Německé kvarteto Frigoris nepatří k nikterak nápadným formacím a minimálně na první pohled se řadí jen k dalším z mnoha. Kapela razící cestu atmosférického black metalu s přírodním zabarvením nevybočuje a hraje si to své, bez výrazné posluchačské odezvy a tisíců prodaných nahrávek. Šest let starý dlouhohrající debut zůstal bez povšimnutí a bylo to až „Wind“ z před tří let, které dokázalo jméno kapely z podpodzemí vytáhnout alespoň o patro výš. Téhle desce jsme se věnovali také my a Frigoris mohli být spokojeni, ne každá začínající formace od nás odejde s výrazně nadprůměrným hodnocením. Názor tehdy recenzujících kolegů nebudu ani podepisovat, ani vyvracet, deskou jsem se proposlouchal jen letmo, a to až za účelem, jak k novince přistupovat. Tři roky jsou přece dlouhá doba a stát se mohlo cokoli. Ta největší změna se ale nakonec týká obalu, mezi námi dosti příšerné slátaniny se zjevnými grafickými prohřešky.
Frigoris se věnují přírodně laděnému atmosférickému blacku a nejinak je tomu na novince „Nur ein Moment…“. Zde kapela předkládá šestici kompozic, které nemají daleko k atakování desetiminutové hrací doby. Jaké ony skladby jsou? V první řadě podobné. Podobné ladění, podobná tempa, žádné zkratkovité manévry a matení posluchače, „Nur ein Moment…“ je jedna velká jistota. Nezradí, avšak pro svou přílišnou sevřenost nedokáže ani překvapit. Stejně jako překvapivosti se Frigoris zřekli také invence. Atmosférický black je plný generičnosti, přesto se najdou výjimky, které přichází s ozvláštňujícími prvky, jež lze chápat alespoň za sympatickou snahu bránící se ustrnutosti. Němci se ovšem ani nesnaží, pozorný a otevřeně hledící jsem byl doufám dostatečně. Přesto, neochota inovovat a překvapovat není automatickým důvodem k odsudku.
Atmosférický black metal v podání Němců působí poměrně striktně. Metalové pasáže jsou s vysokou pravidelností prokládány typickou žánrovou sounáležitostí, akustickými vsuvkami, jež jsou tradičně dedikovány přírodním krásám. Obě složky, metalová a akustická, jsou odděleny striktně, bez potřeby proplétat a hledat jemnosti cestu skrze metalové hromobití. Frigoris však přesto skládají poměrně zručně, separovanosti zmiňovaných složek navzdory. Posluchačovu pozornost udržují hlavně kytary, které konstantně přechází mezi povedenými harmoniemi, byť – opět nutno podotknout – stěží objevnými. K jednoznačným přednostem „Nur ein Moment…“ patří vývoj jednotlivých skladeb, a to po celé délce bez spatřitelných záseků. Je tato skutečnost jedním ze základních stavebních kamenů pro vydařenou atmosféru? Zcela jistě, také na ní celé album stojí. Především proto se příjemně poslouchá a proto je snadné se přes nemalý počet nedostatků obstojně přenést.
Před sebou mám album, které disponuje velmi slušnou poslouchatelností a solidním skladatelským umem projevujícím se konstantně, především v rámci metalových pasáží. Ty akustické lze častokrát označit za nevýjimečné, udržovací. Jsou povinností vůči tezím kapelním i stylovým. V rámci žánrových vod patří Frigoris k tomu lepšímu, rozhodně však ne mezi špičku, tedy má-li být měřítkem pro hodnocení současné formy kapely právě „Nur ein Moment…“. Nepříliš silné pocity možná vyvolává silná konkurence v mém současném přehrávači, třeba je to i tím, že z podobného ranku jsem letos slyšel výrazně lepší nahrávky. Nebo na mě stále nepřišel podzim a já chci být na neobjevný atmoblack zlý, co já vím.
Němci Frigoris mají nachystané své třetí album. Počin s názvem „Nur ein Moment…“ vyjde 25. srpna u Hypnotic Dirge Records jako digipak CD. Obal a první skladbu „Trúwen“ naleznete na Bandcampu.
