Země: Rusko / Velká Británie / Německo Žánr: industrial / ethno / drone Datum vydání: 18.3.2018 Label: UIS Tracklist: 01. Project Transmissions – Revolutionary Dreams 02. T-Union – Department VIII 03. Grёzoblazhenstvie – Взгляд уходящий в даль 04. Presskopf – Konvent (VP-Mix) 05. ﻗﺎﻣﺖ ﺍﻟﺳﺎﻋﺔ – Железный век 06. Blue Dervish – Shah’s Dream/Not Dream 07. Ajuleg&Irm – Reflection 08. Holy Palms – Chewed Up Tanbur 09. KRRAU & Σολομών – Тирания из глубин времен Hrací doba: 42:19

Několik nahrávek z ruské avantgardní / experimentální scény jsme si v našich recenzích již představili a prakticky pokaždé to stálo za to. Připomenout mohu například splitko „αρχάος“ od Krrau a ﻗﺎﻣﺖ ﺍﻟﺳﺎﻋﺔ [Qamat is-sa‘atu] nebo kompilaci „Аргандаб“, na níž se obě zmiňované kapely taktéž podílely. Vzhledem k tomu, jak moc mě tyhle počiny bavily, rozhodnul jsem se věnovat prostor další podobné záležitosti, která by mohla potěšit ty z vás, jimž se podobně jako mně „αρχάος“ a „Аргандаб“ zalíbilo. Kompilace „Ещё не время предавать“ je sice už nějaký ten měsíc stará, ale myslím, že za připomenutí to stojí.

„αρχάος“ a „Аргандаб“ jsem nezmiňoval náhodou, protože mezi nimi a „Ещё не время предавать“ je určitá návaznost. Za prvé zde opět nalezneme příspěvky od Krrau i ﻗﺎﻣﺖ ﺍﻟﺳﺎﻋﺔ. Stejně jako „Аргандаб“ tuto kompilaci vydal moskevský label UIS a opět se jedná o koncepční počin (o tématu ještě podrobněji pohovoříme níže). Sice se na něm podílí větší množství projektů – většinou z Ruska, ale najdou se i příspěvky z Velké Británie a Německa – ale nejedná se o obyčejnou kompilačku náhodných songů, nýbrž o ucelený počin s jednotícím tématem, jejž ctí všechny přítomné skupiny. Tím pádem lze „Ещё не время предавать“ vstřebávat jako konzistentní desku, akorát s více autory, což mně osobně vyhovuje. Osobně kompilace nemám příliš v lásce, ale jsou-li pojaté tímhle způsobem, pak to rozhodně beru. Obzvlášť když je hudební náplň tak zajímavá.

„Ещё не время предавать“ se věnuje íránské islámské revoluci, která proběhla v letech 1978 až 1979 a v jejímž důsledku se Írán přetransformoval z monarchie na teokracii. Událost měla zásadní vliv na budoucí vývoj nejen Íránu, ale i celého regionu Středního východu. Jak se ale praví v představení kompilace, cílem „Ещё не время предавать“ není rekonstruovat historické události anebo polemizovat o důsledcích revoluce, nýbrž se pokusit vystihnout nálady v íránské společnosti v letech 1978–1979.

Jak je u vydání UIS zvykem, část kazetového nákladu byla rozhozena v místě, s nímž je daný koncept spojen – v tomto případě v Teheránu, hlavním městě Íránu, a Bandar Abbásu. Fotky si můžete prohlédnout zde.

Co se vlastní hudební náplně „Ещё не время предавать“ týká, opět na vás čeká dobrodružná experimentální muzika s feelingem daného regionu. Žánrově se pohybujeme především mezi škatulkami jako industrial, ethno nebo drone.

Pocitově velkou roli tentokrát hraje ethno, přestože prakticky nikdy není prezentováno v čistokrevné formě, vždy pod ním tepe industriální či darkambientní podmaz. Především ve druhé půli nahrávky je ho hodně, viz „Shah’s Dream/Not Dream“ od Blue Dervish, „Reflection“ od Ajuleg&Irm, „Chewed Up Tanbur“ od Holy Palms a částečně i „Тирания из глубин времен“ od Krrau & Σολομών. V minimalističtější formě jsou ovšem podobné nálady ke slyšení i v dřívějších fázích alba, například v závěru „Revolutionary Dreams“ od Project Transmissions.

Vedle toho tu ale máme také drone-noisové věci jako „Department VIII“ od T-Union či „Взгляд уходящий в даль“ od Grёzoblazhenstvie, z nichž druhá první jmenovaná víc bolí a druhá se víc hrabe v minimalismu. „Konvent (VP-Mix)“ od Presskopf na tuto formu navazuje, ale přidává k ní skoro až „chytlavý“ rytmus. Zvláštní postavení má pro mě na „Ещё не время предавать“ skladba „Железный век“ od ﻗﺎﻣﺖ ﺍﻟﺳﺎﻋﺔ – ta je totiž pomalá, ponurá a temně atmosférická, ale má v sobě i kus jakéhosi majestátu. Lze ji chápat jako určitý předěl mezi oběma částmi počinu.

Pokud si totiž srovnáte zařazení jednotlivých skladeb do pomyslných „skupin“ a srovnáte s jejich pořadím v tracklistu, zjistíte, že „Ещё не время предавать“ průběžně prochází určitým vývojem, který zřejmě nebude náhodný. Osobně jsem si hlučivější a temnější první polovinu vysvětlil jako odraz tehdejší nespokojenosti íránského obyvatelstva ohledně špatné hospodářské situace a policejních praktik a růstu opozičních nálad vůči režimu šáha Muhammada Rezy Pahlavího a druhou etničtější půli jako postupné nastolování vlády islámských šíitských fundamentalistů.

Ať už jsem se ale s touto interpretací trefil či nikoliv, jedno vím jistě – po hudební stránce je „Ещё не время предавать“ výstavní záležitost, kterou by neměli minout žádní hledači a příznivci experimentální tvorby. Stejně jako dříve recenzované příbuzné počiny, i zde se jedná o desku, kterou se rozhodně vyplatí slyšet.