Maskované Američany Mushroomhead opustil jeden ze tří jejich zpěváku, Waylon Reavis. Muzikant to oznámil na svém Facebooku. Důvodem prý byly „neslučitelné rozdíly ohledně vlastnictví kapely“. Reavis v Mushroomhead působil 11 let a podílel se na posledních třech albech.
Archiv štítku: Mushroomhead
Mushroomhead – The Righteous & the Butterfly
 |
| Země: USA Žánr: alternative metal Datum vydání: 13.5.2014 Label: Megaforce Records Tracklist: Hodnocení: Průměrné hodnocení: 7/10 Odkazy:
|
Je neuvěřitelné, jak neúprosně ten čas na světě letí. Před třemi a půl lety jsem na Sicmaggot psal svůj první článek a vůbec jsem netušil, jak dlouhý je poločas rozpadu běžného redaktora. Můj se naštěstí ke konci nechýlí, takže můžu ohodnotit pokračovatele desky, která byla mojí pisatelsky první. Ano, “Beautiful Stories for Ugly Children” nastartovalo v roce 2010 mou redaktorskou kariéru a tehdy jsem hodnotil poměrně vysokou osmičkou, kterou bych s odstupem času spíše o jedničku snížil. Jak tedy dopadla novinka “The Righteous & the Butterfly” émerických Mushroomhead? Musím říci, že za mě dobrý.
Mushroomhead jsou často připodobňovaní svým iowským sousedům Slipknot. Stylem vystoupení, počtem muzikantů (kterých je tedy také jako psů), muzikou a v neposlední řadě i maskováním jednotlivých členů. Jedni říkají, že Mushroomhead kopírovali kdysi od Slipknot, jiní tvrdí opak. Upřímně – je mi fuk, kdo od koho opisoval, důležité je, že za roky fungování si obě kapely vybudovaly svou vlastní hudební image. Mushroomhead asi nikdy nebudou tak masově oblíbení jako právě Slipknot, ale to je možná dobře. Jejich hudba není úplně snadno stravitelná a pro každého instantně přístupná, ale jakmile se jí necháte vtáhnout, už na ni nedáte dopustit. Je prostě jiná, což “The Righteous & the Butterfly” hned při prvních minutách poslechu potvrzuje.
Největší změnou od minule je návrat ztraceného syna v podobě zpěváka J Manna, který kapelu opustil v roce 2004. Starší desky Mushroomhead nemám úplně najeté a přiznám na rovinu, že jsem nejdříve přebývajícímu hlasu nevěnoval ani moc pozornosti. Nakonec mohu konstatovat, že jde o příjemné osvěžení, které staří fanoušci jistě uvítají a ti noví mohou být minimálně potěšeni, že z vokálního hlediska je muzika Mushroomhead o něco variabilnější. Povězte, která kapela má dneska tři (!) zpěvmany? Od minule přibylo i více pomalejších pasáží, které jsou zpívané čistými vokály. Obecně se “The Righteous & the Butterfly” nese celé spíše ve středním tempu s tendencí zpomalovat a vyloženě rychlých vypalovaček mnoho není. Nemyslím si, že by to bylo úplně na škodu. “The Righteous & the Butterfly” je velice konzistentní album, na kterém si každý přijde na to své.
Vlastně jsem celkem rád, že Mushroomhead místy ubrali na rychlosti a zařadili ze čtyřky na dva-a-půlku. Za jednu z nejlepších skladeb totiž považuji “Portraits of the Poor” s pomaloučkým klávesovým rozjezdem a příjemně zkresleným riffem během refrénu, kdy se vokalistké střídají. Další velmi pomalou věcí je “Childlike”, ve které hostuje na pozici zpěvačky Just Mic z 10.000 Cadillacs (o kterých jsem jaktěživ neslyšel). Díky jejímu vokálu se tohoto songu nemohu nabažit, rozhodně doporučuji.
Výčet toho nejzajímavějšího bychom měli, vraťme se teď ale na začátek a projeďme si zbytek pěkně popořádku. Úvodní “Our Apologies” jde trochu proti mémo výroku výše tím, že se jedná o slušnou jízdu, a to, že jí Mushroomhead album otevírají, má jistě svůj důvod. Velmi se mi líbí práce DJe během refrénů. Nenásilně zakomponované samply tam, kde se opravdu hodí, nejsou rozhodně na škodu. Následuje “How Many Times” s podstatně pomalejším úvodem a famózní stavbou vrcholící v perfektním refrénu. Z produkčního hlediska naprostá bomba a moje srdce plesá, když slyší takhle napsaný song. “Devils Be Damned” je v podstatě “Houbohlaví” klasika – hlasitostí vynikají bicí nad kytarami a zpěv ze středního tempa co chvíli rychle přechází do rychlého a zase zpět. V případě “Qwerty” jde o hodně kontroverzní a pomalou věc, která napůl připomíná řeč cirkusového principála a napůl ne-rapovou gangsta píseň. Má ale své kouzlo a nedá se jí upřít originalita. O “Portraits of the Poor” a “Childlike” jsem se již zmínil, takže hurá do druhé poloviny.
