 |
|
Země: USA Tracklist: Hrací doba: 67:38 Odkazy:
|
Kdyby se mě náhodou někdo zeptal (čistě teoreticky, protože reálně by se mě nikdo na takové hovadiny samozřejmě neptal), určitě bych řekl, že Lana Del Rey stále patří mezi mé oblíbené interprety. Respektive tedy interpretky, potrpíte-li si na genderovou korektnost. Přesto jsem se na letošní novinku „Norman Fucking Rockwell!“ netěšil takovým způsobem jako na starší alba…
Těch důvodů se sešlo víc. Zatímco dřívější obaly mě i přes svou jednoduchost bavily, ten k „Norman Fucking Rockwell!“ mi moc nesednul, asi i díky jakémusi komiksovému nádechu kvůli užitému fontu. Ani singly mě nezaujaly takovým způsobem jako dříve. Plus také odezněla doba, kdy jsem Lanu poslouchal opravdu intenzivně, což bylo v éře jejích nejsilnějších desek „Ultraviolence“ a „Honeymoon“.
Jedním z těch důvodů, proč jsem se na „Norman Fucking Rockwell!“ netřásl až takovým způsobem, bylo i minulé slabší album „Lust for Life“. To sice v dílčích momentech mělo stejně podmanivou atmosféru jako starší desky (minimálně skladba „When the World Was at War We Kept Dancing“ je prostě dokonalá a pravidelně si ji pouštím), ale celkový dojem ponižovaly zbytečné a ve většině případů nepovedené hostovačky, z nichž především ty s rappery byly naprostý přešlap.
Novinka naštěstí ukazuje, že rapové kolaborace nebyly ničím víc než jen ojedinělým výstřelkem, protože na „Norman Fucking Rockwell!“ se nic podobného neobjevuje. Zpívající hosté úplně chybí a celá deska stojí jen na uhrančivém hlasu samotné Lany Del Rey, což mně osobně plně vyhovuje. To ale neznamená, že by už nyní Lana neuměla šlápnout do hovna, viz její nedávná účast ve sračce „Don’t Call Me Angel“ ze soundtracku k remaku „Charlie’s Angels“, kde se objevila po boku Ariany Grande a Miley Cyrus. Zájemci o popové zvratky nechť poslouchají na YouTube. Tenhle průser ale díkybohu nemá s „Norman Fucking Rockwell!“ společného zhola nic.
Lana Del Rey nikdy nehrála skutečně chytlavou nebo taneční hudbu, ale „Norman Fucking Rockwell!“ mi pocitově přijde snad ještě klidnější a víc chill než dřív. Také atmosféra se mi zdá méně retro-americana (ačkoliv třeba „The Greatest“ se může pochlubit i tímhle) a víc hozená do čistokrevné melancholie. Snad díky své vláčnosti a posmutnělému oparu. S postupujícími poslechy se ale docela rychle ukáže, že až tak jednotvárné a unylé album to není.
Jsou zde bohužel i slabší kusy, hlavně tedy „Love Song“ a „Hope Is a Dangerous Thing for a Woman Like Me to Have – But I Have It“. Některé další pak drží nad vodou jenom a pouze zpěv samotné Lany, což je případ titulní „Norman Fucking Rockwell“, „Cinnamon Girl“, „The Next Best American Record“ nebo „Happiness Is a Butterfly“ a částečně „Mariners Apartment Complex“ (tady je závěrečná třetina fakt výborná). Tyhle písničky nejsou hloupé, ale myslím, že v podání jiné interpretky by jejich poslech nebyl ani zdaleka tak poutavý, což ale na druhou stranu můžete chápat jakožto opětovné stvrzení toho, že Lana Del Rey je úžasná zpěvačka.
Pak jsou tu ale i výborné skladby. A jak ukazuje třeba devět a půl minuty dlouhá melancholie „Venice Bitch“, rozhodně se nejedná o nějaké prvoplánové hity. Konkrétně třeba tenhle track na letmý poslech prakticky nezaujme, ale při plném soustředění se mi zdá skvělý. Hodně se mi líbí také „Fuck It, I Love You“, „How to Disappear“ a „California“. Mírným zklamáním je ovšem skutečnost, že ta suverénně nejlepší a nejkrásnější písnička na desce, „Doin’ Time“, není autorským songem, nýbrž předělávkou od americké skupiny Sublime. Pro zajímavost můžu dodat, že ani videoklip k „Doin’ Time“ není stoprocentně originální, protože se nechal inspirovat snímkem „Attack of the 50 Foot Woman“ z roku 1958.
Musím říct, že zpočátku jsem z „Norman Fucking Rockwell!“ cítil jisté rozčarování a na první poslechy mě album vlastně docela nudilo. Postupně jsem si v něm ale našel určité zalíbení a objevil jsem hned několik povedených skladeb. Celkový dojem je pak asi lepší a vyrovnanější než z „Lust for Life“, přestože na oblibu jednotlivých konkrétních songů by asi vyhrála minulá řadovka. Pozice nejsilnějších nahrávek určitě zůstává neohrožena, přesto si myslím, že si Lana Del Rey stále udržuje sympaticky vysokou laťku, pod níž neleze, tudíž to pořád stojí za poslech. Hned na příští rok už byla ohlášena další deska „White Hot Forever“, tak snad se bude podobně dařit i na ní.