Archiv štítku: Napalmed

eE eS eM – ByloNebyloRybaNaruby

eE eS eM - ByloNebyloRybaNaruby

Země: Česká republika
Žánr: noise / industrial / experimental / improvisation
Datum vydání: srpen 2016
Label: Napalmed

Tracklist:
I. LiveAtRybaNaruby
01. KdybyBylyVPrdeliRyby
02. NemuselyByBytRybniky

II. JsouDveVeciNaSveteCoSmrdiJakoRybaAJednoJeRyba
03.-17. [untitled]
18. PytelNa(cu)Raky
19.-65. [untitled]
66. 666
67.-87. [untitled]
88. NaziFunksPunkOff!
89.-98. [untitled]
99. Outro

Hrací doba: 71:31

Odkazy:
web / bandzone

K recenzi poskytl:
Eine Stunde Merzbauten

Hlukový matador Radek Kopel a jeho kumpáni jsou neúnavní. Od doby svého vzniku Eine Stunde Merzbauten posluchače nijak nešetří a každý rok nabídnou minimálně jednu nahrávku, přičemž každá jedna z nich je více než vhodná k zodpovědnému trýznění sluchovodů a snad nejen jich. Člověk se ještě ani pořádně nestačil vzpamatovat z dubnového počinu „E.S.M.“ vydaného pod lehce pseudonymem ExSxMx a už je tu další dávka zvukového arcipekla – a opět pod trochu jiným jménem, tentokráte jako eE eS eM. Ale není se čeho bát, na svou dávku noisu si přijdete, ať už se to jmenuje jakkoliv.

Nějaký laik by si při pohledu zdálky mohl snad i pomyslet, že se na „ByloNebyloRybaNaruby“ ukrývá nějaký koncept – zcela evidentně rybí koncept. Ale zasvěcení vědí, že očekávat něco takového by byla absolutní naivita, protože u Eine Stunde Merzbauten je všechno trochu jinak a tenhle projekt se pojmu kapela samozřejmě vymyká takovým způsobem, až by toto označení bylo snad hanlivé.

Přesto – „ByloNebyloRybaNaruby“ je rozděleno na dvě části. Ta první nese název „LiveAtRybaNaruby“, a jak už její název napovídá, jedná se o živý záznam. Ten byl pořízen v klubu Rybanaruby v Praze, výsledkem čehož jsou dvě – hanba mě fackuje při tomhle pojmenování – písně „KdybyBylyVPrdeliRyby“ a „NemuselyByBytRybniky“. Ničeho se ho však nebojte, na nahrávce není vůbec poznat, že se jedná o živé album – s výjimkou jediného momentu v podobě potlesku na konci „NemuselyByBytRybniky“.

Druhou částí je pak 36minutová – opět mě fackuje hanba – kompozice „JsouDveVeciNaSveteCoSmrdiJakoRybaAJednoJeRyba“, která je rozdělena do 97 stop, z nichž naprostá většina je nepojmenovaná. Jedinými výjimkami budiž majstrštyky „PytelNa(cu)Raky“ (18), „666“ (66), „NaziFunksPunkOff!“ (88) a „Outro“ (99).

No, ale ve finále je samozřejmě úplně šumák, jak se co jmenuje, jak dlouho to trvá, kde to bylo natočeno nebo jestli jde o koncertní či studiovou nahrávku. V konečném důsledku je totiž beztak všechno brajgl jako svině. Eine Stunde Merzbauten je záležitost, o níž dost dobře nejde pořádně psát, panč dycynky skončíte u prohlášení, že to není nic jiného než prachsprostý bordel, jehož hlavním poznávacím znamením je nezřízená improvizace a jehož snad nejdůležitějším smyslem existence je pobavení samotných Eine Stunde Merzbauten při vyluzování těch nejvíc pošukaných zvuků, pískotu, vazeb, rachotu a dalších akustických laskomin.

