Archiv štítku: LUX

Lucembursko

Dog Soldiers (2002)

Dog Soldiers (2002)

Země: Velká Británie / Lucembursko / USA
Rok vydání: 2002
Žánr: action / werewolf horror

Originální název: Dog Soldiers
Český název: Psí vojáci

Režie: Neil Marshall
Hrají: Sean Pertwee, Kevin McKidd, Emma Cleasby, Liam Cunningham

Hrací doba: 105 min

Zdroj fotek: IMDb.com

(Budou spoilery.)

Vzpomínám si, že když jsem byl na základce, o „Dog Soldiers“ kolovaly doslova legendy. Že je to ultra drsná podívaná, kde běhají hustí vlkodlaci, trhají lidi na kusy a týpkovi tam vypadnou střeva. Kdo měl to neskonalé štěstí, že se mu tuhle perlu podařilo navzdory zákazu rodičů zhlédnout, ten byl za největšího husťáka na celé chodbě a všem ostatním vyprávěl, jak to bylo zkurveně kruté a jak se u toho vůbec nebál. Ale v noci si určitě pochcával peřiny ještě měsíc. Akorát s tím už se samozřejmě nikomu nechlubil.

Já osobně jsem k těm několika málo vyvoleným nepatřil a na první zhlédnutí „Dog Soldiers“ jsem si musel počkat ještě pár let, když jsem byl na střední škole a moje máma už se tak trochu smířila s tím, že čumím na horory, kde lidem vypadávají střeva. Ale možná dobře, alespoň jsem si nemusel pochcávat peřiny. „Dog Soldiers“ se mi napoprvé každopádně dost líbilo a po následující roky jsem si to pamatoval jako mocně zábavný akčně hororový výplach. Dost často se sice stává, že film, jejž si člověk nostalgicky pamatuje jako povedený, jej při zhlédnutí po letech spíš zklame. Tohle ovšem naštěstí není případ „Dog Soldiers“. Nedávno jsem si jej kvůli tomuhle psaní připomněl a můžu směle prohlásit, že to pořád byla prdel.

Jistě, není nutné z „Dog Soldiers“ dělat nějaké velké umění, protože ničím takovým tenhle biják není a hlavně ani nemá ambice být. „Dog Soldiers“ je béčko jak noha a zároveň je to film, jenž se za svou béčkovost vůbec nestydí, a dokonce z ní dělá i jednu ze svých největších předností. Filmy Neila Marshalla se ostatně vždy vyznačovaly nepříliš velkou myšlenkovou hloubkou, zato jim ale nechyběla velká stylovost a pořádné koule. Stejně tak umí svoje počiny natáčet tak, aby vypadaly mnohem lépe, než na kolik skutečně přišly. Už na jeho vlkodlačím debutu lze tohle všechno vidět dost jasně, ačkoliv u „Dog Soldiers“ ten nepříliš vysoký rozpočet trochu poznat jde. Ale nakonec i vzhledem k tématu a ladění nijak nevadí, že se většina snímku odehrává ve tmě.

S příběhem se nemá cenu úplně zdržovat, protože, ruku na srdce, ten hraje u filmů jako „Dog Soldiers“ druhořadou roli, a kdoví jestli ne ještě menší. Můžeme to shrnout asi tak, že ve skotské vysočině máme vojenskou jednotku na cvičení, ale to cvičení bude o dost ostřejší, než si asi představovali, a to včetně borce, co si furt stěžuje, že mu zrovna utíká důležitý fotbalový zápas. V místních lesích se totiž prohání banda vlkodlaků, takže je jasné, že o rušnou noc bude postaráno.

„Dog Soldiers“ do toho nebuší do plných hned od začátku, nějakou dobu se buduje očekávání a chvíli to trvá, než naše jednotka narazí na prvního agresivního chlupáče. Ale ani tahle část filmu není nudná a dobře připraví půdu pro to hlavní. Jakmile nastoupí vlkodlaci na scénu, tak už se to řeže hlava nehlava až do úplného konce a moc času na odpočinek není. Ačkoliv se prakticky všechno odehrává v jednom baráku a okolních lesích, tempo je celou dobu vysoké a pro nudu vesměs není prostor. Samá přestřelka, každou chvíli někdo zařve anebo mu, jak už padlo výše, alespoň vypadají vnitřnosti z pupku, aby si je posléze posbíral, kolega mu ránu zalepil lepidlem a hobluje se dál.

Dog Soldiers (2002)

Už jen z téhle momentky je asi jasné, že byste u „Dog Soldiers“ neměli nějak zaníceně přemýšlet. Pokud ale toužíte po zběsilém akčním hororu s povedenou atmosférou skotských hlubokých lesů (i když se natáčelo v Lucembursku, haha) a dobře udělanými maskami vlkodlaků (žádný CGI shit), ještě rozhodně na správné adrese.

„Dog Soldiers“ samozřejmě není žádný skutečný majstrštyk, ale má svoje kouzlo a dovolím si tvrdit, že se nejedná o náhodu, že si tenhle biják dodnes mnozí z nás pamatují a že má stále fanoušky, kteří touží po pokračování. O něm se poměrně dlouhou dobu mluvilo a probíhaly přípravy, mělo se jmenovat „Dog Soldiers: Fresh Meat“. Také se v průběhu let objevily zvěsti o možném prequelu anebo dotáhnutí „Dog Soldiers“ rovnou na trilogii. Dokonce padlo i několik dat možného vydání sequelu. Projekt byl nicméně pokaždé odložen, až postupně zdechnul úplně. Což mi přijde škoda, protože další nášup téhle vlčí krasojízdy bych si já osobně klidně nechal líbit. Vypadá to ovšem, že toho už se nikdy nedočkáme.

