Datum: 2.10.2016 Místo: Praha, Cross Účinkující: Blues for the Redsun, Möbius, Nibiru

Návštěvnicky započít klubovou sezónu jsem chtěl už v září, na Shining, na Caudal, na Ordo rosarius equilibrio nebo kdekoli jinde, leč nevyšlo to. První pofestivalovou dávku hudby jsem si tak dopřál až v době, kdy vládl podzim a jeho říjnový podřízený. Ten nečekal dlouho, hned druhého jsem se vydal do Crossu. Abych se po studiovém zmatení dozvěděl, co hrají těžko zařaditelní Italové Nibiru. Abych po josefovských šachách v harmonogramu konečně viděl Blues for the Redsun. Abych se seznámil s Möbius a přestal s jejich (nikterak opodstatněnou) ignorací. A to vše s Crossovskou tradicí – nulovým vlezným – v zádech. V inkriminovaný den jsem běhal všude možně, bez zastavení. I proto bylo zvláštní po příchodu do Crossu konstatovat, že jsem vše stihl – Möbius ještě nebyli zakleknutí ve svých blocích a ani klubové dveře nevpustily armádu po hluku lačných. Změna přišla za malou chvíli.

Slovenští Möbius jsou duo, kytarista a bubeník. Doposud jsem neměl tu čest, ani studiově, natožpak živě, ve vzduchu tak poletovaly výhradně otazníky. Möbius se stejně jako zbytek vystupujících vyžívali v pomalých tempech naplněných hutností riffů a snahami o napětí, jež vyvěraly v ráznou direktáž. Slováci se usadili kdesi na pomezí stínajícího sludge, jejž tu a tam vystřídaly riffy typické pro stoner. Vše pak zastřešilo takřka funeraldoomové tempo, plazící se hudba plná vyčkávání. Nic se ale nesmí přehánět. Kombinaci tu máme zajímavou, jenže dvojice občas až příliš natahovala. Až příliš věřila, že drží napětí, které už dávno opadlo. Ovšem nebylo tomu tak pořád, několik momentů stálo za vyslechnutí, rozhodně ano. Nehrálo se moc nahlas, zato čitelně. U tělesa o dvou hlavách se sice zvuková čistota předpokládá, ale proč ji nezmínit, z tohoto hlediska to bylo (až na nevýrazný kopák) moc fajn. A vlastně celé to bylo sympatické, byť s dílčími mouchami.

Toho večera jsem ani nečekal velké hudební divy. Přišel jsem za pohodovým večerem a živou muzikou, která mi nějaký ten týden scházela. O to mileji jsem byl překvapen, když na pódium nastoupili Blues for the Redsun a vyrukovali s koncertem hodným taháku večera. Blues for the Redsun se ocitli v červené záři (ač jen reflektorové) a ve svém pohřebně doomovém tempu dominovali. Zvuk přál, koncertní fazóna kapely také. České těleso dokázalo strhnout – jako jediné toho večera. Nehledal jsem chyby, jen vychutnával. Příště půjdu s radostí znovu a měli byste i vy.

Italské Nibiru jsem znal pouze povrchně. Domácí poslech mě nepřesvědčil a já byl zvědav, v jakém světle se Italové ukáží naživo. No a co vás budu napínat, žádný progres se nekonal, živá prezentace mě jen utvrdila v rozpacích z desky. O co hudebně jde? Samotný základ tvoří rázný sludge metal, který (především na studiovkách) doprovází psychedelický nádech. Ale to není všechno. K psychedelií načuchlému sludgi Nbibiru přidávají jakési tribal-ambientní vsuvky, tu a tam se zas zjevuje nesmyslně skočný bubínek. Nefunguje to, prostě ne. Upatlaný slepenec, nemůžu si pomoct. Hudbu si pak převeďte na vizuál. Zpěvák do půl těla, přiléhající lesklé kalhoty a k tomu mikrofon ozdobený kostmi. Proč to? Dva zbylí členové naopak vzezření absolutně civilního…

V případě Nibiru nesourodost vládla a nebylo to dobře. Stěží šlo o nesourodost záměrnou, mnohem spíš o přešlapování, jakým směrem jít. Třeba já šel domů, zhruba v polovině, Blues for the Redsun zahráli parádně a to mi ke spokojenosti stačilo. Ani Möbius nezklamali, šlo o minuty veskrze příjemné a za nějaký ten čas klidně zopakováníhodné. A Nibiru? Třeba půjdu příště zas, jen se budu rozhodovat podle předkapel.