 |
|
Datum: 8.6.2017
|
Když se Föllakzoid objevili v Praze před několika lety, prošvihnul jsem to. Tenkrát za to nemohla ani jedna z oblíbeného triumvirátu výmluv prachy / čas / druhý den vstávám. Jednoduše jsem se o koncertu dozvěděl až po jeho konání a pěkně mě to sralo. Letošní opáčko jsem si tedy nechtěl nechat a nakonec ani nenechal uniknout. Krautrocková psychedelie Chilanů totiž dokáže krásně zamotat hlavu i z desky, tudíž jsem věřil, že v živém podání to bude ještě lahodnější kus zdrogované muziky.
Hipsterské doupě Underdogs‘, kam byl koncert krátce před soudným dnem přesunut z původně zamýšleného Thereminu, jsem nakonec našel, tak hurá na věc. Jako místní support se představili Orient, o jejichž existenci sice vím, ale jinak jsem to zatím vůbec neposlouchal. Trojice se mi představila jakožto hudebně experimentálnější formace s nejednoznačným žánrovým zařazením. A bohužel i nevyrovnanou kvalitou.
Hodně zhruba by se snad dalo říct, že se v tom mlátil industrial, jemnější elektronické styly a post-rock. V momentech, kdy Orient zabrali a vydali se do tvrdších míst s beaty, které dokázaly vcelku zodpovědně promasírovat vnitřnosti, to bylo dobré, v jedné chvilce to dokonce vyhnali tak daleko, až začali pokukovat po noisu. Na druhou stranu, vyskytovaly se zde i minuty nudy a nijakého postového kňourání. Slabé mi připadaly především pasáže, v nichž dominovala kytara a/nebo zpěv. Vzato kolem a kolem to tedy ve mně zanechalo spíš průměrné dojmy – nenadchlo, ani neurazilo. Když někde Orient potkám znovu, utíkat nebudu, ale cíleně na jejich vystoupení taky nepůjdu.
Určitě znáte takový ten vtip, co koluje po internetu… „Máma mu řekla: teple se obleč. Špatně to pochopil…“ a u toho fotka kořena, který naprosto dokonale vystihuje význam slova buzerant. No, tak přesně na tohle jsem si vzpomněl, když jsem uviděl, co má na sobě kytarista Domingo García-Huidobro – to bylo fakt teplo-peklo. Jediná klika, že byl během vystoupení Föllakzoid dostatek dýmu a světla svítila proti lidem, takže z kapely byly vidět jen siluety a nebylo poznat, co má na sobě.
Díky téhle „světelné anonymizaci“ kapely se dalo na ten strašný outfit zapomenout a zbylo pouze to, kvůli čemu jsem přišel – pořádná dávka krautu. Dlouhé monotónní kompozice s mocně psychedelickou rytmikou šlapaly jedna báseň a bylo hrozně lehké se do nich ponořit, ztratit se a nechat se unášet na kosmických vlnách. Zcela monotónní byl koncert i z vizuální stránky – k již zmiňované mlze přidejte ještě modré nasvícení a výsledek se pomalu začíná rýsovat.
Když ale říkám monotónní, nechápejte to v nějakém negativním významu! Tohle k žánru prostě patří, přesně takhle to přece u krautrocku chceme a přesně tímhle taky Föllakzoid ten večer dokázali zapůsobit. Monolitické skladby byly dlouhé a tuším, že Chilané zahráli snad jen tři, ale velmi brzy jsem se v té nekonečné a snad i nekonečně hluboké rytmické smyčce ztratil a utopil natolik, že jsem přestal vnímat takové podřadnosti jako počet písní nebo ubíhající čas. Nevím tedy, jak dlouho Föllakzoid hráli, ale rozhodně vím, že to bylo super a že skončili tak akorát. Kdyby dali ještě o jednu kompozici navíc, už by to asi začalo nudit, ale v ten moment, kdy přišel návrat do reality, jsem byl příjemně nasycen a spokojen. Příště půjdu rád znovu.
