já osobně dostal impulz k podrobnějšímu prozkoumání tvorby těchto energických udržovatelů žánru.
Sál se ještě trochu zahustil a v pauze před hlavní hvězdou večera spustil z reproduktorů začátek alba “Brave New World” od Iron Maiden, takto si nedočkaví fanoušci alespoň mohli zahalekat refrény prvních několika písní z tohoto výborného comebackového alba britských heavy metalových legend. Po nějaké době konečně dorazili kanadští titáni v čele s charismatickým Mauriziem a po intru, které obstarával Zimmerův soundtrack k “Temnému rytíři”, se rozjela hitová palba “Let Them Burn” z alba “In the Arms of Devastation”. Pestře stavěný setlist nás oblažoval ráznými i valivými riffy, přičemž atmosféra rostla. Několik fanoušků pravidelně vyskakovalo na pódium, aby zapařili s kapelou, což hudebníky nevyvedlo z míry a byli vstřícní (Maurizio nechal jednoho z nich zagrowlovat), securiťáci se sice netvářili moc mile a odváděli některé, přesto nejčastějším odchodem z pódia byl crowdsurfing. Nejednou byl celý sál v pohybu a šlapavé rytmy hýbaly masou lidí a uváděly mysl do apokalyptického transu. Nadšení sálu z kataklysmické destruktivity nepolevovalo, ba spíše gradovalo v průběhu koncertu, až mě překvapovalo, kde ti lidé berou tolik energie (obzvláště když jsem pomyslel na to, že jdu druhý den do školy, kde mě čeká speciální trojhodinovka matematiky). Všudypřítomné létající hřívy i mohutná gesta, vepředu standardní kotel s nadšenými (ač jistě už pomlácenými) surfery, jejichž nohy byly občas jediné, co z nich chudáků bylo vidět. Nový bubeník Oli Beaudoin předvedl hbitost svých rukou v bubenickém solu, Maurizio byl obejmut fanynkou, která vyšplhala na pódium, Dagenais i Barbe své nástroje ovládali s přehledem a hudebnickou profesionalitou. Přesně to, co na studiovkách občas už trochu zavání sterilní hoblařinou (ruku na srdce, od “Serenity in Fire” až na výjimky Kataklysm zůstávají věrní heslu “kout železo, dokud je žhavé, a fanoušky moc neurazit nějakými nedejbože experimenty”, dalšího zářezu na bázi legendárního “Temple of Knowledge” se bohužel asi už nedočkáme), naživo šlape perfektně a baví.
Trojice kapel ukázala svůj um s odvážným nasazením a zanechala veskrze pozitivní dojmy. Trochu škoda zvuku Fleshgod Apocalypse a těch pár bezohledných jedinců, kteří si i v klubu s tak nedostačující vzduchotechnikou museli zapálit, případně to zbytečně časté lezení na pódium bych příště ze strany českých fanoušků také spíše vypustil (ale za zlé jim to nemám, tak nějak to k té atmosféře patřilo). A pokud Krisiun opět zavítají do našich končin, třeba tentokrát na vlastní pěst, dost možná je opět navštívím.
Země: Brazílie Žánr: melodic power metal Datum vydání: 25.11.2013 Label: Scarlet Records
Tracklist:
01. In My Sleep
02. Beware the Stroke
03. The Hostage
04. Warm Wind
05. Raise the Sun
06. Cannibals in Suits
07. Wings of Revolution
08. Believer
09. I Do
10. You Gotta Stand
11. Treasure of the Gods
12. Farewell
Jižní Amerika je zemí metalu zaslíbenou a žánrové kapely zde vznikají stejnou měrou, s jakou Jihoameričané konzumují produkci ze zbylých částí planety. To se pochopitelně týká i největšího jihoamerického státu Brazílie, odkud pochází už docela solidní řádka zavedených spolků a ještě mnohem početnější množina těch, které jsou zavedené méně nebo vůbec. Kdybych měl na některou z těchto hromádek umístit Almah (neplést prosím s Kalmah, to je něco krapet jiného), budu váhat mezi posledními dvěma. Přesto se ale jméno Almah sem tam éterem mihne a muzikanti, kteří se v kapele realizují, nejsou žádní amatéři. Minimálně dva zanechali své stopy v žánrově vesměs spřízněné leč podstatně profláklejší formaci Angra, takže asi není nic divného, když bude člověk neznalý předchozí tvorby Almah od novinky “Unfold” čekat alespoň poslouchatelnou muziku.