Dobrá, trochu jsem to přehnal, něco mále přece jen napsat lze. Tak především – „LiveAtRybaNaruby“ mě příliš nebaví. Na minulém „E.S.M.“ šlo – s notnou dávkou nadsázky – nalézt jakousi hudebnost, což byla vlastně docela příjemná změna. Jasně, pořád to znělo, jak když vás šuká kůň do ucha (ne, že bych to reálně zkoušel), ale ten poslech mě, nebojím se hrdě a drze prohlásit, bavil. „LiveAtRybaNaruby“ je v obou svých částech noisový námrd, v němž Eine Stunde Merzbauten do posluchačů hustí pazvuky bez ladu a skladbu. Tu a tam z té improvizace na povrch vytane trochu zajímavější pasáž (třebas třináctá až patnáctá minuta „KdybyBylyVPrdeliRyby“), ale vzato kolem a kolem to není žádné terno.

Eine Stunde Merzbauten

Náladu ovšem vyspraví „JsouDveVeciNaSveteCoSmrdiJakoRybaAJednoJeRyba“. Většina z oněch 97 stop má dvacet vteřin nebo lehce přes dvacet vteřin, přesto se tu najdou i relativně zajímavé momenty jako třeba hity číslo (dle tracklistu, ne v rámci kompozice) 49, 57, 58, 63, 64 (v těchto dvou se dokonce ozvou náznaky dejme tomu psychedelie), 70 nebo 71. Anebo je to třeba všechno furt ten samý bordel a jen mně mrdá v uších, takže tam slyším, co tam není. Ale to nic nemění na mém názoru – jakkoliv to u daného žánru může znít zcela iracionálně, ale „JsouDveVeciNaSveteCoSmrdiJakoRybaAJednoJeRyba“ se mi skutečně líbí víc.

Samozřejmě, „ByloNebyloRybaNaruby“ je hlukařina jak řemen. Tato věta je všeříkající a celý počin dostatečně hodnotí i popisuje zároveň. Vezměte si z toho, co uznáte za vhodné, protože za oním prohlášením se skrývá „je to zajímavé“ stejně jako „je to naprostá kokotina“. Hádám, že svou variantu si  zvládnete vybrat sami a mě k tomu nepotřebujete.


ExSxMx – E.S.M.

ExSxMx - E.S.M.

Země: Česká republika
Žánr: industrial / experimental / drone / noise
Datum vydání: 1.4.2016
Label: selfrelease

Tracklist:
01. Evu svrbí míca
02. Elementary School Mamlases
03. Emen Stahl Moon
04. Echte Schlechte Madhausen / Electro Save Mode

Hrací doba: 79:22

Odkazy:
web / bandzone

K recenzi poskytl:
Eine Stunde Merzbauten

Jeden z největších šílenců české hudební (?) scény opět útočí. Jistě, je tu i pár dalších hlukařů, ale asi jen těžko najdete někoho, kdo by v přístupu dokázal trumfnout Radka Kopela, krále domácího noisu, jenž terorizuje posluchače a v neposlední řadě i nebohé recenzenty (není problém si pomocí mistra Googla dohledat nejednu opravdu vtipnou recenzi, kde je vidět, že autor vůbec netušil, která bije) pravidelnou dávkou antihudebního überpekla již od 90. let. Nicméně, král je mrtev, ať žije král. V momentě skonu Napalmed, suverénně nejkultovnějšího jména, jaké kdy Česká republika dala hlukovému světu, se zrodil a odkaz převzal nový projekt, jehož smyslem života je opět skřípění, lomození, pískání, hluk a nezřízená improvizace. Zprzněním jmen Einstürzende Neubauten a Merzbow tak vznikli – Eine Stunde Merzbauten.

A jak vidno, Eine Stunde Merzbauten se mají čile k světu a od svého vzniku v roce 2014 servírují již čtvrtou penetraci ušních bubínků kovovými pazvuky. Svou historii projekt načal deskou „7305“ a loňský rok se nesl ve znamení dvou splitek. Letos se však Kopel a jeho industriální družina vracejí pod pseudonymem ExSxMx opět s plnohodnotným materiálem, jehož hrací doba činí strašidelných 80 minut. Ale tak zrovna u noisu na těch stopážích zas tak nezáleží… buď to někdo nedá ani pět minut, anebo mu ta osmdesátka problém nedělá, nic moc mezi tím asi není.

