Země: Švédsko Žánr: hard rock Datum vydání: 2.3.2015 Label: UDR Records Tracklist: 01. War of Kings 02. Hole in My Pocket 03. The Second Day 04. Praise You 05. Nothin’ to Ya 06. California 405 07. Days of Rock ‘n’ Roll 08. Children of the Mind 09. Rainbow Bridge 10. Angels (with Broken Hearts) 11. Light It Up Odkazy: web / facebook / twitter

Švédští Europe jsou od svého návratu na scénu v roce 2004 v laufu a při chuti, protože novinka „War of Kings“ je jejich pátá ponávratová deska a pánové tímto počinem rozdělili svou diskografii rovnoměrně na pět kousků starších, „klasických“ alb, mezi nimiž vládne „The Final Countdown“, a pět nových, svěže moderních alb, z nichž jsem si nejvíc oblíbil poslední „Bag of Bones“. Právě na něm započali Europe nenápadnou cestu otáčení se ke kořenům rockové hudby, s čímž pokračují i letos, a novinka je tak moderně znějící výletní plavbou do 70. let. Do časů, kdy vládli světu Deep Purple a Led Zeppelin, jejichž vliv je v aktuální tvorbě Europe ke slyšení hodně hlasitě.

Mně osobně se aktuální podoba líbí, protože si nedokážu představit, že by se Europe i v roce 2015 snažili o reminiscenci „The Final Countdown“. Místo toho nechali svou vlastní minulost minulostí a točí svěží alba, která i přes nepřeslechnutelný vliv klasických postupů nezní jako laciná recyklace větších jmen. Na „War of Kings“ je tomuto podřízeno vše od skvěle vyváženého zvuku, přes aranže, které dodávají albu punc klasického díla posledních let Europe, až po samotné písničky. Těch se na „War of King“ sešlo jedenáct a všechny ve prospěch celku ctí vzory, jimiž se krom výše zmíněných stali ještě Rainbow, jejichž duch je z několika skladeb cítit taky, přičemž nejsilněji se tomu tak děje u „Days of Rock ‘n’ Roll“ a „Rainbow Bridge“, kterou jsem nevybral jen kvůli názvu.

Jedním z největších lákadel a taháků současných Europe je Joey Tempesta, jemuž to zpívá pořád parádně a jeho plný, silný vokál s noblesou předvádí klenuté melodie v hitovější „Hole in My Pocket“ a stejně tak dokáže procítěně přednášet v pomalejší „Praise You“. Ta se po celou svou délku nijak neutrhne z řetězů, a ačkoli je to vlastně balada, jejichž odpůrcem většinou jsem, tak zrovna „Praise You“ je díky charismatu Joeyho Tempesty tím možná úplně nejlepším momentem, který „War of Kings“ nabízí. Taková „Angels (with Broken Hearts)“ se snaží, seč může, ale na „Praise You“ se ne a ne dotáhnout, ačkoli sólová kytara v druhé polovině je za zvuků kláves opravdovou lahůdkou s blues rockovým feelingem. Jako celek však této položce chybí náboj, jen si tak nějak plyne a ani po delší době jsem si ji nedokázal oblíbit.

To neplatí o úvodní energické dvojici „War of Kings“ a „Hole in My Pocket“. Ty se naopak do paměti dostanou velmi snadno. „Hole in My Pocket“ může působit až lacině vlezle, ale když se člověk zamyslí nad tím, že přesně takovéto jednoduché pecky před nějakými 40 lety utvářely rockovou historii, tak v duchu toho, co chtějí Europe v současné době hrát, je to solidní výsledek. Podobně by se dalo uvažovat i o hybné „Days of Rock ‘n’ Roll“, která to s tou náročností rovněž nepřehání, ale tu jistí skvělý melodický vklad Joyeho Tempesty. Kytarista John Norum sype z rukávu jednu vzdušnější melodii a riff za druhým, takže ačkoli jen oprášil osvědčené postupy, kytary patří na „War of Kings“ k hlavnímu důvodu, proč se tohle album poslouchá tak nenásilně a příjemně.

