Archiv štítku: Finnr’s Cane

Finnr’s Cane – Elegy

Finnr's Cane - Elegy

Země: Kanada
Žánr: atmospheric metal
Datum vydání: 20.7.2018
Label: Prophecy Productions

Tracklist:
01. Willow
02. Elegy
03. Strange Sun
04. Empty City
05. Earthsong
06. Lacuna
07. A Sky of Violet and Pearl

Hrací doba: 41:50

Odkazy:
web / facebook / bandzone

K recenzi poskytl:
Dewar PR

Myslím, že snad každý z nás má nějaké kapely, u nichž slyší objektivní kvality, přesto je nepotřebuje nebo snad dokonce ani nechce poslouchat. Kapely, proti nimž člověk nemůže říct nic vyloženě špatného a které třeba i uznává, ale sám nemá důvod jim věnovat svůj čas.

Pro mě osobně k nim tak trochu patří i Kanaďané Finnr‘s Cane. Ačkoliv u nich se jedná spíš o ten první případ, tedy že víc nepotřebuji, než že bych nechtěl. Respektive tedy – jejich první desku „Wanderlust“ z roku 2010 jsem vlastně ani neslyšel. Mé pozorování se tím pádem opírá zejména o druhé album „A Portrait Painted by the Sun“ z roku 2013. To jsem se svého času snažil poslouchat docela dost a měl jsem z něj přesně ten pocit, jejž jsem se snažil popsat výše – slyšel jsem, že to je vlastně dobré, ale mě samotného to úplně stoprocentně neoslovilo a nenašel jsem žádný skutečný důvod, proč bych si měl Finnr‘s Cane oblíbit. Což je ostatně i důvod, proč jsem se poté zpětně nevracel ani k „Wanderlust“.

Od té doby uběhlo již celých pět let, během nichž o Finnr‘s Cane nebylo příliš slyšet. Anebo třeba bylo, ale přinejmenším já jsem nenaslouchal. Faktem nicméně zůstává, že od té doby Kanaďané nic nevydávali až do letošního roku, kdy pustili do světa třetí dlouhohrající nahrávku „Elegy“. Právě ta mě přiměla dát Finnr‘s Cane druhou šanci.

Hádám, že asi nikdo z vás nespadne ze židle překvapením, když řeknu, že ani na „Elegy“ se karta nijak zásadně neobrací. Finnr‘s Cane pro mě zřejmě i nadále zůstanou skupinou, kterou sice budu tiše respektovat, ale ani se o ni nebudu zajímat. Několik postřehů k novince bych si přece jenom dovolil připojit. Některé z nich by totiž mohly leckoho z čtenářů přesvědčit, že vás by naopak Finnr‘s Cane zajímat mohli.

Jedním z takových je nenápadné sdělení, že mi Kanaďané na „Elegy“ v mnohém připomínají Agalloch. Portlandská formace bývala v našich končinách dost oblíbená, tudíž věřím, že někoho z vás by tím pádem mohlo „Elegy“ začít zajímat. Takhle silnou podobnost si z „A Portrait Painted by the Sun“ nevybavuji, ale klidně to berte s rezervou, poněvadž paměť je děravé zařízení a mívá sklony zkreslovat. Každopádně, ty asociace jsou třeba v písni „Willow“ opravdu nepřeslechnutelné, zejména v její druhé polovině. Paradoxně, ta první část, kde se duch Agalloch ozývá o poznání méně, mi přijde záživnější.

Dále bych přihodil sdělení, že „Elegy“ je o něco poutavější ve své druhé půli. Pomyslným mezníkem budiž pohodová instrumentálka „Empty City“. Od ní dál má album místy opravdu co nabídnout. „Earthsong“, „Lacuna“„A Sky of Violet and Pearl“ ve svých útrobách ukrývají velmi dobré momenty. Což je dost příjemná změna oproti fádní titulce a rovněž nepříliš zajímavé „Strange Sun“.

Finnrs Cane

Když se ovšem na album podívám jako na celek, stále mám pocit, že mu něco málo schází. Dílčí pasáže jsou dobré až skvělé, ale dojem trochu sráží horší první půlka. Navíc i v těch písničkách z pozdější části desky se tu a tam najde moment, který mi úplně neleze pod fousy a dokázal bych si představit, že by se mu dalo věnovat víc péče. Nepopírám ovšem, že všechno z toho může být jen můj subjektivní pocit, takže od poslechu vás nechci vyloženě odrazovat.

Navíc si myslím, že v rámci těch atmosférických měkčích metalů je rozhodně důstojnější poslouchat Finnr‘s Cane než třeba Alcest a jim podobné. Když nic jiného, u Finnr‘s Cane mám pořád pocit, že poslouchám rozumně provedenou hudební produkci, nikoliv úlitbu rozervané duši homo-melancholika. Stejně bych řekl, že navzdory řečenému patří Finnr‘s Cane společně s Fractal Generator k tomu zajímavějšímu z projektů Darrena Favota, protože jde pořád o výrazně lepší hudbu než třeba As Autumn Calls nebo Wolven Ancestry.