Středobodem nové desky je jistojistě mamutí kompozice (dá-li se to vůbec kompozicí nazvat… dost pochybuju, že to někdo komponoval, haha!) „Elementary School Mamlases“. Ta dosahuje skutečně respektuhodné délky 43 minut, což se tváří jako kurevská výzva. O to víc mě překvapilo, že tentokrát se to poslouchá – no, vlastně vcelku v pohodě. Tak nevím, jestli už jsem za ty roky fakt tak otrlý dobytek, anebo nám Radek (a.k.a. RaK a.k.a. Uspá Watch a.k.a. ElektRachot a.k.a. ElektRandall a.k.a. ElektRek) měkne.

Ne, teď už vážně. Pro obyčejného smrtelníka je to samozřejmě pořád smrt a ani nemusíte být na úrovni, kdy žerete produkci Jarka Šimka, abyste po poslechu „Elementary School Mamlases“ začali krvácet z uší, nosu, očí jakož i prdele a pohlavních orgánů. Na druhou stranu, jak v rámci tvorby Napalmed, tak i na „7305“ už vznikla mnohem větší hluková zla… ale na třetí stranu, tím spíš má tohle blíž k opravdové hudbě. Ale ani „hudebnost“ (haha!), ani větší „stravitelnost“ (hahaha!) nemyslím nijak ve zlém, pořád je to nálož jako sviňa – ale lze si to užít, vyžívá-li se člověk v takovém zvěrstvu.

Spíš než čistokrevný hlukový atak je „Elementary School Mamlases“ freejazzovou saxofonovou masturbací, pod níž Kopel přikládá industriálním skřípotem. Ale pozor, zas tak převratná věc to v rámci Radkovy muziky není a už z éry Napalmed existují počiny, s nimiž jde nalézt paralely – stačí vzpomenout třeba „Noisax Jazzostrial Fractamental“. Ale zpátky k „E.S.M.“. Až po více jak půlhodině nezřízené avantgardy se konečně spustí řádný hlukový hell, jenž celou experimentální suitu vygraduje (skutečně ano!). Tohle bych povinně pouštěl všem hipsterům, aby konečně slyšeli, jak zní alternativa – ze srand typu „Elementary School Mamlases“ by se jim oholily vousy a Club-Mate by zkyslo!

Eine Stunde Merzbauten

Jmenovaný kolos je sice skutečně kolosální, avšak stále tvoří „jen“ cca dobrou polovinu celkové stopáže „E.S.M.“. Zbylé skladby sice nedosahují tak monumentálních délek, ale i přesto se nesou v obdobném duchu jako 40minutový monolit. Noise tu sice je, ale o něco větší roli tentokráte hraje industrial až drone. A stejně jako v „Elementary School Mamlases“, i do ostatních tracků promlouvají další hostující nástroje. V „Echte Schlechte Madhausen“ je to opětovně saxofon, zatímco v úvodním hitu „Evu svrbí míca“ (tuze roztomilý název) a „Emen Stahl Moon“ to jsou – housle. I takový nástroj zní na „E.S.M.“ povětšinou tak experimentálně, jako by na to nehrál člověk smyčcem, ale spíš Satan svým žaludem, nicméně vedle toho se zde v několika vzácných momentech vyskytuje věc vskutku nevídaná, neslýchaná. Považte sami, lidičky, asi ve dvou (nejspíš slabších) chvilkách zde lze zaslechnout i náznak melodie! Poslední položku pak tvoří skrytý song „Electro Save Mode“ (na CD součástí stopy „Echte Schlechte Madhausen“), což je cca čtyřminutové pištivé týrání synťáku.

V jednu chvíli jsem použil pojem „stravitelnost“ – to je, tvrzení o těch asi dvou několikavteřinových melodií navzdory, samozřejmě nutno brát s velkou nadsázkou. Spíše to bylo myšleno tak, že „E.S.M.“ není taková ta masa nejextrémnějšího hluku. Jak již padlo, novinka je víc industrial a drone s freejazzovou příchutí a onen echt noise tam je až tak v závěsu. Což jednak nemusí být (a není) špatně, druhak je to furt šílenost až za roh, kterou zmáknou jen chrabří jedinci. A tak to má samozřejmě být, toto není muzika pro vyměklé moče.

