Země: Švédsko Žánr: viking / black metal Datum vydání: 1.3.2013 Label: NoiseArt Records Tracklist: 01. Mot helgrind 02. Fordom 03. Veners förfall 04. Illvilja 05. Kamp 06. Relik 07. Vindöga 08. De ödeslösa Hodnocení: Atreides – 7/10 H. – 7,5/10 Skvrn – 5,5/10 Průměrné hodnocení: 6,7/10 Odkazy: web / facebook / twitter

Stockholmská viking metalová formace Thyrfing pro mě vždy byla vždy kapelou, jejíž starší tvorbě jsem i přes poctivě odkroucená léta prostě nedokázal přijít na chuť, a to ani v době, kdy pagan metalová škatule tvořila většinu mého playlistu – snad kvůli tomu, že mi staršími počiny v mnohém až přespříliš připomínaly mé žánrové oblíbence Moonsorrow. Tvorba šestice seveřanů mne poprvé výrazněji oslovila až s objevem posledního počinu “Hels vite“, na kterém kapela došla do polohy mě poměrně příjemné, především díky změnám oproti předchozím albům. O tom, zda se Thyrfing povedlo nastolený standard zachovat i na aktuálním albu “De ödeslösa“, bych se rád rozepsal níže.

Úvodní píseň alba “Mot helgrind” začíná krátkým klávesovým intrem, je tedy jasné, že jeden z typických prvků hudby Thyrfing rozhodně nezmizel. Příjemné uvítání připravil i zvuk, který se na první poslech kvalitativně posunul opět o něco dále, je uhlazenější, čistší a čitelnější než v případě svého předchůdce, za což vděčí především práci Jense Bogrena, přesto však neztrácí na ostrosti, správné míře dravosti, i typický sound kapely zůstal zachován v plném rozsahu. Netřeba snad podotýkat, že deska působí čistě profesionálním dojmem a technicky je zahrána na výbornou, hráči se do svých instrumentů rozhodně nebojí opřít. Kytary pánů Lindgrena a Hernborga se tak hladce zařezávají do uší pod správným úhlem a neméně se to daří i agresivnímu vokálu Jense Rydéna, jenž je čas od času prokládán či doplňován čistým zpěvem ze stejného hrdla. I basové linky Joakima “Jocke” Kristenssona, kterého minulý rok za škopky vystřídal Dennis Ekdahl, lze často zaregistrovat, jak si brumlají své melodie tu více, tu méně, přesto však pod vrstvami ostatních nástrojů a až na povrch se téměř nedostanou.

Věrnost vikinským kořenům novinka rozhodně rozhodně nezapře a během poslechu nám je neustále připomíná jak akustickými pasážemi, tak chladným vyzněním kláves v podání Petera Löfa, které mají na výsledné severské atmosféře nemalý podíl. Vikinský feeling tak stále přetrvává v míře nemalé, byť možná přecijen o něco menší než na předchozím počinu. To nic nemění na tom, že Thyrfing se rozhodli vsadit spíše na jistotu a žádné skladatelské přemety se ani zdaleka nekonají. To je na jednu stranu dobře, kapela rozhodně ví, co dělá, a uvědomuje si své silné stránky a dokáže se žánrovým výrazivem pracovat na výbornou. Na stranu druhou je možná škoda, že se na “De ödeslösa” od pagan metalové škatule přecijen nevzdálili o něco více na úkor progresivních prvků. Ty se na albu vyskytují spíše sporadicky a většinou fungují především coby koření běžného výrazu kapely. To sice albu dává zajímavý nádech, přesto si myslím, že by sneslo větší podíl inovativních prvků, aniž by se museli Thyrfing pouštět na tenký led neznáma nebo dokonce dávat všanc svůj rukopis. To ovšem nic nemění na tom, že album obsahuje pár skvělých a slušnou řádku dobrých momentů a riffů, které zalichotí posluchačovým uším.

V tomto ohledu je nejvýraznější pátá skladba “Kamp“, obzvláště pak úvod, v němž je akustická kytara naprosto skvěle skloubena s pro Thyrfing atypickými bicími a čistým zpěvem. Zbytek skladby se pak již nese ve víceméně tradičním duchu a sic ústřední riff doplněný o harfové vyhrávky je podle mého názoru nejsilnějším na albu, rozhodně bych se nezlobil, kdyby se celá skladba nesla v úvodním duchu. Zbylých sedm skladeb už mírně zaostává, a ač například úvodní “Mot helgrind” nebo “Relik” jsou opravdu parádní, kvalit prve jmenované nemají šanci dosáhnout. Největší slabinou alba je paradoxně (a nepřekvapivě) lpění na pagan metalové škatuli. Přestože jsem prve napsal, že pánové umí s nosnými prvky žánru pracovat po stránce řemeslné na vysoké úrovni, kapele dělá problém vymyslet cokoliv, nosný riff, melodii, natožpak skladbu, která by mě dostala do kolen. Namísto toho se jí daří přicházet s dalšími a dalšími variacemi na vyčerpaný žánr, které ve většině případů fungují podle velice podobného mustru, ve kterém nechybí growl, zkreslené kytary hrající rozmáchlé, pomalejší riffy, rytmy nesoucí se ve středním tempu, občasné akustické vložky a klávesový podmaz. Přitom nejsilnější je projev kapely právě tam, kde se ubere na klávesách a prostor jim vyhrazený se předá kytarovým vyhrávkám, které pak působí jako osvěžující vánek. Zamrzí i monotónost Jensova growlu, který se sice příjemně poslouchá, ale dříve či později začne trochu nudit. Je škoda, že Jens více neužívá čistého zpěvu, jeho unikátní barvu hlasu si těžko zpletete s kýmkoliv jiným a album by hned získalo zajímavější nádech, pokud by se na něm objevila skladba odzpívaná jen a pouze čistými vokály.

