Země: Německo Žánr: power / heavy metal Datum vydání: 20.4.2012 Label: SPV GmbH Tracklist: 01. Piece of the Action 02. Riding on the Tide 03. I Am Who I Am 04. Black Shadow 05. Locomotive 06. Me & the Boys 07. Shadowmaker 08. Sailing Fire 09. Into the Black 10. Dracula Hodnocení: Ellrohir – 6/10 H. – 4,5/10 Průměrné hodnocení: 5,25/10 Odkazy: web / facebook / twitter

První pohled (Ellrohir):

Ohlášen odchod do důchodu, exkluzivní DVD z rozlučkového koncertu, “překvapivý” návrat a zbrusu nové album… Toť nedávná historie další z celého zástupu německých power metalových ikon, kapely Running Wild. Tento název evokuje u zasvěcených piráty a Rolfa “Rock’n’Rolf” Kaspareka v pozici frontmana a duše sestavy, která se kolem něj několikrát zcela obměnila. Krok s dojemně pompézním rozloučením a následným urychleným návratem na scénu může být interpretován různě. Já osobně bych v tom (podobně jako třeba u odchodů-neodchodů slavných sportovců) neviděl vyloženě zlý úmysl, jako spíš neschopnost srovnat si v hlavě, čemu se vlastně chtějí dotyční věnovat. Po pár týdnech, kdy jsou vskutku upřímně přesvědčeni o nutnosti končit, se jim to v hlavě rozleží a najednou si uvědomí, že jim to chybí, a tak se více či méně pokorně vrací zpět na scénu…

Malicherní jedinci to mohou brát jako záminku k programovému odmítnutí obnovené tvorby, podle mého by se mělo soudit teprve podle úrovně vlastního díla. Takže jak se to má s ním? Předně bych uvedl nedostatek, který uhodí do očí téměř každého – obal nového alba “Shadowmaker” je až neskutečně hnusný. Označení “vrcholné dílo moderního počítačově-grafického minimalismu” je velmi, velmi eufemistické. Je to zkrátka nechutnost bez špetky nápadu, která naprosto nesnese srovnání se staršími covery. Byť se mi třeba přebal “Death or Glory” taky vyloženě nelíbí a našly by se i další kandidáti, tak proti tomuto jsou to všechno hotové majstrštyky. Jaké pohnutky k výběru tohoto veledíla management, případně Rolfa samotného vedly, to je mi skutečně záhadou.

Obal obvykle je (nebo aspoň do příchodu mp3 a rychlého internetu býval) první dojem, který fanoušek z alba získá. V tomto směru tedy “Shadowmaker” příliš neboduje. Ovšem nejsme žádná revue moderních výtvarníků, nýbrž hudební webzin, a proto by nás měla zajímat především vlastní hudba. Vizuální dojem je důležitý, nikoliv stěžejní. To ostatně dokazuje hned výše zmíněné album “Death or Glory”, které patří k nejlépe hodnoceným v diskografii. Co tedy nová deska nabízí k poslechu? Deset skladeb a 50 minut, dalo by se říci žánrová klasika, zahrnující i jednu lehce delší skladbu na závěr (sedmiapůlminutový “Dracula”).

Jen co začne hrát úvodní “Piece of the Action”, tak je průměrně sposlouchanému (podle vzoru “sečtělému”) posluchači takřka hned jasné, že poslouchá právě Running Wild a nic jiného. Před časem při recenzi na Panychidu jsem vyzdvihoval schopnost plzeňských hochů imitovat tento nezaměnitelný styl při coveru staršího songu “Black Wings of Death”. Prostě jakmile slyšíte Running Wild, poznáte to. To platí (s jednou výhradou, ke které se dostaneme vzápětí) i na albu “Shadowmaker”. Co však tentokrát pohříchu chybí, to jsou výjimečné momenty – nějaké nápady, nečekané prvky, výrazné melodie… Je to prostě pouhá zaběhlá rutina beze špetky osobitosti.

V podstatě jediné výraznější vzrušení přináší skladba “Me & the Boys”, která se totiž standardní tvorbě nečekaně vymyká. Je předmětem diskusí a sporů, zda v dobrém či ve zlém a zřejmě převažuje druhý názor. Mně úplně první dva tóny evokovaly českou polozapomenutou rockovou legendu Jiřího Schelingera a jeho “Hudba radost dává”. Asi ne náhodou, protože jsou snad úplně stejné. Melodie se sice vzápětí s mou asociací rozchází, jistý pocit podobnosti však zůstává (s tou výhradou, že zmíněná česká písnička je mnohem lepší). Mínus pro Rolfovu partu je, že se k ní podobný styl opravdu moc nehodí. Co v Schelingerově podání upřímně považuju za úžasné, to neumím dost dobře ocenit u kapely s více než třicetiletou historií plnou kvalitních zářezů v diskografii. Nejsem proti zkoušení něčeho nového. Experimentovat na sklonku kariéry s progresí jako Iron Maiden? Směle do toho… Nezávazně bláznit jako poslední Freedom Call? Budiž… Ale klesnout z power metalového Olympu někam na úroveň osmdesátkového glam-rocku? To pardon…