ExSxMx - E.S.M.

Nebudeme si nic nalhávat, recenze na Napalmed / Eine Stunde Merzbauten / skoro i noise obecně jsou vlastně jen dvojího typu. Půlka lidí vůbec nemá šajnu, co to kurva je, a vyplodí písmenkový zvratek bez většího smyslu o tom, jak to nějak skřípe, ale poslouchat se to nedá – prostě aby nějaký text vyšel, když do redakce přišlo cédéčko. Druhá půlka lidí nechce vypadat jak zaprodanecká mrdka, co nerozumí umění a avantgardě, tak vyplodí recenzi, jak to krásně skřípe, jaký je poslech očista a jak v tom objevili smysl existence, sáhli si na dno, pohlédli do nitra lidské duše a další sračky. Já nehodlám dělat ani jedno. Poslech jsem si užil, fakt a upřímně jo, mě tyhle hlukové chlívky baví, ale nebudu vás tahat za fusekli – katarzí jsem si neprošel a regulérní poslouchání, že by se k tomu člověk vracel a vychutnával jemné nuance, vážně nehrozí. Čas od času ovšem nezaškodí dát si nějakou šílenost, takže jsem si naposlouchávání „E.S.M.“ (nebojím se to říct, vlastně zopakovat) užil, a až Eine Stunde Merzbauten pustí do světa další 80minutový opus, tak věřím tomu, že si to užiju taky. Je to málo? No to hej – není!

P. S. Nezapomeňte si všimnout, že každá skladba má iniciály – „E.S.M.“!


Eine Stunde Merzbauten – 7305

Eine Stunde Merzbauten - 7305
Země: Česká republika
Žánr: noise
Datum vydání: 3.7.2014
Label: selfrelease

Tracklist:
01. Žádná hudba znamená hluk [Napalmed cover]
02. Deutsch Rum im Wasserturm [Einstürzende Neubauten cover]
03. Japahnis [Merzbow cover]

Odkazy:
bandzone

K recenzi poskytl:
Eine Stunde Merzbauten

Česká industrialová, potažmo noisová scéna už vyplivla do světa slušnou řádku zajímavých jmen. Mezi její nejvýznamnější členy patřila i dlouholetá stálice Napalmed, ke které jsem si paradoxně našel cestu až poměrně nedávno, pár měsíců před jejím koncem, který nastal letos v červnu, přesně dvacet let po založení tohoto tělesa. Jeho hlavní představitel RadeK.K. však nelení a svoji tvorbu přetavil do projektu, který nazval Eine Stunde Merzbauten. Kdo má alespoň povědomí o zahraniční industriální scéně, je mu jasné, že z názvu to čiší satirou a rozklíčovat konkrétní jména, tedy Einstürzende Neubauten nebo Merzbow, je to nejmenší. Kapela sama se představuje posluchačům jako cover na výše zmíněné interprety, takže jsem byl upřímně vážně zvědavý, co z toho vlastně vyleze, když někdo chce coverovat hluk.

V první řadě nutno uznat, že graficky zatraceně dobře. Černočerný digipack, černý lesklý tisk na černém matném podkladu působí jednak nenápadně, jednak hodně zvláštně a dost originálně (to prostě musíte držet v ruce, obrázek u článku vám o jeho podobě neřekne prakticky nic). Kromě toho, že při bližším prozkoumání je příjemný na pohled i na omak, ve svém nitru skýtá pár fotografií a poskytuje naprosté minimum informací. Při špatných světelných podmínkách těžko čitelný název jak uskupení, tak alba, případně skladeb, které jsou na disku všehovšudy tři, přičemž pojmenování jednotlivých kusů si v ironii nijak nezadá s názvem kapely. Ze jmen “Žádná hudba znamená hluk”, “Deutsch Rum im Wasserturm” a “Japahnis” mi i ještě teď chtě nechtě cukají koutky a když jsem je spatřil prvně, neměl jsem daleko od toho, abych popadal dech.