Jako už klasicky jsem si na „War of Kings“ našel rovněž písně, které mi přijdou i na poměry let nedávných v Europe slabšími. Mluvím hlavně o třetí „Second Day“. Ta je taková nenápadná, a přestože melodie v refrénu je silná, tak celkově je to jedna z těch skladeb, kterou jsem při poslechu zrovna nemusel. Totéž platí o „California 405“, již zdobí silný bluesový vliv a klávesy jsou v ní parádní, avšak i při její stopáži něco málo přes čtyři minuty mi přijde plytká a taková nijaká. Naštěstí těchto písní na „War of Kings“ víc není, takže pokud připočtu ještě slabší baladu „Angels (with Broken Hearts)“, o níž už řeč byla, tak se Europe drží v počtu slabších skladeb na akceptovatelném maximu, který celkový poslech zas tak moc nenaruší. A navíc, i když jsem tyto kousky vypíchl s účelem poukázat na negativa desky, tak to nejsou žádné příšery, jež by se nedaly přežít.

Je fajn, že jsou Europe zpátky. Ne, že by bez nich rocková scéna nebyla tím pravým ořechovým, ale ten jejich hard rock starých časů v moderním kabátku se prostě poslouchá tak hezky, že ani díky „War of Kings“ si své jméno tito Švédové nijak nezkazí. V kontextu novějších alb, která následují po návratu v roce 2004, je „War of Kings“ v těsném závěsu za svým předchůdcem, jenž mě bavil o malý kus víc, což při jeho kvalitách není úplně špatná vizitka.

Země: Švédsko Žánr: hard rock Datum vydání: 18.4.2012 Label: earMUSIC Tracklist: 01. Riches to Rags 02. Not Supposed to Sing the Blues 03. Firebox 04. Bag of Bones 05. Requiem 06. My Woman My Friend 07. Demon Head 08. Drink and a Smile 09. Doghouse 10. Mercy Your Mercy Me 11. Bring It All Home 12. Beautiful Disaster Hodnocení: 8/10 Odkazy: web / facebook / twitter

Tak Europe nám vydávají již čtvrté album od svého návratu. Přiznám se, že někdy v roce 2004, kdy se velice nečekaně vrátili na scénu, bych si nevsadil ani zlámanou grešli na to, že kapela bude úspěšně fungovat i v roce 2012. Spíše jsem očekával, že se budou snažit navázat na svá melodická heavy/glam metalová léta, zjistí, že už to netáhne jako za starých časů, a zabalí to po jednom albu/turné. Světe div se, ale Europe na návratovém albu “Start from the Dark” přišli s novým soundem a celkově se album vymykalo jejich dosavadní tvorbě. Bohužel s kvalitou materiálu už to bylo slabší, deska byla celkem zbytečně naředěná nudnými baladami, kterých obsahovala až moc. Několik dobrých skladeb se sice našlo, ale ty neměly dostatečnou sílu, aby dokázaly něco zachránit. Na následujících “Secret Society” a “Last Look at Eden” ukázali, že se nebojí trochu experimentovat, zatímco první jmenované bylo moderní a trošku tvrdší variací na starší alba, druhé se neslo spíše v melodických hard rockových vodách.

Bylo pro mě docela záhadou, kam že se Europe hodlají na své novince posunout. Odpověď na tuto otázku pomohlo částečně rozluštit angažování Kevina Shirleyho na producentskou pozici. Tento borec má za sebou spolupráci mimo jiné s Iron Maiden, Dream Theater, Led Zeppelin či v poslední době nejvíc s Joe Bonamassou. Pokud se podíváme, kam se kapela na “Bag of Bones” vydala, řekl bych, že právě Shirleyho práce na posledních albech blues rockového kytaristy Joe Bonamassy byla tím hlavním impulsem, který Europe donutil jej oslovit.

