Datum: 2.2.2014 Místo: Praha, Storm Club Účinkující: Kataklysm, Krisiun, Fleshgod Apocalypse

Žižkovský Storm Club postihla v neděli 2. února 2014 mohutná personifikovaná živelná katastrofa, jejímž prologem byla apokalyptická symfonie i likvidační četa tajné základny ze dna měsíčního Moře krizí. A fanoušci byli nadšeni z povedeného death metalového koncertu. Kataklysm, kteří v říjnu vydali novou koncepční desku “Waiting for the End to Come”, kromě několika málo festivalů nejeli turné po Evropě přes tři roky, což nyní nahnalo množství věrných přívrženců do žižkovského “klubu ve sklepě”, jak jsem na základě prvotního dojmu prostor překřtil, ovšem i čím dál tím populárnější symfonici Fleshgod Apocalypse a deathoví Krisiun přitáhli pozornost mnoha jedinců…

Vzhledem k tomu, že tato akce byla zároveň mou první návštěvou Storm Clubu (známého spíše pod svým dřívějším názvem Matrix), chvíli mi trvalo, než jsem se zorientoval a pochopil, že podezřelý vchod, jenž je k adrese připojen na Google mapách, slouží skutečně pouze k bowlingové herně a ke vstupu do sklepa je třeba blok budov obejít. Poměrně drobná chodba byla víceméně ucpána frontou na šatnu, jež se sice pohybovala ztuha, přesto neubrala entusiasmu natěšených fanoušků, kteří se poté již prodírali kontrolou lístků a šli ukořistit kelímek nějakého ne nutně (ale asi dost často) alkoholického nápoje. Vzadu relativně velkého sálu se tyčilo neúměrně drobné pódium, které bylo rozdělené dvěma nosnými sloupy, takže během koncertu se občas hudebníci schovávali (zejména klavírista Fleshgod Apocalypse šel snadno přehlédnout, což je vzhledem k jeho svižným prstům trochu škoda).

Vzhledem k precizním studiovým výtvorům italských death metalových symfoniků Fleshgod Apocalypse, kteří nabízí chytlavou a propracovanou kombinaci tvrdosti s epičností, jsem byl asi nejvíce z celého večera zvědav na živou prezentaci právě této skupiny (ba možná právě oni byli prvním impulzem, proč tento koncert navštívit, vzhledem k tomu, že jsem si je nechal trestuhodně uniknout, když zde byli loni společně se Septicflesh a Carach Angren). Bohužel právě Italové byli postiženi z večera asi nejhorším zvukem, což znamenalo, že symfonické party i kytary nakonec podléhaly dunivým basům, přičemž ani famózní bubenický zázrak Francesco Paoli nakonec nevynikl tak, jak jsem čekal. Na pódium vtrhli jak jinak než v otrhaných společenských oděvech, jimiž ilustrují své směřování jak k vážné, tak brutální hudbě, přičemž nebýt zvuku, jejich projev byl energický a sympatický. Bohužel však ozvučení trochu zahlazovalo nuance, kterými se mohou studiové desky pyšnit, hostující operní zpěvačka pak byla utápěna dost zoufalým způsobem. Přesto se při notoricky nejznámější “The Violation” vytvořil celkem přijemný kotlík u pódia.

Brazilce Krisiun jsem do té doby znal pouze prostřednictvím desky “The Great Execution”, jež nabízí nikterak objevný, přesto výjimečně bavící death metal nejklasičtější školy. Musím uznat, že na pódiu jejich hudba fungovala perfektně, na rozdíl od Fleshgod Apocalypse kytary dostaly říznější charakter, což utvořilo zvuk čitelnějším a energie z vystoupení přímo čišela. Mezi vrcholy setu patřila pravděpodobně sympaticky rytmická “Descending Abomination” a “Blood of Lions”, obojí z již zmiňovaného alba, ovšem Krisiun vzdali hold i legendárním Venom coverem “Black Metal”. Kotel se rozrůstal a z pódia byl podporován a já osobně dostal impulz k podrobnějšímu prozkoumání tvorby těchto energických udržovatelů žánru.

Sál se ještě trochu zahustil a v pauze před hlavní hvězdou večera spustil z reproduktorů začátek alba “Brave New World” od Iron Maiden, takto si nedočkaví fanoušci alespoň mohli zahalekat refrény prvních několika písní z tohoto výborného comebackového alba britských heavy metalových legend. Po nějaké době konečně dorazili kanadští titáni v čele s charismatickým Mauriziem a po intru, které obstarával Zimmerův soundtrack k “Temnému rytíři”, se rozjela hitová palba “Let Them Burn” z alba “In the Arms of Devastation”. Pestře stavěný setlist nás oblažoval ráznými i valivými riffy, přičemž atmosféra rostla. Několik fanoušků pravidelně vyskakovalo na pódium, aby zapařili s kapelou, což hudebníky nevyvedlo z míry a byli vstřícní (Maurizio nechal jednoho z nich zagrowlovat), securiťáci se sice netvářili moc mile a odváděli některé, přesto nejčastějším odchodem z pódia byl crowdsurfing. Nejednou byl celý sál v pohybu a šlapavé rytmy hýbaly masou lidí a uváděly mysl do apokalyptického transu. Nadšení sálu z kataklysmické destruktivity nepolevovalo, ba spíše gradovalo v průběhu koncertu, až mě překvapovalo, kde ti lidé berou tolik energie (obzvláště když jsem pomyslel na to, že jdu druhý den do školy, kde mě čeká speciální trojhodinovka matematiky). Všudypřítomné létající hřívy i mohutná gesta, vepředu standardní kotel s nadšenými (ač jistě už pomlácenými) surfery, jejichž nohy byly občas jediné, co z nich chudáků bylo vidět. Nový bubeník Oli Beaudoin předvedl hbitost svých rukou v bubenickém solu, Maurizio byl obejmut fanynkou, která vyšplhala na pódium, Dagenais i Barbe své nástroje ovládali s přehledem a hudebnickou profesionalitou. Přesně to, co na studiovkách občas už trochu zavání sterilní hoblařinou (ruku na srdce, od “Serenity in Fire” až na výjimky Kataklysm zůstávají věrní heslu “kout železo, dokud je žhavé, a fanoušky moc neurazit nějakými nedejbože experimenty”, dalšího zářezu na bázi legendárního “Temple of Knowledge” se bohužel asi už nedočkáme), naživo šlape perfektně a baví.

Trojice kapel ukázala svůj um s odvážným nasazením a zanechala veskrze pozitivní dojmy. Trochu škoda zvuku Fleshgod Apocalypse a těch pár bezohledných jedinců, kteří si i v klubu s tak nedostačující vzduchotechnikou museli zapálit, případně to zbytečně časté lezení na pódium bych příště ze strany českých fanoušků také spíše vypustil (ale za zlé jim to nemám, tak nějak to k té atmosféře patřilo). A pokud Krisiun opět zavítají do našich končin, třeba tentokrát na vlastní pěst, dost možná je opět navštívím.