Země: Kanada Žánr: black / death metal Datum vydání: 14.3.2014 Label: Hymnes d’Antan Tracklist: 01. Obsessions 02. À travers ses yeux 03. Exiled Archangels 04. Tel un arbre 05. Comes Forth the Night 06. From Chaos Are Born the Stars 07. We Are Vermin 08. Orion Nebula 09. Samsara Hodnocení: 5,5/10 Odkazy: facebook / bandcamp K recenzi poskytl: Against PR

Kanaďané Ordoxe patří do početné skupiny smeček, které vodami undergroundového metalu brázdí již dlouhé roky, přesto se jim nepovedlo se dostat do nějakého širšího povědomí středního metalového proudu (i v rámci metalu existuje mainstream, i když se všichni tváří, že to tak není… to jste nevěděli?). Je ovšem pravda, že zrovna u Ordoxe v tom hraje podstatnou roli fakt, že velkou část z oněch “dlouhých let” nefungovali.

Kořeny Ordoxe sahají až do roku 1989, nicméně v tomto starém období kapela vydala jenom jeden demosnímek, aby posléze zanikla. Obnova přišla až v roce 2006 a formace okolo zpěváka a kytaristy Jean-Françoise Jalberta, který je hlavním hybatelem skupiny, vydala dvě dlouhohrající alba… aby se zase rozpadla. Další obnova pak přišla v roce 2012, po níž Ordoxe vloni vypustili třetí fošnu “Nihil” a letos na ni navázali čtvrtým studiovým počinem s názvem “Beyond Mankind”.

A co že to Ordoxe vlastně produkují? V základě bychom tomu klidně mohli říkat black metal, ale není to taková ta úplně klasická podoba žánru, protože na to jsou Kanaďané docela rozmanití (netvrdím ovšem, že nerozmanitost musí být na škodu, aby bylo jasno), melodičtí a také do své hudby tu a tam nechají promluvit i náznak dalších extrémně metalových stylů.

Přejděme už však k samotnému albu “Beyond Mankind”. Na něm je na první poslech znát, že jej natočili poměrně zkušení muzikanti a ne nějací neumětelové, přesto z něj mám trochu rozporuplný pocit. Předně je nutné zmínit, že Ordoxe rozhodně dokážou přijít i s momenty, které jsou bez jakéhokoliv přehánění výtečné. Jako názorný příklad mohou posloužit třeba skvostné kytarové melodie ve třech čtvrtinách skladby “À travers ses yeux”. O trochu méně skvělá, avšak stále dost dobrá porce melodií se nachází také ve čtvrté “Tel un arbre”. Hodně mě také zaujal předposlední kus “Orion Nebula”, v jehož rámci se Ordoxe vydají až někam na dohled black’n’rollu a sluší jim to tam opravdu dost, protože tenhle kus má vážně grády.

O trochu horší je to ovšem s tím, co se nachází mezi těmito vrcholnými momenty. Netvrdím, že je ten zbytek vyloženě jalový, protože tu a tam se nějaká vcelku povedená pasáž také najde, ale už to není nic vyloženě kulervoucího. Není problém si to poslechnout, ani není problém to doposlouchat do konce (to je zase nutné uznat, že přečkat oněch 43 minut, co “Beyond Mankind” trvá, není žádné velké utrpení), ale o tom, že by to ke mně nějak výrazněji promlouvalo jako celek, bohužel mluvit nemohu. Samozřejmě není vyloučeno, že mám v uších nasráno a že vám se bude muzika Ordoxe líbit o poznání více, avšak pro mě jsou Kanaďané nejzajímavější v těch vyloženě melodických chvílích, naopak z riffů jsem nic lepšího než “poslouchá se to slušně” bohužel nevydoloval.

Ordoxe zcela jistě nehrají špatně a jejich nejnovější deska má úroveň (myšleno solidní úroveň), o tom myslím není sporu. Zároveň však nejde o nic zvláštního a vlastně se jedná jen o jedno další album z mnoha. Na jednu stranu je to škoda, protože by to tak nemuselo být – na “Beyond Mankind” se nachází hned několik pádných důkazů toho, že se Kanaďanům v hlavách vylíhnou i výborné nápady a že s nimi také dokážou pracovat. Potenciál v tom tedy jistě je, nicméně hovořit u kapely, jež vznikla v roce 1989, o tom, že tam je potenciál do budoucna, je taky trochu na hlavu. Možná by neškodilo nechat si na složení a natočení alba delší časové období (pokud skupina není zrovna rozpadnutá, tak jí evidentně na vytvoření desky stačí rok), aby se těch skutečně poutavých nápadů sešlo trochu víc. Do té doby však nemohu nabídnout víc jak lepších 5,5 bodu…