Novinka se totiž oproti všem svým předchůdcům netají inspirací v klasickém hard rocku à la Deep Purple a americkém blues rocku. Zvuk je hutný, opravdu povedený, o tom není pochyb. Není rovněž nutné mluvit o výkonech jednotlivých členů, že borci umí, je jasné. Joey Tempest je profík každým coulem a přijde mi, že jeho hlas je silnější album od alba. Na “Bag of Bones” občas zabrousí do sfér, kde vládne Glenn Hughes, a jeho procítěný rockový vokál má tu magii ohromit na první poslech. Tím bych ve vás nechtěl vzbudit pocit, že zbytek kapely nějak zaostává a hraje za Joeym druhé housle. Kapela zní na “Bag of Bones” neuvěřitelně sehraně, úplně přesně si dokážu představit, jak jej Europe nahrávali spolu v jedné místnosti, protože taková ta živá atmosféra z alba dýchá na všechny strany. V tomhle vidím asi největší přínos Shirleyho, který je tímto způsobem nahrávání už trošku proslulý (neříkám, že je jediný, kdo tento způsob propaguje, ale dělá to dobře) a sklízí za to zasloužené vavříny.

Několikrát jsem zde zmínil hard rock a blues rock, protože přesně takové nové album je. Hodně se zde těší z odkazu Deep Purple, Whitesnake či UFO, ovšem v moderním pojetí, žádné bezhlavé kopírování. Úvodní “Riches to Rags” je díky Tempestově hlasu hodně podobná současné tvorbě Glenna Hughese. Skladba je postavena na houpavém rytmu, který rozhýbe každého. S další položkou přichází podle mě první vrchol alba. “Not Supposed to Sing the Blues” je pecka ve středním tempu, která stojí především na chytlavém riffu a ještě chytlavějším refrénu. Nemůžu si pomoc, ale hodně z této skladby cítím tvorbu Joe Bonamassy a Led Zeppelin. Jméno prvního jmenovaného zde padlo již víckrát a mám k tomu důvod, pominu zvukovou a částečně i obsahovou podobnost, ale Joe svou slide kytarou přispěl do titulní “Bag of Bones”, která patří mezi to nejpovedenější na desce, vyzařuje z ní neuvěřitelná síla a na první poslech zaujme velice chytlavý refrén.

Zhruba v půlce alba přijdou na řadu i méně povedené skladby jako třeba utahaná “My Woman My Friend” či tuctová “Demon Head”. Ve prospěch prvně jmenované mluví jedině použití hammondů, kterých si zde jejich fanoušci užijí. Tenhle nástroj miluji a kdykoli ho nějaká kapela použije, tak si mě zaručeně získá. Škoda, že na albu nezískaly větší prostor, vzhledem k hudebnímu směřování “Bag of Bones” bych si však dokázal představit, že budou mít dominantnější postavení. Závěr alba je naštěstí opět o něco silnější – “Doghouse” zaujme kytarovou linkou a sólovými kudrlinkami, které celou skladbu šikovně proplétají; dočkáme se samozřejmě i balady, které nás Europe nemůžou ušetřit, ale tentokrát se pochlapili a naservírovali povedený kousek. “Bring It All Home” nezní přehnaně podbízivě, jako to kapela na posledních deskách uměla, ale jedná se o vkusnou rockovou baladu podbarvenou piánem.

Celkově vzato se “Bag of Bones” povedlo, z novodobé ponávratové éry jej dokonce považuju za nejsilnější. Obsahuje dostatečné množství kvalitních a chytlavých skladeb, nosných nápadů a špičkový zvuk. Je fakt, že několik prvních poslechů jsem byl o dost nadšenější, nicméně deska se mi relativně rychle oposlouchala, ale sjížděl jsem ji dost často, takže se na druhou stranu ani nedivím. Jestli bude mít “Bag of Bones” takovou sílu aby přežilo několik desetiletí jako například “The Final Countdown”? To určitě ne, ale nic to nemění na tom, že máme co dočinění se skvělou rockovou nahrávkou.