 |
|
Země: Finsko Tracklist: Hrací doba: 48:28 K recenzi poskytl:
|
Na první pohled může znít jméno Korgonthurus neznámě – pravda, jedná se o uskupení, jež sice funguje již od začátku nového tisíciletí, ale na kontě má pouze dvě dlouhohrající desky. Stačí si však dohledat, co jsou členové téhle finské black metalové kapely zač, aby bylo jasné, že rozhodně nejde o nějaké bezvýznamné amatéry. Hned tři jména jsou totiž spjata s celkem uznávanými depressive blackovými Totalselfhatred, jejichž především debutová deska svého času v daných okruzích rezonovala. Jenomže zatímco ti o sobě od roku 2011 nedali vědět žádným albem – Saturnus, Corvus a Necron se neflákali a po boku svých starých spoluhráčů (Totalselfhared jsou koneckonců novější skupina, ti byli založeni až o pět let později, než Korgonthurus) spáchali desku „Vuohen siunaus“, jež vyšla letos v květnu.
Co se týče hrubého zařazení, stále se pohybujeme v black metalu, nicméně hudba Korgonthurus rozhodně není specifická tím teskným, depresivním, avšak melodickým zvukem, na jaký jsme byli zvyklí u Totalselfhatred, spíš jde mnohem více ke klasické tváři žánru (ono by koneckonců nedávalo moc smysl vydávat pod jiným jménem hudbu stejného ražení). Stačí letmý pohled na perfektně provedený obal, aby bylo jasné, že z tohohle bude čišet nefalšovaný ortodoxní black. A artwork koneckonců i celkem dobře charakterizuje mé první dojmy z desky – ačkoliv je námětem kombinace největších žánrových klišé, je vyveden velmi poctivě a celkový dojem působí moc dobře. Vydržel však tento relativně pozitivní dojem i po vícero poslechů?
První, co člověka při prvním prohnání nahrávky ušima zaujme, je syrovější a nepříliš vypiplaný zvuk. To sice u black metalu lze s klidem přejít jako záměr, ale když to ubírá materiálu na jeho průraznosti a celkovém vyznění, přeci jen si člověk říká, že trocha preciznějšího zvukového inženýrství by na škodu nebyla. Je to zvláštní, protože zatímco u takových islandských Misþyrming mi nekvalitní zvuk nevadí, protože tam ještě posiluje atmosféru, tady mám pocit, že to zní podivně suše a syrově a že se dalo ze samotného materiálu barvitějším zvukem dostat víc. Především bych ocenil více basů a obecně větší plnost a rozeznatelnost nástrojů. Co se týče charakteru samotné hudby, jedná se o tradiční black metal s deathovými prvky a využívající trochu chaosu i epičtějšího vyznění – což však berte s rezervou a představujte si spíš třeba již zmiňované Misþyrming či Naðra než Emperor.
Do alba nás uvede skladba „Kaaos“, která mi hned trochu evokuje zmiňovanou islandskou dvojici. Trochu nekonkrétní zvuk, avšak pečlivě tažený precizní mohutnou rytmikou (bohužel též nikterak šikovně nazvučenou) rámuje píseň, jež disponuje relativně čitelnou strukturou a využívá především dvojice nosných nápadů – úvodního tremolovaného postupů a následné epičtější blasfemické melodie, které jsou propojeny o špetku deathmetalovějším hoblováním. Oproti zmiňovaným formacím je zde ovšem znatelně méně podmanivé atmosféry a samotné nápady na několikátý poslech trochu omrzí. Což neplatí jen pro tuto skladbu, ale tak trochu pro celé album. Následující song limituje dost fakt, že jeden z jeho melodických postupů velmi připomíná ten z první skladby, tudíž má člověk neblahý pocit, jako kdyby kapela hned u druhého kusu začala vykrádat sebe samu. Naštěstí se zde však mihne i několik dalších solidních motivů, tudíž nakonec jako celek celkem obstojí. V tuto chvíli je už ale zřejmý způsob kompozic, který využívá podobného algoritmu a jehož hlavní slabinou není neschopnost motivy za sebe zajímavě srovnat, ale motivy adekvátně gradovat a vylepšovat. Takto pak deska občas ustrne v solidním momentu, jenže celkový dojem je tak nějak na půl cesty ke skutečné katarzi.
Nevýhodou materiálu je pro mě jednozančně fakt, že je zde celkem slyšitelný rozdíl mezi těmi skutečně povedenými pasážemi a vycpávkami mezi těmito momenty. Tomu pomáhá i jistá kompoziční nevyrovnanost, která některé motivy dávkuje ve velkém, zatímco jiné nechává na pár taktů. Kapele jdou mnohem více atmosferičtější a melodičtější pasáže než ten klasický náklep – ten sice formálně žánrové parametry splňuje, ale nenabízí žádnou přidanou hodnotu.
Nejsilnější skladbou je asi „Ihmisyyden raunioilla“, která asi tento stereotyp nejvíce nabourává. Využívá i akustických kytar doprovázejících klasický blackový hřmotný zvuk. Navíc šikovně pracuje s dynamikou i se zajímavě vyvíjí. Za zmínku stojí též poslední čtvrthodinová „L.U.X.“. Té by sice prospělo zkrátit stopáž o zbytečnou, nedostatečně vypointovanou repetitivnost, nicméně jisté nápady jsou zkrátka povedené. Co je třeba pochválit, jsou rozhodně maniakální vokály Corvuse (také mimochodem bývalý člen Horna), jenž je se svými black metalovými skřeky až překvapivě variabilní.
Novinka Korgonthurus není ani žádný zázrak, ale zase není ani vyložený průser. Na první poslechy mě dokonce celkem slušně bavila, ale s přibývajícími se začaly čím dál tím množit mouchy, které velmi rychle naznačily, že spokojenosti budu dalek. Navzdory některým skvělým nápadům totiž kompoziční předvídatelnost a především nepřesvědčivý zvuk stahuje dojem z desky dolů. Na jednu stranu zde slyším slušný potenciál, na druhou stranu ovšem trestuhodně nevyužitý.