 |
| Země: Německo Žánr: power metal Datum vydání: 16.1.2015 Label: AFM Records Tracklist: Odkazy:
|
První pohled (Ježura):
Němečtí Orden Ogan sice nejsou nijak zvlášť neznámí, ale k nějakému výraznějšímu věhlasu mají také poměrně daleko, takže si dovedu živě představit, že se najdou lidé, kteří po vyslovení tohoto jména asi nebudou hned vědět a spíše si pomyslí něco o další mladé kapele, které si, čert ví proč, všiml nějaký ten label a vydal jí desku. Nebo spíš opačně – těžko někoho obviňovat, když rozhodně netipne, že téhle kapele pomaličku, ale s neochvějnou jistotou táhne na dvacátý služební rok.
Přesně tohle jsem netipoval ani já, když jsem se dva a půl roku nazpět vypravil na koncert Luca Turilli’s Rhapsody, kterým tito Němci předskakovali, a tak mě poměrně překvapilo, když mě jejich produkce nejenže neznechutila, ale dokonce se mi místy vyloženě líbila. Žádný zázrak to nebyl, to netvrdím, ale na podnícení zvědavosti to vystačilo bohatě a právě tehdy se začala odvíjet nitka, která zatím vede až k téhle recenzi. Orden Ogan totiž zkraje roku vydali svou pátou řadovku „Ravenhead“, a jak už to tak bývá, právě ta se stala impulzem zanechat odkladů a výmluv a podívat se kapele konečně na zoubek.
Jak už zde padlo, Orden Ogan hrají power metal a týká se to samozřejmě i novinky. Takhle široký pojem toho ale sám o sobě moc nepoví, takže by se slušelo dodat, že power metal v podání Orden Ogan brnká na symfonickou strunu a že se pánové rozhodně neštítí použití sborových zpěvů a melodií, které sice jen hodně nepatrně, ale přeci jen odkazují směrem k folkovým žánrům. Že má taková směska poměrně epický charakter, asi není třeba zdůrazňovat, a když si to dáte dohromady, pak vás asi nepřekvapí ani tvrzení, že mi muzika, která se sešla na „Ravenhead“, místy připomíná novější tvorbu Blind Guardian, což je vlastně docela kompliment, jelikož zároveň určitě nemůžu říct, že by Orden Ogan od krefelských bardů nepokrytě opisovali, byť inspirace je zde zřejmá.
A v komplimentech můžeme pokračovat, protože „Ravenhead“ navzdory klišovité obálce rozhodně není typicky nudná a vyčpělá žánrovka, která jen do blba opakuje to, co vymysleli jiní Němci někdy v polovině 90. let. Orden Ogan sice v zásadě ctí mantinely žánru, nikterak z nich nevybočují a nesnaží se o žádnou progresi, ale přitom dokazují, že i v takových podmínkách jde napsat poctivá a zábavná deska. Tajemství, v němž celé kouzlo spočívá, je ale až směšně prosté – Orden Ogan se totiž nebojí využívat své nástroje (samozřejmě hudební, vy zvrhlíci) v poměrně širokém spektru, takže je takřka pořád co poslouchat.
Vyloženě dobrá je práce kytar. Oba kytaristé sází pestré a nápadité riffy, vyhrávky, sóla a kdo ví co ještě v takové kadenci, že prakticky nezbývá prostor na generickou vatu, a navíc to dělají tak zkušeně, že to nepůsobí ani trochu nepřirozeně, dává to smysl a ta muzika je díky tomu tak nějak… ehm… plná muziky. Když si vzpomenu na borce typu Eluveitie (což je sice dost jiný žánr, ale zrovna v tomhle případě to nevadí) a stovky a tisíce dalších, určitě by jim prospělo vzít si u Orden Ogan lekci z využívání dvou kytar…
Neméně důležitou roli hrají bicí. Sice to není nějaká strhující vichřice celých 48 minut, ale Dirk Meyer-Berhorn žene desku vpřed velmi zodpovědně a právě na jeho bedrech leží velký podíl na tom, jak „Ravenhead“ peláší a jaký má povětšinou drive. Další palec nahoru pak putuje na adresu Orden Ogan za zpracování „symfonické“ složky. Uvozovky z toho důvodu, že na „Ravenhead“ nezaslechnete symfonický orchestr, nýbrž klávesy, což je ale vzhledem k charakteru desky jedině dobře. Klávesy totiž plní přesně tu funkci, která jim přísluší, a hudbu doplňují o melodické pozadí, aniž by se ale nějak cpaly dopředu a přebíjely kytary. Kdepak, tady se žádné schovávání za přívaly epických klapek nekoná (slyšíte, pane Holopainen?), je to pořád v první řadě metal a klávesy mu „jen“ dodávají na lesku.