Tu rozlouskne “This Cold Reign”, která mě snad jediná nijak více neuchvátila. To se ale rozhodně nedá říci o “We Are the Truth”, kde zpočátku vévodí vokál zpěvačky Jackie Laponza (Unsaid Fate) na pozadí s výborným riffem, postupně se přidávají i ostatní nástroje a další zpěváci. Paráda, živě musí být něco takového luxusní. “Son of 7” bych nominoval ve speciální kategorii “nejlepší melodie”. “For Your Pleasure” zase jako píseň s nejlepším úvodem a prvotřídním vokálem. “Worlds Collide” a “Graveyard Du Jour” neurazí a zejména druhá jmenovaná se mi líbí v částech, kdy klávesy vyťukávají smutnou melodii, sem tam zazní tvrdý riff a do toho všeho se smějí děti. Závěr brnkne zase na trochu svižnější strunu, a kdybyste z “The Righteous & the Butterfly” zaslechli jen úvod a právě zmiňovanou “Out of My Mind”, nevěřili byste, že Mushroomhead teď obecně hrají spíše pomaleji. Kotel bonusů za podstatné nepovažuji, tak se o nic nebudu ani moc rozepisovat. Zajímavá je určitě konverze “Rumor Has It” v původním podání od zpěvačky Adele, ale to je tak všechno.
Z “The Righteous & the Butterfly” jsem nadšen. Opravdu. Líbí se mi jeho kompozice, produkce a z obsaženého materiálu se nedá nic pokládat za vyloženě špatný, nudný nebo nepovedený kousek. Ve skutečnosti má každá píseň svou jedinečnou identitu a kouzlo, což se u kapely, která tvoří přes dvacet let nevidí příliš často. Osm a střízlivý kousíček, jen tak pro jistotu.
Další názory:
Zpočátku mě novinka Mushroomhead příliš nebavila… a i když by bylo možná efektní teď říct, že po čase mě “The Righteous & the Butterfly” fakt chytlo, zas tak žhavé to nebude, ačkoliv musím uznat, že po větším počtu poslechů se dojem z desky rozhodně vylepšil. Nevidím v tom žádný velký zázrak, spíš takový alternativně metalový standard, ale poslouchá se to úplně v pohodě a až na výjimky to přinejmenším neobtěžuje. Těmi výjimkami, které mě nebaví a které podle mě patří k tomu nejslabšímu, co se na “The Righteous & the Butterfly” nachází, jsou hlavně ty pomalé věci, nejspíš pokusy o cosi na způsob atmosféry jako v “Portraits of the People” nebo “Childlike”. Největší příšerností je ovšem cover “Rumor Has It” od Adele… z výtečné popové písničky totiž Mushroomhead vytvořili odpudivou americky rockovou vyřvávačku, což si jako fakt mohli odpustit. Naopak mezi vrcholy nahrávky řadím povedenou klipovku “Qwerty”, skvělým ženským vokálem opepřenou “We Are the Truth” nebo rychlejší kusy jako “Our Apologies” či “Devils Be Damned”.
H.
Mushroomhead – Beautiful Stories for Ugly Children
 |
| Země: USA Žánr: alternative metal Datum vydání: 28.9.2010 Label: Megaforce Records Tracklist: Hodnocení: Průměrné hodnocení: 6,5/10 Odkazy:
|
První pohled (nK_!):
Kdesi za horami špíny a řekami toxického odpadu se rozprostírá starobylý les. V tom lese stojí polorozpadlá chaloupka. Nikdo už si ani nepamatuje, kdo ji postavil, tak je stará. Před necelými sedmnácti lety se do ní nastěhovala banda oškliváků porostlých houbami a řekla si – půjdeme dělat hudbu a změníme svět!
Rok se s dalšími třemi sešel a světlo podzimního světa spatřilo další (v pořadí již sedmé) řadové album amerických Mushroomhead. Nebudu se tvářit jako věrný fanoušek a rovnou na sebe prozradím, že jejich předchozí produkci jsem téměř úplně přešel a neznám z ní po paměti ani půl sloky. Nedokázala si prostě udržet moji pozornost déle než deset minut. Stává se, hlavně u americké alt-metalové (nerad používám výraz nu-metal) produkce. O to více jsem byl překvapen, když jsem se jen ze zvědavosti sobě vlastní odvážil pustit si poslední a nejnovější „Houbovou hlavu“. A hle – nestačím věřit vlastním uším. Nečekejte prosím porovnání s předchozími alby, spíše jemné srovnání v rámci žánru.
