Země: Velká Británie Žánr: hard rock / heavy metal Datum vydání: 18.10.2013 Label: UDR Music Tracklist: 01. Heartbreaker 02. Coup de Grace 03. Lost Woman Blues 04. End of Time 05. Do You Believe 06. Death Machine 07. Dust and Glass 08. Going to Mexico 09. Silence When You Speak to Me 10. Crying Shame 11. Queen of the Damned 12. Knife 13. Keep Your Powder Dry 14. Paralyzed Hodnocení: 8,5/10 Odkazy: web / facebook / twitter

Není výstižnějšího označení, které by novou desku legendárních Motörhead “Aftershock” mohlo doprovázet, než že parta kolem nezdolného Lemmyho vydala své další studiové album. Prosté jako facka a stejně je naprosto zřejmé, odkud vítr vane. V pořadí jednadvacátá řadovka by totiž klidně mohla vyjít před nějakými dvaceti lety a vůbec by na poměry tvorby tohoto seskupení nepůsobila nadčasově, protože si pořád jede to svoje. Takhle to prostě je. Lemmy nedělá žádné ústupky nebo kompromisy, svou tvorbu nijak neupravuje dle aktuálních trendů, a dokud bude tenhle skoro-sedmdesátník stát na pódiu zakloněný ve své typické póze s baskytarou v ruce, tak tomu ani jinak nebude. Jsou kapely, u nichž by byly pokusy o stylové kotrmelce spíš na obtíž a Motörhead jsou jedním z případů, kdy jejich fanoušci očekávají svojí další porci šlapavého metalického rock’n’rollu, jaký tahle legenda (připravte se, že tenhle titul použiju víckrát, protože pokud si to někdo zaslouží, tak jsou to určitě Motörhead) předvádí už bezmála čtyřicet let, a protože jim to šlape skoro stejně dobře jako za mlada, tak nemá smysl nic měnit.

Je pravda, že občas mají desky motorové hlavy vyšší, občas samozřejmě nižší kvalitativní status a občas je výsledek víc metal než rock’n’roll, ale to nemění nic na faktu, že jsou to pořád staří dobří bardi, jejichž sestava už se dávno ustálila v tříčlenném složení Phil Campbell, Mikkey Dee a Lemmy Kilmister, kteří dohromady působí jako tříhlavá bestie, jež už má něco za sebou, ale místo toho, aby působila znaveně, jsou naopak z jejího projevu patrné životní zkušenosti a vyhranost. “Aftershock” je oproti svým dvěma předchůdcům “The Wörld Is Yours” a “Motörizer” o něco víc rock’n’rollovější, vzdušnější a odlehčenější. A to i navzdory tomu, že jsou některé skladby pekelně nabroušené, tak nedopadá tak silně jako zmíněná dvojice předešlých zářezů v bohaté diskografii. Ty sice nebyly žádný metalový masakr, ale protože byly spíš jednostranně zaměřené na přímočaré pecky, působily o něco víc jednotvárně, než by bylo zdrávo. To je s příchodem “Aftershock” pryč, a přestože tracklist zdobí čtrnáct skladeb, tedy o něco víc než na předešlých počinech, tak celé album utíká mnohem přirozeněji, než tomu bylo předloni nebo ještě o pár let dříve.

Pojďme na věc. “Aftershock” začíná jedním z nejlepším otvíráků, které v aktuálním tisíciletí Motörhead na svou desku umístili. “Heartbreaker” je koncertní tutovka, která se vyrovná našlapané “Terminal Show” z “Inferno” a v osobním žebříčku top skladeb kapely ji řadím už nyní poměrně vysoko. Lemmyho nezaměnitelný chraplák stačí rychlému tempu úplně bez problémů a klasický chytlavý refrén, jehož hlavním motivem je název skladby samotné, nenechá při poslechu ani na chvíli v klidu. Platí to i o následující “Coup de Grace”, jež se pyšní skvělým kytarovým sólem mistra Campbella. Je melodická ale hodně kytarová, což je přesně to, co tahle legenda umí nejlíp. Dalšími skladbami, které stojí za zmínku, jsou zběsilé vypalovačky “End of Time” a “Paralyzed”, v nichž se Mikkey Dee mohl trošku víc odvázat, ale celkově jsou jeho bicí přesně tím, čím mají být. Kde je potřeba, tam doplňuje své parťáky jistou hrou, jinde zase udává tempo, kterému musí Lemmy a Phil stačit. V minulosti nás už Lemmy vzal na výlet do Brazílie, nyní tady máme nepřímé pokračování “Going to Brazil” v podobě chytlavé “Going to Mexico”, která si se svou kolegyní nic nezadá a klidně by se do budoucnosti mohla stát standardní akvizicí koncertních setlistů. Snad jedinou skladbou, která mi přijde oproti zbytku slabší, je nenápadná “Knife”, které chybí alespoň povedený refrén, díky němuž by byla snáze zapamatovatelná, jako třeba “Silence When You Speak to Me”, která nejenže přináší netradiční kytarový riff, ale velmi výrazným refrénem je tažena hodně nahoru.

Poměrně překvapivými položkami seznamu skladeb jsou “Lost Woman Blues” a “Dust and Glass”. Obě jmenované jsou důkazem, že Lemmymu koluje bluesrocková krev se stejnou intenzitou jako ta rocková. Ačkoli ani jedna z těchto písní nepůsobí tak překvapivě jako třeba “Whorehouse Blues” z “Inferno”, je i díky nim první polovina nahrávky zábavnější než ta druhá, která je sice pořád na poměry kapely nadstandard, ale už mi tam chybí víc momentů jako třeba “Crying Shame”. Ta byla uvolněna jako první vlaštovka, a i když se na první pohled nezdá ničím víc než klasickou rockovou šlapavkou, tak barové piáno, které ji podkresluje, je příjemným zpestřením. Přesně tohle jsou momenty, kterých si na současných Motörhead vážně cením. Nikoho už dnes nepoloží fakt, že by byli schopní nahrát deset variací na téma “Overkill” nebo “Ace of Spades”, ale že umí vytáhnou z rukávu nějaké to eso, kterým možná úplně nevytřou zrak, ale alespoň vám nadzvednou obočí. Takových skladeb do budoucna klidně víc, nemyslím si, že by tím legendární jméno nějak utrpělo.

Motörhead jsou prostě originál, kterých tady už moc nebude, a pokud se jim bude i nadále dařit tak jako na novince, tak ať jdou všichni pověstní nástupci k šípku. Pověst Lemmyho jakožto nesmrtelného nezmara, kterého nic neskolí, sice letos dostala menší trhlinu, když se po menších zdravotních patáliích začínala vznášet ve vzduchu otázka, jestli už i pro něj nepřišel na přetřes odchod do hudebního důchodu, ale je stále tady, stejně silný a příznačně nazvaná novinka “Aftershock” je jasným prohlášením, že tahle jízda ještě nekončí. Upřímně se přiznám, že jsem takhle povedenou desku od Motörhead už vlastně ani nečekal. A to, že se mi dostane do ruky kotouček, který hravě překoná vše, co pod nesmrtelným logem vyšlo za posledních dvacet let, přesněji řečeno od neúprosného “Bastards”, to je vážně pecka. A tomuto taky odpovídá mé hodnocení, které se možná na “jen další” album v diskografii zdá příliš vysoké, ale tahle parta si to zaslouží.