Archiv štítku: NZL

Nový Zéland

Vesicant – Shadows of Cleansing Iron

Vesicant - Shadows of Cleansing Iron

Země: Nový Zéland
Žánr: black / death metal
Datum vydání: 14.6.2017
Label: Iron Bonehead Productions

Tracklist:
01. Blood Miller
02. Shadow of Death
03. Dismal Oubilette
04. Uncoiled Desolator
05. Enceladus
06. Carnage Ascended
07. Excoriation

Hrací doba: 40:45

Odkazy:
facebook / bandcamp

„Vesicant“ je označení pro takové chemické látky, které při kontaktu s pokožkou, očima nebo sliznicemi způsobují silné podráždění, jež může vyústit v pěkně hnusné puchýře, a také se tak jmenuje kapela z Nového Zélandu zmíněná v jednom z eintopfů po boku nedávno recenzovaného debutu Heresiarch. Pokud vás článek minul, tak ve zkratce připomenu, že jsem „Death Ordinance“ označil za mírné zklamání, protože účinně brutální hudbě prostě chyběly dobré riffy. Proč to spojování?

Mozek Heresiarch, N.H., a zdejší hlavní tvůrce Profanum společně v této kapele hráli a také nakopli Vesicant k seriózní činnosti, dokud se jejich cesty nerozešly kvůli rozdílným tvůrčím vizím. Sedmiminutové demo „Edict“ z roku 2014 oba nahráli ještě s kytaristou Pravusem a nebylo vůbec špatné. V současnosti Vesicant působí jako duo Profanum (struny, vokál) a Mordance (bicí, vokál). Druhého jmenovaného jste mohli slyšet bušit na „The Hecatomb“ od Temple Nightside, údajně i na debutu Impetuous Ritual (věříme-li Metal-Archives) a syrová atmo-blackařina Paroxysmal Descent, kde si vše nahrál sám, by mohla také někoho zaujmout, protože ji vydával výborný, žel již nefunkční švédský label Total Holocaust Records.

Vesicant hrají násilnou podobu black/deathmetalové hudby, ze které stoupá výrazný odér strachu. Ať už toho deprimujícího – paralyzujícího – nebo ryze zvířecího, jenž se pojí s agresí a pudem sebezáchovy. Ale nejvýstižnější je nakonec samotný název kapely. Váš dojem se určitě bude více či méně lišit, ale mně poslech „Shadows of Cleansing Iron“ připomíná čtení o bojových chemických látkách a jejich účincích. O těch se určitě něco dozvěděl každý, kdo neprospal hodiny dějepisu. Věřte nebo ne, tato asociace vznikla již za prvního setkání s deskou ještě dřív než jsem termín „vesicant“ prohnal slovníkem nebo nahlédl do textů. Efektivní intro poslední skladby „Excoriation“ onen pocit dobarvilo a stvrdilo.

Nedokážu dost dobře vysvětlit, co vlastně dělá hudbu atmosférickou. Pokud bych se držel myšlenky, že specifické stupnice evokují v posluchači jisté pocity, tak si moc nepomůžu, protože nemám šajnu, v jakých stupnicích Vesicant hrají. Zásadní je ale „rozháranost“ jejich hudby. Mnohdy mi přijde, jako by se bicí s kytarami rytmicky rozcházely, čímž nemám na mysli klasický black/deathový kýč pomalu hraných akordů a ultra-rychlých bicích. Vokály také často působí nablité „mimo“. Diletantství nebo záměr? Tak či onak, na mě tento rys působí kladně.

Vesicant - Shadows of Cleansing Iron

Vesicant si navíc našli zajímavý kytarový zvuk, který zmíněné atmosféře hodně přispívá. Ale jinak není „Shadows of Cleansing Iron“ moc dobře vyprodukovaná nahrávka. Kytary a zvláště bicí mají příliš digitální patinu, což mi při poslechu hrubě smíchané první ukázky na mysl nepřišlo, a basa nejde slyšet vůbec. Rovněž mi moc nesedí poměr mezi hlavním a doprovodným vokálem. Což nejsou jediné dětské nemoci, jimiž „Shadows of Cleansing Iron“ trpí. Jednotlivé songy trochu splývají a hluchých pasáží by se našlo víc než jen pár.

Je zajímavé, že na svém Facebooku a Bandcampu se Vesicant hrdě hlásí ke kanadským Axis of Advance, ale mně osobně je evokují pouze v těch několika pomalých, melodických částech (ve kterých zase Axis of Advance hodně vycházeli z Thergothon). Hudební srovnávání s Heresiarch či jinou samozvaně „war metalovou“ kapelou také není nejšťastnější. To má „Shadows of Cleansing Iron“ spíše blíž k posledním dvěma deskám Impetuous Ritual, avšak s jedním zásadním rozdílem. Nelidské umění předváděné těmito médii zhoubných mimozemských vibrací je kvalitativně o pár dimenzí výše, což ale znamená, že jsou Vesicant uchopitelní i pro běžného posluchače.

Pokud by se vychytaly různě rozeseté nedostatky a celkově by Vesicant své dílo posunuli dál, tak si myslím, že by brána mezi elitní metalové spolky mohla být otevřená. Obecně by se dalo říci, že je debut zajímavý a lehce nadprůměrný. A když srovnám s dalšími služebně mladými krajany jako třeba Sabbatic Goat, Heresiarch, Trepanation a Veneficium, tak mě Vesicant baví nejvíce. Uvidíme, jak se předvedou na chystaném splitku s veterány Sinistrous Diabolus.


Heresiarch – Death Ordinance

Heresiarch - Death Ordinance

Země: Nový Zéland
Žánr: black / death metal
Datum vydání: 7.7.2017
Label: Dark Descent Records

Tracklist:
01. Consecrating Fire
02. Storming upon Knaves
03. Harbinger
04. Ruination
05. The Yoke
06. Iron Harvest
07. Lupine Epoch
08. Righteous Upsurgence
09. Desert of Ash

Hrací doba: 40:50

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Sure Shot Worx

Novozélandští Heresiarch o sobě dali poprvé vědět v roce 2011, a to s vervou. První demo „Obsecrating Global Holocaust“ vydal radikální label Satanic Skinhead Propaganda, což samo o sobě propůjčilo mladé kapele jistý věhlas. Osobně tenhle demáč nepovažuji za výrazně kvalitní, ale následující EP „Hammer of Intransigence“ mi už rozkopalo prdel, protože nahrávek, které by kvalitně navázaly na odkaz „War Cult Supremacy“ kanadských Conqueror, je velice málo. Netvrdím, že by „Kladivo“ bylo prvotřídním bezchybným námrdem, ale v rámci tehdy módního „bestiálního black metalu“ rozhodně vyčnívalo. Jenže vzápětí došlo ke zlomu, kdy v kapele zůstal jen vokalista a zároveň mozek N.H. Novou hudbu skládal svépomocí a nový line-up se dával dohromady jen stěží, takový byl aspoň můj dojem.