Bubáci (nebo houbáci?) z Clevelandu v Ohiu si za dobu svojí existence vybudovali slušné renomé na pomyslném metalovém piedestalu slávy. Charakteristickým znakem jejich produkce je enormní počet členů (momentálně celých osm kusů), hromada fanoušků, ještě větší kopec odpůrců a v neposlední řadě donekonečna omílané srovnávání s krajany Slipknot. Faktem je, že obě kapely fungují na bázi „anonymní“ projekce, vyznačující se předně tím, že každý jeden z hudebníků má připraven kostým a masku určitého (obvykle velmi společensky nepřijatelného nebo šíleného) motivu, se kterým objíždí koncertní štace. V případě Mushroomhead je vysvětlení jednoduché – jednotliví členové se chtěli nějakým způsobem odlišit od působení ve svých dalších projektech. Jen poznámka na okraj – až mi po stodevadesátéšesté bude někdo tvrdit, že Mushroomhead kopírují již zmíněné Slipknot, nechť prosím porovná roky založení obou uskupení. Děkuji.
Nyní již k hodnocení samotného alba. Mé první krůčky po dvojitých vokálech, podladěných kytarách a téměř nerozeznatelných klávesách byly vskutku rozporuplné. Po prvním poslechu jsem měl sto chutí otevřít krabici s nápisem „propadliště dějin“ a celého materiálu se obligátně a bez zbytečných svědků zbavit. Dal jsem však desce ještě jednu šanci a myslím si, že jsem byl bohatě odměněn. To, co se zpočátku jevilo jen jako ničím neobvyklá a nudná směsice běžných riffů, se postupně proměnilo ve velmi zajímavou kolekci několika výborných songů. Bylo by slušné říct si na rovinu, že nelze čekat převratnou hudební extázi nebo nedejčert přelomovou desku, která změní na dlouhá léta vnímání kritiků. Ne. Mushroomhead si na nic nehrají a podle toho, co jsem pochytil z jiných článků, si jedou ve svých zajetých kolejích. Hlubokých, ale pro mě momentálně rozhodně ne nudných. Ale ani perfektních.
Houbaři recyklují, kde se dá, ale přesto nějakým záhadným způsobem úplně nenudí a nutí si některé zvláště vypečené kousky pouštět do zemdlení pořád a pořád dokola (blíže se zmiňuji níže). Vlastně se až sám divím, jak může být vpravdě typická směska amerického alternativního metalu návyková. Nic, co bychom jinde neslyšeli, ale přesto je tam něco… něco. Možná letité zkušenosti s tříděním odpadu, možná výborné skladatelské schopnosti, které dokáží jednotlivé zdánlivě ničím zajímavé party spíchnout dohromady takovým způsobem, že se stávají funkčními v rámci celku. Zajímavé a překvapivé.
Kdybych si měl vybrat, za svého favorita rozhodně vyhlásím písničku s pořadovým číslem dvě. „Inspiration“ mi rozhodně inspiraci dodala, a to nejen k psaní tohoto článku. Rychlejší ukřičené pasáže střídají podstatně střídmější části a od začátku do konce se dobře poslouchá. Další výborná věc se skrývá pod číslem 6 a jmenuje se „Holes in the Void“, na kterou si Mushroomhead pozvali dokonce hosta – Joe Altiera (kdybyste mě mučili, nevzpomenu si, o koho jde). Jedná se o pomalejší a na první poslech i rozvláčnou skladbu, která však dokáže uchvátit přesvědčivými vokály a celkově funkční kompozicí. V podobném duchu se nesou i „Do I Know You?“ a „The Feel“, které připomenou pomalejší tvorbu úhlavních nepřátel Slipknot. Bod k dobru, takové písničky mám rád. Oproti těmto mě ale titulní „Come On“, ke které byl natočen klip (a jedná se tak o první singl nové desky), až tolik neoslovila. Krom naprosto standardního refrénu nemá podle mého názoru co nabídnout. Podobných je i několik dalších kousků, jmenovitě „Slaughterhouse Road“, „Darker Days“ nebo „Harvest the Garden“. Poslouchají se dobře, ale celkově nejde o nic zapamatováníhodného. Na koncertech se však může jednat o slušné vypalovačky. Další zajímavé skladby pouze zkratkovitě: „I’ll Be Here“ nebo „Burn the Bridge“ rozhodně neurazí.
