Datum: 10.11.2016 Místo: Praha, Radlická kulturní sportovna Účinkující: Oker, Supersilent

Vycházím z labyrintu pražské podzemky a ocitám se vyvrhnutý mezi kolejemi kdesi na Smíchově. Beru si chvíli na rozkoukání, překonání dezorientace, srovnání střelky. Hledám modře zbarvenou stodolu uprostřed vzrostlých náletů. Otočka vlevo, otočka vzad, vidím, dýchlo na mě žižkovské Nákladové nádraží. Ale zpět do končin smíchovských či přesněji radlických, tam, kde na mě v rámci letošní Alternativy čekalo další zastavení. A co by jen další, přede mnou byl rovnou hlavní tahák programu – Supersilent, neuchopitelná legenda rušící ve sférách na improvizaci založené elektroakustiky a šáhlých pozůstatků jazzu. Jsme na svátku Unijazzu, tak odkud jinud headlinera brát. Já hlásím skvělá volba, a to před bojem i po něm. Začnu na jeho začátku a pokusím se dobrat konce.

Radlickou kulturní sportovnu jsem tedy našel, včetně dveří s nekonvenčním otvíráním i zavíráním – za něco to popadni a tlač, případně zaber k sobě. Na první pohled odtažitý prostor se otevřením dveří proměnil v maximálně přátelské místo. Ze tmy jsem vešel do zamlženého pološera, v němž jsem nalezl šatnu za dvaciáš a bar, který jsem v době příchodu přistihl v nedbalkách. Procházím dál a zjišťuji, že jsem se ocitl v prostoru krásném, charismatickém a překvapivě také útulném. Navzdory velikosti a vnějšímu vzhledu kravína.

Publikum se v porovnání s koncertem Gnod podstatně proměnilo – bylo ukázněnější, navzdory fajnšmekrovosti přátelštější, a co se sluší dodat, také podstatně starší. Ubylo vážných „alternativců za každou cenu“, přibylo nadhledu a snad i oddanosti hudbě. Tabulkami se záznamy naměřených hodnot a výchylek nedisponuji, prostě jsem to tak cítil.

Kdo vzal židli, vzal, mohl. Kdo nevzal, stál si dle libosti, hlavně že byl připraven na Oker. Čtveřice akustických improvizátorů dokázala zaujmout a přimět k maximální pozornosti, ztratit se bylo zatraceně snadné. Norové svůj výstup vystavěli na nepředvídatelných rytmech všeho kulhavého druhu, k nimž přidali akčnost a vysokou variabilitu zvuků. Ani se nechtělo věřit, že de facto všechno lezlo pouze z kytary, trubky, kontrabasu a perkusí. Kapela se nestavěla do role hypnotizérů, stavitelů majestátních hudebních cest, bavila spíš plynule navazujícími výjevy, nápaditostí a radostí z hravosti. A radost jsem měl i já, ačkoli k uzemňování došlo až v horizontu dalších desítek minut.

Oker hráli nalevo, Supersilent vpravo. Symbolika? Kdepak, jen ryze praktické důsledky – rychlejší přestavba a kratší prostor k vydechnutí. Za pár minut pod pódiem opět zalidněno, jen ještě mnohem koncentrovaněji a mnohem blíž dění. Tři stovky hlav, asi tolik se jich shromáždilo v napjatém očekávání. Supersilent začali tiše, hlasitostně jen o trochu výš než předskakující krajané. Helge Sten alias Deathprod elektronickým mágem, Ståle Storløkken coby klávesový excentrik a Arve Henriksen s trubkou i čudlíky nad tím vším.

Přidává se, šlape do plných. Zpočátku přehledné rytmy divočí a končí v nervních změtích hudebního extremismu, jenž i tak dává smysl a neustále přesvědčuje o organickém vývoji skladeb. Převažující diskomfort proměňuje své zdroje. Ke slyšení jsou nelidské ruchy i nepochopitelné rytmy (zvlášť když se svých elektronických pultíků chopili všichni tři zúčastnění najednou), před nimiž se musí klanět. Občas svítá i slunce, hudební a vizuální rovněž. To druhé v momentech, kdy v pozadí sídlící Arve Henriksen odlepuje ruce ode drátků a chopí se trubky. Vrchol všemocného trojúhelníku, mluvčí a zvěstovatel z krajiny nadpřirozena, z níž přišli všichni tři.

Předvedené kompozice byly tuším čtyři, každá fungovala rozdílně, a přesto v duchu nastíněného světa. Ten zhasnul po absolutním hlasitostním vyšponování, po třesoucích se kalhotách i vnitřnostech. Někteří nevydrželi, já s radostí vstřebával a po oku kontroloval strop, jestli se neřítí. Ticho, konec. Potlesk, vřelá zdravice. Desátá je strop, ranní ptáčata při Supersilent neusnou, to musím uznat. Odcházím a třes setřásám bilancováním. Oker byli hravostí a smíchem, Supersilent manipulátory s vášnivou jazzmanskou duší a neskutečnou schopností magnetizovat. Nemám rád definitivy, jasná tvrzení o koncertech a festivalech roku a zásadních koncertech života. Ale…