Druhé ípko „Wælwulf“ vyšlo o tři roky později a zajímavostí je, že se nástrojů dle vize N.H. zhostili hudebníci z Impetuous Ritual, Grave Upheaval a Sinistrous Diabolus. „Kladivo“ mám sice raději než „Vlka“, ale tenhle krátký titul pozvedl má očekávání téměř na maximum. Jednak kvůli tušeného originálnímu konceptu, ale hlavním důvodem byla zajímavá a celkem originální hudba. Když kanadští Nuclearhammer s deskou „Serpentine Hermetic Lucifer“ přetransformovali zmíněný sound Conqueror v něco hypnoticky kosmického, byl jsem nadšen; Heresiarch představili příslib, že i oni by mohli staré přetvořit v něco svojského a realisticky válečného, co vypálí rybník všem pozérským šaškům, kteří adorují válečné hrůzy, ale v zákopu by samozřejmě volali po mamince.

Sestava Heresiarch je už delší dobu ustálena a společně dotvořila své první dlouhohrající album, které se jmenuje „Death Ordinance“. A můj dojem po cca třech měsících? Zklamání, za které ale nemůže pouze vysoké očekávání nebo jiné subjektivní zkreslení. Doomový start „Consecrating Fire“ buduje napětí adekvátně a bestiální „Storming upon Knaves“ zpočátku očekávání splňuje, ale jak tak ubíhá hrací doba desky, objeví se její zřetelná slabina. „Death Ordinance“ trpí nedostatkem dobrých riffů. Ok, většina skladeb aspoň jeden slušný riff má, ale to opravdu nestačí, zvlášť když tu je tolik naprosto fádní výplně, jež by se hodila tak možná na podřadný slam. O zoufale nijakých „sólech“ raději pomlčím. „Death Ordinance“ má navíc dosti čistý zvuk, což kvůli výše uvedenému sráží Heresiarch vaz. Škoda, v případě kvalitní hudby bych tenhle rys, který je v subžánru dosti netypický, rád pochválil.

Heresiarch se sami vyjádřili, že jejich hudba odráží zvolený lyrický koncept, a já si myslím, že tomu tak v jejich případě skutečně je. To ale svědčí o tom, že texty „Death Ordinance“ mají také své mouchy. Esoterické pojetí válečnictví je dočasně pryč, novinka představuje, zjednodušeně řečeno, fiktivní narativ budoucí společnosti, která žije pouze a jen trvalou válkou až do konečného vyhlazení všech zúčastněných stran. Přečtu-li si texty, tak mohu říct, že nápad Heresiarch je přinejmenším zajímavý a N.H. si se slovy také pohrál. Evidentní je zde inspirace kanadskými Sacramentary Abolishment / Axis of Advance, které N.H. v textech i nenápadně cituje a parafrázuje. S tím bych problém neměl, ale rozdíl v kvalitě konceptu a jeho zpracování je celkem velký a Kanada zde poráží Nový Zéland na hlavu. Čímž chci říct, že podobně jako hudba ani příběh není tak dobrý, jak by mohl a měl být.

Heresiarch - Death Ordinance

Nebýt skutečnosti, že mi bylo zasláno promo, nejspíš bych se na tuhle recku vybodnul, ale ona zmíněná poklona Heresiarch mi alespoň dává příležitost vám tyto dvě kanadské poklady doporučit, protože neexistuje kapela (nebo ji dosud neznám), která by dovedla tak umně skloubit typickou brutalitu kapel jako Conqueror s epickou melodikou. V diskografiích obou skupin sice nelze šlápnout vedle, ale případným zájemcům bych přeci jen doporučil buď první desku Axis of Advance „Strike“ nebo tu třetí „Obey“.

Ale zpět k ústřednímu tématu. Start alba, „Harbinger“ „Ruination“ a „Righteous Upsurgence“ jako jediné nabízí momenty, díky nimž nebyl návrat k albu útrpný a s tím, jak se tyto skladby postupně ohrávají, umírá i šance, že bych se po vydání tohoto článku k „Death Ordinance“ vracel. V rámci klasického hodnocení bych váhal zda desce dát šestku, anebo jít o něco níže. Ponechávám si ale jistou naději, že se Heresiarch vzchopí a v budoucnu představí titul, který výše nastíněný potenciál přeci jen naplní.


Braindead (1992)

Braindead (1992)

Země: Nový Zéland
Žánr: splatter / zombie horror / comedy

Alternativní název: Dead Alive
Český název: Braindead – Živí mrtví

Rok vydání: 1992
Režie: Peter Jackson
Hrají: Timothy Balme, Diana Peñalver, Elizabeth Moody, Ian Watkin

Hrací doba: 104 min

Zdroj fotek: IMDb.com

Myslím, že každému z vás, kdo se trochu vyznáte, muselo být hned v tom momentě, kdy jsem tu vyhlásil vznik filmového koutku a plán cílevědomějšího psaní o filmech, jasné, že dříve nebo později se tu musí objevit i „Braindead“. Nebudeme to tedy prodlužovat a dáme si vzpomínku na jeden zasraný kult – kdo jej zná, nechť se nestydí spokojeně přikyvovat, až budu vychvalovat; kdo „Braindead“ nezná, ať se stydí a dává pozor, co za klasiku by si měl co nejdříve dostudovat.

Peter Jackson bude většině diváků i kronice světové kinematografie znám především jako režisér, jenž na plátno přenesl „Pána prstenů“, možná jako režisér, který se postaral o jednu z adaptací „King Konga“. Všichni znalci ovšem vědí, že to ani zdaleka nejsou jeho nejlepší filmy. Do srdcí všech zvrhlíků se totiž Peter Jackson zapsal nesmazatelným způsobem už dlouho předtím za pomoci své rané tvorby. A právě „Braindead“ je z ní asi nejznámější.

Člověk neznalý situace asi nebude při sledování „Braindead“ věřit, že tuhle brutální zhůvěřilost mohl natočit stejný člověk jako „Pána prstenů“. Anebo spíš – jak je možné, že někdo svěřil mnohamiliónový rozpočet na natočení fantasy velkofilmu někomu, kdo měl za sebou snímek jako „Braindead“. Jackson zde dotáhl k dokonalosti úchylnost svých předcházejících filmů a rozehrál neskutečně zábavnou splatter jízdu, která škádlí žaludek nechutnostmi a bránici dokonale zvráceným černým humorem.