To by zhruba byly hlavní důvody, proč na nahrávce postrádám více inovativních prvků, které by ji popostrčily někam dál z jinak mrtvých vod žánru, obzvláště když Thyrfing v případě intra “Kamp” ukázali, že mají i na víc, než jen užívání “konvenčního” výraziva. Přecijen, po osmnácti letech na pohanské scéně bych očekával trochu znatelnější vývoj. V kontrastu s tím potom může příznivě vyznívat kratší hrací doba alba. Poslech osmi skladeb vám zabere jen něco málo přes pětačtyřicet minut, každá skladba má pak v průměru kolem šesti minut. To se může zdát ve srovnání s jinými kapelami z žánru na pohanský epos docela málo, ale pro mě je tento fakt příjemným kladem a je jen dobře, že se kapela nepouští do rozmáchlejších kompozic, které by už pravděpdobně neměla jak a čím smysluplně vyplnit. Teď si nejspíš říkáte, že ten Atreides o tom ví kulový, vždyť je to přece dobré album a on jen zbytečně ryje a kritizuje a tak dále. Nenechte se zmást, “De ödeslösa” je rozhodně sázkou na jistotu, a pokud hledáte kvalitní pagan metalovou nahrávku, která je stále o několik tříd výše než většina scény, určitě nepochybíte. Nicméně kapelu, která je na scéně veteránem, je také třeba jako veterána posuzovat a v tomto ohledu mi zde stále něco chybí – co, to jsem snad dostatečně podrobně popsal výše. Thyrfing přesto ukázali, že své řemeslo stále umí a jejich sedmé řadové album je kusem poctivě odvedené práce. Bohužel, pro mne ale není ani ničím víc, myslím ale, že fanoušci kapely nemají důvod být s novinkou nespokojeni.

Další názory:

Kolega v recenzi má jistě pravdu, že Thyrfing se o nějaké ozvláštňování svého žánru příliš nesnaží, ale na druhou stranu, vzhledem k tomu, jaké nebetyčné kraviny jsou dnes kolikrát považovány za viking metal (Ensiferum a další hopsající vocasové by mohli vyprávět), si já osobně s chutí vychutnám nahrávku, která ctí kořeny a daří se jí to dobře – přesně takové “De ödeslösa” je. Thyrfing k budování oné vikinské atmosféry používají spíše black metalový aparát, místy si pro lepší efekt vypomůžou klávesovým podkladem za kytarovou hradbou, ale ve výsledku na mě ta deska funguje. Samozřejmě, nejedná se o nic, z čeho by si člověk úžasem sednul na prdel, přesto jde o pořádný kus příjemně poctivé muziky, která si na nic nehraje. Mně se to líbí.
H.

Thyrfing se v rámci pagan metalu řadí, řekněme, k těm vážnějším a sdílí stejnou škatulku viking/blacku s uznávanými Moonsorrow. Na scéně se pohybují již přes deset let, ale jelikož je folk metalová scéna mediálně popoháněna pompéznějšími a rozjuchanějšími kapelami, Švédům se v otázce popularity na světlé zítřky příliš neblýská. A tento stav zřemě zůstane neměnný i po vydání “De ödeslösa”. Na albu oproti předchůdcům ubyly některé folkové prvky a přibyly naopak blackové. Při užívání temně laděného growlu s občasným “blackovým zavytím” Jense Rydéna, který dominuje po celé minutáži, se občas dostavuje pocit rutiny. Že Jens umí zapojit i čistý vokál, naznačil ve skladbě “Kamp”, a u něj mi sedne mnohem lépe než třeba vokál na novém albu konkurentů Wolfchant. Klávesové navozování ledové atmosféry mi v případě Thyrfing nevadí a mrazivé prostředí jim věřím možná i kvůli tomu, že se tak neděje přes celé délky skladeb. Tempo je občas až nepříjemně uspávavé, o to příjemnější je poslouchat nějakou změnu, jako například úvod předposlední “Vindöga”. Sečteno a podtrženo, “De ödeslösa” neznamená nic jiného než jen lehoulince nadprůměrné viking metalové album s blackovými prvky a další zářez na pažbě Thyrfing.
Skvrn