No, a pak tu máme zpěv. Melodické metalové žánry fatálně trpí na nedostatek opravdu charismatických zpěváků, což v mnoha případech končí vpravdě děsivou kombinací koule–svěrák, jenže ani tohle se naštěstí Orden Ogan netýká. Sebastian Levermann je totiž obdařen opravdu parádním hlasem, který se nebojí využívat v plné šíři, a je ho opravdu radost poslouchat, což se jen násobí v okamžiku, kdy Orden Ogan sáhnou po hymnických refrénech a dalších výrazných melodiích, které jsou jejich silnou disciplínou.
Jak vidno, z „Ravenhead“ se tedy vyklubala velmi solidní deska. Nechtěl bych ale někomu přivodit mylný dojem, že se jedná o mistrovské dílo, na kterém není špatně absolutně nic, byť to tak z dosavadního průběhu recenze může vyznívat. Tak tedy na rovinu – ne, o genialitě, albu měsíce a náhodou objeveném pokladu tu opravdu nehovořím. Stejně jako nekonečný zástup dalších – ať už malých nebo velkých kapel – se ani Orden Ogan nevyhnuli mírné nevyrovnanosti a sem tam to trochu zaskřípe, ať už tím myslím možná zbytečně (i když nijak extra) patetický závěr „Too Soon“ nebo několik vcelku obyčejných/lehce ohraných pasáží, které se nacházejí víceméně rovnoměrně napříč celým albem.
Zkrátka není každý song takový hit jako klipovka „F.E.V.E.R“, což je vážně parádní šleha, nicméně faktem zůstává několik skutečností. Předně – na „Ravenhead“ není žádná špatná skladba a i ty řekněme slabší jsou obecně vzato slušné a drží si úroveň, která na potenciální konkurenci určitě stačí, pokud ji rovnou nepřekonává. Dále lze těžko polemizovat o tom, že všechny ty kvality, o nichž jsem psal výše, s ležérním nadhledem stačí k tomu, aby posluchač (nebo alespoň v mém případě se tak stalo) nad mírnými výkyvy kvality mávl rukou a kapele je odpustil. A pak je tu poslední věc. Nevím jak vy, ale já od power metalu žádné velké umění neočekávám, a když si nějakou žánrovou desku pustím, chci se především dobře bavit – a v tomto ohledu „Ravenhead“ funguje výtečně, a i když jsem tu desku poslechl mnohokrát, i s odstupem si ji pustím rád znovu.
Abych to nějak uzavřel, „Ravenhead“ je deska, která v rámci žánru bezesporu patří k tomu lepšímu, ne-li úplně nejlepšímu, co jsem za dlouhou dobu slyšel. Na nic si nehraje, ale co dělá, dělá dobře, a pokud vám není power metal úplně proti gustu, myslím, že není mimo mluvit o povinnosti. Žádná díra do světa se samozřejmě nekoná, ale zjištění, že pořád existují kapely, které umí zahrát power metal tak, aby z něj posluchači nebylo blivno, je rozhodně příjemné. Skrze „Ravenhead“ Orden Ogan dávají jasně najevo, že k takovým kapelám patří, a abych řekl pravdu, s výjimkou Blind Guardian (to jsou ale náhodičky) a Kamelot v období 2005–2010 mě nenapadá power metalová kapela, která by mě bavila víc. Ne, že bych chtěl svůj názor přeceňovat, ale to je myslím vcelku slušná vizitka…
Druhý pohled (H.):
Podle kolegovy recenze to pomalu může vypadat, jako kdyby snad Orden Ogan natočili žánrovou extratřídu a že „Ravenhead“ patří na nejvyšší power metalovou špičku, nicméně od toho jsem tady já, abych ten dojem zmírnil, jelikož Ježura podle mě mírně přehání. „Ravenhead“ je určitě pohodová nahrávka a určitě patří do nadprůměru, o tom se nijak nepřu a nijak o tom nepochybuji, ale až taková šleha to myslím zase není.