A že tu ještě nezaznělo, co ti Almah vlastně hrají? Je to prosím melodický power metal, což je žánr, který v jejich domovině dost frčí. Jenže není až tak složité přijít na to, že tahle popularita je poněkud dvojsečná zbraň, protože když je někde něco populární, vedle kvalitních produktů zákonitě vzniká i záplava odpadu, který ale stejně někdo koupí, a začarovaný kruh je na světě. Jak už jsem psal v úvodu, zrovna v případě Almah by šlo předem odhadovat, že to žádný velký klystýr nebude, jenže ono to nakonec není tak jednoznačné… Ano, Edu Falaschi (tedy onen odpadlík od Angra a zároveň člověk, který Almah založil a na určitou dobu kapele propůjčil i svoje jméno) je rozhodně zdatný kytarista a se svými kolegy dal dohromady desku, kterou si asi s dílem neschopných amatérů splete jen málokdo, jenže ona to stejně není vůbec žádná sláva a naopak to občas zavání pěkným průserem.
Začněme ale tím pozitivním. “Unfold” rozhodně nabízí nějaké ty chytlavé motivy, na které když dojde, příznivec jemnějších metalových žánrů může být naprosto spokojen a ti ostatní si asi taky neublinknou. Zároveň je znát, že pan Falaschi – jak zde již padlo – na kytaru opravdu umí, a desku tak obohatil řadou technicky vyspělých riffů a sólíček, které však ve výsledku nejsou moc platné. Jsou to totiž pouhé jednotliviny, které na ploše celého alba vyznívají do ztracena, a to zejména proto, že i tyto slušné momenty nejsou zdaleka tak dobré, aby se dalo stavět jen na nich a aby se kvůli nim vyplatilo poslouchat album, jehož zbytek tvoří z větší části naprosto nudná žánrová vata bez náznaku vlastního ksichtu a z menší části pak vyloženě dementní materiál (řeč je o skladbách “In My Sleep” a “The Hostage”), u kterého si člověk říká, jestli to jako dotyční myslí vážně. Je sice pravda, že až taková tragédie to je jen ve dvou případech, ale když ani ten zbytek nenabízí skoro nic, do čeho by stálo za to investovat čas nebo nedej bože peníze, posluchačská atraktivita “Unfold” se najednou začíná povážlivě blížit bodu mrazu. Není divu, když je prakticky celá deska až na těch pár obstojných momentů přehlídkou nulové invence, jednotvárného výrazu a kompoziční bezzubosti par excellence.
Dalším zatraceně ostrým hřebíčkem do rakve “Unfold” je jeho délka. Vážně nechápu, co se honilo hlavou muzikantům, když vybírali finální tracklist, producentovi, když kapelu nezkonfrontoval s realitou, a labelu, když tohle pustil do světa, protože nechat narůst materiál, jaký je k nalezení na “Unfold”, do obludných dvaašedesáti minut, jak se stalo zde, to je prostě ukázkový nedostatek soudnosti. Stejně tak nechápu, koho napadlo dát na samý rozjezd alba ty nejdebilnější skladby, které na něm jsou k nalezení. Odolat nutkání desku vypnout v půlce první písničky byla totiž vážně fuška. A přitom by stačilo vyhodit onu útrpnou dvojici, nesmyslný devíti a půl minutový rádoby opus “Treasure of the Gods” a ještě nezbytné uchcané balady, a rázem bychom byli na necelých čtyřiceti minutách materiálu, který sice není nijak oslnivý, ale na hodnocení začínající šestkou by mohl pomýšlet docela směle. Ačkoli jsem totiž na “Unfold” naházel hodně špíny, musím nechat, že počínaje druhou třetinou to album nějak poslouchat jde, i když je to furt na jedno brdo.
