 |
| Země: Finsko Žánr: black metal Datum vydání: 31.10.2014 Label: Woodcut Records Tracklist: K recenzi poskytl:
|
Co si dát zkraje jednu hádanku? Dobře, dobře, tolik prosit nemusíte, pojďme na to. Tak tedy – Skandinávie, počátek 90. let. Pohled černokněžníka, obličej vybarvený do černobílé, uším kraluje Quorthon a kapsám nordický talisman či zápalky. Rodí se Mayhem, Darkthrone, Burzum, Emperor a další. Protéká první krev a na obzoru plápolá oheň vyzývající předkřesťanské kultury k reinkarnaci. Lehké to bylo, že? A co takhle Lord of Pagathorn? Ta už tak jednoduchá nebude. Vězte však, že nechybělo mnoho a právě jméno tohoto black metalového projektu jsem dnes mohl skloňovat ve společnosti výše jmenovaných titánů. Jenže nestalo se.
Příběh Lord of Pagathorn se začal psát ve finských Helsinkách roku 1992, tedy v době, kdy black metalový underground do světa vypouštěl ty nejspontánnější dávky zla. A jelikož byla finská scéna oproti zbytku Skandinávie spíš pozadu, stačilo milým Lord of Pagathorn v roce 1994 vydat demo „The Chaos Spirit Among Us“, aby se zařadili k té nejranější blackařině tisícijezerních končin. Upřímně netuším, za jak významné jméno tehdy Lord of Pagathorn platili, nicméně kapela samochválou nešetří a uvádí, že demo vzbudilo „obrovský zájem na black metalové undergroundové scéně“. Ano, je to možné, vždyť tehdy bylo každé přiložení do ohně vítáno, o nějakém významu pro budoucí vývoj scény však můžeme mluvit jen stěží. Hned po vydání dema se po Finech slehla zem a započalo dlouhé mlčení. Jednotliví členové svou tvůrčí činnost zasvětili jiným kapelám (za zmínku stojí hlavně bubeník Hellwind, který obstarává vokály Desolate Shrine nebo The Crescent, což vážně nejsou reference k zahození) a zlom přichází až na počátku nynějšího desetiletí. Vychází nové demo, ípko a v roce 2014 nakonec i debutové dlouhohrající album. Po těžko uvěřitelných 22 letech od založení. Jak „Nekros Philia“ zní?
K albu jsem přistupoval bez větších předsudků. O nezvyklé kapelní historii jsem sice věděl, o hlavních projektech zúčastněných však ne. Překvapení, s čím Lord of Pagathorn vyrukovali, tedy bylo o to větší. Proti samotné formě nic nemám. Finové se po 20 letech sešli, aby pod logem staré black metalové kapely nahráli pořádný oldschool. Špinavý zvuk, pořádný skřehot, jednoduchá struktura skladeb, nic z toho „Nekros Philia“ nechybí. Nejde však o bezbřehý hobling. Nejednou se Finové snaží zahrát na atmosféričtější notu, častá jsou různá intra či mezihry, jež mají black metalové sypání trochu zpestřit. To samo o sobě nezní vůbec špatně, recept to je solidní. Avšak výsledek je na hraně poživatelnosti. Ne, že by snad Lord of Pagathorn nedodrželi poměry ingrediencí či vše do sebe bez ladu a skladu zamíchali, to ne. Samotné přísady však ze zatuchlých kredencí vyhrabali po 20 letech. Zub času se projevil občasným žluknutím, plísněmi a finální výsledek zní jako nevábná black metalovina z poloviny 90. let.
Celou dobu mám pocit, že si „Nekros Philia“ hraje na promyšlený opus, kterým jednoduše není. Hlavně tracklist se tváří honosně. Na desce najdeme dvě mezihry, dvě intra, jedno outro a konečně sedm plnohodnotných skladeb vždy rozdělených do dvou částí. To přece od pohledu nemůže být špatná deska, ne? Bohužel, opak je pravdou. Spíš než vymýšlením názvů skladeb měli Lord of Pagathorn dát víc samotnému obsahu, jenž je neuvěřitelně plytký a horko těžko poslouchatelný.
Tím nejhorším jsou plnohodnotné skladby, skrývající se za anglickým „Chapter“. Vysloveně každá z nich stojí na jednom, dvou primitivních riffech, které jsou až na pár výjimek čajíčkově slabé a nemají šanci bavit déle než pár sekund. O to smutnější je fakt, že Lord of Pagathorn na těchto jalových riffech suverénně postaví pětiminutové skladby. A to jsem ještě nezmínil, že jsou si jednotlivé riffy podobné jako vejce vejci. Abych neplácal jen tak do větru, chopme se na příkladu. Myslím si, že vydržím celkem dost, ale třeba taková podobnost „Chapter II Pt.1 ‚The Unholy Face of Fate‘ Pt.2 ‚On a Home Soil‘“ a „Chapter V Pt.1 ‚Robbing the Breathing‘ Pt.2 ‚My Garden of Eden, Underground Eden‘“ je do uší bijící. Pár světlejších momentů se především druhé polovině najde, ale vzhledem k tomu, že má člověk chuť desku vypnout po prvních písních, nejde o žádnou významnou vzpruhu.
Živé bicí sice nepředvádějí nějakou nadstandardní práci, ale průměru jako jediné z celého „Nekros Philia“ stačí. Pravým opakem jest vokální sekce. Jistě, zpěvákovi to chrčí podle syrových black metalových fóršriftů, avšak v kontextu desky jen zdůrazňují slabou skladatelskou práci a již po druhém songu leze zpěvákův neopracovaný projev na nervy. A tak to jde vlastně se vším, co Lord of Pagathorn na debutu předvádějí. Z počátku jakž takž snesitelná dávka nikterak objevného black metalu se během deseti minut přetaví ve stěží poslouchatelnou snůšku repetitivnosti. Zápory tedy převažují, a já tak nemám důvod „Nekros Philia“ komukoliv doporučit.