 |
|
Země: Francie Tracklist: Hrací doba: 40:00 K recenzi poskytl:
|
Heir jsou jednou z těch kapel, na jejichž poslech jsem se nechal nalákat z trochu „iracionálních“ důvodů. Nepřitáhly mě ukázky, ani znalost starších nahrávek, ani nějaké zajímavé jméno v sestavě. Na jejich debutové desce „Au peuple de l’abîme“ mě prostě zaujal obal a v kombinaci se skutečností, že počin do světa na CD i LP vypustili Les acteurs de l’ombre Productions, mi to prostě stačilo na to, abych počinu věnoval trochu svého sluchu.
Nejprve ovšem několik formálních slov k samotné skupině. Pětičlenná formace pochází z francouzského Toulouse a z minulosti má na kontě minialbum „Asservi“ (jehož obálka se mi jen tak mimochodem také velmi líbí) a splitko s krajany In Cauda Venenum a Spectrale. Což samozřejmě není mnoho, ale to ještě nemusí nic znamenat, protože v dnešní době už jsou hranice mezi kvalitou demo počinů a dlouhohrajících desek vydávaných na oficiální značce dávno smazány, takže i začínající kapely mohou vydávat zajímavá díla. Platí to i o Heir?
Žánrová škatule slibuje kombinaci black metalu a sludge. Nejen díky ní a díky stejnému původu, ale i kvůli jisté podobnosti ve vizuálním pojetí (z obálky aktuálního alba to zas tak nevypadá, ale stačí projet sekci fotek na Facebooku Heir, abyste pochopili) jsem si vzpomněl na Regarde les hommes tomber. To asi zní vcelku lákavě a vlastně mohu hned zkraje říct, že i po hudební stránce jsou Heir svým známějším souputníkům v lecčems podobní, ale na jejich kvality bohužel leccos ztrácejí.
„Au peuple de l’abîme“ ve skutečnosti patří k těm albům, na nichž formálně vzato není špatně vůbec nic. Heir pojímají metalový extrém se zapnutým mozkem, své (nutno dodat, že relativně delší) skladby budují rozvážně a dokážou v nich nabízet i zajímavé nápady. Což nemusíte brát jako povinnou floskuli, kterou je nutno prohlásit, aby se někomu nešláplo na kuří oko příliš silně. Některé pasáže na desce jsou skutečně dobré, a to nejen z formálního hlediska. Osobně se mi zdá, že tento pocit narůstá s tím, jak se blíží konec alba, protože nejpovedenější mi přijdou dvě závěrečné písně „L’âme des foules“ a „Cendres“.
Přesto nemohu říct, že bych byl z poslechu „Au peuple de l’abîme“ opravdu na větvi. Emoční dopad nahrávky není nijak zásadní, a jakkoliv mě její společnost neobtěžovala, neslyším žádný zásadní důvod, proč bych se k ní měl v budoucnu (myšleno v horizontu let) vracet. Je nadprůměrná? Přinejmenším lehce zcela jistě ano. Dokonce víc, než by se dle dosavadního vývoje recenze mohlo zdát, protože těch několik hluchých minut, především v rychlých momentech, které Heir moc od ruky nejdou, se dá přežít vcelku v pohodě a to povedenější nad nimi převažuje. Je však „Au peuple de l’abîme“ čímkoliv víc než „jen“ další dobrou deskou z mnoha? Zcela jistě ne.
A právě v tom tkví její největší svízel. Že zde neslyším nijak zásadní vliv slibované sludge, to mi nevadí. Když ale muziku Heir srovnám s plus mínus podobnými skupinami, mezi něž lze kromě již zmiňovaných Regarde les hommes tomber zařadit i třeba věci jako The Great Old Ones, vím, že v tomhle ranku najdeme i lepší věci.
Zatracení si ovšem „Au peuple de l’abîme“ nezaslouží, pořád jde o poměrně fajnové album. Musím mu přiznat, že postupně se mu podařilo dojmy výrazně spravit, protože zatímco zpočátku mě to nijak nebralo (na čemž se nejspíš podepsala i skutečnost, že úvodní minuty první stopy „Au siècle des siècles“ patří k tomu nejnudnějšímu, co Heir na svém debutu nabídnou), s dalšími poslechy jsem v tom začal nacházet víc oněch pozitiv.
Shrnul bych to tedy tak, že „Au peuple de l’abîme“ stojí někde na půl cesty ke skvělé desce. Heir vykročili správným směrem a z mnohých momentů na jejich debutu je znát, že potenciál rozhodně mají, ale vyhráno ještě není. Případné další album si ovšem rád pustím, což je nakonec také pozitivní znamení.