Ale k hudbě. Nebo alespoň ke hluku. Tři skladby mají celkem nějakých 80 minut, disk je tak vyplněn prakticky bezezbytku. Nicméně vzhledem k tomu, že jsou technicky spojeny v jeden track, jsem se nezaobíral tím, jak je která dlouhá. Já nevím, jak noise posloucháte vy, pokud vůbec, ale já si prostě pustím nahrávku a nechám ji na sebe působit, samostatné skladby, jsou-li, mě moc netrápí, takže mi to bylo v zásadě jedno. 80 minut se tvářilo jako výzva, nicméně šel jsem do ní s chutí a slušnou porcí zvědavosti s tím, že jsem pořádně nevěděl, co můžu očekávat.

Říct, že to je bordel, jak se sluší a patří, je víceméně nošení dříví do lesa. Jasně, že to je bordel, krucinál. Hodina dvacet strávena v jeho přítomnosti ale utíká překvapivě docela rychle a kolikrát jsem byl překvapený, že už je zase konec. Rozhodně to nebylo proto, že bych nedával pozor, ostatně, to vám tahle nahrávka ani nedovolí. Ale má v sobě to něco, co od noisu tak nějak očekávám a co nejde slovy tak docela vystihnout. Dokáže mě pohltit a nepustit, provést perfektní mentální klystýr a vypnout. Nechat se unášet nabuzenou představivostí na hlukových špičkách a vlnách bílého šumu, případně v minimalistických plochách kovového řinčení.

Vzhledem k tomu, že každá ze tří písní je coverem na některé z uskupení (Napalmed, Einstürzende Neubauten a Merzbow), je deska zároveň proměnlivá. Skladby pořádně ani nejsou odděleny – náznaky by byly, skladby se spíše prolínají, díky čemuž celá deska přirozeně plyne, a sic vám ve střední části dává vydechnout, úvod a závěr jsou přinejmenším stejně brutální a jdou až na dřeň podstaty. Aby bylo jasno, až na kost jdou všechny tři skladby, z nichž každá jedna se snaží nějakým způsobem obsáhnout základní stavební kameny, ono nitro hudby každého coverovaného interpreta a nějakým způsobem je interpretovat vlastní cestou. Ano, skutečně je tu předmětem coveru interpret a jeho tvorba jako celek, nikoliv jednotlivé skladby, což ani v jednom případě nad není možné. Funguje to ale výborně a mě to upřímně baví.

Minimálně většina stopáže, ne-li celá, je totiž skutečně cover a ne pouhé vykrádání, takže Eine Stunde Merzbauten nabízí na jednotlivá tělesa vlastní pohled a druhá skladba “Deutsch Rum im Wasserturm”, cirka půlhodinová variace Einstürzende Neubauten na trochu minimalističtější téma a bez vokálu, mě zaujala asi nejvíc. Díky svému “napjatému” klidu před závěrečnou bouří mi dává nejvíc prostoru a deska není jeden hlukový klystýr. Uznávám, vokál mi tam podvědomě trochu chybí, na druhou stranu čistě instrumentální podoba mi v rámci celku sedí víc. Ono samotné nic, ticho, kterým se rozléhá dunění, řinkot kovu, řezání a další pazvuky, je hypnotické samo o sobě a dokázalo si mě získat prakticky ihned. Do zbylých dvou skladeb jsem pronikal trochu pomaleji, i přesto mi ale nedokázaly poskytnout tolik silných momentů, přičemž nejvýraznější je pak samotný závěr alba. Stejně tak mám dojem, že Eine Stunde Merzbauten mohli skladby pojmout víc po svém. Chápu, že v případě hlukové stěny to jde asi hůř než u minimalističtějších kompozic, ale prostě mi v nich chybí to něco navrch, co není jen další, byť kvalitní bordel, ale zkrátka to něco, s čím bych se mohl identifikovat. Výplach je to solidní, pro domácí poslech ale raději sáhnu one-man projektu Mhnunrrn.