Německo je jako jedna z bašt evropského metalu velmi plodným územím a kapely, které odtud pocházejí, se dají počítat na minimálně tisíce. A mezi těmi tisíci kapel se jednoho krásného dne léta páně 2007 vylíhla další, jejíž členové si dali do erbu jméno Frigoris a jali se páchat pagan black metal. Zní vám to až podezřele povědomě a už předem čekáte od alba “Wind” hudební katastrofu a ode mě spršku nadávek? Tak to zase prrr, milánkové, ono totiž není zdaleka tak zlé, jak káží na hořké zkušenosti založené předsudky, které se k tomuto hudebnímu odvětví váží…
Ono už je to trochu cítit z přebalu. Ačkoli ten jasně koresponduje s názvem desky, který zase implikuje přírodu, od níž je pro změnu krok k pohanství, rohatým přilbám a mávání plastovými meči, dýchá z něj něco sympaticky nepohanského, nebo alespoň pohanského ne v tom smyslu, který na západ o našich hranic tak frčí. A hudba v tomto trendu pokračuje a nejen to – dovádí ho dokonce ještě dál. Výsledkem je muzika, kterou bych přes jisté prvky do škatulky pagan black metal sám od sebe rozhodně nezařadil, protože pro to, co Frigoris stvořili, je tato škatulka příliš těsná. Co tedy Frigoris hrají, když ne pagan black? Základ v podobě klasického black metalu téhle muzice sotva kdo odpáře, ale jeho výraz je posunutý do oblastí, kde se klade důraz spíše na budování atmosféry a čáry s podmanivými melodiemi, než na soutěžení v počtech vypálených kostelů, přetahování se, kdo je víc trve, a o co nejzlejší omalovánky na obličeji. A jako by to nestačilo, Frigoris k tomuto základu přidávají ještě špetku folku, ovšem v podobě, kterou si průměrný posluchač metalu pod pojmem folk představí jen sotva. Ingredience tohoto koktejlu jsou tedy věru lákavé, takže nezbývá než si trochu přiblížit, o čem to je v praxi.
Frigoris se podařilo dosáhnout velice zajímavého výsledku. Vzali nějakou tu black metalovou vichřici, trochu jí zastřihli křídla, obrousili hrany a pak ji začali všelijak zdobit. Postupně tam tak přibyly rozmáchlé melodie drcené přes dvě struny, které jsou ale čistému black metalu pořád vlastní, takže to by na odlišení od davu nestačilo. Na řadu tedy přišly o poznání intimnější brnkané melodie (ha, zejména tady se schovává ten folk!) – ať už zkreslené nebo akustické – a když už byla na place akustická kytara, nějakou chytrou hlavičku napadlo, že by nebylo od věci dopřát jí více prostoru. Netrvalo dlouho a “Wind” bylo bohatší o různá intra i outra a dokonce akustický podmaz k mírnějším pasážím celého toho metalu. A když už tu padlo slovo o mírnějších pasážích, takové tam skutečně jsou, ale nezůstalo jen u nich a šlo se ještě dál. Struktura skladeb z “Wind” totiž sahá od relativně agresivních sypaček až po hotové tůně klidu, kde se jen občas líně převalí úsporná vlnka minimalismu.
A jaké to je všechno dohromady? Velmi stručně řečeno zajímavé a zdánlivě prosté. Ten dojem prostoty je ale opravdu z velké části dílem posluchačových smyslů, protože ačkoli se “Wind” nesnaží bodovat kdovíjak složitými nástrojovými linkami, případně jejich eklektickou kombinací, a samotná instrumentální stránka se tváří a vlastně také je relativně jednoduchá, je poskládaná s nesmírným citem pro věc, takže z jednoduchých jednotlivin po několika protočeních desky začne růst velmi promyšlené dílo, které se posluchači dostane pod kůži sice nenápadně, zato však poměrně spolehlivě. Velkou roli v tom hraje rovněž jeden ze zásadních argumentů desky, a to značný důraz kladený na atmosféru. Ta je povětšinou melancholická, ale najdou se i další polohy, jako třeba určitá zlověstná nervozita nebo dokonce záblesky majestátu či lehkého optimismu. Do všech pak jemně ale znatelně promlouvá onen výše zmiňovaný folkový prvek, který v duchu celé desky nenápadně ale přesto zásadním způsobem dotváří její výslednou podobu.
