 |
| Země: Německo Žánr: black metal Datum vydání: 11.11.2014 Label: Naturmacht Productions Tracklist: Hodnocení: 3,5/10 Odkazy: K recenzi poskytl:
|
Připouštím, že jednočlenný projekt Lebensnacht nepatří ani v rámci žánru k úplně zavedeným jménům, ale přesto byste si na jeho jedinou stopu v rámci našeho plátku vzpomenout mohli. No dobrá, asi to z vás nedostanu, takže alespoň pro připomenutí. Když tu před nějakým půlrokem profičela recenze na “Syksyn kuoleminen”, druhou řadovku z minulého roku, nedopadlo to úplně slavně, a já tak nějak tušil, že se redakční závody o uloupení recenze na “Uudelleensyntynyt ikuiseen pimeyteen” konat nebudou. A jelikož jsem si podvědomě říkal, že úplně zlé to nebude, nakonec jsem se k napsání několika řádků odhodlal sám.
První věc, která člověka praští do očí během hledání informací o projektu, jsou názvy desek. Ačkoliv Lebensnacht už jen podle jména pochází z Německa, deskám propůjčuje názvy finské. Skladby samotné jsou pak psány již klasicky v mateřštině. Upřímně nevím, jestli za tímto krokem stojí něco víc než jen obdivování skandinávské mentality nebo zvučnost ugrofinských jazyků, každopádně vzhledem k tomu, že každá ze tří dlouhohrajících desek nosí finský název, o náhodu jistojistě nepůjde. Zatímco v problematice názvů je Robert Brockmann, jediný představitel projektu, poměrně stálý, co do vizuálu to tak slavné není. Jednou desku “zdobí” nepříliš povedené logo, podruhé vládne klasické blackové písmo, jemuž dělá společnost západ slunce na pozadí a v případě “Uudelleensyntynyt ikuiseen pimeyteen” je tu zase vesmírný námět, který sám o sobě není špatný, ale nějakou filozofickou spojitost s projektem nejsem s to najít.
S nějakým hudebním posunem je to ještě horší. Nevím, jak je na tom Lebensnacht, ale já bídně – “Uudelleensyntynyt ikuiseen pimeyteen” je mým prvním seznámením s projektem a tam kde doposud srovnávat šlo, hudebně již nepůjde. Tak jako tak, novinka je po hudební stránce pojata poměrně tradičně, je to v základu takový klasický atmosférický black hodně neučesané syrové produkce. To by vlastně nebylo vůbec špatně a já proti takovéto formě nic nemám, spíš naopak. Jenomže Lebensnacht je triviální (a to především po instrumentální stránce) až běda a s sebou to nepřináší žádné ovoce. Copak o to, v minulosti jsme se několikrát přesvědčili, že i se sebeblbější výbavou jde vykouzlit dechberoucí nahrávky, ale v případě Lebensnacht to moc nefunguje.
Ono to vlastně nezačíná vůbec špatně, první dva kusy “Erwacht” a “Blutmeer” na tom ani skladatelsky, ani instrumentálně nejsou nikterak výjimečně dobře, ale díky ambientnímu podkladu mají solidní atmosféru a baví. Zásadní zlom přichází se třetí “Blutsturm”, která sice začíná poměrně zajímavě – intrem obsahujícím zurčení řeky, ovšem celé se to nakonec zlomí v nepříliš vydařenou skladbu založenou na souzvuku nějakých tří tónů, který však není rozvíjen, ale jen slepě ohráváván. No, a tak to vesele pokračuje dál. Jednoduché riffy, jednoduché rytmy a konstantně uvadající atmosféra. Čím dále člověk tracklistem prochází, tím víc a víc umírá naděje na nějaké zlepšení, zvrat. Jeho náznak se však přeci jen zjevuje.
Jakés takés probuzení přichází až v poslední třetině desky, ve které na rozdíl od dvou předešlých dílků stoupá úloha ambientu. První vlaštovkou je “Erkenntnis”, která začíná čistě ambientně, a i když dále pokračuje pod nadvládou black metalových kytar, ambientní stopa je nadále nezanedbatelná. Kde “Erkenntnis” klávesové dílo započalo, tam ho (vzhledem k názvu i trochu překvapivě) předposlední “Ende” posouvá ještě dál. Hlavní úlohu hrají v přírodě zaznamenané nahrávky a minimalistická kytara, která se na bázi táhlého riffu pohybuje v poměrně jemných vodách a příjemně plyne. Pakliže bych měl ukázat na nejpovedenější kus, prstem bych směřoval právě na “Ende”, která má k dokonalosti sice daleko, ale zároveň ke konci posluchače probudí a přinutí si ho konečně říct – jo, to je zajímavé.
Ani náhodou se nedá říct, že by “Uudelleensyntynyt ikuiseen pimeyteen” člověka nějakým výrazným způsobem obtěžovalo, své silnější momenty má, ale většinou je to prostě nuda. Většinu hudby potápí nepříliš velká vyhranost a technická nevyspělost, která je sice v black metalu častokrát vnímána jako přednost, ale v případě Lebensnacht je to spíš kontraproduktivní než oslav-hodné. Překvapivě nejlépe nakonec vyzněly ambientní polohy, v nichž člověk technickou propracovanost snadněji přehlédne a konečně má šanci si hudbu Lebensnacht vyposlechnout bez do mysli se vkrádajících kaněk. Takových momentů je ale na můj vkus málo.