Finnr’s Cane – A Portrait Painted by the Sun

Finnr's Cane - A Portrait Painted by the Sun
Země: Kanada
Žánr: doom / atmospheric black metal / ambient
Datum vydání: 1.11.2013
Label: Prophecy Productions

Hodnocení:
H. – 7,5/10
Atreides – 7,5/10

Průměrné hodnocení: 7,5/10

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

První pohled (H.):

Musím říct, že tohle album se nakonec stalo větším oříškem, než jsem původně očekával. Zpočátku mi totiž druhá deska “A Portrait Painted by the Sun” kanadských Finnr’s Cane přišla poměrně dost nezáživná a suchá i přes veškeré zcela jasné objektivní a papírové kvality. Ačkoliv z nejednoho momentu formálně sálala hloubka, ve skutečnosti mi to nedávalo tolik, kolik bych od kapely s podobným zaměřením a stylovým záběrem očekával.

Jak už tomu tak bývá, až se zvýšeným počtem poslechů se “A Portrait Painted by the Sun” konečně pořádně vybarvilo a začalo mě skutečně bavit. Ačkoliv stále platí, že jsem od Finnr’s Cane čekal ještě víc, než se mi ve výsledku dostalo i po řádném vstřebání, už bych nyní neměl problém označit “A Portrait Painted by the Sun” za nahrávku, která je přinejmenším alespoň zajímavá. Atmosféra je velice povedená, a i když pár slabších místeček se najde, ve větší části alba funguje opravdu na výbornou, obzvláště v samotném závěru desky, kde se podle mě nacházejí ty nejlepší skladby. Zejména mám na mysli uhrančivou dvojici “A Great Storm”, která je pro mě asi tím největším vrcholem celého “A Portrait Painted by the Sun”, a hned následující “Time Is a Face in the Sky”.

Hodně se mi líbí, že i přesto je nahrávka hodně ucelená a nejlépe funguje jako celek, protože když si například pustím samotnou “A Great Storm”, nějakým způsobem mi nepřijde tak moc silná jako v kontextu zbylých písniček. Na druhou stranu je ale také příjemné, že zatímco většina skupin v podobných atmosférách vysoce přestřeluje hodinovou délku, Finnr’s Cane udrželi hrací dobu “A Portrait Painted by the Sun” v rozumných mezích, díky čemuž pak album vůbec nemá šanci nudit, jakmile se v něm trochu rozkoukáte.

I přes počáteční rozpaky a nedůvěru si mě Finnr’s Cane nakonec získali na svou stranu, a i když už nyní uděluji relativně vysoké číslo (po prvním poslechu bych dával o poznání méně), jsem si jistý, že tohle kanadské trio má ještě na víc, protože ten potenciál je v tom obrovský.


Druhý pohled (Atreides):

Kanadští Finnr’s Cane jsou přinejmenším záhadnou kapelou. Trojice vystupuje zásadně pod přezdívkami a o jejich uskupení je toho známo jen málo. Ví se jen to, že před třemi lety vrhli do světa svojí prvotinu “Wanderlust”, která v rámci žánru sice není kdovíjak přelomová, vykazuje však mnohé kvality a silnou atmosféru. Přinejmenším nic víc jsem z běžně dostupných údajů nezjistil, když jsem si hledal informace v rámci poslechu jejich novinky “A Portrait Painted by the Sun“, kterou mě kapela velmi příjemně překvapila.

Stejně jako na předchozím albu, i tentokráte kapela mísí charakteristický doom/black s (neo)folkem a téměř ambientními pasážemi. Oproti “Wanderlust” je však “A Portrait Painted by the Sun” podstatně kytarovější, dává větší důraz na black metalovou složku. Kytarista a zpěvák přezdívající se The Bard se však nesnaží o co nejšílenější směsku riffů, nýbrž se svoji práci snaží přizpůsobit přírodně laděné atmosféře alba, o kterou tu jde především. Občas si říkám, že je to trochu škoda, riffy jsou v jeho podání vážně dobré, občas jim ale chybí hloubka, prostě to něco, co vás prostě usadí na zadek a nechá vás zírat s otevřenou pusou.

Naštěstí však nestojí album pouze na kytaře. Vedle bubeníka, jenž si poněkud lakonicky říká The Peasant, je nejvýraznější práce The Slave, kterou typuji na jedinou ženštinu v kapele. Její “otrocká” práce zahrnuje violu a klávesy, kterých sice není užito tolik, co na “Wanderlust“, přesto spolu s akustickými vydrnkávačkami velmi pěkně dokreslují atmosféru alba po melodické stránce. Celý projev zastřešuje Bardův blackový skřehot. Není ho sice moc, celou dobu se však drží v jedné rovině a možná by nebylo od věci občas zkusit čistý vokál. Jinak jde ale o album velmi příjemné svou meditativní, přírodně laděnou atmosférou. Jediná větší výtka tak směřuje k jistým rezervám, které brání tomu, abych si z “A Portrait Painted by the Sun” kecnul na zadek jako malé děcko a s vykulenýma očima vnímal, jak se poněkud nevšední deska noří do mé hlavy.