„Braindead“ rozhodně není seriózním zombie hororem, ale mimo jiné právě obrovský nadhled a smrtící humor z něj dělají nefalšovanou perlu mezi splattery. Film je po okraj natřískaný hromadou úchylných nápadů, které se snad ani nedají všechny vyjmenovat. Každý, kdo „Braindead“ viděl, mi jistě potvrdí, že věci jako krysí opice, despotická maminka, pojídání pudingu, „Tvá máma mi sežrala psa!“, pohřeb v čele s balzamováním mrtvoly, kung-fu kněz versus zombies na hřbitově, zombie večeře nebo souložící zombies jsou naprosto nezapomenutelné věci. Výlet se zombie dítětem do parku je ukázkový trhač bránice, i když jste ten biják viděli už desetkrát. To prostě nikdy neomrzí!

Vyvrcholením „Braindead“ je ovšem naprosto masakrózní finální půlhodina, kde už jsou definitivně vypuštěna krvavá stavidla, začnou nepřekonatelně libová jatka a morbidní humor dosáhne maximálního levelu. Počínaje plazícími se a prdícími zombie vnitřnostmi, konče legendární pasáží, v níž hraje hlavní roli sekačka na trávu a cca hektolitr umělé krve. A také nezapomeňme na tlustého strýčka Lese, který ví, že nemrtví se musí rozsekat, protože jako jediný četl komiksy.

Braindead (1992)

Nerad říkám, že něco musíte buď milovat, nebo nenávidět, protože se tenhle obrat používá často a vlastně nikdy to není stoprocentní pravda. „Braindead“ se ovšem tomuhle stavu hodně blíží. Je to film, u něhož se buď ztotožníte s jeho zvrácenou náturou a bezvýhradně si tuhle jízdu zamilujete, anebo na to budete jen nevěřícně čumět, co má být tohle za totální píčovinu.

Gore je dotaženo k naprosté dokonalosti, vnitřnosti, moře krve a části těl létají s tak extrémní kadencí, že to lze jen těžko překonat. Však ne nadarmo je „Braindead“ považován za jeden z nejkrvavějších filmů všech dob – vždyť jen na finále bylo spotřebováno na 300 litrů umělé krve! Všechno je brutálně nadsazené, přehnané, potažené hromadou černočerného humoru. a přitom je to v základě pořád lovestory. Za takové konstelace je jasné, že to nebude film pro každého, prostě musíte mít smysl zvrácenou zábavu. Kdo jej ale má, dostane naprostý klenot, na nějž se dá koukat neustále a pořád dokola!

Braindead (1992)

Asi je jasné, na jaké straně spektra v případě „Braindead“ stojím já. Osobně si myslím, že je tenhle biják zkurveně geniální – ne náhodou patří mezi mé nejoblíbenější snímky vůbec. Kult.


Alien: Covenant (2017)

Alien: Covenant

Země: Velká Británie / Austrálie / Nový Zéland / USA
Žánr: sci-fi horror

Český název: Vetřelec: Covenant

Rok vydání: 2017
Režie: Ridley Scott
Hrají: Michael Fassbender, Katherine Waterston, Billy Crudup, Danny McBride

Hrací doba: 122 min

Odkazy:
web / facebook / twitter

Zdroj fotek: IMDb.com

Říkává se, že nevstoupíš dvakrát do jedné řeky. Ridley Scott se ovšem rozhodl zjistit, co je na téhle pověře pravdy, a do téže řeky nyní vstupuje nikoliv podruhé, ale dokonce potřetí. Na začátku své kariéry dal dnes již legendární režisér světu dva obrovské sci-fi kulty – nejprve „Vetřelce“ a krátce nato „Blade Runner“. Druhý jmenovaný byl dlouho osamostatněn a až letos v říjnu se dočká pokračování „Blade Runner 2049“, oproti tomu série „Alien“ se od roku 1979, kdy vyšla jednička, značně rozšířila. Dočkala se tří pokračování, z nichž každé bylo jiné, ale vždy zajímavé a přinejmenším důstojné. Poslední „Vetřelec: Vzkříšení“ pochází z roku 1997 a poté se s jedním z nejslavnějších filmových monster dlouho nic nedělo.

Zpátky do vetřelčího světa se nakonec vydal opět až Ridley Scott, 33 let poté, co natočil geniální první část. „Prometheus“ (2012) nebyl přímo součástí série, nicméně se odehrával ve stejném univerzu a lze jej brát, že patří do rodiny. Je ovšem otázkou, zdali si to zaslouží, protože ohlasy byly právem dost vlažné. Snad i díky tomu je čerstvý přírůstek „Vetřelec: Covenant“ skutečně pátým dílem série „Alien“, protože z marketingového hlediska to prostě bude táhnout víc, než kdyby se jmenoval „Prometheus II“. Zároveň s tím ale „Vetřelec: Covenant“ na „Promethea“ navazuje a odehrává se deset let po něm (byť platí, že není nutné „Promethea“ vidět, abyste snímek chápali).

Zásadní otázkou ovšem je, zdali nový film dokázal udržet laťku, již si slizký xenomorf až doposud držel hodně vysoko – jednička byla geniální, dvojka a trojka výtečné a čtyřka už sice o trošku slabší, ale stále velmi dobrá. „Vetřelec: Covenant“ má bezesporu své silné stránky a je to relativně slušný film, ale navzdory zjevné snaze i péči na své předchůdce nemá.

Velkým plusem snímku je rozhodně vizuální stránka, která je možná nejvypiplanější ze všech dosavadních dílů ságy. Třeba záběry vesmírné plavidlo, na atmosféru planety nebo nádherné nasnímání přírody (točilo se u fjordu na Novém Zélandu) na planetě, kde posádka přistane, jsou vážně boží a ždímají maximum z potenciálu velkého kinoplátna. „Vetřelec: Covenant“ dobře funguje i v akčních a hororovějších scénách, kdy je hmatatelný strach z neznámého smrtícího organismu. Cením, že se film nebál ani krve a místy nechává bestiálnost vetřelců vyniknout. Nic nemám ani proti tomu, že vůbec poprvé v sérii došlo na souboj s vetřelci v otevřené krajině, to nebylo špatné ozvláštnění, byť se to nevyrovná klaustrofobickým chodbám vesmírného plavidla. Parádní je i nový albínský druh xenomorfa (tzv. neomorf), který rozhodně má něco do sebe, i když klasická podoba je klasická podoba a naštěstí i na ni dojde stejně jako na facehuggera. A ačkoliv je hlavní hvězdou vesmírný hnusák, z herců je na místě ocenit i Michaela Fassbendera, jehož androidí dvojrole výsledku také hodně pomáhá a vysoce ční nad všemi ostatními postavami.

