 |
|
Země: Slovensko Tracklist: Hrací doba: 36:07 K recenzi poskytl:
|
Porenut mi vždycky přišli jako trochu přehlížená kapela, přestože chalani fungují už více jak deset let. Je sice pravda, že během té doby nenasekali kdovíjaké množství nahrávek, ale něco vydali, a to včetně jedné řadovky „Mislife“ z roku 2013. Stejně tak mi ale přijde, že druhé album „Postnihilera“ by tohle mohlo a snad i mělo trochu změnit, vlastně to dokonce i trochu mění. Zatímco dříve o Porenut nebylo prakticky slyšet, v souvislosti s vydáním „Postnihilera“ se o albu vcelku psalo a také začaly vycházet první rozhovory s kapelou. Ne neprávem zaslouženě, protože novinka je docela fajn.
Respektive takhle: v případě „Postnihilera“ se určitě nebavíme o žádném zázraku. To si musíme uvědomit a bylo by zbytečné tvářit se jinak. Porenut rozhodně nevelebí black metal elitní úrovně – k tomu jim schází mnohé. Mám ale pocit, že o něco takového se parta okolo Pořenuťáka ani nesnaží. Z celkové stylizace skupiny lze cítit velký nadhled a příjemný mítvpičismus. To vše je mi sympatické.
Neznamená to nicméně, že by tenhle přístup povyšoval muziku do nějakých kvalitativních výšin. Tím pádem se jedná „jen“ o takovou pohodičku s poměrně zajímavým feelingem (jenž ovšem ve velké míře plyne spíš z onoho přístupu a stylizace než z vlastní hudby), nikoliv však o skutečně excelentní desku.
Přesto se „Postnihilera“ poslouchá příjemně a má svoje momenty. Třeba halekačka v „As Much Primitive as…“ se mi líbí, povedla se jen minutu a půl dlouhá „Diabeł“, baví mě i poslední „Starec, ktorý zabudol…“, jemuž skvěle sedí mluvené slovo, tedy prvek, jejž obvykle nemám v přílišné oblibě. Zde ovšem patří k tomu nejlepšímu, co „Postnihilera“ nabízí.
Sem tam fajn moment se každopádně najde i v dalších písních jako třeba v „Postnihiler“ nebo v „Manifestu“, jenž vyšel už v roce 2017 jako singl na sedmipalcovém vinylu. Pokud jste jej slyšeli a „Postnihilera“ ještě ne, věřte, že deska by vás svým vyzněním neměla překvapit, protože „Manifest“ její hudební ladění představuje docela přesně…
…a vlastně nejen co se hudebního ladění týče. „Manifest“ totiž předznamenal ještě jednu věc, která se na „Postnihilera“ opakuje v ještě větší míře. Přinejmenším tedy v mém případě. Snad nejvíc si totiž na albu cením textové stránky, v jejímž rámci se zpěváku Neplexovi podařilo vytepat několik zajímavých / zábavných veršů. Než abych to tu popisoval jak kretén, ulehčím si to nějakou tou citací. Svoje kouzlo má třeba už perla „A teraz ako vyschnutá predkožka prídem s vyznaním úprimným: že svetonázor vyjadrujem už len radikálnym zívaním!“ z „Nostalgie strateného fanatizmu“. Pro ilustraci však musím předvést velkou část textu písně „Starec, ktorý zabudol…“, protože to je fakt halda (v tom nejlepším slova smyslu):
„Ach, nuž nie je to závideniahodný stav bytia — minulosť ma sere, budúcnosti sa bojím a prítomnosť iba nudí. Od istého času mi už žranie omietky a zbieranie zdochlín z koľajníc nepripadajú ako dobrý nápad.
O to radšej na to všetko spomínam a radostnú nostalgiu trochu čerí vedomie, že som si nikdy nepísal denník a nearchivoval minulosť. Väzby sa stratili, zostali vnemy nafarbené v dúhových farbách. Medzi nimi si už vytvorím nejakú fikciu, v ktorej nevystupujem ako totálny čurák.
Na samovraždu som príliš zbabelý alebo lenivý a vlastne život nestojí ani za to, aby som ho nenávidel. Pubertálna rebélia je už trápne nemožná, starecká múdrosť sa nedostavila a prognózy (vraj) nie sú optimistické.“
Myslím si, že tento úryvek atmosféru „Postnihilera“ vystihuje asi nejpřesněji. Ostatně právě díky ní jsou Porenut zapamatovatelnou kapelou, přestože po hudební stránce se o nic zas až tak omračujícího nejedná. Specifická nálada je nicméně pořád víc, než co může nabídnout většina dalších skupin.