“Unfold” je na tom zkrátka stejně jako jeho přebal – prostě klasický přeprodukovaný power metalový výrobek, který vzato kolem a kolem nemá v podstatě co nabídnout, a fakt, že je na něm přeci jen trochu znát, odkud pochází, mu pomáhá jen nepatrně. Sice netvrdím, že se to (pochopitelně až na ty dvě výjimky) nedá poslouchat, ale zároveň mě nenapadá jediný důvod, proč by to někdo poslouchat měl – snad až na metalového nováčka, který nikdy předtím nic podobného neslyšel. Pro všechny ostatní je to vážně jen ztráta času.
Další názory:
“Unfold” je dalším zástupcem z takřka nekonečného zástupu ničím výrazných a průměrných power metalových alb, jakých všude vycházejí desítky, což je pro mě docela záhada, protože nevím, proč to někdo pořád vydává a hlavně proč to vůbec někdo poslouchá (a jakože asi poslouchá, jinak by to pořád nevycházelo). Almah na své novince nabízejí materiál, který je z mého pohledu dost nudný a nezáživný. Formálně je všechno oukej (myšleno zvukem, hráčskými výkony a tak), ale to je asi tak všechno. Nějak jsem během všech svých rituálních seancí ve společnosti “Unfold” nedokázal pochytit jakýkoliv vyloženě dobrý nápad, ve skutečnosti každý motiv, s nímž Almah přijdou, zapomenu hned potom, co skončí… a stejně se to má s celou s desku. Jakmile “Unfold” dohraje, tak minutu po doznění posledního tónu nejsem s to si vybavit cokoliv z toho, co jsem během právě uplynulých 63 minut slyšel. Nicméně je zase nutné uznat, že v rámci tohoto nijakého power metalu jsou Almah ještě ti relativně poslouchatelnější, jejich muzika je jen takový slabý čajíček, ale pajšl se vám z toho nezvedne. Například v porovnání s totálně jalovými Lunar Explosion, o jejichž stejnojmenném debutu jsme se tu bavili nedávno, jsou Almah instrumentální i skladatelští virtuosové, ale to je bohužel pochvala tím stylem, že je lepší šlápnout jen do jednoho hovna než do deseti. Lepší to sice bezesporu je, ale hovno na botě bude tak jako tak. “Unfold” je z mého pohledu čistokrevný průměr, který si vyšší známku než slabší 5/10 nezaslouží ani omylem… H.
Země: Brazílie Žánr: thrash / groove metal Datum vydání: 25.10.2013 Label: Nuclear Blast Records
Tracklist:
01. Trauma of War
02. The Vatican
03. Impending Doom
04. Manipulation of Tragedy
05. Tsunami
06. The Bliss of Ignorants
07. Grief
08. The Age of the Atheist
09. Obsessed
10. Da Lama ao Caos [Chico Science & Nação Zumbi cover]
Tak se nám vylíhla již třináctá deska světoznámé a nesmrtelné Sepultury. Sedmé s novodobým frontmanem Derrickem Greenem, který nahradil původního zpěváka a jednoho ze zakladatelů Maxe Cavaleru. Ten to teď už nějaký ten rok valí ve své další kapele jménem Soulfly a o kvalitě či nekvalitě jejich posledního opusu (který mimochodem vyšel zhruba měsíc zpátky, takže tvoří jakousi přímou konkurenci nové Sepultuře… je také zajímavé, že obě kapely jsou nyní upsány pod labelem Nuclear Blast, takže mi přijde poměrně těžko pochopitelný vstup na trh v tak krátkém časovém rozmezí) se můžete sami přesvědčit v naší nedávné recenzi.
Derrick Green – mnohými zatracován a jinými naopak neskonale veleben – vzal opratě Sepultury pevně do svých rukou a po sérií nepříliš povedených slepenců typu “Nation” nebo “Roorback” se mu povedlo kapelu konečně koncepčně ustálit a v roce 2006 vychází první z velkých “příběhových” alb s názvem “Dante XXI”, které se pohrabalo v klasice z největších – “Božské komedii”Danta Alighieriho. Následující (leč ne moc kladně přijaté) “A-Lex” se zaobírá tematikou důkladně rozebranou ve filmu “Mechanický pomeranč”, který natočil bezpochyby jeden z nejgeniálnějších a nejnadanějších režisérů – Stanley Kubrick. Zatím poslední počin, který se naopak soustředil na téma samotného času, nesl název “Kairos”. “Kairos” totiž v překladu znamená “bůh příhodného času”. Pomalu se dostáváme do současnosti, kdy vychází “The Mediator Between Head and Hands Must Be the Heart” a s ním i náš článek. Novinka bere inspiraci z prastarého německého snímku “Metropolis”, který pojednává o fiktivní dystopické společnosti budoucnosti (film lze dokonce najít na seznamu památek UNESCO). Osobně si myslím, že tematické složení posledních několika alb má něco do sebe a hlavně je každé úplně jiné než to předchozí. Což sice v obecném srovnání možná nepůsobí moc celistvě, ale jednotlivé desky jsou určitě lepší a o sto procent úspěšnější než to, co Sepultura předváděla těsně po období neslavných “Roots”.