Alien: Covenant

Ve scénách, kdy se skutečně něco děje, ať už to jsou souboje s xenomorfem, čekání na jeho úder, napínavé pasáže nebo průzkum planety, tedy „Vetřelec: Covenant“ funguje uspokojivě a dá se říct, že svému jménu nedělá ostudu. Snímek ale zbytečně zpomalují rádoby filozofující pasáže, jichž je až příliš a ve výsledku působí jen jako zdržování před tím, co chce divák vidět. Obecně vzato beru a chápu tu snahu dodat světu vetřelce větší hloubku a další rozměr, ale je to takové samoúčelné a hlavně nepříliš záživné. Celá pasáž od výsadku na planetě až po první souboj na poli je výborná, ale jakmile film zaleze do kobek ruin zaniklé civilizace, ztrácí to tempo a jakákoliv zajímavější událost je draze vykoupena hraním na flétnu nebo recitováním básní.

Stejně tak filmu škodí, že je místy hodně předvídatelný. Sice je hezký pesimistický závěr, který dává prostor pro zajímavé rozehrání dalších dílů („Covenant“ má být první třetinou nové trilogie), ale horší už je, že jej jaksi snadno odhadnete dobrou půlhodinu před koncem. Chování jednotlivých členů posádky je rovněž chvílemi diplomaticky řečeno rovněž zvláštní a za svůj talent se rozdělit a roztrousit v neznámém prostředí, když se chvíli předtím prvně setkali s xenomorfem, si smrt pomalu zaslouží. Film se nevyvaroval ani několika logických… nevím, jestli přímo lapsů, ale určitě tam jsou momenty na pozdvižené obočí a otázky „jak to?“ a „proč?“. Na druhou stranu ale na obranu nového dílu nutno dodat, že v tomto ohledu nebyly ani dřívější části bez poskvrnky.

Alien: Covenant

Podobně „Vetřelec: Covenant“ dělá další guláš v už tak ne úplně jasné mytologii… třeba jak dlouho trvá, než facehugger naklade zárodky chestburstera do těla hostitele? Jak dlouho trvá, než se chestburster vyvine v xenomorfa? V novém filmu je to extrémně rychle, v prvním případě snad dokonce v řádu vteřin. V neposlední řadě je základní scénáristická zápletka vlastně obšlehnutá z jedničky (loď sjede z vytyčené cesty a posádka se vydá prozkoumat neznámou planetu kvůli zachycenému vysílání), paralely by šlo nalézt i v závěru a snaha udělat z Danielsové (Katherine Waterston) druhou Ripleyovou je taktéž příliš očividná. V neposlední řadě mě vůbec neuchvátil naznačený původ xenomorfů, ale to už může být čistě subjektivní záležitost.

Jak si tedy „Vetřelec: Covenant“ stojí? Kdybych tvrdil, že to byl vysloveně špatný film a že mě jeho sledování uráželo, tak bych asi lhal. V některých pasážích to je skutečně skvělá podívaná a důstojné navázání. Zároveň ale nelze zavírat oči nad negativy, jichž také není málo. Celkové dojmy jsou tedy rozporuplné, protože je to jako na houpačce a vedle zmiňovaných povedených momentů se tu nachází i regulérní vata. Jisté zvolnění tempa by nemuselo vadit, kdyby ho bylo méně. Výsledek měl na to, aby byl o dost lepší, byl tu potenciál, aby se „Vetřelec: Covenant“ starším majstrštykům vyrovnal, nicméně tahle šance zůstala promarněna. Škoda, že se Ridley Scott evidentně zarputile snaží značku posunout do míst, kde ji nikdo z fanoušků nechce vidět a kde jen těžko může být dobrá jako léty prověřená klasika.

Alien: Covenant


Psychick Witch – Cosmic Botanists

Psychick Witch - Cosmic Botanists

Země: Nový Zéland
Žánr: drone / noise
Datum vydání: 23.9.2017
Label: Sky Burial Productions

Tracklist:
Side A:
01. Cullatran
02. Tantric Burial
03. Shockwave Risr
04. Evisc

Side B:
05. Hippolyta
06. Angular Variations/Fluctuating States
07. Electric Set

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Sky Burial Productions

Konvenční a nekonvenční hudba se neliší ani tak v tom, co je tvrdší, temnější či agresivnější, jako spíš v nárocích, jaké ta která produkce na posluchače klade. Skutečné audio dobrodružství většinou začíná v místech, jež průměrný posluchač nepovažuje za muziku, nýbrž za bordel. Ale to je každého věc, jak se k výzvě postaví. Pokud to někdo nezvládne, je to jeho problém, náš ne, protože my všichni, co jsme se tu dnes sešli, samozřejmě dávno víme, že i hluk skýtá mnohá lákavá zákoutí.

„This Is Not Music
Fractured amplifier bleeding
Free noise immolation“

Jisté je, že Psychick Witch nepotěší zavilé milovníky melodií a vzletných refrénů. Ale hádám, že takoví si k nám asi číst nechodí. Stěžejními hesly dnešní recenze budou drone a noise. Pokud vás to nevyděsilo, čtěte směle dát, poněvadž „Cosmic Botanists“ by vás mohlo zajímat!

Novozélandský projekt se vyžívá především v dronové anti-hudební bažině, a jestli vás serou alba, kde po celou dobu vazbí kytarové nikoliv tóny, nýbrž zvuky, pak se s „Cosmic Botanists“ nemusíte vůbec unavovat. Právě tohle je totiž většinovou náplní nahrávky, drtivou většinu času vás bude provázet agonické znásilňování kytarových strun. Nutno uznat, že zejména tehdy, kdy se nebudete bát otočit volume trochu doprava, dokáže tahle nekonečná a nekončící skřípavá hradba podrásat nervy. Jestli tohle má být cílem a smyslem existence Psychick Witch, pak myslím lze tvrdit, že mise byla splněna…

…obzvlášť když dronové vazbení není to jediné, co na vás v útrobách „Cosmic Botanists“ číhá. Tato základní poloha je totiž navíc pohlučena (dle vzoru pozlacena) noisovou nenávistí. Třešničkou na dortu pak budiž několik industriálních motivů a špetka rituálních nálad, ale to je jen koření, které celek dokáže ozvláštnit, ale není jeho určujícím prvkem. Tím je zvukový nihilismus působící dojmem improvizace a běžnými standardy nespoutaného průzkumu hlubin experimentálních vod. Samozřejmě, budeme-li produkci Psychick Witch poměřovat s obdobně laděnými projekty, pak se nutně dobereme k výsledku, že na Novém Zélandu skutečně nevzniklo něco, co by tu nikdy předtím nebylo a co lze označit za posouvání hranic, ale to nakonec nevadí. Jistě by šlo polemizovat o tom, nakolik je uhrančivost předkládaného materiálu dílem Psychick Witch a nakolik tato plyne už jen ze samotné podstaty užívaných žánrů. Ale to nakonec není důležité, jelikož na poutavosti „Cosmic Botanists“ to nakonec mnoho nemění.

