 |
| Země: international Žánr: progressive power / groove metal Datum vydání: 17.2.2014 Label: Scarlet Records Tracklist: Hodnocení: 6,5/10 Odkazy: K recenzi poskytl:
|
Jak známo, sestavy prakticky všech kapel se postupem času obměňují a jednotliví členové přicházejí a odcházejí. Samozřejmě pak není vůbec nic výjimečného, když se pár takových muzikantů bez angažmá navzájem dohodne a založí kapelu novou, ve které mohou zúročit své zkušenosti a vdechnout život vlastním hudebním vizím. Steve Smyth, který si v uplynulých letech prošel angažmá u Testament, Vicious Rumors nebo Nevermore, je přesně takovým muzikantem, a když dával dohromady kapelu One Machine, jejíž debut je předmětem dnešní recenze, sehnal k sobě další zkušené muzikanty, kteří mají za sebou působení třeba u Mercenary nebo Mnemic. Říkáte si, že je taková sestavička příslibem zajímavých věcí? To máte naprostou pravdu, takže je nejvyšší čas trochu si posvítit na to, jak ve světle těchto ne úplně malých očekávání deska “The Distortion of Lies and the Overdriven Truth” obstála.
Hned zkraje by asi neškodilo prohlásit, že není nejmenšího sporu o tom, že tohle album nenahrála žádná parta amatérských nýmandů, kterým ještě teče mléko po bradě a své nástroje poprvé viděli před měsícem, když si pro ně šli s rodiči do frcu. Kdepak, z každého taktu “The Distortion of Lies and the Overdriven Truth” sálá vyhranost a nesmírná instrumentální zručnost každého jednoho člena kapely a ať se podíváte na jakýkoli nástroj, nenajdete nic než perfektní hráčské výkony a jistotu, s jakou jsou transformovány v muziku, jež dává smysl. Zkrátka a jednoduše je to dílo, které jasně vypovídá o tom, že jeho tvůrci za sebou už v branži zanechali nejednu stopu. Potud je vše v naprostém pořádku a One Machine za to mají můj bezprecedentní respekt. Jenže dál už to bohužel zase taková sláva není…
První věc, se kterou mám na “The Distortion of Lies and the Overdriven Truth” poměrně zásadní problém, spočívá v naprosto nepřeslechnutelné inspiraci v tvorbě Nevermore, bývalém to působišti kapelníka Stevea Smythe. Tento pán sice pod hlavičkou Nevermore nestrávil nijak přehnaně dlouhou dobu (na pozici kytaristy a doprovodného zpěváka se aktivit kapely účastnil v roce 2002 a pak mezi lety 2004 – 2007), ale podle toho, jaký materiál předkládá s One Machine, je zřejmé, že melodikou a kytarovými postupy Nevermore načichl opravdu důkladně. Ale dejme tomu, Nevermore (k mé pramalé radosti) již nějaký ten rok nefungují, takže dostat do ruky desku, která mi za ně poskytne důstojnou, byť neoriginální náhradu, tak asi moc nenadávám. Průser “The Distortion of Lies and the Overdriven Truth” však spočívá v tom, že v místech, ze kterých jsou Nevermore slyšet nejvíc, to většinou dělá dojem špatné napodobeniny. Jistě, riffy Jeffa Loomise znějí pěkně chaoticky a Warrel Dane tomu svou nepříčetnou deklamací ještě přidává, jenže v jejich podání to obsahuje myšlenku a je to kurevsky přitažlivé. Totéž v podání One Machine je většinou chaotické zcela samoúčelně a i proto je to kolikrát vyloženě nepříjemné, a to se týče jak instrumentální stránky věci, tak vokálu. Jakkoli je totiž Mikkel Sandager rozhodně nadaný a všestranný zpěvák, některé jeho linky (podoba s vokálem Warrela Danea je místy až neuvěřitelná) jsou prostě nesnesitelné.
Jenže jakkoli platí vše, čemu jsem v předchozím odstavci spílal, “The Distortion of Lies and the Overdriven Truth” rozhodně není jen pouhou špatnou vykrádačkou Nevermore. Zaprvé jsou tu pasáže, které sice fatalisty ze Seattlu citují více než hodně, ale přitom jsou zatraceně dobré a docela přesně naplňují tu mou představu důstojné náhrady originálu. A pak je tu také spousta materiálu, který už s Nevermore moc společného nemá a je většinou více než přijatelné kvality. Když totiž One Machine chtějí, ono to jde, a pak jsou schopni dodat opravdu dobré věci, jak se lze přesvědčit na ne zcela bezvýznamném procentu desky. Obecně platí, že to One Machine sluší zejména, když se nesnaží střílet do lidí samoúčelně komplikované riffy a nepříjemný vokál a sází spíše na jednodušší projev na všech frontách. V něm totiž technická úroveň nikterak nezaniká a hlavně se to poslouchá vážně dobře, přičemž některé momenty se nebojím označit za opravdu výborné. Je tedy vážně škoda, že One Machine svoji prvotinu trochu neořezali o to největší zlo. Z více než padesátiminutového hracího času desky by se totiž pár songů škrtnout rozhodně dalo, a bylo by to jedině ku prospěchu věci.
“The Distortion of Lies and the Overdriven Truth” je zkrátka hodně schizofrenní počin. Ta deska staví výhradně z prvotřídního materiálu a její nemalá část se dá považovat za opravdu nesmírně zdařilou, a to jak instrumentálně, tak vokálně. Jenže ta mizerná část není o moc menší, většinu ty výtečné kvality alba povážlivě devalvuje a hlavně na sebe strhává moc pozornosti, takže ve výsledku je to špatné asi prvním, na co si v souvislosti s “The Distortion of Lies and the Overdriven Truth” člověk vzpomene. Je mi tedy líto, ale moje výsledně hodnocení rozhodně nemůže jít výš, protože i za těch 6,5 One Machine vděčí spíše mé útlocitnosti a ochotě přimhouřit oko než skutečné celkové kvalitě svého prvopočinu.