“The Mediator Between Head and Hands Must Be the Heart” je pravděpodobně o něco lepší nežli předchozí “Kairos”. Také zcela určitě o mnoho lepší než cokoliv dalšího, co Sepultura v posledních dvaceti letech vydala. Otázkou však zůstává, zda je možné jej srovnat s pravěkou tvorbou kdysi před čtvrt stoletím, kdy před sebou Sepultura tlačila káru s velkou cedulí a nápisem thrash/death metal. Nebudu se pokoušet a ani si netroufám soudit, zda může být novinka lepší než cokoliv z té doby. To by si měl každý přebrat sám a ujasnit si vlastní priority. Sepultura tehdy a Sepultura dnes jsou dvě naprosto odlišné kapely, přesto budu tak smělý, vyjádřím vlastní názor a řeknu, že “The Mediator Between Head and Hands Must Be the Heart” je nejlepší deskou od “Chaos A.D.” vydané v roce 1993.
Není zase tolik rychlá nebo zbytečně agresivní, ale nabízí správně temný zvuk podpořený dobře zvoleným tempem, které kapele maximálně sedí. Kytarový dělník Andreas Kisser předvádí své umění dotažené na maximum a jeho kytary jsou tím nejlepším a nejpropracovanějším, co jsme si mohli v posledních několika měsících poslechnout. Vypiplané riffy, úvodní pasáže gradující do velkolepých melodií, “spojovačky” mezi jednotlivými (a často odlišnými) částmi songů – to všechno je zahrané a zmixované na jedničku s hvězdičkou. Basovka veterána (poslední ze zakládajících členů Sepultury) Paula Xista tomu všemu dodává dojem jakési monumentální hutnosti, která exceluje především v pomalejších, ale o to drsnějších pasážích. Derrick Green do mikrofonu hučí jako o život a baví nejvíce od dob “Dante XXI”. Kisser mu zdatně sekunduje a metalový svět je tak opět bohatší o jedno dílo, které není nazpíváno genericky, ale razí si vlastní, ale o to tvrdší cestu. Nováček v řadách Sepultury, dvaadvacetiletý Eloy Casagrande, se poprvé usadil za známější bicí soupravu a do kapely tak vnesl mladou krev s novou energií, kterou zaprášené uskupení místy potřebovalo jako sůl. Srovnání s Igorem Cavalerou není na místě, ale mladíček se snaží a jeho party jsou zahrané precizně a s dávkou zkušeností, kterou by mu leckterý starší bubeník mohl bez problému závidět.
“The Mediator Between Head and Hands Must Be the Heart” produkoval Ross Robinson, ne neznámé jméno na poli tvrděrockové muziky. Má za sebou spolupráci s takovými jmény, jako jsou KoRn, Fear Factory nebo například Slipknot, a upřímně – jeho vliv je na novém materiálu Sepultury hodně znát. Ne, že by třeba “Kairos” (produkce Roy Z) bylo v tomhle ohledu o moc horší, ale Robinsonovi se povedlo překřížit desetiletí a vrátit legendu na výsluní tím, že se sice postaral o to, aby zněla old schoolově, ale zároveň ji nenechal utopit se v minulosti a nezapomněl, že žijeme v jednadvacátém století. Takhle by měla vypadat postupná resurekce značky, která na tom sice není úplně špatně, ale má už také své lepší dny za sebou.