Abychom si ale správně rozuměli… „Cosmic Botanists“ zase není nějaká fenomenální či dech beroucí záležitost, ale něco stále na tom je. Nahrávka má svou zajímavost i kvalitu a nelze jí upírat, že jakmile hraje, jen těžko se vypíná. Stejně tak cením tu náročnost a skutečnost, že vám Psychick Witch nedá nic zadarmo a že po nějaké době už ona nepříjemnost vystoupá do vysokých hodnot. A to říkám na základě vlastní empirické zkušenosti, neboť když jsem album jel při psaní recenze, po několika přehráních jsem to musel vypnout – nikoliv proto, že by mne nebavila vlastní hudba, ale protože se to hnusné kytarové bzučení už nedalo déle snášet. Takové přiznání by za normálních okolností a u konvenční hudby bylo známkou nepovedeného výsledku, ale vzhledem k situaci je to vlastně… pochvala.

Psychick Witch


Princess Chelsea – The Great Cybernetic Depression

Princess Chelsea ‎– The Great Cybernetic Depression
Země: Nový Zéland
Žánr: indie pop
Datum vydání: 1.5.2015
Label: Lil’ Chief Records

Tracklist:
01. When the World Turns Grey
02. Is It All Ok?
03. No Church on Sunday
04. Too Many People
05. We Are Very Happy
06. We Were Meant 2 B
07. Winston Crying on the Bathroom Floor
08. We Are Strangers
09. We’re So Lost
10. All the Stars

Odkazy:
web / facebook / twitter

Jednou – a vlastně to není nijak zvlášť dávno – jsem tu již jeden úvod o tom, kdo to je Princess Chelsea a kde se vlastně vzala, psal. Jenže jak se říká, opakování je matka moudrosti a i vzhledem k tomu, že report z vystoupení téhle indie popové zpěvačky z Nového Zélandu v Praze nemuseli číst všichni, si to u příležitosti recenze letošního alba „The Great Cybernetic Depression“ můžeme s klidným srdcem (a samozřejmě i s trochu jinými slovy, aby to nebyla taková nuda) zopakovat.

Inu, to, že Princess Chelsea pochází z Nového Zélandu, už jsem tedy vykecal… kdo to ale je? Chvíli se mihla v indie popové skupině The Brunettes (jejíž lídr Jonathan Bree ostatně hraje důležitou roli i v tvorbě samotné Princess Chelsea), ale opravdu začala být vidět po vydání svého prvního sólového alba „Lil’ Golden Book“. Zpěvačka se evidentně vyžívá v natáčení velkého množství videoklipů (z debutu nemají videa tuším snad jen pouhé dvě písničky), které jsou sice mnohdy značně home-made, ale o to víc zase bývají praštěné. A jedno z nich, jmenovitě to ke skladbě „The Cigarette Duet“, se svého času stalo solidním virálem… v překladu: tenhle klip, jehož většinu tvoří nehybný záběr na Princess Chelsea a Jonathana Bree v bazénku, se po internetu šířilo jako lavina a získalo poměrně solidní popularitu.

Na rozdíl od spousty jiných virálních interpretů však aktivita Princess Chelsea naštěstí nezačíná a nekončí na internetu a hlavně – i hudebně je to dost zajímavé. Nevím jak vy, ale když se o něčem řekne, že se to stalo známé podobným způsobem jako Princess Chelsea díky „The Cigarette Duet“, tak si většinou představím nějakou kravinu maximálně tak na jedno zasmání, ale určitě ne něco, co bych měl chtít poslouchat i za normálních okolností – a přece bylo „Lil’ Golden Book“ výbornou nahrávkou, která mě prostě baví. Od vydání debutu již ovšem nějaký ten pátek uběhl, a tak nadešel čas na pokračování v podobě druhého alba „The Great Cybernetic Depression“.

Není důvod to neříct – já osobně jsem se na „The Great Cybernetic Depression“ těšil docela dost a vážně jsem byl zvědavý, jak to dopadne a jestli Princess Chelsea dokáže udržet vysokou laťku nastavenou její prvotinou. Bohužel se tak ale nestalo…

„The Great Cybernetic Depression“ není vysloveně průserovou nahrávkou, ani se nedá tvrdit, že by se to snad nedalo vůbec poslouchat. Ono když na to přijde, poslech „The Great Cybernetic Depression“ je vlastně docela příjemná záležitost – slouží-li vám počin jen jako kulisa. Jinak je však novinka – navzdory tomu, že z obecného hlediska do bahna hlubokého podprůměru nepatří – po všech směrech horší než její předchůdce. Když totiž po „The Great Cybernetic Depression“ budete požadovat něco víc než jen roli sympaticky nenáročného doprovodu k nějaké jiné činnosti a budete se snažit desku skutečně poslouchat, pak takřka okamžitě začnou vyplouvat na povrch její slabiny. Nebo lépe řečeno jedna slabina, která je však velká a z níž plynou i všechny ostatní – „The Great Cybernetic Depression“ je prostě přespříliš utahané. A od utahanosti už je to jen krůček k zívání a nudě. A ačkoliv jsou mi z nějakého důvodu Princess Chelsea a její počínání sympatické, bylo by pokrytecké zapírat, že místy je to trochu slabé.

„Lil’ Golden Book“ dokáže člověka zaujmout vlastně hned během prvního poslechu – je to ten druh alba, u něhož už na prvním rande cítíte, že je to dobré a že budete mít chuť to poslouchat i nadále, a když to následně vážně budete poslouchat dál, nedojde tomu dech. Jak byste si asi po předcházejícím odstavci zvládli sami domyslet, „The Great Cybernetic Depression“ je v tomto ohledu jiné. Na první poslech kolem mě novinka prohučela bez nějakého většího zaujetí a vlastně jsem si toho z ní nic moc nezapamatoval. Žádný problém, říkám si naivně, asi to tentokrát bude chtít víc času, než se to člověku dostane pod kůži. Jenže těch poslechů už bylo skutečně velké množství a onen stav, kdy bych se u „The Great Cybernetic Depression“ vážně bavil, se prozatím jaksi nedostavil a myslím, že se už ani nedostaví.