Jak jste jistě z celkového ladění recenze poznali, deska se mi líbila. Nejde sice o nic ultra světoborného, ale rozhodně se dobře poslouchá a v žádném případě nenudí. Dávám nadprůměrných sedm a jdu si ještě jednou pustit „Krásné příběhy pro ošklivé děti“. Nevylučuji, že během několika dalších poslechů se výsledné hodnocení vyhoupne ještě o stupínek výše.
Druhý pohled (Seda):
Hezké příběhy pro ošklivé děti? Tak to je album přesně pro mě. Ale teď vážně. Mushroomhead jsem nikdy vlastně pořádně neslyšel, a tak jsem si prožil debut právě s tímto albem. Nakonec na mě vypadla poměrně slušná deska, která na určité chvíle určitě zabaví. Solidní nu-metal, který nemůže urazit. Líbí se mi zejména začátek, ke konci už moje pozornost trošku upadala. Osobně bych ale přitvrdil zpěv, nějaký pěkný řev by se tam určitě vyjímal. Takhle to tedy bude slušná šestka.
Mushroomhead – Savior Sorrow
 |
| Země: USA Žánr: alternative metal Datum vydání: 19.9.2006 Label: Megaforce Records Hodnocení: 6/10 Odkazy:
|
Každý asi známe ten pocit přesycenosti. Z médií se na nás valí spousta hudby, která místo na kvalitu dbá spíše na kvantitu a počet vydělaných zelených papírků. To bohužel někdy platí i na poli tvrdšího soundu. Netvrdím, že některé kapely nehrají dobrou muziku, ale je to bohužel pořád o to samém, žádné experimenty, žádné novinky. Pokud jste tak přehlceni, není nic lepšího, než sáhnout po nějakém tom alternative kousku. A myslím, že formace Mushroomhead takovou určitě je. Velmi příjemná kombinace hlasů dvou různých zpěváků s naprosto odlišným rozsahem, sbírka kvalitních samplů, trocha toho DJingu podporovaného úžasnými klávesami, a to vše zabalené do příjemné metalového balíčku, kde najdeme solidní kytary a bicí.
Není to tak dávno, co kapela překvapila nejen fanoušky, ale i sebe sama. Jejich předchozí album “XIII” dostalo výborné kritiky a fanoušci si jej nemohli vynachválit. Jenže tím zlatá éra houbových hlav skončila. Z kapely odchází zpěvák J. Mann (rap, řev) a taky velký hudební tahoun a hráč na sedmistrunou kytaru Bronson. Kapela proto na vokály přibírá Waylona a post kytary zcela přenechává už původnímu druhému kytaristovi Gravymu. Jak tedy celé “Savior Sorrow” dopadlo? Jako velká fikce obestřená mlhou, kterou ještě k tomu uplácali pejsek s kočičkou. Hned po pár sekundách je vidět, že kapela se snaží naaranžovat vše tak, jako by se vůbec nic nestalo a k žádné změně nedošlo. Waylon zcela a bez jakéhokoliv pokusu o improvizaci napodobuje hlas J. Manna, což působí až sobecky. Z celé desky nám rovněž zcela vymizely samply, nejsou zde klasické “pomalé” tvrdé písně typu “Solitaire Unraveling”, chybí takové vypalovačky a šílenosti jako “Bwomp”, “Kill Tomorrow” a další.
Možná se zdá divné, že tady vypichuji písně ze starších desek, ale kdo Mushroomhead zná, ví že pro ně byly více než klasické a toto album nám toto potěšení nenabízí. Zato nám nabídne opravdu spoustu nemastných neslaných písní, které se nám něco možná snaží sdělit, ale jejich myšlenka je zabita pod hromadou fádních a nudných melodií. Na začátku jsem mluvil o novinkách a improvizaci, takže na co si tady vlastně stěžuji, vždyť celé “Savior Sorrow” je jeden velký experiment, bohužel trošku chybný. Nenajdeme zde žádnou výraznou píseň, která by se nám výrazněji zapsala do podvědomí, často se motivy písní opakují, což je u Mushroomhead naprosto neslýchané, už jen na albu “XIII” je každá píseň naprostý originál a teď tu máme tuhle linearitu. Netvrdím, že jde o nějaký naprostý propadák, některé písně jsou opravdu povedené, přece jen tato kapela má své určité kouzlo, ale bohužel, ta horši stránka převažuje. Paradox je, že pokud Mushroomhead neznáte, je vysoká pravděpodobnost, že se vám toto album bude líbit. Ale pokud znáte dobře jejich starší nahrávky, prostě zjistíte, že to není ono. Pokud si mohu dovolit něco doporučit, a to všem, ať už je znáte nebo ne, sežeňte si jejich album “Superbuick”, které je pro mě klenotem v celé jejich tvorbě.