Dog Soldiers (2002)


My Own Ghost – Love Kills

My Own Ghost - Love Kills
Země: Lucembursko
Žánr: rock / pop / electro
Datum vydání: 13.9.2014
Label: Secret Entertainment

Tracklist:
01. Crimson Ground
02. Lost
03. Waiting in the Wings
04. Crystal Ball
05. Bad Love
06. Beautiful Mistake
07. Silence
08. Free Fall
09. Pathways
10. Broken Mirror
11. Born in Fire
12. Mute
13. Intoxicated

Hodnocení: 3,5/10

Odkazy:
web / facebook

K recenzi poskytl:
Inverse Records

Není žádným tajemstvím, že oblast Beneluxu je nesmírně bohatá na rock/metalové kapely se zpěvačkou za mikrofonem. Ne, že by se tradičnějším metalovým destinacím v tomto odvětví nedařilo kvalitativně sekundovat, ale co se týče kvantity, tady Benelux v čele s Nizozemím kraluje. A jak už úvod naznačuje, opět se do západní Evropy podíváme, tentokrát do méně provařeného Lucemburska. Mé znalosti v tomto hudebním žánru jsou dosti omezené, ale i tak mi něco dávají tušit, že bandy s dívkou v čele jdou i tady na dračku. Z lucemburského velkovévodství znám už jen jednu další kapelu, význačné neofolk/martial industrialisty Rome. Jenže ti zřejmě ve velkém nejedou.

Jak už můžete pochopit z úvodní omáčky, My Own Ghost pochází právě z Lucemburska, hrají muziku na pomezí popu, rocku a metalu s příměsí elektroniky. Činí tak teprve od roku 2013 a není tedy ničím překvapivým, že dnes recenzovaná novinka je deskou debutovou. Už samotné jméno kapely teda není žádné terno a název novinkové desky onu vizitku originality příliš nevylepšuje. Uznejte sami – koho dnes vytrhne název jako “Love Kills”? Fajn, úvodní prezentace tedy na hodně triviální a neoriginální úrovni, co ale samotná muzika?

Když jsem prohlásil, že My Own Ghost se hudebně pohybují na pomezí popu, rocku a metalu a elektronického oblizu, nerozepisoval jsem to tak dopodrobna pro nic za nic. Každá z těchto složek má na “Love Kills” svou podstatnou roli. Z popu si My Own Ghost berou zpěvnost a jednoduchost, tu tedy především, rock a metal obstarává již poměrně tradičně kytarové linky. Elektronické příměsi vyskakují téměř v každém songu a opět obstarávají důležitou složku hudby My Own Ghost. To vše zní poměrně nadějně a nezavání vyloženým průserem, nicméně pravda je poněkud jiná.

To, že je muzika jednodušší mi vůbec nevadí, koneckonců na sousloví, že v jednoduchosti má být prý krása, něco i bude. Ne však v tomto případě. Hudba My Own Ghost je nejen jednoduchá, ale často dost vtírává, překombinovaná a to jen kvůli tomu, aby prvoplánově zabavila. “Love Kills” se tedy skládá nejen z instrumentálně, ale i – to především – skladatelsky triviální a nepříliš dobré muziky. Kapela se však alespoň snaží tento nedostatek schovat. Většina skladeb je podmazána nenápadnými i nápadnějšími elektronickými vlivy, které ale My Own Ghost z podprůměru nevytahují, ba je častokrát ještě více potápějí. Elektronická složka zní opět velmi neoriginálně, křečovitě, a i když nejsem žádný znalec na obdobnou muziku, neustále si říkám, že takhle jsem to slyšel už několikrát vymyšlené i zrecyklované.

Zvuk také nezaslouží žádné velké glorifikace, je to takové ploché, unylé nic, kde hlavní slovo má zpěvačka Julie Rodesch, která sice patří k silnějším stránkám desky, ale opět jen na úrovni kopírování. Zbytek kapely hraje jakoby v závěsu, což vzhledem k zvukové bohatosti a instrumentální vyspělosti není příliš překvapivé.

Asi jste z mého pisálkování vyrozuměli, že “Love Kills” prostě není žádná sláva. I tak se zde naštěstí objevují lepší kousky ve stylu skladeb “Bad Love” a “Silence”, což tedy taky není nic světoborného, ale člověk si alespoň řekne, že tak to mohlo znít celé. Opět se sice jede na osvědčeném střídání slok, refrénu a nějaké té finální variaci, ale v případě “Bad Love” a “Silence” to nezní tak hloupě. Tady už bychom se k tomu průměru možná dostali. Osmá “Free Fall” taky nezní úplně špatně, jenže po minutě zajímavějšího materiálu opět dospěje do fáze kolovrátkovitého opakování. Na tomto principu ostatně fungují také “Lost”, “Crystal Ball” a spousta dalších. To vše navíc ještě dehonestuje přemrštěná stopáž, která již tak malé množství ucházejících melodií naprosto zabíjí. Uznejte sami, 54 minut dnes často neutáhnou ani ostřílení mazáci, natožpak aby se s nimi se ctí vypořádala jeden rok hrající kapela, která ještě před nedávnem hledala zbrusu nové osazenstvo. Nechápu.

Sečteno podtrženo, nulová atmosféra, nemastný neslaný zvuk a mizerné hráčské i skladatelské výkony. Několik solidnějších kousků se sice na “Love Kills” objeví, ale pár desítek sekund není pro celkový podprůměrný pocit samospásných. Nuda, šeď a vata totiž vyskakuje kam jen se člověk podívá a on tedy nemá důvod tvorbu My Own Ghost nadále sledovat nebo ji někomu doporučovat.