Novince chybí hned několik věcí, díky nimž „Lil’ Golden Book“ fungovalo tak parádním způsobem. Především na „The Great Cybernetic Depression“ postrádám nějaké opravdu silné skladby (klidně bychom to mohli nazvat hity, přestože v tomto případě nemám nutně na mysli nějakou instantní chytlavost – ostatně, i ty největší „hity“ Princess Chelsea nejsou žádné rádiové výplachy, stále se bavíme o indie popu), jež by album táhly kupředu již od prvních poslechů. Jasně, určitě někdo může oponovat, že napsat druhý „The Cigarette Duet“ asi nebude až taková sranda, ale na „Lil’ Golden Book“ bylo těch skvělých věcí mnohonásobně víc… byla tam nádherně prdlá „Monkey Eats Bananas“ nebo excelentní kousky jako „Caution Repetitive“ či „Yulia“. Fungovaly tu i klidnější songy jako „Ice Reign“… vlastně tam fungovalo všechno snad s výjimkou mírně kýčovité „Too Fast to Live“, která mi k srdci prostě nepřirostla.

Ne, že by se na „The Great Cybernetic Depression“ nenašly vůbec žádné povedené písničky, akorát takových, jež by ustály srovnání s tím nejlepším z debutu, jsem tu našel… no, jednu. Tou je čtvrtá „Too Many People“, která se bezesporu povedla a v krystalické podobě představuje přesně to, co jsem si od „The Great Cybernetic Depression“ sliboval v celé délce. Nejde o to, že by tahle skladba byla v něčem složitější nebo tak něco, protože je ve své podstatě vlastně jednoduchá… akorát má v sobě i přes svou jednoduchost něco, co člověka skutečně zaujme. Z dalších relativně příjemných, i když už ne až tak dobrých bych jmenoval ještě „Is It All Ok?“, jíž velmi sluší zapojení mužského zpěvu, nebo „We Are Strangers“, která má taktéž co říct.

Na druhou stranu je tu ale mnohem větší podíl písniček, jež se sice poslouchat dají, ale ve skutečnosti jsou přesně tím, díky čemu se „The Great Cybernetic Depression“ tak vleče. Naprosto zářným příkladem budiž je třeba singlová „No Church on Sunday“, jež sice po formální stránce nemusí být špatná, ale prostě nemá takovou sílu, aby nějak výrazněji zaujala. Suverénně nejslabší částí desky je však v tomto ohledu její střed, jelikož po skvělé „Too Many People“ je takových nijakých skladeb naskládáno hned několik za sebou, díky čemuž se posluchačova pozornost odebere do věčných lovišť, odkud už se nezvládne vrátit až do konce alba.

Nemá smysl tvrdit opak, člověk by si měl občas nalít čistého vína – „The Great Cybernetic Depression“ prostě je zklamání a docela velké. Zpočátku jsem si to nechtěl tak úplně připustit, protože jak jsem již výše řekl, postupem času mi snažení Princess Chelsea prostě začalo být nějakým způsobem sympatické, ale když se ani po velkém množství poslechů stav nijak neobrátil, tak se prostě nedá svítit. Oproti „Lil’ Golden Book“ je letošní novinka sešup o několik tříd níže, což je obrovská škoda, protože jinak tu talent rozhodně nechybí. Inu, snad se bude na další desce skladatelsky dařit lépe než na „The Great Cybernetic Depression“.


Meth Drinker, Weak, Black Aspirin

Meth Drinker, Weak
Datum: 24.5.2015
Místo: Praha, 007
Účinkující: Black Aspirin, Meth Drinker, Weak

Náročnou koncertní sérii čtyř akcí v pěti dnech, jež čítala vše od indie popu přes rap až po crustový bordel, jsem zakončil nejlepší možnou kombinací – strahovská Sedmička, lahváč černého piva a extrémní muzika. Večer 24. května léta Páně 2015 se nesl ve znamení kurevsky hutného a špinavého sludge, o který se postarala trojice smeček…

Po menších technických potížích s nazvučením bicích se jako první slova ujala pražská formace Black Aspirin… Že ji neznáte? V pohodě, já jsem do té doby taky vůbec netušil, ale zřejmě se nikdo z nás nemá za co stydět, jelikož se podle všeho jedná o nové jméno na scéně, byť zde hrají borci, kteří už si v tom undergroundu něco málo odhoblovali. Vzhledem ke stylovému zaměření večera, které jsem již prozradil v prvním odstavci, asi nikoho nepřekvapí, že i Black Aspirin hráli sludge. Tenhle žánr však v jejich podání nebyl takovým tím typickým bahnem, protože kvartet drtil spíš rychlejší a agresivnější podobu stylu s hned dvěma rovnocennými vokály. Sice mi přišlo, že ozvučení nebylo stoprocentně ideální a hlavně kytary se mi trochu slévaly, ale zase se musí nechat, že byla nádherně slyšet baskytara, která drtila jako svině. Ostatně, právě baskytarista (a zpěvák), na Bandcampu formace vedený pod všeříkajícím písmenkem K, si zaslouží speciální vypíchnutí i za svůj výkon, jelikož to vůbec nešidil a především do řevu šel s velkou intenzitou. Nicméně i jako celek se mi Black Aspirin relativně líbili (byť nějaká vyslovená genialita to zase nebyla, to je snad jasné) a až budu mít možnost se někdy znova mrknout na další jejich vystoupení, nevidím důvod se tomu bránit.

V sypání hutné muziky pokračovali dánští Weak, kteří tak trochu dostáli svého názvu a z celého večera mi přišli nejslabší. Sice to nebyl žádný průser nebo tak něco a neměl jsem sebemenší problém se mrknout na celý set, aniž bych se co minutu musel dívat na hodinky, kdy už to skončí, nicméně vzhledem k tomu, že mi toho z jejich výstupu v hlavě moc neutkvělo, je asi zřejmé, že to nebylo nic, co by mě vyloženě položilo na lopatky. Weak jednoduše nastoupili ve třech a bez nějakých větších zajímavostí (zato však s nepopiratelnou dávkou poctivosti, o tom se nehádám) sypali opětovně agresivní sludge, jenž se především v těch nejrychlejších momentech dostával až někam k hardcore/punku. Celkem zaznělo tuším sedm válů, které uběhly docela v pohodě, ale žádný velký zázrak to zase nebyl.