Chraň Bůh (ve kterého nevěřím), že bych chtěl glam-rock srážet a zatracovat, vždyť ho sám mám rád. Jenomže nedá se svítit, erupce nadčasové hudební geniality to asi úplně nebyla. Je pravda, že kdyby tenhle song nahráli někdy v 80. letech takoví Twisted Sister, tak je z toho dneska hymna, na kterou zarytí příznivci “osmdesátkového” rocku, jako jsem já, nedají dopustit. K Running Wild léta Páně 2012 však prostě nesedne.

Kdyby “Me & the Boys” nebyla od nich, tak by se mi líbila téměř bez výhrad, a i takhle je přinejmenším nejvíc vyčnívajícím prvkem alba, což se dá považovat za určité plus. Těch vyložených plusů totiž na desce moc není. Patřil by mezi ně titulní song “Shadowmaker”, kterému k označení “kvalitní song od Running Wild” nechybí nic. Bohužel pro nahrávku jde o kousek trochu osamocený v moři. Pirátská loď nám uvázla na mělčině nudy.

Bylo by však podle mého zároveň nefér zbytečně házet na album “Shadowmaker” lopaty špíny. Nezapře se, že jde o album z produkce Running Wild, a byť jednotlivé songy nejsou nijak závratně dobré, nejsou ani nijak výrazně špatné. Neznámé začínající kapele bych to velmi pravděpodobně zbaštil, Running Wild degraduje jejich legendárnost a v minulosti prokázaná schopnost tvořit výrazně lepší materiál. Určité zklamání je na místě, na druhou stranu můžeme zkusit doufat a věřit, že se Rolf poučí a příště nám naservíruje vyzrálejší a kvalitnější dílo. Anebo se možná nechá vlnou negativní kritiky zastrašit a odejde na odpočinek znovu a definitivně, což by jistě mnohé potěšilo, ne však mě, který se těší na ještě alespoň jedno pirátské setkání.

Druhý pohled (H.):

Způsob, jakým Running Wild odešli a následně se vrátili na scénu, je přesně ten typ comebacku, který absolutně nemám rád. Kapela s velkým humbukem odejde, velký rozlučkový koncert, rozlučkové DVD, fanoušci samozřejmě přijdou, nakoupí… a za dva roky, až to trochu utichne, opět hrajeme. Ale dobře tedy, dejme tomu, třeba to vážně bylo nějaké náhlé vzplanutí tvůrčí nálady (ačkoliv rozhodně nemůžu tvrdit, že by mne slovo “kalkul” nenapadlo) , ale… jestli tohle má být ta neskutečně skvělá deska, která je tak úžasná, že kvůli ní musel Rolf Kasparek vzkřísit jméno Running Wild, tak to teda potěš koště.

Ne, že by “Shadowmaker” bylo úplně na vyvrhnutí oběda, to zase ne, ale jde o naprosto průměrný a ničím výjimečný materiál, který se sice dá poslouchat, ale není k tomu důvod, protože existují desítky, ne-li stovky lepších věcí. Jinými slovy, kdyby kapela Running Wild nadále zůstala v nečinnosti, heavy metalová scéna by rozhodně o nic nepřišla, ba právě naopak, možná by to tak bylo i lepší. Už předcházející album “Rogues en Vogue” připomínalo více než cokoliv jiného spíše křeč, přičemž “Shadowmaker” na tom nic nemění (nehledě na fakt, že ani ty ještě předešlé placky taky nebyly žádný zázrak… posledním opravdu dobrým počinem Running Wild je dle mého názoru trochu nedoceněné “The Rivalry” z roku 1998, ale od té doby to jde z kopce). Sem tam se nějaká slušnější písnička objeví (závěrečná “Dracula” není zlá, docela odpich mají “I Am Who I Am” a titulní “Shadowmaker” – tím však výčet končí), ale jsou zde i totální nechutnosti, při nichž už se výše zmiňovaný oběd opravdu dere z krku ven (“Me & the Boys” je záležitost, za kterou by se mělo kastrovat!). A to se ani nezmiňuji o faktu, že “Shadowmaker” má ten bezkonkurenčně nejhovadštější obal v historii Running Wild.

V konečném součtu vidím “Shadowmaker” jako monstrózní přešlap, který jen škodí jménu Running Wild, jež je po roce 2000 už tak dost pošramocené deskami nevalných kvalit a pochybným fungováním. Obrovské zklamání. Tohle si měl Rolf Kasparek odpustit…