Země: Švýcarsko Žánr: progressive post-metal Datum vydání: 29.9.2017 Label: Czar of Bullets Hrací doba: 18:34 Odkazy: web / facebook / bandcamp K recenzi poskytl: Czar of Crickets Productions

Dvouminutový teaser mne navnadil, album jako celek stojí za hovno. Ano, omlouvám se, zkazil jsem překvapení a pointu vyzradil hned na začátku. Já sám bych si ale po nemnoha posleších s takovým tvrzením vystačil a popravdě se mi ho nechce nijak víc rozvádět, protože nové EP NevBorn za to nestojí. Bohužel jsou mezi vámi dozajista pikantních detailů chtiví zmetci (ačkoliv ničeho pikantního se v tomhle případě nedočkáte) a navíc by to neprošlo ani přes šéfa, takže… co se dá dělat. Můžu být vděčný snad jen za to, že jde akorát o minirecenzi a mé prsty i mozkové závity tak budou alespoň částečně ušetřeny. Dost ale zbytečných keců, jde se na věc. Možná… nebo (?)… ale dobřeee.

Abych se přiznal, trochu přeháním. V zásadě se nejedná o nijak špatné album. Přesto je na něm přítomné určité cosi, co způsobuje, že se pro mne poslech na jeden zátah stává takřka nemožným, přestože se jedná o pouhých 18 minut. Za chvíli se k tomu dostanu.

Musím říci, že po instrumentální stránce jsou všichni zúčastnění velice schopní a v několika momentech mi „Daídalos“ připomínalo Tesseract na „Concealing Fate“, což pro mne svého času byl kult, jenž jsem si poslechl i několikrát za den. Co je tedy špatně, když nacházím spojitost s kapelou, kterou jsem kdysi téměř zbožňoval? Jednak, jak jsem již napsal, takových momentů není zas tolik a ty zbylé sice rovněž nejsou špatné, ale ani nikterak přitažlivé. Prostě se to děje, ale řeknete si: „A co, co já s tím?“ Co je ale důležitější a pro mne nesnesitelnější než nehty skřípající o tabuli, je zpěv. Z vypuštěného teaseru by člověk mohl získat mylný dojem, že po celou dobu ho bude provázet příjemně provedený řev v podání Matthieu Hinderera, ale pravda je, že se ve výsledku jedná o jediný moment, kdy se řevu dočkáme (nepočítám duety s čistým vokálem). Zbytkem épéčka doprovází neurážlivé nástrojové party přiteplený eunušský hlásek zřejmě bývalého člena nějakého zapomenutého boy bandu. Abych se ještě jednou vrátil k Tesseract, hlasový projev hostujícího Loïca Rossettiho (příznivci The Ocean nechť si to neberou osobně) mi naneštěstí připomíná spíše prznitelského Ashe O’Haru než do hudby Tesseract skvěle padnoucího Daniela Tompkinse (pořád mluvím spíše v kontextu „Concealing Fate“ než „Polaris“).

Album má i své světlé momenty, hlavně atmosféričtější klidnější části (nedoprovázené čistým zpěvem) a pak ty tvrdší obohacené o řev (jsou vlastně dvě, nikoliv pouze jedna, jak jsem psal) a v tomto ohledu je rozhodně nejsilnější částí poslední čtyřminutovka, kterou mě docela bavilo poslouchat, a kdyby se zbytek příběhu o Daidalovi a Íkarovi nesl v podobném duchu, četli byste teď mnohem pochvalnější řádky. Ve výsledku jsem si po čase více méně zvykl i na to podbízivě hřejivé Rossettiho úpění, ale nemůžu říct, že by mi to za to stálo. Příště se proto raději poohlédnu někde jinde, protože kvůli zvykání si a dělání kompromisů hudbu nevyhledávám.