Papírově nejsilnější jméno v podobě Meth Drinker nakonec bylo i v reálu tím nejsilnějším, co večer nabídl. Novozélandský „Piják pervitinu“ byl totiž – jak se ostatně na každý správný sludge sluší a patří – hutný a intenzivní. Trojice od protinožců to drtila setsakra zodpovědně, zpívajícím bubeníkem počínaje (super výkon!), baskytaristou, který do toho viditelně šel až na doraz, pokračuje, kytaristou, jenž svůj nástroj taktéž nešetřil ani v nejmenším, konče. Drtivá rytmika, místy až dronově kvílející kytara i zvířecí vokály si během tohohle vystoupení prostě sedly, všechny dílky zapadly na své místo a tenhle syrový hnus měl tím pádem koule jak bejk. Podobně jako Weak, i Meth Drinker zahráli set o sedmi skladbách, nicméně vzhledem k tomu, že ještě měli do desáté hodiny, s níž musí produkce na Sedmičce končit, chvíli času, přidali navrch i osmý vál… a kdyby bylo ještě víc času, klidně bych si nechal líbit i další, protože tohle mě fakt bavilo.

Abychom si úplně rozuměli… fakt to ani zdaleka nebyl koncert roku. I kdybyste třeba byli fandové sludge, nemusíte tak úplně jít ke zdi a začít do ní mlátit hlavou, jestli jste tam nebyli. Sice to totiž bylo dobré a celá akce byla hodně sympatická, ale nebylo to až TAK dobré. Na druhou stranu, kdo se byl podívat, asi nemusí litovat peněz nebo času, protože bylo co poslouchat.


Princess Chelsea

Princess Chelsea
Datum: 20.5.2015
Místo: Praha, Palác Akropolis
Účinkující: Princess Chelsea

Ať je současný hudební byznys (v širším slova smyslu) jakýkoliv, jedna věc se mu nechat musí – poskytuje interpretům možnost se relativně jednoduše, rychle a hodně proslavit i bez přispění soukolí major labelů. Onou zbraní, díky níž je to možné, je samozřejmě internet. Nikdo netvrdí, že se to může povést každému, nicméně ta možnost tu je a lze nalézt příklady, jimž se to skutečně povedlo. Jedním z nich může být i Princess Chelsea, již většina lidí poznala především díky videoklipu „The Cigarette Duet“. Ten se stal v roce 2012 ukázkovým virálem – lidé si Princess Chelsea se žvýkačkově růžovou parukou, která vede v bazénku dialog o cigaretce, sdíleli jak diví a o novozélandské zpěvačce se najednou vědělo.

Mě osobně však tohle minulo, protože jsem nekulturní asociální dobytek, trendy nesleduju a virály se ke mně nedostanou – to první mám na párku, to druhé zase na salámu. K Princess Chelsea jsem se dostal až později, náhodou a po vlastní ose a o všem výše zmíněném jsem se jaksi dočetl až zpětně. Samotná muzika se mi ovšem dost zalíbila, takže když jsem zjistil, že se Princezna se svojí kapelou zanedlouho ukáže i na rovnou pěti koncertech v České republice, nebyl důvod si na jeden nezajít. No, a vzhledem k tomu, že aktuálně bydlím v díře, která má na kraji obce u silnice cedulku s nápisem Praha, volba samozřejmě padla právě na pražský koncert.

Pět koncertů v rozmezí jednoho týdne je přece jenom docela dost, nicméně zájem o Princess Chelsea evidentně je. První vystoupení v Plzni prý bylo vyprodáno a ani pražská Akropole si na málo lidí myslím stěžovat nemohla. Předkapely se nekonaly žádné, takže krátce po půl deváté večerní nastupovala před zhusta zaplněný sál rovnou sama Princess Chelsea za doprovodu své tříčlenné kapely…

Pódiu vévodily dvoje klávesy, z nichž jedny (samozřejmě ty uprostřed) ovládala sama Princess Chelsea, ale během koncertu předvedla i třeba hru na xylofon nebo v jedné skladbě i na baskytaru. Podobně si mezi sebou nástroje – s výjimkou bubeníka – vyměňovali i ostatní a obzvláště kytara s baskytarou v jednu chvíli putovaly doslova z ruky do ruky a nutno dodat, že nikomu z přítomných hraní na více nástrojů nedělalo sebemenší problém a všichni to odehráli výborně. Což platí i pro samotnou Princess Chelsea, na niž se samozřejmě upíral největší díl pozornosti, protože i ona všechno odehrála a především odzpívala skvěle. Jenom mi přijde trochu škoda, že drtivou většinu času zpívá hodně jemně, jelikož jak v několika výjimečných momentech ukázala, i ona umí s hlasem trochu zatlačit na pilu a znělo to hodně dobře. Ale jasně, znělo to hodně dobře živě, kde to díky výraznější rytmice sedne, ale je otázka, jestli by to na albech nerušilo s ohledem na to, jaký druh muziky to přece jenom je.

Vzhledem k tomu, že má Princess Chelsea na kontě prozatím jen dvě alba, přičemž to druhé sotva vyšlo, asi nikoho nepřekvapí, že se v setlistu objevilo hojně písniček z obou. Z debutu „Lil‘ Golden Book“ novozélandská čtveřice předvedla třeba „Too Fast to Live“, extrémně návykovou „Monkey Eats Bananas“ (která jen tak mimochodem disponuje tím nejvíce duchaplným textem, jaký jste kdy viděli) a samozřejmě i povinnou „The Cigarette Duet“, což byl právě ten song, při němž Princess Chelsea hrála na baskytaru a partnera v textu jí stejně jako na albu a v klipu dělal (v téhle písničce kytarista) Jonathan Bree.

Nutno ale uznat, že zatímco při domácím poslechu mi nová deska „The Great Cybernetic Depression“ přišla oproti debutu trochu slabší, na koncertě fungovaly dobře i nové písničky včetně singlové „No Church on Sunday“, jež mi z alba přijde dost utahaná. Nejvíce ovšem potěšilo, že z novinky zazněly i „Is It All Ok?“ a zejména „Too Many People“, která je podle mě suverénně nejhezčí skladbou na nahrávce. Kromě nich se z „The Great Cybernetic Depression“ v setlistu objevily i třeba „We Are Strangers“ nebo „All the Stars“.

Celkově zazněly všechny písně, které jsem chtěl slyšet, až na jednu výjimku – přijde mi trochu škoda, že nedošlo na skvělou „Caution Repetitive“, již považuji za jednu z nejlepších věcí, jaké Princess Chelsea doposud vydala. Nicméně jinak vystoupení ubíhalo ve velmi příjemném duchu, a i když kapela hrála téměř hodinu a půl, i díky sympatickému civilnímu vystupování jsem se nijak nenudil a měl jsem z koncertu dobrý pocit. Na druhou stranu ale zase musím říct, že jsem +/- podobně laděných koncertů viděl letos už víc a třeba z Euzen nebo Lydie Ainsworth jsem si odnesl ještě o něco větší zážitek. I tak to byl ale poměrně příjemný večer a vzato kolem a kolem se mi to líbilo.