Obecně mám ze “7305” dojem, že Eine Stunde Merzbauten jej nahráli především jako oznámení o své existenci, první vlaštovku, za kterou budou následovat další. To samozřejmě není špatně – nějak se začít musí, a pokud to ale tohle banda dotáhne k nějakému solidnějšímu ksichtu (hlavně v případě hlukových stěn), budu jen rád. Protože sic se představili a zaujali především humorným konceptem, potenciál na tvoření solidního hluku bezesporu mají. Ostatně, dvacet let existence a vývoje Napalmed je zárukou, kterou by byla chyba podcenit a na další směřování projektu jsem vážně zvědavý. Číselné hodnocení si protentokrát odpustím, neboť v případě “7305” podle mě postrádá smysl.


Paregorik / Ataraxy / Napalmed / Wormhead – split

Paregorik / Ataraxy / Napalmed / Wormhead - split
Země: Česká republika / Německo
Žánr: noise
Datum vydání: 2012
Label: Meziprostor / Napalmed ‎/ Vomit Bucket Productions / Puzzle Records / Underground Pollution Records / Rauha Turva / NHDIYSTREC

Tracklist:
01. Paregorik – Pseudo-Intellectual Trauma
02. Ataraxy – In My Four Walls…
03. Napalmed – Tri Dcera Tops (excerpt)
04. Wormhead – Delusions of Persecution

Odkazy Paregorik:
bandcamp

Odkazy Ataraxy:
web

Odkazy Napalmed:
web

Odkazy Wormhead:
web / facebook

K recenzi poskytl:
Napalmed

Chceme-li vůbec nějak hodnotit žánr jako noise, musíme si ponejprv položit jednu dosti zásadní otázku, a sice jakou optikou se na celou záležitost dívat, jaká měřítka nasadit, jestli vlastně vůbec nějaká? Ačkoliv se to pro nezasvěceného může zdát na první pohled jako trochu uhozené uvažování, není tomu tak, právě naopak, u natolik specifické záležitosti jako noise jsou podobné otázky rozhodně na místě. A pročpak?, ptá se onen nezasvěcenec… Inu, odpověď na otázku, proč si podobné otázky vůbec klást, je vcelku nasnadě – už jen samotný název žánru ji zodpovídá více než dostatečně.

V podstatě žádná ze všech existujících hudebních odnoží svým názvem plně neobsahuje samotnou svou podstatu. Považte sami, vždyť ne všechen death metal je smrtící, ne všechen black metal je temný, ne všechen heavy metal je opravdu heavy atd. Ale noise? Ten je jednou z těch nemnoha výjimek, která už jen svým názvem v plném rozsahu říká, co do této škatulky spadá – hluk. Nic víc, nic míň. Nekontrolovatelné (a mnohdy také nekontrolované) proudy hluku, skřípení, vrzání, nárazy, šum, jednoduše – bordel. Nyní přichází jedna z našich zásadních otázek – lze tohle vůbec považovat za hudbu? Pokud bychom aplikovali prostou teorii, že hudba je pouze to, kde hudebníci hrají tóny na hudební nástroje, pak by noise ve světle výše řečeného neobstál ani v nejmenším. Kdybychom však naši definici toho, co je a co není muzika, rozšířili kromě obligátního “má to noty” i na “umělecká zvuková performance”, hned jsme doma, jelikož sem noise bezesporu patří, na rozdíl například od drtivé většiny komerčního rádiového popu (tedy, ne, že bych já měl něco proti popu, sám si ho rád poslechnu, což se však nevylučuje s tím, že jej nepovažuji za pořádnou hudbu, natožpak za umění).

Další naše otázka je ovšem ještě o poznání štiplavější – proč noise vůbec poslouchat? Nutno říct, že v tomto případě bude odpověď (dojdeme-li se vůbec k nějaké) ještě méně jednoznačná. Pokud v hudbě hledáte odpočinek a relaxaci, noise vám není určen ani náhodou; jestli chcete v hudbě slyšet příjemné melodie a chytlavé momenty, noise vám není ani v nejmenším; chcete-li slyšet kvalitní muzikantské výkony, noise vám není určen za žádných okolností; jednoduše řečeno – pokud od hudby očekáváte to, co se od ní ve slušné společnosti za normálních okolností očekává, od čehokoliv z oblasti noise dejte urychleně ruce pryč (ačkoliv je zase druhá věc to, že noise je natolik okrajovou hudební formou, že průměrný posluchač se k němu ani nedostane, pročež z něj ani nemusí dávat ruce pryč). Komu je tedy tento žánr vůbec určen? Těžko říct… možná jestli hledáte, co všechno jste ještě schopni zvládnout, budete tu na správné adrese. Pokud si prostě a jednoduše libujete v něčem, co se diametrálně liší od nastolené “normálnosti”, není co řešit, tohle je přímo pro vás. Noise funguje (a to potvrzuji z osobní zkušenosti) i jako mozkový klystýr, když prostě potřebujete vyčistit hlavu od všeho – někteří žánroví interpreti předvádí takovou hlukovou nalejvárnu, že jsou k tomu snad přímo stvořeni. Anebo další možnost… když si prostě jenom chcete způsobit bolení hlavy… Dle libosti a osobního vkusu…

