Datum: 2.9.2011 Místo: Liberec, Azyl Účinkující: BBYB, Drom, Empty Hall of Fame

Na undergroundových akcích se vyskytuji poměrně často, rozhodně mnohem častěji než na koncertech “na úrovni”, na něž tu povětšinou reporty píšu. Ale občas nezaškodí si na ozvláštnění napsat i nějaký ten článek na pravé podzemí. Tak pojďme na to…

Na úvod jedna věc. Možná jste se sami sebe zeptali, co to je za manýry, přinášet report z warm up party, ale ze samotného festivalu ne. Je to dáno prostě a jednoduše tím, že v sobotu 3. září, kdy regulérní Hradby Fest 2011 proběhl, jsem musel do práce, ale v pátek jsem měl čistě náhodou volno, proto jsem se rozhodl vyjet alespoň na tuhle malou ochutnávku. Z celé sestavy mě popravdě řečeno stejně zajímala jenom ostravská diskotéka BBYB, jež figurovala jak v line-upu festivalu, tak na warm-up party.

Musím se přiznat, že zbylí účinkující pro mne byli velkou neznámou, tudíž jsem se na ně šel podívat spíše stylem “uvidíme, co to bude zač”. O to příjemnější však bylo nakonec zjistit, že toho bylo vidět hodně. Večer zahájili místní Drom, na plakátu nadepsaní jako “liberecká temnota”, a hned to bylo z mé strany obrovské překvapení. Čtveřice předvedla hodně pomalý set s dlouhými emotivními skladbami, které měli velice blízko k současné post-metalové školy ze zámoří. Když pustili jednu rychlejší věc, nemělo to chvílemi daleko až k takovým Wolves in the Throne Room, ale to jen výjimečně, jinak totiž na mysl přicházely spíše formace typu A Storm of Light a jim podobné. Nemám tušení, jak to zní ve studiovém podání (kapela prozatím na kontě jeden nosič), ale naživo to mělo opravdu úžasnou atmosféru. Většinu času zabíraly dlouhé instrumentální plochy, do nichž jen zřídka pronikal uřvaný vokál s (a teď pozor!) českou lyrikou, což mi v tomto žánru přišlo velice neotřelé. Hnidopich by sice neměl problém najít nějaké ty mouchy, jako například sem tam úder vedle, občas ujel zpěv, ale dle mého názoru to prožitku nijak neuškodilo. Vždy jsem tvrdil, že je lepší hudba s několika přehmaty, která má co říct, než precizně zahrané nic. Tohle bylo moc dobré.

Jako druzí se představili Empty Hall of Fame, kteří předvedli tvrdý sekaný hardcore se silným punkovým odérem, v těch nejrychlejších pasážích se otírajícím až o hájemství takové crustu. I když uznávám, že ve stísněném prostoru i tahle muzika měla své kouzlo a možná právě i díky tomu prostředí malinkého betonové krcálku působila až sympaticky podzemně, přesto se mi Empty Hall of Fame nakonec zdáli jako ten nejméně dobrý článek večera, ačkoliv i jejich set mě bavil. Jenže na předchozí atmosféru Drom i na následující apokalyptickou destrukci v podání BBYB byli prostě krátcí, přestože se zcela zjevně snažili a nevypustili ani vteřinku svého koncertu. Dojem však výrazně vylepšil velice výborně vymyšlený závěr, kdy Empty Hall of Fame hráli dokola neustále se opakující pasáž a postupně odcházeli a ubírali po jednom všechny nástroje, což mělo moc pěkný efekt. Jinak plusové body také za výkon baskytaristy a za triko zpěváka s podobiznou Edgara Allana Poea.

Finální tečku tedy obstarávají BBYB. Nijak se netajím tím, že těmto šílencům už nějaký ten pátek fandím, ale protože z Ostravy je to na sever Čech přece jenom trochu daleko, bylo to vůbec poprvé, co jsem je viděl (oni totiž když jednou za 100 let mají někde zahrát, tak třeba dorazí pozdě, viz Metalgate Czech Death Fest). Zatímco z alba BBYB ještě jakž takž působí jako napůl tekkno, napůl grind, v Liberci díky trochu utopené kytaře (jedinému nástroji, který nejel z počítače) zněli spíše jako čistokrevné tekkno s growlingem, k němuž někdo omylem přidal kytaru. Jak se ale ukázalo, i s elektronikou se dá dělat kvalitní peklo a BBYB byli i v konkurenci HC jednoznačně nejextrémnějším účinkujícím večera. Ale ani fakt, že jako jediní neměli stoprocentní zvuk (vážně pochvala za takové ozvučení v tak malém prostoru), nezměnil nic na tom, že ostravské trio předvedlo nefalšovanou destrukci všeho kolem. Dvojice vokalistů řádící přímo u lidí, skoky i s kytarou do publika, řádění po stole, neprostupná palba beatů a správně ujetá projekce, kterou jsem stejně povětšinou ani nestačil sledovat (a stejně byla navíc promítací plachta v průběhu setu stržena, tak to v závěru sledovat už ani nešlo). Co si budeme povídat, prostě náhul jak hovado.

Suma sumárum se jednalo velice podařenou akci za takřka symbolické vstupné, tak podařenou, že jsem to ani neočekával. To všechno mě přivádí k jedné myšlence. Když slyším ze všech stran neustálé nářky na údajnou zoufalou úroveň domácí scény, říkám si, že by občas někteří jedinci měli sundat klapky z očí a uší, rozšířit si obzory dále než jen ke Cocotte Minute a Kabátu a také zvednout zadek a vyrazit na nějakou tu podzemní akci. Občas to totiž dopadne tak dobře, že se v to člověk neodváží doufat (což byl případ Liberce) a nezřídka jde o mnohem silnější zážitek, než jaký vám mohou poskytnout notoricky známá jména, která snad už ani nedokážou překvapit (což byl také případ Liberce).