Jen zběžně přejedu nejzajímavější kousky. Úvod obstarávající “Trauma of War” do vás hned na začátku poslechu bez skrupulí napere jeden z největších nářezů, který lze mezi novými songy najít. Hnedka je cítit dosti oldschoolový rezonující zvuk. Následuje impozantně provedená “The Vatican”. Začíná dech beroucím chrámovým chorálem v pozadí s bitím zvonů a po psychedelickém přeskoku do samotné písničky nastupuje jedna z nejlépe kompozičně vystavěných skladeb, kde není nouze o zábavné melodie a chytlavé mezihry. Dále mám v oblibě “Tsunami” s její super kytarovou částí, dlouhý a pomalý “Grief” nebo cover (v těch si Sepultura v poslední době zvlášť libuje) “Da Lama ao Caos” od Chico Science & Nação Zumbi. Etnické prvky, bubínky a zvuk typický pro Sepulturu osmdesátých let. Bomba, paráda, luxus. Takhle kdyby vypadalo celé album, není co řešit a sahám po desítce.
Tak, máme to za sebou. “The Mediator Between Head and Hands Must Be the Heart” je bezpochyby tím nejlepším, co si můžete od současné Sepultury poslechnout. Atmosféra, zábavnost, mix a produkce – tohle vše stačí k tomu, aby na vás z obalu vykouklo povedené album, kterých se v poslední době na přesyceném trhu už tolik nevyskytuje. Prvotní tvorba zůstala nepřekonána, ale ruku na srdce – kdo něco takového ještě dnes očekává? Jsem maximálně spokojen a vyšší hodnocení nedávám pouze z obavy, že se jedná o výjimku mezi ne-zas-tak dobrými alby a že příště budeme mít co dočinění třeba s druhým “Nation”. Ale snad ne.
Další názory:
Klidně to řeknu hned na rovinu, aby bylo jasné, že můj názor není úplně relevantní, ale Sepultura je už dávno kapela, která mě moc nezajímá. Ne, že bych proti téhle legendě něco měl, určitě má můj respekt, zároveň ani nejsem nějaký ortodoxní fanoušek Cavalerova klanu, takže rozhodně nebrečím kvůli tomu, že už tam není ani jeden ze svého času ústřední bratrské dvojice není, jednoduše jen nemám sebemenší potřebu tuhle skupinu poslouchat. Abych řekl úplnou pravdu, tak poslední deska Sepultury, kterou jsem slyšel, byla “Nation”, což už je dobrých dvanáct roků. Co se novinky “The Mediator Between Head and Hands Must Be the Heart” týče, neměl jsem v plánu na daném stavu věcí něco měnit, nicméně hodně slušná hodnocení obou kolegů mě nakonec přesvědčila, abych dal brazilské veličině opět šanci, a tak se také stalo. Ta muzika je úplně v pohodě, nemůžu říct, že bych proti ní cokoliv měl, album jsem si poslechnul a neměl jsem s ním problém, ale na druhou stranu to není nic, co bych prostě chtěl poslouchat. Jednoduše mě to nebavilo natolik, abych se na další více jak hodinové kolečko brazilského metalu nějak zvlášť těšil, spíš jsem si to pouštěl tak nějak z “povinnosti”, abych si kvůli hodnocení dokázal utvořit nějaký názor. Když to řeknu jinak… právě teď mi tu “The Mediator Between Head and Hands Must Be the Heart” hraje, jenže jakmile dopíšu tenhle odstavec, tak to album smažu a už nikdy se k němu nevrátím. Uznávám, že kvalita tam zcela nepochybně je a že je tohle hodnocení hodně subjektivní a možná svým způsobem i trochu nespravedlivé, ale z mého osobního úhlu pohledu bohužel nemůžu dát víc. H.
