Země: Švédsko Žánr: melodic death / viking metal Datum vydání: 31.7.2012 Label: Metal Blade Records Tracklist: 01. Onset of Ragnarok 02. The Nine Worlds Burn 03. The Dispossessed 04. Gap of Ginnungs 05. Bound to Reunite 06. Nordvegr 07. Up on the Mountain 08. Plague-Riddden Rebirth 09. Harvest (The End) 10. …to North Hodnocení: H. – 7/10 Ellrohir – 7/10 Průměrné hodnocení: 7/10 Odkazy: web / facebook

Osobně sám sebe z nějakého těžko vysvětlitelného důvodu považuji za dosti otevřeného člověka, minimálně co se hudby týče, nicméně zcela bezesporu existují i žánry, u nichž jsem poměrně striktní ve způsobu, jak k nim přistupovat. Mezi takové patří i viking metal, folk metal a pagan metal, popřípadě jejich kombinace. Nemohu si pomoct, ale k té hudební formě, jaká je dnes v očích většiny lidí považována za tyto styly, cítím opravdu až averzi. Jsem si vědom toho, že to rozhodně není poprvé, co tu něco takového prohlašuji, naopak už s tím možná začínám být poněkud otravný, nemohu si však pomoct, prostě je to tak. Ne, že bych tyto žánry neměl rád obecně, naopak je mám velice rád, ale řekněme, že v té původní podobě (která ovšem nemusí znamenat absenci originality, i zde jde – stejně jako v jakémkoliv jiném žánru – je ještě prostor vymyslet něco nového), nikoliv v té současné. K mladým kapelám, jež se těmito škatulkami zaštiťují, tedy chovám již předem jakousi nedůvěru. Občas se stane, že mě přece jenom nějaké mladší uskupení překvapí a dostane se mezi mé oblíbence, neříkám, že ne, je ale holý fakt, že většinou odcházím z poslechu zklamán…

Švédové King of Asgard toho mají s nějakým folkem či paganem společného máloco, tyto žánry byly zmíněny pouze proto, že o nich výše řečené v obecné rovině platí také, samotný předmět našeho dnešního povídání hraje čistokrevný viking metal. A vzhledem k tomu, že jsou King of Asgard na scéně teprve od roku 2008, asi vás nepřekvapí, že i na ně jsem se zpočátku díval skrz prsty, přestože ani jeden ze čtyř členů není žádné mladé ucho a počet skupin, v nichž zanechali svou stopu, a počet let, které jsou hudebně aktivní, zcela jasně svědčí o tom, že se nejedná o nějaké cucáky. Jsou to tedy právě oni, kdo patří mezi tu hrstku kapel, které mne překvapily? Inu, budeme-li se bavit o dlouhohrajícím debutu “Fi’mbulvintr”, ne tak docela. Je pravda, že zrovna jejich počin patřil jistě k těm slušnějším a poslouchatelnějším, přesto nemohu tvrdit, že ve mně zanechal nějaký hlubší dojem…

Nutno hned na začátek uznat, že “…to North” je na tom o něco lépe. Sice ne zas tak o moc, ale pořád lépe. Předně si musíme povědět, jak King of Asgard vlastně hrají. Povětšinou je jejich tvorba srovnávána s o poznání slavnějšími krajany Amon Amarth, důkazem čehož budiž třeba hodnocení mého kolegy, já osobně se však musím přiznat, že nechápu, odkud se toto srovnání vzalo. I když pominu technický fakt, že Amon Amarth ani nehrají viking metal, ale jen melodic death metal s vikinskou tématikou textů, nevidím mezi oběma skupinami nějakou bližší podobnost v hudební rovině. Snad jen vokál zpěváka a kytarista Karla Beckmanna je místy podobně zabarven jako growling Johana Hegga, tím však cokoliv společného končí, tolik typické melodie Amon Amarth, které považuji za stěžejní složku jejich hudby, v muzice King of Asgard prostě neslyším, a to ani například v takové “Bound to Reunite”, možná nejmelodičtějším kusu “…to North”. Riffy King of Asgard mi připomínají spíše Einherjer, ale najdou se i jiné vlivy, například v takové “Gap of Ginnungs” slyším ozvěny famózního, bohužel však pouze jednorázového a dnes již téměř zapomenutého viking/folk metalového projektu Storm z Norska, naproti tomu “Up on the Mountain” zase obsahuje zcela jasné odkazy na Bathory. Amon Amarth ale nikde…

Základ, z jakého při své tvorbě vycházet, tedy King of Asgard mají kvalitní, neboť všechny tři zmiňované skupiny/projekty patří ve svém oboru k naprosté špičce, jak se jim ho ale podařilo přetavit do vlastní tvorby? Není žádným tajemstvím, že můžete stokrát kopírovat Slayer, ale stejnak vám ten thrash metal nemusí fungovat, stejně tak můžete bez problémů vycházet z výtečného viking metal a přesto vaše muzika nebude stát za nic. Co se King of Asgard týče, ani na jednu z oněch tří kapel ani zdaleka nemají. Viking metal v jejich podání je solidní záležitostí, která není špatná, nejedná se ovšem o nic světoborného. Vcelku příjemně se to poslouchá a některé songy opravdu baví (zejména již zmiňované “Gap of Ginnungs” a “Up on the Mountatin”, špatné ale nejsou třeba ani zemitější “The Dispossessed” nebo hymnická “Nordvegr”), nicméně z obecnějšího hlediska druhé album King of Asgard nenabízí nic víc – je to jen slušný a nepříliš náročný poslech, který i na chvíli pobaví, tím to ovšem hasne.

Další názory:

Matně se pamatuju, že kolem debutového alba švédských King of Asgard bylo chvíli docela halo, všem přišlo hrozně úžasné a já moc nevěděl proč. Nevím, nakolik jsou fanoušci nadšeni z nové desky, ale já jsem na tom pořád podobně – nepřijde mi nijak extra úžasná. Hudebně to má být něco podobného jako Amon Amarth, aspoň to spousta lidí říká, a je to určitě kvalitně odehrané a odzpívané. Ovšem má to jeden problém – mě osobně to vůbec nevtahuje, jako bych to tak nějak hochům nevěřil… Poslední album Amon Amarth není hodnocené nijak závratně, ale tam ta “vikinská” atmosféra funguje poměrně dobře. Z alba “…to North” mě výrazněji zaujala asi akorát klipovka “The Nine Worlds Burn”, jinak mě to dá se říct ani moc nebavilo. Je to vcelku poctivě provedená práce, ale nedokázala si mě získat.
Ellrohir