Nutno ovšem uznat, že Orden Ogan v těch svých nejlepších momentech jsou vážně skvělí, protože když si všechno sedne, tak jim z toho vyleze bez přehánění power metalová hymna jak hovado. Úplně nejkřiklavějšími příklady jsou v tomto případě „F.E.V.E.R“ a „Evil Lies in Every Man“, což jsou obě tutové hitovky se skvělými sborovými refrény, jež člověk z hlavy jen tak nedostane. Zároveň to ale není nic vlezlého nebo otravného – jednoduše power metal, jak má být, byť ani v těchto vrcholech Orden Ogan vlastně nepředvádějí nic originálního nebo neslyšeného. A pokud by byl celý materiál na takovéhle úrovni, pak by nebylo o čem diskutovat, jelikož titul power metalového alba roku by byl jasný už od ledna.
Bohužel však „Ravenhead“ nedrží takovouhle laťku po celou svou dobu. Kromě dvou výše zmiňovaných pecek je tu několik dalších songů, které jsou úplně v pohodě a poslouchají hodně dobře, akorát nejsou až takhle kulervoucí – tato skupina je nejpočtenější. To se týká kupříkladu „Here at the End of the World“, v níž si zahostoval Chris Boltendahl z heavy metalové veličiny Grave Digger, „Deaf Among the Blind“, „Sorrow Is Your Tale“ (ve které se zase mihne Joacim Cans z HammerFall) nebo „The Lake“. V reálu sice v hlavě zůstanou především vícehlasé refrény (které Orden Ogan fakt umí, to se jim musí nechat) a ten zbytek tak nějak pluje okolo, ale stále je to dobré a nemám proti tomu nic. Poměrně zajímavá je i lehce folkově laděná „A Reason to Give“, takže vlastně i tu bych zařadil mezi povedené tracky.
A pak je tu třetí množina písniček, jež stále nejsou vyloženě jalové a vlastně se poslouchají docela v klidu, ale ve skutečnosti jsou takové docela nevýrazné a vesměs plní jen úlohu natažení stopáže. Do téhle sorty pro mě patří určitě „Ravenhead“, která sice celou nahrávku hned po intru „Orden Ogan“ otvírá a navíc je ještě titulní, tudíž by papírově měla být jakousi vlajkovou lodí desky, ale mě osobně moc nesedla a zdá se mi spíše nudná. V druhém sledu mě pak příliš neoslovily ani dva závěrečné kusy, které jsou dost utahané, zejména úplně poslední „Too Soon“. Sice je pěkné, že se v nich Němci pokusili vyklouznout z power metalového kolovrátku, ale žádné terno to naneštěstí není.
V konečném součtu je však bilance „Ravenhead“ stále pozitivní. Jedná se o docela povedenou power metalovou placku, jež má své silné stránky a několik povedených kusů, a když na to přijde, žánrový fanoušek by si ji asi sktuečně neměl nechat ujít. Vlastně ani i když nejste vyložení fanatici do power metalu, ale zrovna máte chuť si něco z tohohle stylu pustit a nechcete pořád dokola točit dávno známé klasiky, není důvod nesáhnout zrovna po Orden Ogan. I přesto se však stále nejedná o nic výjimečného – zkrátka jen taková pohodovka.