V nedávném říjnovém eintopfu jsem vyřkl předpověď, že Cavalerovic partička nakope s novinkou “Savages” sepulturovskému “The Mediator Between the Head and Hands Must Be the Heart” zadek, a nyní zpětně musím uznat, jak šeredně jsem se mýlil. Vůbec poprvé mě aktuální Sepultura kolem Derricka Greena a Andrease Kissera baví víc než formace jejich bývalého frontmana. Sepultura nemusela nic změnit, pořád hraje ten svůj agresivní groove/thrash, ovšem tentokrát se jí povedlo jednotlivé skladby vyšperkovat do takového stavu, že se dá hovořit o po všech stránkách povedeném zářezu. “The Mediator Between the Head and Hands Must Be the Heart” má neuvěřitelnou sílu a to, co dříve působilo jako bezzubý pokus o brutalitu (poslední slabota jménem “Kairos”), má hlavu a patu. V žádném případě nemůže být řeč o nejlepším počinu Sepultury v rámci její bohaté historie, ale pokud si vezmu alba s Derrickem Greenem, tak nemá novinka konkurenci. Těžkotonážní úvod v podobě “Trauma of War” a “The Vatican” má takový dopad, že mi chvíli trvalo, než jsem jej rozdýchal. Velmi zajímavá je pomalá “Grief”, která umožňuje v půlce alba na chvíli si odpočinout. Závěrečný cover “Da Lama ao Caos” od Chico Science & Nação Zumbi zase vzdáleně dává vzpomenout na “Roots” a kupodivu to nepůsobí jako laciný pokus o oprášení “zašlé” slávy. Novic za bubenickou stoličkou se uvedl velmi dobře a rozmetal tak pochyby o tom, proč si kapela vybrala takového mladíčka, když vzhledem ke svému statusu mohla sáhnout po nějakém větším jménu. Nemá smysl chodit okolo horké kaše. Nové album se Sepultuře prostě povedlo, a pokud se příště ukáže, že to není jen náhoda, tak jsem ochotný vzít Kissera a jeho partu na milost, protože po těch letech, co jsem na ně kvůli jednomu horšímu albu za druhým házel špínu, si novinkou vysloužili mou pozornost. Kaša
M.D.K. už existují někdy od roku 1997 a vloni jim vyšla u českých Bizarre LeprousProduction jejich třetí deska. Zní asi následovně: do městského systému odpadního potrubí byli vecpáni tři čuníci a unášeni jeho obsahem kvičí a chrčí. Všude kolem teče hnis a bublají exkrementy.
Kanalizační výplachové zvěčnili svůj výlev do 15 částí. Svoje kusy nazvali například “Flora Vaginal Vermiculosa”, “Andrei Chikatilo – The Red Ripper”, “Psicopatia E Pervesão” a já jsem rád, že nemám k dispozici texty. Muzikantský výkon aktérů tohoto odpadního výlevu je až žalostný. Potrubím se jen tak nechávají unášet a různě přitom do sebe narážejí. Pokud na “Into the Pussymorgue” existoval nějaký kytarový nápad, tak byl schován za naprosto šíleně zkreslený zvuk. Čuníci zřejmě měli pádný důvod. Se sehraností si totiž příliš hlavu nelámou. Při finální “Açougue De Carne Humana” jsem opravdu nabyl vážné podezření, že vše vymysleli a nahráli jen tak. M.D.K. se s úrovní našich domácích kapel nemohou vůbec rovnat. Nahrávka má sice slušný zvuk, ale celkový sound vyvolává iluzi odpadu v jeho nejrůznějších formách. Bezmocné. Tím nejlepším na celém nosiči je obal. Na něm jsou namalované dvě zombie lesbičky, kterým lezou střeva z břich. Znatelně nejvíce pracná část celého pokusu.
Mě by celkem zajímalo, co se skrývalo za rozhodnutím Bizarre Leprous Production vydat takovýhle blivajz. Jestli chcete někoho pořádně nasrat, kupte mu k narozeninám tohle.
Země: Brazílie Žánr: thrash metal Datum vydání: 23.2.2013 Label: selfrelease
Tracklist:
01. Agonizing in Faith
02. Living in Contradiction
03. Voices of the Exile
04. Ideology
05. Fuck in the Name of God
06. Labor
07. We Are Sick
08. Dust in Our Eyes
09. Intimate Verses
10. Disturbed
Esdrelon není pouze území v Palestině, zvané též jako “údolí armaggedonu”, ve kterém má být dle proroctví započata válka proti Izraeli, ale taky jihoamerické trio, které šíří svou verzi zkázy mezi posluchače tvrdší muziky. Když se řekne thrash metal a Brazílie v jedné větě, tak vsadím boty, že většině z vás vypluje na mysl Sepultura. Esdrelon k této legendární partě nemají zas tak daleko, zejména k jejímu období z konce osmdesátých let, protože ve své tvorbě, kterou nyní demonstrují na prvním albu “Dust in Your Eyes”, kombinují prvky thrash metalu a amerického death metalu.