“Wind” je mimořádně vyrovnané album. Žádná ze skladeb nijak zvlášť nevyčnívá nad ostatní a všechny pracují ve vzájemné symbióze. Přesto si ale dovolím poukázat na dvě výjimky, které jsou i při zachování celistvosti desky přeci jen trochu více na očích. Jsou to “Frühlingsnacht” a “Ode an verlorene Seelen”. První jmenovaná si rezervovala místo v mé paměti opravdu vynikající prací s melodiemi a také ojedinělým příspěvkem ženského vokálu. Druhá je pak výjimečná naopak úplnou absencí vokálu a je to právě ona, která přichází s tou zlověstnou nervozitou, o které jsem se zmínil výše. Doprovod v podobě deklamací různých náboženských fanatiků – děti nevyjímaje – jí pak velmi důrazně přidává na autenticitě a ve výsledku jde o skutečně silnou skladbu.
Když se tak dívám, co jsem v uplynulých odstavcích sepsal, skoro to vypadá, jako bych byl z “Wind” až nekriticky nadšen. To prosím není pravda, protože ačkoli se mi tohle album opravdu líbí, nemohu tvrdit, že by šlo o nějaký extra klenot. Na druhou stranu ale zůstává pravdou, že ať se na “Wind” dívám z kteréhokoli úhlu, nemohu mu vytknout prakticky nic a ačkoli jde o poměrně prosté dílo, je provedeno s nesmírnou zručností a na výsledku je to znát. Frigoris jsou mladá kapela, ale “Wind” je velmi důrazným příslibem, že pokud z nastaveného kurzu neuhnou, mohli bychom se od nich v dohledné budoucnosti dočkat muziky, která dosáhne na mnohem vyšší mety. Tentokrát to tedy bude za silných 7,5 a jsem náramně zvědavý, do jakých výšin Frigoris zamíří příště. Lepší odrazový můstek k letu ke hvězdám si totiž dovedu představit jen stěží.
Druhý pohled (H.):
Já v podstatě nemohu udělat nic jiného, než jen do posledního písmenka stvrdit kolegovo povídání, číselně pak dokonce přidat i něco málo navrch. Vzhledem k tomu, že Ježura celou desku dokázal vystihnout poměrně přesně a takřka ve všech bodech s ním do puntíku souhlasím, tak jen dodám, že já osobně jsem – ani pořádně nevím proč – od “Wind” neočekával nějakou vyloženě špatnou věc, jak tomu u čehokoliv pohanského z Německa bývá (po těch desítkách hudebního odpadu už k tomu člověk přece jenom přistupuje trochu opatrněji), přesto se druhé album Frigoris i pro mě stalo velmi příjemným překvapením, protože se jedná o desku, jež sice v konečném důsledku nic nového nebo vyloženě neslyšeného nepřínáší, přesto sama o sobě funguje přímo náramně, dokáže přicházet s relativně poutavou atmosférou i silnými nápady. Je z ní velice pěkně cítit, že Frigoris dle všeho mají zcela jasnou představu, co, proč a jak chtějí hrát – a co je z mého osobního pohledu to hlavní, jedná se o představu, s níž se jako posluchač můžu ztotožnit a vzhledem ke kvalitě se s ní ztotožním i milerád.
Řečeno trochu více světským jazykem, “Wind” je prostě velmi povedená a poctivá pagan black metalová práce, která se na první pohled možná tváří malinko nenápadně, ale ve výsledku se ukáže být mnohem lepší a sympatičtější než spousta jiných počinů, které jsou více na očích. Velmi si také cením faktu, že i po nějakých více jak deseti posleších stále nemám chuť “Wind” přestat poslouchat, což jsem zpočátku opravdu nečekal. Všichni z vás, kdo daný žánr máte rádi, rozhodně neváhejte.
