Země: Rusko Tracklist: Hrací doba: 41:58 K recenzi poskytl:
|
Není žádným tajemstvím, že východní Evropa a folk metal patří k sobě. Především Rusko a zčásti i Ukrajina produkují hromady žánrových kapel, nicméně jen zlomku z nich se podaří proniknout za hranice své země a vzbudit alespoň nějaký ohlas i v kontinentální Evropě jako třeba Грай, Алконост či СатанаКозёл. Skutečně prorazit pak dokázala snad jedině Аркона. Folkmetalová scéna je zde ovšem výrazně větší a mnohdy za pozornost stojí. Týká se to i jistých Переплут?
Když říkám, že mnohé ruské folkmetalové skupiny stojí za pozornost, možná to tvrdím trochu z nostalgie. Ruské pojetí folk metalu se mi totiž v posledních letech subjektivně vzdálilo a myslím, že i kapely, jaké jsem kdysi občas poslouchal, by se mi dnes už nelíbily (a v některých případech tomu tak skutečně je – jmenovaní СатанаКозёл nebo Алконост budiž důkazem), a kdybych na ně narazil až nyní, třeba bych hlásal cosi o sračkách. A naopak možná, že kdybych na Переплут narazil, když mi bylo patnáct, tak by se mi jejich muzika líbila.
Ale jak známo, na kdyby se nehraje a v tomto případě vlastně ani hrát nemůže. Переплут totiž v době, kdy mi bylo patnáct, ještě vůbec neexistovali – hrají poměrně krátce a své první minialbum „В заповедных лесах северной стороны“ vydali v červenci 2015. Nás ovšem zajímá až dlouhohrající debut „В стародавние года…“ pocházející z letošního dubna.
Jak už jsem naznačil o dva odstavce nazpátek, „В стародавние года…“ se mi do vkusu zrovna netrefilo – diplomaticky řečeno. Nepopírám, že se na desce nacházejí i nějaké vcelku příjemné pasáže. Zpravidla se jedná o folkové linky (uslyšíte například mandolínu, loutnu, niněru, housle, cello nebo plejádu různých píšťal a fléten), poněvadž metalová složka je poměrně tupá, ale jisté jakoby lidové melodie jsou poměrně pěkné.
Naneštěstí se takových na albu objevuje minimum. Prim hrají primitivní jalové riffy a kvapíkové tempo, které jasně ukazuje, že Переплут si za ambice nekladou oživovat mýty pohanských časů důstojným způsobem a nechtějí na folk nahlížet z hlediska jeho osudové zádumčivosti. Spíše se stylizují – možná záměrně, možná jen přirozeně – do role skupiny, jejíž tvorba nemá být ničím víc než jen doprovodem ke kvazi-lidovým taškařicím, během nichž teče pivo a medovina proudem. Těch několik solidních pasáží nebo epičtějších momentů na tom bohužel nezmění zhola nic.
Reálná podoba „В стародавние года…“ vypadá tak, že zde neslyším jedinou píseň, o níž bych mohl prohlásit, že se mi líbí v celé své délce. Ty slušnější chvilky jsou totiž vždy jen dílčí části té které skladby, jejíž zbytek zabírá již popisované rochnění v tupé podobě žánru. Na každou snesitelnější pasáž tak Переплут nabídnou minimálně tři blbé – v rámci toho samého songu. Nejstravitelněji tím pádem působí intro „Внимая дыханию старого леса“ a outro „По мхам крадущийся незримо“, které se nesou v čistě folkovém duchu. Pokud by celé album znělo podobně jako tyto dvě stopy, nebál bych se tu mluvit o povedené nahrávce. Jak ale vypadá skutečnost, to už jsme si snad vyjasnili.
Odpověď na otázku, zdali „В стародавние года…“ stojí za poslech, je tedy v mém případě jednoduchá a zřejmá – ne, ani náhodou. Переплут mě o svých kvalitách nepřesvědčili, a pokud je ještě někdy potkám, radši přejdu na druhou stranu ulice, aby mě náhodou nepozdravili. Své fanoušky si to asi najde – jestli se vás oslovují kupříkladu výše zmiňovaní СатанаКозёл a jim podobní, pak je tu vysoká pravděpodobnost, že se vám zalíbí i Переплут. Jestli však z veselejšího folk metalu dostáváte kopřivku, vyhněte se „В стародавние года…“ obloukem, protože jinak byste slyšeli to samé co já: špatné album.