Z obou zmíněných stylů si samozřejmě převzali za své jen ty nejlepší identifikační znaky, takže s ostrými thrashovými kytarami a bicími se mísí death metalový chropot a pěkně z hluboka bublající baskytara. Výsledek zní tak trochu jako srážka starších Kreator a Obituary, což není vůbec špatná kombinace, která sice v podání Esdrelon vyznívá místy trošku nevyzrále a naivně, přesto však natolik sympaticky, abych měl chuť se do desky pouštět opakovaně. Onu naivitu a nevyzrálost lze spatřit jak v lyrických postupech, tak v kompoziční stránce, kdy jsou některé momenty k sobě šroubovány tak trochu násilně a samoúčelně ve stylu “teď by to chtělo sypačku, teď zase sólo a tady pro změnu trošku zpomalit”. Přesně takhle na mě působí třeba titulní “Dust in Our Eyes”, ve které jsou akustické momenty dosazovány natolik nešikovně, až jsem nevěděl, jestli to borci myslí vážně.
Deska samotná pak v průběhu deseti skladeb na ploše padesáti minut sází zejména na drive a energii, což jsou faktory, kterých má většina skladeb dostatek. Žádné zbytečné kudrlinky, leč troška progresivních či technických postupů identifikovat lze, ale ve většině písní se jde tvrdě na věc. Přiznám se, že při úplně první poslechu úvodní skladby “Agonizing in Faith” jsem se zhrozil zvuku, který zněl ještě hůř, než ta nejpochybnější undergroundová norská black metalová parta a přemýšlel jsem, zda to nemám vypnout, nicméně se záhy ukázalo, že to je forma jakéhosi intra, takže po dvaceti vteřinách začne zběsilá jízda stavějící na kořenech výše popsaných. Dvojice Darcio Aguilar a Cleber Beraldo, která má mezi sebe rozděleny strunné nástroje a vokály, si v průběhu skladby úvodní několikrát vymění slovo, a vzhledem k tomu, že jeden z nich disponuje klasickým chropotem a druhý výš posazeným blackovým skřehotem, tak album získává na větší variabilitě, než kdyby stálo pouze na jednom z nich, protože přiznejme barvu, žádný není nikterak osobitý vokalista, aby dokázal utáhnout celou desku. Do plné sestavy nám schází ještě bubeník Jack Ferrante, který hraje takový ten žánrový standard, nicméně momenty, které stojí hlavně na něm a na výrazné baskytaře Aguilara, nejsou vůbec špatné.
Musím přiznat, že první půlka alba mi přijde o chlup silnější, protože závěr trošku kazí slabší titulka a nevýrazná “Disturbed”, která zaujala maximálně kytarovým sólem. Vrchol desky dle mého skromného názoru přichází s techničtější “Voices of the Exile”, na starou strunu brnkající oldschoolovou “Ideology”, která neskrývá svou inspiraci v německé odnoži thrash metalu, a brutální “Fuck in the Name of God” s parádní basovou linkou. Abych nebyl svině, tak z konce alba nesmím opomenout schuldinerovskou “Intimate Verses”, která má fakt grády. Je pravda, že v téměř každé skladbě bych mohl vyjmenovat pasáž, která mi připomíná některou ze starých klasik, které mají borci určitě nastudované dobře, ale celkový dojem z dobře šlapající desky mi to nenarušilo.
Pro fanoušky výše uvedených stylů je “Dust in Our Eyes” povinná záležitost, která zaručeně neurazí. Já sám jsem se při poslechu Esdrelon slušně bavil, až jsem byl překvapen, do jaké míry mě deska zaujala, protože jsem na základě “Living in Contradiction”, kterou jsem slyšel v předstihu, čekal desku mírně přímočařejší a tím pádem i ne tak trvanlivou, čímž nechci říct, že by zmíněná skladba byla špatná, jen jsou na placce i lepší. Pokud brazilské partě prominu zprasený obal, na který se nedá dívat, tak je jejich novinkova povedená, zvlášť vezmeme-li v úvahu fakt, že se jedná o debut. Album, které si na chvíli určitě zapamatuju, si horší sedmičku zaslouží.