Exordium Mors – The Apotheosis of Death

Exordium Mors - The Apotheosis of Death
Země: Nový Zéland
Žánr: black / thrash / death metal
Datum vydání: 5.7.2014
Label: Iron, Blood & Death Corporation

Tracklist:
01. Apotheosis of Death: I. Axiom
02. Apotheosis of Death: II. As the Vultures Descend
03. Apotheosis of Death: III. Ascension Through Vanquished Flesh
04. Apotheosis of Death: IV. The Corpse of Your Divinity Now Burns
05. Apotheosis of Death: V. The Purging Storm of Chaos Unfurls…
06. Apotheosis of Death: VI. …Unto the Lightning Swords of Conquest (Mars Invictus)
07. Fire & Triumph
08. Abandon All Hope
09. Blade of Brutus
10. Outro

Hodnocení: 6/10

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Transcending Obscurity PRa>

Nový Zéland samozřejmě není žádná zaostalá díra, ale i tak jsou místní metalové kapely pro našince něčím nevšedním a neobvyklým. Nemohu sice tvrdit, že bych měl snad novozélandskou scénu nějak podrobně zmapovanou, ale tak nějak od oka mi nepřijde, že by se to tam extrémními smečkami hemžilo na každém rohu. A z onoho nevelkého počtu se pak k nám do České republiky, tedy na úplně druhou stranu planety, dostane jen zlomek. V rámci tohoto zlomku nám však do redakce doputovala i deska “The Apotheosis of Death” od jistých Exordium Mors, přičemž právě ta nyní bude předmět našeho skromného povídání. Začněme ovšem nějakou tou nudnou, leč nutnou úvodní omáčkou…

Exordium Mors pocházejí z největšího novozélandského města Aucklandu a za sebou mají lehce přes jednu dekádu fungování. Během těchto deseti let stihla skupina vydat několik neřadových počinů, z nichž asi nejzajímavější jsou dvě EP “Verus Hostis – A Hymn to Fire” (2010) a “Sacrifice, Perish and Demise” (2012), nicméně první zářez na dlouhohrající pažbě si šetřili až do letošního roku. Lze ovšem soudit, že úplní neználkové Exordium Mors nebudou a nějaké ty zkušenosti již evidentně mají, takže asi nebude od věci očekávat, aby ona deska “The Apotheosis of Death” nebyla špatná. Dopadlo to tak?

Na první pohled Exordium Mors mají docela zajímavou prezentaci. Zpěvák Scourge Witchfucker (jméno za všechny prachy, co si budeme povídat) se na fotkách i koncertech producíruje v jakémsi rudém rouchu, obal “The Apotheosis of Death” vypadá trochu jako crossover mezi “Pojídači mrtvých” od Crichtona a Barbarem Conanem… Samotná hudební náplň desky se ovšem nese v relativně klasickém duchu. Exordium Mors produkují extrémně metalový nářez, který stojí někde na pomezí mezi black metalem, thrash metalem a death metalem, přičemž ani na jednu z těchto tří stran se nenaklání nějak výrazněji. Možná tak death metalu je na “The Apotheosis of Death” pocitově asi nejméně, ale i přesto je výsledek kombinací, jakou nelze jednoznačně zařadit do žádné ze zmiňovaných tří škatulí.

Co se týče nějakých instrumentálních dovedností a technické úrovně, v tomto ohledu Exordium Mors onu hypotézu o zúročených zkušenostech do puntíku potvrzují, protože na “The Apotheosis of Death” je znát, že jej nenatočili žádní amatéři, ale muzikanti, kteří jsou už vyhraní a za své nástroje umí uchopit. Jasně, dneska sice půlka osmiletých Asiatů válí na kytarách jak Jimi Hendrix, ale přece jenom je slušnost to říct. Nicméně to, že kapela umí hrát, už je v dnešní době dávno standard, takže tím stěžejním, oč tu běží, že skladatelská zručnost, protože právě tohle je ta disciplína, kdy opravdu dochází na lámání chleba. Jak Novozélanďané dopadli v tomto ohledu?

Jak už nepřímo plyne ze žánrového zařazení, Exordium Mors drtí poměrně rychlou a agresivní metalovou směsku. Nutno uznat, že to kapele docela šlape a není moc problém hned od prvního poslechu kvedlat nohama společně s bubeníkem do palebného rytmu. Nicméně většina “The Apotheosis of Death” se skládá z podobného hoblování, které je sice vcelku pohodově poslouchatelné, ale nějaký větší dojem, než že to docela příjemně odsýpalo, z toho mít nebudete.

Trochu zajímavější jsou Exordium Mors v melodičtějších momentech. V písničkách jako “Apotheosis of Death: I. Axiom” nebo “Apotheosis of Death: VI. …Unto the Lightning Swords of Conquest (Mars Invictus)” se nacházejí docela pěkné vyhrávky, “Apotheosis of Death: III. Ascension Through Vanquished Flesh” se blýskne parádním kytarovým sólem a třeba v “Apotheosis of Death: IV. The Corpse of Your Divinity Now Burns” se ozve i čistý vokál, jehož provedení je rozhodně dobré a vůbec bych se nebránil tomu, kdyby tam něčeho takového bylo i víc, jelikož dále jsem čistý zpěv postřehl snad jen v jednom songu a tam to tak povedené bohužel nebylo.

Ony melodické momenty však tvoří spíše menšinu stopáže a většinu hrací doby do toho Exordium Mors jen šlapou. Navíc jak vidno z výčtu výše, to nejzajímavější se děje v prvních šesti provázaných skladbách pod hlavičkou “Apotheosis of Death”. To, co se nachází dále, není o mnoho horší a třeba finále “Fire & Triumph” také není úplně k zahození, laťka však přece jen o něco málo klesne. Možná mi trochu vadí, že “Fire & Triumph”, “Abandon All Hope”“Blade of Brutus” jsou v jistých momentech takové moc halekačky, což nikdy nebyla věc, jakou bych si subjektivně zrovna užíval.

“The Apotheosis of Death” není špatná placka, jen nabízí takový standard, jemuž toho není moc co vytýkat, zároveň tu však není ani moc co vyloženě pochválit. Pocitově mi Exordium Mors přijdou nad průměrem, to určitě ano, ale buďme upřímní – poslouchatelného a lehce nadprůměrného metalu máme všude okolo i v naší zemi tolik, že tak nějak není důvod jej hledat třeba zrovna na Novém Zélandu. Pokud vám kombinace black/thrash/death metal zní lákavě, klidně si “The Apotheosis of Death” sežeňte, líbit se vám to s největší pravděpodobností bude, akorát nesmíte doufat v nic, z čeho by vám mohla spadnout čelist. Slabší 6.