Přejděme k další otázce – je vůbec mezi noisovými hudebníky (anebo snad: “hudebníky”?) nějaký rozdíl? To je setsakra dobrý dotaz, vždyť uvažujme logicky – co je bordel, to je bordel, a v bordelu rozdíl není. Bohužel (bohudík?) to až takhle jednoduché ale není, a jak vidno, i v onom bordelu (tedy, hluku – nebuďme příliš expresivní) rozdíl opravdu je. Ale tím už se pomalu dostáváme k nosiči, kvůli němuž vůbec toto povídání vzniklo – splitku čtyř noisových projektů, dvou domácích a dvou německých. Každý z těchto projektů totiž ukazuje malinko jinou podobu noisu, čímž v rámci jednoho počinu dává jasnou odpověď, posléze aplikovatelnou na celý žánr – není bordel jako bordel!

“Pseudo-Intellectual Trauma” od Paregorik je jasnou ukázkou noisu, jenž si nedává za úkol nic menšího než terorizování ušních bubínků. Je to přesně ta řvavá podobu stylu, v níž to neskutečně skřípá a vrže bez sebemenší známky lítosti k posluchačově psychickému rozpoložení. Ataraxy se na splitu naopak prezentují “šumivým” noisem, minimalistickým až na kost – jeden monotónní zvuk po celou hrací dobu songu “In My Four Walls…” však není na poslech o nic méně náročnější. Noise od Napalmed je noisem veskrze chaotickým, klasickým bordelem, který přes sebe bez ladu a skladu překládá množství zvuků, tvořících jednu velkou masu hluku. Poslední účastník, po Ataraxy druzí Němci Wormhead, jsou pak jakousi kombinací výše zmíněného – šum, skřípení i chaos, to vše v jejich “Delusions of Persecution” najdete. Rozdíly vypadají na první poslech veskrze minimální, protože ve všech čtyřech případech jde o záležitost nelíbivou až (pro někoho) nepříjemnou, jenže tímhle způsobem byste mohli složit většinu žánru, že základ (v tomto případě hluk) je stejný a odlišnosti jsou už jen kosmetickou záležitostí. Tím pádem jsme si vlastně dokázali, že buď v jednotlivých noisových počinech rozdíly opravdu jsou, nebo že v rámci jednotlivých žánrů v hudbě rozdíly nejsou vůbec – to už si rozhodněte sami.

Paregorik / Ataraxy / Napalmed / Wormhead - split

Vzhledem k tomu, že tento text již pomalu plyne ke svému konci, si možná řeknete, že samotné nahrávce bylo věnováno minimum prostoru a víc než recenzí se článek stal jakousi úvahou o samotném žánru. Ale tak to prostě je – podle mého názoru ani o oné čtveřici skladeb není víc co říct. Je to prostě… noise. Se vším, co k němu patří, ať už v tom dobrém či v tom špatném slova smyslu. Záležitost na samém okraji hudební scény – natolik divná, že se o ní ve slušné společnosti nejenže nemluví, ale ani se o ní neví; natolik extrémní, že i nejeden tvrdý metalista se před ní poběží schovat do protihlukového krytu; záležitost pro naprosté minimum lidí. A jako takový je noise vlastně nepopsatelný, rozhodně i nehodnotitelný (právě pro tyhle případy byla recenzentům dána možnost odpustit si číselnou známku). Je to prostě… noise… hluk… bordel…